ANNĚ GABRIELOVÉ
Když jenom z procházky se vracím zase domů,
jakž náhle pohled jasní mysl často tesknou!
Dům zdáli již se na mne pousmívá,
dvě okna vstříc se přívětivě lesknou,
z každého záklenku a pažení a lomu
se na mne přátelský kýs skřítek dívá.
Ta šedá zeď mi dí: „Já nepřátelům bráním!“
ta zdřímlá střecha prá: „Já před živly tě chráním!“...
již v duchu slyším, jak se kroky síní rozlíhají,
jak klika jasně cvakne, jak si dvéře zazpívají –
a spěchám... spěchám...
Ach jakž možno jen,
že lidé jsou, jimž přece den co den
se v srdci láska jejich ku domovu
a láska k vlasti neprobouzí znovu!
330
POZNÁMKY VYDAVATELOVY
Druhý svazek Básní zahrnuje Nerudovu veršovanou tvorbu z let 1873–1891, t. j. od druhého vydání Knih veršů do jeho smrti. V tomto časovém rozmezí vyšly tři knihy básní, které Neruda sám uspořádal, t. j. Písně kosmické (1. vyd. 1878, 2. vyd. 1878, 3. vyd. 1882), Balady a romance (1883) a Prosté motivy (1. vyd. 1883, 2. vyd. 1888), ale vedle toho vznikala i jiná básnická produkce. Ve dvou případech lze nalézti i v této tvorbě zárodek uceleného a většího plánu tvůrčího. Jeden z nich, Zpěvy páteční, byl podle materiálu časopisecky uveřejňovaného dotvořen Ignátem Herrmannem a Jaroslavem Vrchlickým v posmrtné edici z r. 1896, druhý, představující takřka úplný materiál ke Knize epigramů, zůstal až do dneška na okraji pozornosti těch, kdo se věnovali studiu Nerudova básnického díla.
Když jsme pořádali první svazek Básní v Knihovně klasiků v r. 1951, byli jsme ve výhodě, poněvadž nám Neruda své básnické dílo do r. 1873 sám uspořádal svými Knihami veršů, vynechávaje to, co pokládal za básnicky méně hodnotné, nebo to, co nechtěl z důvodů censury osobní nebo veřejné uveřejnit v celku svého básnického díla. To nám umožňovalo předvést produkci v Knihách veršů neuveřejněnou jako Dodatky ke Knihám veršů, rozčleněné podle oddílů Knih veršů. Vydavatelskou zásadu, že je třeba spojovat v souborném díle všechno, co k sobě patří, tedy sbírku básníkem uveřejněnou s dodatkovým materiálem, uchovali jsme ovšem i v druhém svazku Nerudova básnického díla. Proto přičleňujeme k Písním kosmickým, Baladám a romancím a k Prostým motivům vždy příslušné dodatky ke každé z těchto básnických knih. I k Zpěvům pátečním jsme přičlenili dodatky, mezi něž jsme však zahrnuli i ostatní verše věnované thematu vlasti a jejího lidu, i když nepatří k vlastnímu okruhu Zpěvů pátečních. Tak vznikly Dodatky ke Zpěvům pátečním a jiné verše o vlasti. Ostatní tvorba Nerudova z uvedených let dá se pak podle svého celkového charakteru a podle svého určení rozčlenit velmi snadno do dvou částí, pro něž jsme volili tituly popisného charakteru, do oddílu Verše humorné a satirické a do oddílu Verše příležitostné a do památníku. Tím jsme postavili vydání Nerudových básní z tohoto období na poněkud odlišný princip, než se s tím setkáváme ve vydáních dosavadních. Ignát Herrmann vytvořil v Básnických spisech (již v jednosvazkovém 1. vydání z r. 1898 a obdobně i v 2. svazku vydání z r. 1907) oddíl Posledních veršů a Roj epigramů. Oddíl Poslední verše měl navíc tu nevýhodu, že obsahoval verše, které v žádném případě nelze označit jako poslední (na př. Staroměstskou věž, Romance dvě, a tuze pěkné, Adama). Doplňkový svazek Karla Rožka, Zbytek veršů (Rož), otiskoval další básně v chronologickém postupu bez jakéhokoliv organického se-
331
skupení, takže celek díla Nerudova zůstal neuspořádán. Rovněž Miloslavem Novotným vydaná Druhá kniha básní (Nov) uveřejnila dodatky k Nerudovu dílu v chronologickém zařazení. V přítomném svazku se snažíme vidět každou báseň v organické souvislosti se základními uměleckými záměry, jak se projevují v celém díle Nerudově. Jedině takto můžeme dát těmto dodatkům k základním básnickým knihám Nerudovým ten význam, jaký jim patří. Pomáhají nám dotvořit představu o uměleckém úsilí spjatém s velkými jeho knihami básnickými, po případě umožňují pozorovat, jak se Neruda vyrovnává celistvě s velmi významnými úkoly poesie let osmdesátých, s poesií humornou a satirickou. Spojujíce v jeden celek to, co patří do stejné oblasti thematické nebo druhové, nechceme ovšem nahrazovat básníka v komposičním uspořádání jednotlivých celků, které autor sám neuspořádal; uvnitř celků vytvořených na podkladě sdružování materiálu, jenž k sobě patří, přidržujeme se pořádku chronologického.
Obdobně jako tomu bylo ve svazku prvním, zahrnujeme do Nerudova díla zde vydávaného jen ty básně, jejichž autorství lze pokládat vcelku za nesporné. Většinou jde o básně buď přímo Nerudou podepsané, nebo dokonce doložené rukopisně. Jen ve dvou případech autorství předpokládáme na podkladě šifry J. N. (str. 227 a 242), aniž je máme jinak doloženo. Nerudovi jsou ovšem přisuzovány i jiné verše, ale jeho autorství není doloženo natolik, abychom se mohli odvážit zatížit tuto edici básněmi, o nichž by se později mohlo ukázat, že Nerudovy nejsou. Ve dvou případech pokládáme pak za nutné blíže a poněkud obsáhleji osvětlit, proč básně Nerudovi přisuzované do svého vydání nezařazujeme.
První případ se týká t. zv. Poslání, jež pod titulem Osm básní Nerudových uveřejnil P. M. Haškovec v Obzoru literárním a uměleckém 3, 1901, str. 77/78, 90 a 107/108. Vydavatel těchto veršů a jednoho feuilletonu (Z nenapsaného feuilletonu, s podtitulem J. N. slovutnému p. J. N., feuilletonistovi Nár. L.) sdělil, že rukopis (4 l básní + 3 l feuilletonu, 8() věnoval Neruda v roce 1883 (rukopisy jsou datovány od února do dubna 1883) sl. A. S. Rukopis je charakteristický tím, že je podepsán takto: V hlubokě úctě Jan N., prof. cand. Již dříve vzbuzovaly tyto verše pochybnost. Rož je neotiskl a Nov je otiskl mezi „básněmi spornými“ (str. 462/469). Před čtyřmi roky jsem dostal náhodou rukopis do ruky. Přinesla mi jej ukázat učitelka M. Himmerová, jejíž strýc, redaktor K. Kačer, získal rukopis z rukou původní majitelky sl. Anny Stillové (30. 1. 1858 – 16. 2. 1927), dcery hospodářského ředitele královské kanonie premonstrátů na Strahově. Slečna Stillová bydlela v mládí v Úvoze č. 1 a byla později industriální učitelkou. Ačkoliv P. M. Haškovec tvrdil, že „písmo je Nerudovo písmo rysů pevných a ostrých, časem tak výrazných, že se nám zdá těžkopádným“ (str. 77), již první pohled na rukopis přesvědčí každého, kdo zná rukopis Nerudův, že v daném případě nelze o rukopisu Nerudově vůbec mluvit. Domnívám
332
se, že záhada je v tom, že se k slečně Stillové obracel verši a feuilletonem někdo, kdo se mohl podpisovat stejnými počátečními písmeny jako Jan Neruda. Ostatně próza Z nenapsaného feuilletonu nám to napovídá dosti jasně. Tam se „J. N. z markrabství“ představuje „J. N. z království“ a připomíná mu společné setkání: „Račte si upomenout na Šemberovu slavnost. Byla asi před šesti lety. Vídeň, sál Zahradnické společnosti... Že jste se již nepamatoval? Že tenkráte seděli vedle sebe J. N. z království a J. N. z markrabství, že –( To je jediný fakt v celém rukopise, který lze z biografie Nerudovy skutečně ověřit. Próza je datována k 6. dubnu 1883, před šesti lety byl Neruda v březnu 1877 ve Vídni na oslavě 70. narozenin prof. A. V. Šembery. Lze tedy při odlišném rukopise soudit, že jmenovec Nerudův (přiznává jen křestní jméno a začáteční písmeno příjmení) opravdu existoval a odvolával se na své skutečné setkání s Nerudou. Bez ohledu na podstatu věci tolik je jisté, že verše nepsal spisovatel Jan Neruda a že je tedy nemůžeme do jeho díla zařazovat.
