DÍTĚTI

Jan Neruda

DÍTĚTI
Pojď, dítě, nech mne líbat bělost tvého čela, nech se rtů tvých zas víru ve ctnost pít: jak třešně květ jsi čerstvoučkého těla a oko tvé jak slunný rána svit. Jen blíž! Již slyším srdéčko tvé tlouci, a jakž tak z tvých do mojich prsou bije, já cítím, jara proud že slastně vroucí a blahý mír již v duši mou se lije. Jsi čisté, svaté – ba tys svaté, dítě! Snad ovšem brzy dost svět potřísní tě a hřích – ne ne – nač teď ta slova pustá, ach zdvihni honem bílou ručku svoji a zavři jí ta moje bledá ústa – když piju ze pramene v letním znoji, zdaž připomínám sobě přitom s žalem, že pramen pozděj kdes se zmoutí kalem? 257

Kniha Básně 2 (in Spisy Jana Nerudy, svazek 2) (1956)
Autor Jan Neruda