Druhý případ je složitější a nejasnější. Jde o básně a feuilletony (veršované i prozaické), které připsal Nerudovi Václav Jílek v článku Nerudovy příspěvky v Humoristických listech v letech 1880–1886, Česká literatura 1, 1953, str. 181/190. Tyto příspěvky byly otiskovány pod šiframi =, Dědeček, Děd., N. J. Zejména šifra = přispívala do časopisu dlouho, od prosince 1881 do března 1886, a to jak feuilletony, tak básněmi obsahu vážného i humorného a satirického. I když je tu mnoho okolností, které nevylučují autorství Nerudovo (především nevíme, kdo jiný byl by mohl uvedené příspěvky do Humoristických listů psát), přece jen je tu naproti tomu řada podezření, která nám brání v tom, abychom pracovali s autorstvím Nerudovým jako s faktem nesporně zjištěným.
1. Je pravda, že Neruda měl dluh u J. R. Vilímka, který musel splácet psaním do Humoristických listů – „budu musit alespoň rok psát zdarma, než to umořím“ (Dopisy II, str. 299, ze 7. října 1881) –, ale pravidelná účast Nerudova na Humoristických listech byla dána jeho „podobiznami“, pravidelnými slovními doprovody k obrazům jednotlivých významnějších osobností soudobého veřejného života. Tedy sám fakt Nerudova závazku ještě nic nevysvětluje. Ostatně některé dochované peněžní poukazy z let 1885–1888, zasílané Humoristickými listy Nerudovi, jsou podle sdělení M. Novotného vždy jen za „podobizny“, honoráře za básně v nich účtovány nejsou (viz i Novotného vydání Nerudových Podobizen III, Praha 1954, str. 371).
2. Neruda si básně, pokud nebyly publikovány knižně, zpravidla schovával, když ne v rukopise, tedy aspoň ve výstřižku. Je nápadné, že ani jedna z četných básní přisuzovaných Jílkem Nerudovi se v pozůstalosti Nerudově nenalezla.
3. Nadpis Nerudova feuilletonu v Kalendáři Humoristických listů na r. 1885, který zní List ( = feuilletonisty redaktoru Humoristického
333
kalendáře, nic nevysvětluje. Rovnítko = má zde skutečně význam rovná se. Neruda častěji mluví o sobě jako o (, zvláště tam, kde připomíná sebe jako feuilletonistu.
4. Nápadná je okolnost, že feuilletony se značkou = jsou uveřejňovány i koncem prosince 1883 a v lednu 1884, kdy se Neruda pro těžké onemocnění dal zastupovat v Národních listech a kdy, jak víme z korespondence, celkem nic nepsal (srov. o tom i zde na str. 374). Okolnost, že i v této době vycházely nepodepsané „podobizny“, je vysvětlitelná i tím, že tu mohl Nerudu někdo snadno zastoupit, po případě mohl Neruda podklad materiálový, který mu redakce připravovala, jen přehlédnout a upravit.
5. Některé feuilletony označené = byly psány na venkově v S. v době, kdy Neruda byl zcela určitě v Praze a kdy na psaní venkovských feuilletonů nemohl myslet, poněvadž to bylo mimo jiné i v den jeho padesátých narozenin, t. j. 9. července 1884. Jílek musí tu předpokládat, že se tu Neruda uchýlil k fikci a že psal tyto feuilletony do zásoby, což ovšem odporuje zvyklostem Nerudovým, který i feuilletony do Národních listů psal zpravidla až před odevzdáním do tiskárny.
6. Dříve než bude možno definitivně rozhodnout, jde-li o verše a feuilletony Nerudovy, bude třeba provést i rozbor jazykové, stylistické a metrické stránky těchto básní. Thematika a ideovost příbuzná Nerudovi ještě nezaručuje autorství Nerudovo. Z těchto prvků jazykových připomínám aspoň jeden, který vzbuzuje nedůvěru, poněvadž je těžko vysvětlitelný zásahem redakce. V básních a ve veršovaných feuilletonech se poměrně často vyskytuje adverbium již ve tvaru juž. Báseň Stínům otcův (7. 10. 1882): 7 urvali juž květy, 24 juž plaše v dál, 40 juž nohu zdvihli, 54 den juž nad horami dříme; Za příkladem Němců (22. 9. 1882): 6/7 Kdo popřít můž, že skorem juž mají na to privilej; Feuilleton (24. 2. 1883): 50 jaro lepí kol juž ohlášení; Feuilleton (10. 3. 1883): 52 Já, jsa juž v rýmu plynném toku; Feuilleton (17. 3. 1883): 54 po léta juž křičí; Feuilleton (31. 3. 1883): 15 vtom juž začne. I v básni s šifrou N. J., Za Karlem Sladkovským, čteme ve v. 92: juž péče o lid v duši Tvoji padá. Proti těmto juž stojí menší počet již a už. Neruda má však v letech osmdesátých důsledně již a už. Jediný případ juž je v básni „Vzpomínka na Hálka“ ve znění ve Švandovi dudákovi (juž ku zemi sežloutlé listí... se roní), ale v obou originálních rukopisech je již a obdobně i v 2. vydání Prostých motivů. Šlo tedy o sazečskou chybu. Toto juž v příspěvcích v Humoristických listech je tím nápadnější, poněvadž víme, že Neruda prošel ve vztahu k tomuto tvaru jistým vývojem. Tvar juž najdeme u něho vesměs v básních z let padesátých: v Hřbitovním kvítí (Básně I, str. 17, 30, 56, 266), v básni „O Šimonu Lomnickém“ (Básně I, str. 119, 124), v „Dvojím ránu“ (Básně I, str. 469). Jde o pozůstatek vlivu Rukopisů, o čemž příznačně svědčí právě poslední báseň, věnovaná Hankovi. Básně psané na přelomu r. 1859/1860 se již důsledně tvaru juž vyhýbají. Básně let osm-
334
desátých – i pathetické, jako jsou Zpěvy páteční – nemají pak nikdy juž, které se v období lumírovském začíná šířit jako slovo poetické, bez onoho archaisačního nádechu, který byl příznačný ještě pro léta padesátá. Právě proto, že Nerudův vztah k této poetické módě byl tak vyhraněný, je třeba, abychom byli při hodnocení Nerudova autorství těchto básní zvláště opatrní. Proto nepokládáme ani po článku Jílkově důkaz o autorství Nerudově za tak průkazný, abychom mohli uvedené básně zařadit do kritického vydání Nerudových básní.
Je třeba dále říci, že neotiskujeme – obdobně jako v prvním díle – veršované vsuvky včleněné do Nerudových feuilletonů, pokud nenabyly jisté samostatnosti (viz o tom podrobněji na str. 400). Rovněž překlady jednotlivých veršovaných úryvků z cizích básníků, vsunuté do feuilletonů, budou v souboru Nerudova díla v Knihovně klasiků otištěny pouze s příslušnými feuilletony.
Pokud jde o způsob vydání textu, přidržovali jsme se týchž zásad, které jsme vyložili v úvodu k Poznámkám vydavatelovým v prvním svazku Básní. U básnických knih otištěných Nerudou (Písně kosmické, Balady a romance, Prosté motivy) byl výchozím textem pro naši edici poslední text tištěný za života autorova, i když právě starší znění – korektorsky zpravidla pečlivější –, po případě rukopisy umožnily nám opravit leckterá nedopatření. U textů otištěných pouze časopisecky a dochovaných i rukopisně věnovali jsme pozornost i tomu, zda odchylky v tiscích nejsou dílem redakce nebo tiskárny, po případě, zda v rukopisech nejsou pozdější opravy Nerudovy. Tento postup umožnil postavit text Zpěvů pátečních na pevnější basi, než tomu bylo dosud. Obdobně jako v prvním svazku Básní tiskneme první verše jednotlivých strof nebo odstavců se zarážkou; jen tam, kde jde o strofický útvar, jehož komposice je záměrně dána i zarážkami jednotlivých veršů, tiskneme celou strofu, tedy i první verš, podle původní úpravy básníkovy.
Pokud jde o rukopisy, je období zahrnující druhý svazek Nerudových básní na ně méně bohaté než období prvé. Ale i tak poskytuje Nerudova pozůstalost, jež je od r. 1936, t. j. po smrti Herrmannově, uložena v literárním archivu Národního musea, velmi cenné poučení o básnickém díle Nerudově, o jeho vzniku a textu. Některé rukopisy jsou ovšem i v pozůstalostech po jiných spisovatelích, v redakčních archivech, po případě v rukou soukromých. Tam, kde neuvádíme majitele, jde vždy o rukopisy literárního archivu Národního musea, s jehož svolením je otiskujeme.
Pokud jde o pravopisnou úpravu textu, postupovali jsme podle týchž zásad jako v prvním svazku (viz tam na str. 582/583), ponechávajíce všechny jevy, které mají charakter jazykový, beze změny. Na rozdíl od prvního svazku Básní rozhodli jsme normalisovat psaní osobních a přivlastňovacích zájmen druhé osoby (ty, vy, tvůj, váš) v osloveních. Neruda píše v těchto případech takřka vždy velké písmeno. I tam, kde
335
v knižním otisku bývá malé písmeno, jde často jen o sazečské nebo korektorské přehlédnutí, neboť v rukopise nebo v časopiseckém otisku najdeme obvykle písmeno velké. Nelze ani dobře rozlišit projevy zdůrazněné úcty (na př. v osloveních národa ve Zpěvech pátečních nebo světa nebo noci v Písních kosmických) od oslovení neaktualisovaných, neboť Neruda píše tato zájmena s počátečním velkým písmenem i v dialozích v epických básních (v „Romanci o Karlu IV.“ oslovuje král v zájmeně ty s velkým T stejně Buška jako své páže) nebo v nahodilých osloveních čtenářů (pravím Vám a pod.). Vzhledem k tomu, že jde tedy o dobovou zvyklost, která má nakonec jen grafický charakter, rozhodli jsme se upustit od velkých písmen a přiblížit takto básně Nerudovy i v této věci dnešním zvyklostem. Výběr materiálu pro varianty v našem edičním aparátu řídí se týmiž zásadami jako v prvním svazku.
Na rozdíl od prvního svazku jsme však rozšířili poznámky v té části, v níž se zabýváme genesí jednotlivých děl. Tento postup se jevil v tomto kritickém vydání naléhavým zvláště tam, kde se zabývá klasickými knihami Nerudovými, Písněmi kosmickými, Baladami a romancemi, Prostými motivy a Zpěvy pátečními. Práce na kritickém vydání umožnila shromáždit všechen materiál, který vede k osvětlení genese jednotlivých děl. Pokládali jsme za nutné uchovat základní fakta tohoto zkoumání v poznámkách vydavatelových a přispět tímto soupisem materiálu a jeho kritickou interpretací k osvětlení básnického díla Nerudova.
Kritická edice, má-li vyhovovat požadavkům, jaké na ni klademe co do úplnosti fakt, co do správného uplatnění kritických zásad, co do přesnosti v textové kritice, v pravopisně sjednocující úpravě textu i v reprodukci zaznamenávaných jevů a různočtení, není dnes myslitelná bez kolektivního zajištění její kvality. Tuto oporu poskytovaly vydavateli v plné míře orgány Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd, t. j. redakční rada Spisů Jana Nerudy a ústavní ediční středisko. Zvláště jsem zavázán prof. Albertu Pražákovi, Miloslavu Novotnému a Karlu Polákovi za pomoc materiálovou, po případě za četné připomínky, Rudolfu Skřečkovi pak za svědomitou a iniciativní kontrolu celé mé práce; přispěla v mnoha směrech a nemalou měrou k zdokonalení této edice.
Na závěr tohoto úvodu opakujeme kvůli srozumitelnosti vysvětlení zkratek a značek, jichž užíváme v poznámkách textově kritických. Zkratky 1, 2, 3 znamenají první, druhé, třetí vydání. Zkratky L, K, S, BR a pod. označují vždy jména časopisů nebo knih, která uvádíme v poznámkách ke každému dílu Nerudovu, po případě u každé básně. Zkratky r, r I, R, R I, RH a pod. označují vždy rukopisy, které uvádíme opět v poznámkách ke každému Nerudovu dílu, po případě ke každé básni. Zkratky Rož a Nov označují Rožkovo vydání Zbytku
336
veršů, v Praze 1913, a Novotného vydání Druhé knihy básní z r. 1924. Uvádíme je tam, kde se odvoláváme na předcházející otisky básní, které Neruda nezařadil do jednotlivých svých knih.
V různočteních jsou zpravidla na začátku čísla veršů, pak text, který je v našem vydání, pak hranatá závorka ], pak text odchylný od textu před závorkou, a tedy od textu výchozího, po případě od textu, k němuž došel vydavatel jako k znění nejsprávnějšímu, pak zkratka vysázená kursivou (na př. L, S, r, R); jednotlivé údaje jsou od sebe odděleny středníkem. Tedy na př.:
16 parný červenec,] jasný červenec, L;
Někdy bývá i před závorkou značka; je to tam, kde vydavatel potřebuje zdůraznit, že se přidržuje textu v určitém vydání, časopise nebo rukopise. Všechno, co v různočteních vydavatel vykládá o textu sám, je tištěno kursivou. Na př.:
10 Teréze à Gesu? P] Terézo à Gesu? 2, 1 opominutím shody s předmětem v dativu ve verši 8 (jí);
Jsou-li však v rukopise škrty (opravené texty), pak škrtnutý text otiskujeme v závorce, za závorkou pak definitivní text. Na př.:
1 Ugo Bassi,] Ugo (Grossi) Bassi, r;
Str. 7 PÍSNĚ KOSMICKÉ
Šest let po vyjití druhého, doplněného vydání Knih veršů (1872) vyšly Nerudovy Písně kosmické.
V prvním vydání (1) vyšly Písně kosmické nákladem knihkupectví Dra Grégra a Ferd. Dattla v říjnu r. 1878. Neruda posílal exemplář V. K. Šemberovi do Vídně 11. října, podle Nár. listů vyšly až 25. října, ačkoliv kniha byla Nár. listy ohlašována již 11. září.
Druhé vydání (2), s označením nezměněné, vyšlo u téhož nakladatele v listopadu 1878 (Lumír je oznamuje 10. listopadu 1878, téhož dne i Nár. listy).
Třetí vydání (3), opět s označením nezměněné, vyšlo u stejného nakladatele na podzim r. 1882. Od obou předcházejících se liší tím, že má navíc věnování: Podřipsku věnováno. Je to poslední vydání za života básníkova.
Písně kosmické byly ve svém vzniku podníceny zájmem, s jakým Neruda sledoval soudobé popularisující výklady o vědeckých objevech a theoriích o sluneční soustavě a tělesech vesmíru. Ve feuilletonu v Národních listech ze 14. února 1875 Neruda reagoval na objev hvězdáře R Falba, který našel novou, dosud neznámou hvězdu, úvahou, která v sobě chová řadu prvků, o něž se opírá později koncepce Písní kosmických. Konfrontoval nové poznatky o vesmíru
337
s naivními představami starých básníků, ale zároveň připomněl i omezenost všeho dosavadního poznání, provázeného ovšem i perspektivami nových objevů. Citujeme zde z tohoto feuilletonu jen ta místa, z nichž lze vyčísti zárodky pozdější koncepce Písní kosmických:
Jak to ti smrtelní trpaslíci o věčných hvězdách již mluví! „Předmět“ – „objekt“! Takový červík lidský zavrtí pouze hlavou, že tam nahoře beze všeho matematického výpočtu, beze všeho předcházejícího ohlášení najednou se objeví zbrusu nová hvězda, kterou na hvězdářských mapách posud nemá, zaznamená si drzý „předmět“ ten tedy na svou mapu a řekne, že je dobře. A kdyby tisíckráte poetové tvrdili, že hvězdnaté nebe je „jako lučina, na níž bdělý měsíc pase stříbrné ovečky své,“ nebo že je jako „oltář, na němž miliardy světel planou,“ my přece víme, že světem nechodí žádný kostelník, aby rozsvěcoval a zhasínal, a že se také hvězdy nerodí jako jehňata. Ta hvězda Falbova, nejspíš stokrát větší než samolibá naše zeměkoule, je as starší než lidstvo a přetrvá snad lidstvo. Je nejspíš tak vzdálena, že paprslek, který se Falbova oka dotknul, byl dříve z ní vyslán, než člověk dospěl na astronoma, a dopadl na naši zemi teprv teď, po pouti tisícileté – po pouti tisícileté, jako velké pravdy. Ba je i možno, že hvězda ta již ani nežije. Snad již zhasla a my ji vidíme teprv teď, po smrti její. Čarokrásný to sen! Krásnější než všechna poesie – „orlí myšlenko, k zemi sklesni, smělá fantasie lidská, vyhoď kotvu svou, abys se zde nerozplynula!“
Vzdor nejpodrobnějším výpočtům, vzdor nejlepším planiglobiím svým my tomu světu hvězdnatému přece rozumíme tak málo. Známe hvězdy bílé a žluté, modré a zelené, ano i lesknoucí se jako rudá kapka krve; rozeznáváme slunce a planety a trabanty, stálice a vlasatice; spojujem miliony mil od sebe vzdálené hvězdy v libovolné skupení a jmenujem je podle bohů nebo podle skopců; nazýváme je, když jsme hodni, „stříbrnými jehňátky“ a „stříbrnými liliemi“, „zlatými písmenami“ a „zlatými lampami“, „jasnými svědky boží všemohoucnosti“ a hned zas „hádankami“, a nevíme přec o nich více než několik cifer. Říká se tomu „všeobsáhlost lidského vědění“.
Je to zvláštní. Když člověk povznese hlavu do výše, „aby srdce se mu rozšířilo“, a když je člověk ten náhodou bystrozrakým člověkem Falbem, najde tam nahoře pojednou novou pravdu, nový svět. Ovšem za noci, a pak prý – ponocování není věc záslužná! „Jenom noc nám odkrývá světy vyšší.“ Proto asi ctili Athéňané sovu co symbol moudrosti.
Co as najde člověčenstvo za nocí svých ještě nových hvězd! Velká masa arci se o všechny dohromady pramálo stará, nejvznešenější věda je a zůstane nejspíš nadál vědou zároveň nejnepopulárnější.
O snaze využít poznatků o vesmíru k nějakému vlastnímu uměleckému záměru svědčí dopis V. K. Šemberovi, v němž se Neruda dožaduje, aby mu poslal číslo vídeňské Deutsche Zeitung s pokračováním du Prelova feuilletonu o kometách, s odůvodněním, že mu začátek „výborně posloužil“ (Dopisy II, str. 95). Podle data otištění druhé části du Prelova feuilletonu Der Ursprung der Kometen, dne 20. ledna
338
1876, lze klásti do téže doby i Nerudův dopis. Brzy nato v dopise z počátku dubna 1876 žádá Neruda Šemberu, aby mu poslal číslo Deutsche Zeitung s du Prelovým článkem Veränderliche Sterne, který tam vyšel 1. dubna (Dopisy II, str. 110). V dopise z října 1876 píše Šemberovi: „Vyšlo od du Prela nějaké zvláštní dílo? Nemáš náhodou nějaký ročník Falbova Siria?“ Zároveň se dotazuje, zda by bylo možno opatřit si všechna čísla Deutsche Zeitung, v nichž uveřejnil du Prel své feuilletony (Dopisy II, str. 149). Kosmické feuilletony du Prelovy vycházely v Deutsche Zeitung v letech 1873 – 1878 a jejich seznam je uveden v článku Karla Mikuly, Druhý Nerudův pramen Písní kosmických, Čas. Nár. musea 1931, str. 104. Neruda však znal, jak dokázal Jan Jakubec v článku Nerudův pramen Písní kosmických (Naše doba 30, 1923, str. 471 a n.), přímo knihu Karla du Prela Der Kampf ums Dasein am Himmel (Berlín 1874). Zájem o du Prelovy feuilletony byl buď podnícen touto knihou, nebo naopak feuilletony vedly k studiu knihy. Řada poznatků a vědeckých theorií i hypothes a i některé náměty k úvahám v statích du Prelových (na př. aplikace Darwinovy hypothesy boje v přírodě na tělesa nebeská) staly se Nerudovi východiskem pro jeho básnické obrazy v Písních kosmických. Neruda čerpal své poučení o vesmíru i z knihy M. W. Meyera Selbstbiographisches vom Himmel (Lipsko 1877), jejíž exemplář se nám dochoval v knihovně Nerudově a jejíž vliv na Nerudovy znalosti prokazoval Karel Mikula v zmíněném článku Druhý Nerudův pramen Písní kosmických. Mimo to navštěvoval podle svědectví Arbesova v článku Písně kosmické (Vzpomínky na pamět třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863 – 1893, Praha 1893, str. 116 a n., viz též J. Arbes, O Janu Nerudovi, Praha 1952, str. 142 a n.) odborné přednášky a četl odbornou literaturu, kterou si kupoval i pro svou knihovnu.
Intensivněji pracoval na svém plánu v r. 1877. J. Arbes i L. Quis (Kniha vzpomínek, Praha 1902, str. 366) vzpomínají, jak Neruda byl tehdy plně zaujat svým tvůrčím úsilím. Podle zpráv členů rodiny Švagrovských, zejména paní Růženy Švagrovské, provdané Fričové, zabýval se Neruda psaním Písní kosmických i za svých návštěv ve vile Švagrovských v Bechlíně u Roudnice. Antal Stašek zaznamenal (v článku Světla a stíny v Literárních rozhledech 15, 1930/31, č. 3, str. 71) podle zápisků paní Růženy Fričové, jak Neruda za svého pobytu v Bechlíně přes den pracoval vždy na svých básních a večer vyprávěl paní Růženě a jejímu manželovi o kosmických jevech, o nichž psal. Neruda chtěl Písně kosmické připsati v 1. vydání paní Růženě Fričové; ta však věnování odmítala, snad i proto, že jí Neruda věnoval v r. 1877 již své Povídky malostranské. Neruda se prý podvolil slovy: „Vy jste je pomáhala tvořit; vám náleží. Nechcete-li je přijmout, nedostane je nikdo.“ Přesto jí Neruda věnoval aspoň rukopis své knihy.
10. července 1877 vyšla v Lumíru 5, č. 19, str. 289/290, první
339
Ukázka z „Písní kosmických“ (L). Obsahovala sedm básní, které v definitivním vydání mají čísla: 5 (Snad jiní jinak uvidí), 6 (Věřte, že také hvězdičky), 7 (Po nebi hvězdic je rozseto), 20 (Mluvíval člověk), 14 (Zem byla dítětem), 15 (Měsíček, pěkný mládenec), 17 (Měsíček že je mrtvý muž?). Tato ukázka připravovala čtenáře na základní postoj básníka, který „při hvězdách si myslí na lidi“ (5, 6) a který je schopen zábavně a s předstíranou naivností zobrazovat vesmírné děje (14, 15). Jen doprostřed cyklu vložil Neruda úvahy o vztahu člověka k vesmíru, jednou v subjektivním dojetí z vědomí nekonečnosti vesmíru (7), po druhé v retrospektivě starého světového názoru homocentrického. Neruda však nikterak nechtěl, aby tyto tóny převážily nad hravým a optimistickým tónem ukázky. Svědčí o tom poslední báseň Měsíček že je mrtvý muž? (17), v níž motiv smrti je převeden v motiv působení na život i po smrti.
Nerudovi velmi záleželo na tom, jak bude tato ukázka přijata veřejností, zda našel opravdu účinný způsob, jak učinit svou ideu srozumitelnou. Psal o tom V. K. Šemberovi: „Do příštího čísla Lumíra vrazil jsem něco nového, verše (!!!). Dostaneš je dne 11. července a všimni si jich trochu. Člověk se může snadno mýlit, zvlášť u nás.“ (Dopisy II, str. 186.) V následujících dopisech připomíná, že básně vyjdou „již zítra“ (str. 187), a dotazuje se, zda Šemberovi dochází Lumír pravidelně (str. 188). Též Arbesa se tázal na úsudek a prosil jej o noticku, kterou Arbes opravdu napsal do Nár. listů 15. 7. 1877 (srov. J. Arbes, O Janu Nerudovi, str. 148 a 208). Zdůraznil originalitu veršů, myšlenkovou hloubku i uměleckou dokonalost zralého básníka, „jenž vedle pěstování svého básnického talentu byl také vždy pamětliv i nejnovějších vymožeností přísných věd“. Vyslovil přesvědčení, že „proklestí plody svými české literatuře dráhu do celého světa“. Jinak však zůstala první ukázka Písní kosmických bez většího veřejného ohlasu. Neruda si v dopisech Šemberovi stěžuje na nedostatečné ocenění svého uměleckého díla, které se projevilo i v kritikách jeho Povídek malostranských. Píše v listopadu 1877: „Pracoval bych jako titán – ale jen trochu, trochu popudu! Teď už dodělávám Písně kosmické – vím napřed, že se jim podaří jako všemu mému. Dvě jsem si přeložil do němčiny. Povedly se mně, až mne překvapily svou novostí v tom rouše německém. Kdybych byl jiný, přeložil bych všechny – jeť, nebo vlastně budeť jich málo přes 40 – a vydal bych je hned po vydání českém.“ A jinde v témž dopise: „Ovšem stojím jinak co do uznání, než jsem stával, vynutil jsem si něco – ale nepřátelství je přec pořád proti mně, i nejbližší přátelé jako by měli zrovna smrtelnou ouzkost před tím, abych jen nepřerost příliš daleko.“ (Dopisy II, str. 195.) Právě proto, aby si „vynutil“ ve veřejnosti jistou pozornost pro Písně kosmické a pro jejich zvláštní povahu, napsal před otištěním další ukázky Písní kosmických zvláštní feuilleton, který má formu dopisu, a uveřejnil jej v Nár. listech z 18. listopadu 1877.
340
Milostivá paní!
Ráčíte se tázat po mých „Písních kosmických“ a po příčině, proč jich neuveřejňuju hojněji. Třeba byste se tázala anonymně, odpovídám přece. Myslím si Vás dobrou jako sluníčko, s očičkama jako veselé hvězdičky, s tvářičkama jako červánky ranní. Neboť vězte, že muž je stokrát samolibější než žena – my mužští jen proto se neunavně posmíváme samolibosti ženské, aby si nás samých nikdo dobře nevšim – a muž spisovatel je stokrát samolibější než každý muž jiný. Vy pak jste si mne dotazem svým získala naprosto. Kterápak matka, tázána po dítěti, odolá chuti vyprávět hned celou biografii! A proto vám sděluju, že ty písničky češu a myju, škrobím a žehlím co nejneunavněji. Ale mám s nimi malér. Ráčíte se přec pamatovat, co praví Goethův čert, nazvaný Mefisto? Rozpráví dlouho vážně s žákem, poučuje ho a filosofuje s ním, ale náhle to jím škubne –
Teď mám té suchopárné řeči dost,
musím zas trochu čertem hnouti –
a už jede na koštěti. Zrovna tak děje se mně. Jsem v nejopravdivějším zanícení a náhle to mnou škubne; musím se mít velmi, velmi na pozoru, aby z „písní kosmických“ nebyly pojednou – písně komické! Být čertem – to láká!
Ono také to milé nebe je vskutku často k smíchu! Kdopak by smíchy nepuk, když vidí nebem se prohánět na př. takovou bláznivou kometu? Kdo by se dobromyslně alespoň neusmál, když spatří tam někde vysoko nahoře tak zvanou „mlhovinu“ či mlžinu, zárodek to světů budoucích, vždyť hledí mlhovina taková do světa tak nevyslovně pitomě, tak hloupě, zrovna jako telátko včera narozené – račte odpustit! Ach, nebe je tak plno nedostatků, přímo hrubých poklesků a politováníhodných chyb, že vyzývají až satiru. Zvlášť satiru starého mládence. Račte si povážit, v naší soustavě sluneční representují mládenectví jen Mars a Merkur! Že bojovný Mars nemá na ženilské titěrnosti chuti, je arci pochopitelno. A počítavý Merkur nejspíš vybíral a vybíral, chodil pořád do kněh, pořád hledal nějakou ještě bohatší, až přišel krach a teď ho žádná nechce. Takto – Země a Venuše párek, Jupiter a Saturn párek, Uranus a Neptun párek – pro tak velké planety je podobná slabost zrovna skandál! Arci spáchaly svůj poklesek už dávno, když byly ještě mladší. Lze to vidět na nich dle toho, že jsou si dva a dva vždy tak podobny; u starých manželských párků bývá vždycky tak. Celý jejich organism je si vzájemně podoben, jsou skoro stejně tlusty a otáčejí se skoro v témž čase kolem své osy. První upozornil Laplace na manželství Jupitera se Saturnem, Mädler pak dokázal tu slabost i u ostatních. Miluju Laplace a Mädlera. Ale – když to člověk vidí i u věčných planet, zvrtká se přec konečně trochu a myslí si: manželství není snad tedy přece věc tak naprosto zlá! A mohlo by se stát, že by i velmi pevný starý mládenec byl sveden, že by se sebral, vylezl na vrchol Sněžky, přiložil dutou ruku k ústům a řval do výše: „Venuše, nemáš tam pro mne žádnou?“ – Ten útěk pak s vrchu dolů, kdyby Venuše mrkla, že ano!
Ostatně – jsem muž spravedlivý, doznávám, že v naší sluneční soustavě je rozumu přec ještě dost. Také je ovšem nemožno, aby soustava, v níž žiju, pů-
341
sobím a učím já, byla veskrz na hlavu padlá. Ale v jiných soustavách, tam je mela! Račte již opět povážit, milostivá paní, že jsou bláznivé soustavy, které na jednom slunci nemají dost, které mají hned dvě tři slunce! A k tomu jedno růžové, druhé zelené, třetí fialové, čtvrté třeba modré! Někdy jsou všechna najednou nad obzorem, někdy se střídají. Zelený sníh, purpurové bláto, modrá louka! Hubičky se tam dávají snad jen v čas růžový. Lichváři půjčují na percenta až „do modra“ a „do zelena“. A ty změny krásné ženské pleti! Přiznám se, že nemiluju zelené milostpaničky, ba že ani k fíalovým nemám náklonnosti zvláštní. A považte si, jemnostpaní, že by ty Vaše malounké, měkounké, bělounké ručičky, které se zajisté tak sladce líbají, vypadaly náhle jako dvě zelené žáby! Brr!
Myslím, že obyvatelé ostatních slunečních soustav jsou za námi duševně daleko, daleko. Ba že jsou, abych přímo mluvil, hloupi. Není také ani jinak možno, neboť o všech těch pokrocích, které se na naší Zemi dějou, zvědí oni ukrutně pozdě. Zvuk tam nedoletí, pošta tam nejde, zbývá prostředek jediný: světlo. To je ovšem posel rychlý, 42 000 mil urazí za jedinou sekundu! Dovolíte mně, milostivá paní, teď několik učených slov? Nejbližší sousedkou naší sluneční soustavy je hvězda Alfa, v Kentauru. Ale i ta je tak vzdálena, že světelný paprslek, vzdor té zázračné rychlosti své, dorazí tam teprv za půl čtvrta roku. Nebozí obyvatelé Alfy „vidí“ tedy na př. teprv dnes ten obrovský, obdivuhodný bouquet vzájemných nadávek, kterým jsme my Češi ozářili milovanou vlast svou už před půl čtvrta roky! Avšak obyvatelé vzdálenějších hvězd jsou ještě hůře v tom, čím dál, tím hůř! Myslem si nějakou hvězdu hodně vzdálenou. Vzdálenější než Vega, než Sirius i než Kapella, neboť i Kapella je od nás vzdálena jenom 102 240 miliard mil a obyvatelé její vidí dnes, co se u nás dělo před sedmdesáti a dvěma lety. Hvězdu tedy myslem si vzdálenou tak, že paprslek světelný potřebuje od nás k ní půl devatenácta věku.
Jmenujme tu hvězdu Prokul – proč bychom ji nejmenovali Prokul? A předpokládejme dvě věci, v tom nám také nikdo nebrání. Za prvé, že tamější obyvatelé mají dar zraku naprosto neobmezeného, že „tam ten lid – samý ostrovid“ (slyšíte čerta, jak rýmy zvoní?), a že tedy vidí zcela jasně vše, co se u nás děje na Zemi. Za druhé, že tamější obyvatelé jsou ještě dost inteligentní, a nejinteligentnějšího, nejučenějšího ze svého středu že ustanovili k tomu, aby neunavně stopoval události naší Země. Ten učenec tedy vidí dnes, jak právě vedou Krista pána na Golgatu. Do všech končin prokulských letí telegramy, obyvatelé se hrnou a učený Prokulec jim zvěstuje hlasem hluboce pohnutým: „Hosana! Vznešené lidstvo je spaseno! Právě tam umírá člověk bůh za volnost a rovnost veškerého lidstva!“ – Nesmírný jásot po Prokuli, kouzelná iluminace, ohlušující střelba hmoždířů.
A zatím od té doby, co Kristus u nás umřel, obětovaly se a umřely za volnost a rovnost lidstva už miliony vznešených lidí, a my jsme s tou volností a rovností lidstva zrovna tam, kde jsme byli.
Hehehe – ti Prokulci jsou hloupi!
Brzy po vydání tohoto feuilletonu vyšla dne 30. listopadu 1877 v Lumíru 5, č. 33, str. 513/515, Druhá ukázka z „Písní kosmických“ (L).
342
Obsahovala devět básní, které v definitivním vydání mají čísla: 22 (Seděly žáby v kaluži), 9 (Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách), 10 (Paprsku s Alkyony mé), 12 ( Všechny ty vířivě planety), 13 (Také to Slunce ohnivé), 30 (Děj Země je krátce jen vyprávěn), 31 (Zelená hvězdo v zenitu), 36 (Aj, tamhle dřímavých jiskerek), 37 (Ty věčné hlasy proroků). V souladu s obsahem feuilletonu, v němž Neruda vykládal, že se musí mít na pozoru, aby z „písní kosmických“ nebyly pojednou „písně komické“, začíná svou druhou ukázku, čerpanou většinou z druhé poloviny definitivní sbírky, sice písní psanou v komickém ladění, ale přes vtipná pozorování jevů vesmírných (9, 10) přechází k vážným úvahám, které těží z vedoucí hypothesy du Prelovy o zániku planet a Země (12, 13, 30). Pak provádí konfrontaci vesmíru s básníkem a člověkem (31, 36) a cyklus končí oslavou lidstva, které sice žije na planetě určené k zániku, ale je přitom schopno poznat zákonitost vesmíru (37). Je zde tedy v závěru – obdobně jako na konci první ukázky – postavena proti smrti velikost lidské práce a lidského poznání.
Neruda takto dokazoval, že jeho Písně kosmické nejsou jen „komické“, zároveň však ukázal rozmanitost themat i stylu své sbírky i základní její ideu. Přesto se objevily hlasy, které se Nerudovi zdály nebezpečné a které činily osud celé sbírky u čtenářů nejistým. Brzy po vyjití druhé ukázky psal Šemberovi: „Všimls si v posledním Lumíru nových Kosmických? A četls v NL, co o tom napsal Arbes? ‚Že prý jsou, zvlášť pro ty, kteří jsou obeznámeni s nejnovějšími výzkumy přírodních věd’. – No tak! Pišme pak! – Či pozoruješ nějakou nejasnost v Kosmických?“ (Dopisy II, str. 198.) Dotčené místo v Arbesově noticce z 2. prosince znělo: „Druhou ukázkou byl úsudek náš potvrzen a trváme, že dojdou verše ty zaslouženého ocenění hlavně u všech přátel literního umění, kterýmž nejsou nejnovější vymoženosti věd přírodních neznámy.“ (Arbes, O Janu Nerudovi, str. 209.) Arbes nám zaznamenal ve svých vzpomínkách na Písně kosmické (v uvedené knize, str. 142 a n.), jak mu Neruda zazlíval, že se ve své noticce o Písních kosmických zmínil, že je „nebude snad moci dostatečně oceniti nežli ten, kdo jest s poměry kosmickými náležitě obeznámen“ (str. 149). Arbes vztahuje tuto formulaci i Nerudovu nelibost k první noticce z 15. července 1877, v druhé, z prosince 1877, se prý již uvaroval „dotknouti se nejnebezpečnější ‚slabiny’ Nerudovy nejnovější publikace – nepopulárnosti“ (str. 153). Ale text noticek i dopisy Šemberovi ukazují, že sice již v první noticce je poukaz k Nerudovým znalostem „přísných věd“, ale teprve formulace v druhé noticce, připomínající ocenění, jakého se dostane Písním kosmickým u znalců přírodních věd, vyvolala Nerudovy obavy. V nedatovaném dopise píše Šemberovi: „S těmi Kosmickými mám kříž. Kdyby člověk neměl sám v sobě úsudek, naši lidé by ho spletli. Jeden tvrdí, že tomu ‚velké čtenářstvo’ neporozumí; to bych rád věděl, copak jsou tam nějaké vědecké záhady? Druhý docela, že prý je to pokračování Hálkových V přírodě. No tak! Mně je to jedno. Bude jich asi 40 a já je vydám. Ať pak nadávají Tvému
343
J. Ndi.“ (Dopisy II, str. 196.) Ostatně i bezvýhradná chvála Písní zdá se mu podezřelou. Píše před vánocemi 1877: „Na sbírku feuilletonů už mně nezbývá prstu ani jediného; sbírka spí, vedle ní leží Kosmické. Zarazila mne velká chvála jich všude; v takovém případu se stávám nedůvěřivým, ouzkostlivým, a vyčkávám nějaký čas.“ (Dopisy II, str. 200.)
Před vánocemi uveřejnil v Lumíru 5, č. 35 (20. prosince 1877), str. 555, ještě jednu ukázku pod titulem Píseň kosmická, a to č. 25 („Vlast svou máš nade vše milovat!“), které svým thematem i zpracováním mělo všechny předpoklady k popularitě.
Teprve v létě následujícího roku uveřejnil Neruda v Lumíru 6, č. 20 (20. července 1878), str. 305, opět novou Ukázku z Písní kosmických, a to č. 8 (Poeto Světe) a č. 34 (Promluvme sobě spolu). Obě básně již svým rozměrem i vážnou a pathetickou výstavbou textu vnášely nové tóny mezi dosud uveřejněné ukázky Písní kosmických. První byla apotheosou Světa v jeho tvořivé síle, druhá zachycovala ve velkolepé zkratce tragedii utrpení a bolu, s jakým je spjat život Vesmíru, Země i lidstva. Touto ukázkou připravil Neruda čtenáře na všechny odstíny své sbírky, a to jak v pojetí thematu, tak ve stylu projevu.
5. srpna 1878 oznamuje Neruda Aničce Tiché, že dokončil Písně kosmické: „Právě jsem hotov s Kosmickými písněmi, dnes jsem je začal opisovat pro tisk. Možno, že Ti přinesu exemplář hned s sebou, ale skoro pochybuju; budeť ještě potřebí opatrných oprav, snad i doplňků, což v nynějším okamžiku ještě nevím. Bude to zcela malinká knižečka, as jako moji Různí lidé (máš je?), a dělá mně starosti jako děti rodičům: radost z jich existence, starost o jich budoucnost. Mám zvláštní ten osud, že když knižku dopíšu, ihned se mně nelíbí.“ (Listy Jana Nerudy Aničce Tiché, Praha 1926, str. 16.)
Šlo nyní o vydání Písní kosmických. Neruda sám zachytil v dopise Šemberovi situaci básníka, který si je vědom ceny svého díla, který se pečlivě stará, aby získal již předem porozumění pro své dílo, a jemuž přátelé i čtenáři uveřejněné ukázky chválí, který je však přitom odkázán na milost nakladatele: „Ale přec bys se zasmál něčemu. Totiž, kdybys mne teď viděl stát zde s hotovým svazečkem Kosmických písní a nevědoucího, co s tím, – odpusť, že Tě bavím už zase těmi písničkami! Je jich ovšem jen 38, neumím nic rozšlapávat, ač by se toho dalo napsat hrozná síla – myšlénky se zrovna valí. Přec je toho ale dost na vydání samostatné, tím spíše dost, že tahle věc ani snad nesnese, aby byla připojena ještě k něčemu jinému. Malý svazeček, co ale na tom! Šel jsem tedy s tím k svému nakladateli, příteli Dattlovi. Ten mínil po prvé, že to není ani pro naše obecenstvo, že tomu málokdo porozumí. Po druhé mně řekl: ‚Ale uděláme jen zcela malý náklad – zůstane to beztoho ležet!’ Jsem osel a neumdlel jsem. Snad ze samolibosti, nebo snad z přesvědčení odůvodněného, že česká literatura to mít musí. Přišel jsem tedy po třetí, už s otázkou zcela určitou, dá-li mi honorár jednoho sta zlatých. ‚To na žádný způsob – nebude to beztoho žádný kšeft!’ –
344
,No tak toho necháme, abys neměl snad z některého spisu mého škodu,’ já na to s onou jizlivostí, která se Dattla ani netkne. A teď tu tedy stojím, chvílkami červený až po uši. Stydím se nabízet to někomu jinému, a přec mne manuskript pálí v rukou. Ti chlapi mne přece přivedou k tomu, že mně bude celého mého života líto!“ (Dopisy II, str. 217.) O Písně kosmické se začal zajímat jiný nakladatel; to přimělo Dattla, že přistoupil na honorář jednoho sta zlatých.
Ale ani tehdy si nebyl Neruda jist tím, jak budou Písně přijaty. K nové vlně nejistot zavdal podnět incident v redakci Národních listů, kde J. Grégr před členy redakce kritisoval uměleckou nedokonalost poslední ukázky Písní kosmických v červencovém čísle Lumíra. Tvrdil, že tam Neruda má „formu, že je to pravý skandál“. Když Neruda připomínal příznivé posudky, Grégr zdůraznil svou upřímnost na rozdíl od těch, kteří Nerudu chválí, protože je v módě, nebo kteří mu neřeknou pravdu do očí, ale po straně se mu smějí. Neruda, který vylíčil celou rozmluvu podrobně Šemberovi (Dopisy II, str. 218 a n.), zachytil i pocity, jaké v něm vyvolávají předběžné posudky o Písních kosmických. Snažil se vysvětlit si zběžným čtením nepříznivý posudek Grégra, který prý již při první ukázce řekl, že kdyby tu nebyl Neruda podepsán, „nebyl bych nikdy myslil, že může něco tak prázdného napsat“. Ale začíná pochybovat i o hodnotě své práce: „Ale ostatní tedy také se tomu posmívali a neměli to za nic. A vím už, že také v obecenstvě širším je dojem zvláštní. Líbí se to tak ‚miscue’, totiž jedněm se nelíbí pranic, druhým vše, třetím něco, čtvrtým to, co právě třetím se nelíbí. Ale já jsem spleten. Já nevím kompletně nic. Vím jen, co jsem chtěl, a že jsem si vzal s tím čas i práci. Co teď, když vidím napřed, že se strhne ukrutná bouře, po vyjití že se sesypou jako psi. Že je to, co jsem napsal, nové, vím; ale na novosti mně nezáleží, není-li to zároveň dobré. Nerád bych před pouhým úšklebkem utekl, ač, poněvadž to bude samostatná knížečka, jakmile to bude jednou vydáno, vymkne se mně to naprosto z rukou, a nebudu to pranijak moci více chránit a bránit. A zase mně, když jsem už vydal samostatně as půl druhého sta tiskových archů, nemůže na tom záležet, abych z jakéhos spisovatelského trucu, diktovaného snad samolibostí, vydal ještě dva tři archy. Rozumím teď tónu Dattlovu. Za mými zády mluví se asi děsně. A já se přiznám, že nemám více klidné úvahy; vidím-li všeobecnou nechuť takovou, je mně, jako by mně noblesa kázala, abych s tím ustoupil. A přec – pročpak to všechny takřka noviny již v ukázkách chválily? Proč soukromě tolik lidí? A proč Ty sám? Byla-li v Tvých úsudcích jen jiskřička přátelství, která by Tě byla přiměla k úsudku pochvalnějšímu, přehnanému, prosím Tě pro vše, řekni mně to upřímně, a já Tě zlíbám za to, jak jsem Tě ještě nezlíbal nikdy vřele a upřímně... Musil jsem si alespoň ulehčit. S kým tu mám mluvit, abych se nestal směšným! A na koho mohu počítat, že mluví plnou, do nejmenšího záhybu upřímnou pravdu! Radosti českého spisovatele!“ (Dopisy II, str. 220.)
345
Brzy po 22. srpnu odjel Neruda do Příbramě, 31. srpna byl u Heyduka v Písku (tam napsal svou Baladu dětskou) a 1. září odjel do Vlachova Březí na návštěvu rodiny svého bratrance Aloise Tichého. Tehdy byla již jeho kniha v sazbě, jak o tom svědčí dopis A. V. Šemberovi z Vlachova Březí (Dopisy II, str. 221), a není proto správná domněnka A. Pražáka, jako by byl Neruda za tohoto pobytu a pod vlivem Aničky Tiché dával Písním „poslední úpravu“, „konečnou formu“ (v úvodu k vydání faksimile Písní kosmických, Kladno 1938, str. 14; srov. i knihu Neruda v dopisech, 2. vyd., Praha 1950, str. 199). Srovnání výsledného textu v knize s dochovaným rukopisem, z něhož se sázelo, ukazuje, že ani v korektuře Neruda neprovedl žádné podstatnější změny.
V říjnu 1878 vyšlo první vydání Písní kosmických. Neruda se opět obával, jak bude sbírka přijata. „Už se těším na to, jak ve všech našich časopisech dohromady nebude o nich ale ani zmínky! Mimo titul totiž,“ psal V. K. Šemberovi (Dopisy II, str. 223). Ve skutečnosti byl úspěch této knihy neobyčejný a jednomyslný. Neruda nebyl však zcela uspokojen četnými kritikami, vítajícími Písně kosmické. Psal o tom Aničce Tiché asi počátkem listopadu: „Tolik úsudků, a ještě ani jediný neuhodil na to pravé! Nemyslím snad chválu, ale dotknutí se vlastního jádra!“ (Listy A. T., str. 22/23.) Ale se zjevnou radostí a uspokojením oznamuje Neruda Aničce v dopise (pravděpodobně z 9. 11.), že „Kosmické už se tisknou v druhém vydání. Výsledek 14 dnů – to se u nás ještě vůbec nestalo“ (na uved. místě, str. 24).
Rukopisy. Dochovaly se nám dva úplné rukopisy Písní kosmických.
1. První z nich, t. zv. Roudnický (RR), obálka a 41 listů (17,4(13,4). Na obálce je titul Písně kosmické, na lístcích věnování z 3. vydání (dodatečně vložené), motto z Leandra a 39 číslovaných lístků na čtverečkovaném papíru s básněmi. Je jich 39, t. j. o jednu víc než v tisku. Na 28. lístku je báseň Potulný mudrc kdys slova psal, která není v tisku (viz zde na str. 59). Rukopis byl věnován Nerudou roudnickému spolku Řip. 26. února 1882 byl Neruda zvolen na návrh Ervína Špindlera čestným členem spolku Řip, v dubnu byl mu odevzdán čestný honorář; Neruda ho užil k svému léčení v lázních Dubí u Teplic. Roudnickým se odvděčil jednak tím, že třetí vydání Písní kosmických r. 1882 vyšlo s dedikací Roudnicku věnováno, jednak poslal spolku Řip dedikační exemplář tohoto třetího vydání s tímto přípisem z 10. 10. 1882: „Prosím sl. roudnický spolek Řip, aby tento dedikační exemplář Písní kosmických, věnovaných Podřipsku, laskavě a přátelsky přijal do ochrany své.“ V roce 1884 odevzdal pak p. August Švagrovský „pravý a jediný rukopis slavných Kosmických písní“ jednotě Řip. Osvědčení sepsané dne 13. května 1884 říká, že rukopis „zaslal Jan Neruda prostřednictvím svého přítele Augusta Švagrovského jakožto dar věnovaný jednotě Řip na důkaz vřelých sympatií“. Rukopis i s osvědčením je nyní uložen v literárním archivu Národního musea. Jeho faksimile bylo vydáno
346
r. 1938 v Kladně (Jan Neruda, Písně kosmické, s předmluvou A. Pražáka a Václava Červenky – jsou v něm knihařským omylem poslední dvě básně přehozeny). Jde o pracovní exemplář Nerudův, do něhož vpisoval i několikeré verse textu a i pozdější úpravy shodné s definitivním rukopisem a s tiskem. Faksimile zachycuje však jen text psaný perem, poznámky, opravy a textové verse psané tužkou je třeba studovat přímo v originálním textu a označujeme je zde zkratkou RRt.
Roudnický rukopis má pro nás i tu cenu, že nám pomáhá rekonstruovat, jak rostla komposice celé sbírky (odborně se otázkou komposice Písní kosmických zabýval V. Jirát v Listech filologických 1939, pak v knize O smyslu formy, Praha 1946, a polemicky s ním v netištěné přednášce O. Králík). Básně jsou číslovány v pravém rohu tužkou od 1 do 39. Na 29. místě je báseň Potulný mudrc, kterou Neruda vynechal v definitivním vydání. Jinak se pořad kryje s pořadem v knižním vydání. Mimo to jsou v RR tužkou psané římské číslice v levém rohu, které ukazují začátky oddílů uvnitř celé sbírky. Římská jednička není zaznamenána. Římská II je u básně Po nebi hvězdic je rozseto (č. 7), římská III u básně Mluvíval člověk (č. 20), římská IV u básně Měsíček mrtvý – budoucnost (č. 29). Podle toho první oddíl, začínající apotheosou „Letní ty noci zářivá“, vychází z postoje naivního diváka na oblohu, konfrontujícího své poznatky s poznatky vědy a rozvíjejícího svou metodu pozorování („já myslím nebe širé si jak naši zemi a při hvězdách si myslím na lidi“). Druhý oddíl, zahájený básní „Po nebi hvězdic je rozseto“, vychází od pojmu nekonečna, zobrazuje systém Světa, vzdálené hvězdy, sluneční soustavu a postupuje blíže k zemi, k měsíci a k obrazu smrti ve vesmíru. Třetí oddíl, zahájený připomínkou minulého vztahu člověka k vesmíru „Mluvíval člověk“, staví proti tomu dnešní vůli člověka poznat a pochopit jeho zákonitosti a poučit se z nich. Jevy vesmíru jsou schopny zobrazit i lidské city a lidské vztahy. Vlastenecký motiv se příznačně ozývá v závěru tohoto oddílu. Čtvrtý oddíl připomíná již v úvodní básni, že osud Země a tím i lidský osud a také osud básníka samého probíhá mezi symbolem Slunce, naší minulostí, a symbolem mrtvého Měsíce, naší budoucností. Neruda nezastírá v ničem tragiku Země i lidského osudu, ale dovede zároveň zhodnotit i oslavit velikost lidského úsilí, jež dovede pohlédnout mužně ve tvář všem skutečnostem života i smrti a neztratit nic na svém životním elánu. Tento pocit prožívá i básník sám a v tomto smyslu vyslovuje přání, aby jeho atom zazvonil kosmickou písní, až po zániku Země někde jinde opět vzejde život obdobný životu lidskému.
Do těchto oddílů se tedy členily Písně kosmické v plánu Nerudově. Ale uspořádání jednotlivých básní procházelo jistými změnami. Zřejmě můžeme pozorovat v uspořádání sbírky jako celku v RR dvě verse. Svědčí o tom čísla, jež lze čísti pod původním číslováním pozdějších 39 básní v RR. Můžeme podle toho mluvit o třech stadiích při vzniku Písní kosmických. První stadium v RR představovalo 33 básní, druhé
347
rovněž v RR obsahovalo 39 básní a konečné stadium, totožné s knižním vydáním, obsahovalo 38 básní (je zachováno rukopisně v rukopise R1). V prvním stadiu měl I. oddíl jen 4 básně (č. 1, 3, 5, 6 knižního vydání), II. oddíl 10 básní (č. 7, 8, 9, 10, 12, 13, 14, 15, 16, 17), III. oddíl 9 básní (č. 20, 21, 22, 19, 23, 24, 25, 26, 27), IV. oddíl 10 básní (č. 29, 30, 31, 32, 33, 34, 35, 36, 37, 38). Čísla pod původním číslováním druhého stadia lze někdy těžko čísti, takže nelze vždy zaručit spolehlivé pořadí; zejména to platí o posledních třech básních. Tolik je jisté, že v druhé versi přibylo 6 básní, a to v I. oddílu 2 básně, č. 2 (Když k vám vesel hledím) a č. 4 (Což třepotá se to tu hvězdiček), v II. oddílu přibyly 2 básně, č. 11 (V pusté jsme nebeské končině) a č. 18 (Měsíc mrtev), a bylo sem přeřazeno z oddílu třetího číslo 19 (Oblaky Země jsou synové tkliví), v III. oddílu přibyly na jeho konci 2 básně, Potulný mudrc, nezařazený do knižního vydání, a č. 28 (Slunce je hvězda proměnná), zatím co báseň „Oblaky Země jsou synové tkliví“ byla přeřazena do II. oddílu. Jedině IV. oddíl zůstal beze změny. Je třeba připomenout, že ani jedna z těchto šesti básní nebyla otištěna časopisecky a jedna z nich (Potulný mudrc) se nedostala ani do vydání knižního.
Některé básně v RR mají poznámky tužkou psané, které dosvědčují Nerudovy úvahy při zařazování jednotlivých básní.
U básně „Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách“ je připomínka Před to: Zdá se mi, že odvždy tak, která patrně souvisí s plánem básně, kterou Neruda buď nenapsal, nebo později do sbírky nezařadil.
U básně „Měsíček že je mrtvý muž?“ je připomínka Po té: vidět nebe po smrti, které Neruda zcela zřejmě vyhověl následující básní „Měsíc mrtev“.
U básně „Seděly žáby v kaluži“ je připomínka Snad před 7?, která svědčí, že umístění této básně nepokládal Neruda dlouho za definitivní. Nevíme ovšem, kdy tam byl přípisek zapsán, zdali před umístěním v prvém stadiu nebo po umístění v druhém stadiu jako podklad úvahy, která nebyla realisována. V prvém stadiu by musila tato báseň přijít před báseň „Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách“, kde by mohla nějak vyjadřovat ono nejasné „Zdá se mi, že odvždy tak“, v stadiu druhém by musila přijít před báseň „Po nebi hvězdic je rozseto“, tedy ještě do I. oddílu, kde by byla mohla dobře doplňovat naivní vztah k vesmírnému dění, který tam Neruda připisoval sám sobě. Jistým svědectvím o úmyslu umístit báseň v první části sbírky nebo aspoň před básní „Stárnoucí lidstvo“ je časopisecký otisk této básně v Druhé ukázce z „Písní kosmických“ z konce listopadu 1877, kde jdou všechny básně za sebou v pořádku, který neporušuje následnost ve vydání knižním, s jedinou výjimkou básně „Seděly žáby v kaluži“, která je zařazena do čela celého cyklu před báseň „Stárnoucí lidstvo“ (viz zde na str. 343).
U básně „Potulný mudrc“, umístěné v druhém stadiu na místě 28 za básní „Kdo měkkým je, ten bídně mře!“, je poznámka Poslední?, která byla však později škrtnuta. Snad opravdu zamýšlel Neruda zprvu
348
dát celé sbírce vtipnou a epigramatickou pointu, aby tím udržel humorný a lehce ironisující tón, který intonoval vstup k celé sbírce. Jestliže Neruda zavrhl myšlenku dát na konec sbírky báseň, v níž se pro zrod velkých myšlenek hledá vtipné vysvětlení ve znameních souhvězdí Orla a Štíra, pak lze tuším toto rozhodnutí uvésti ve spojitost s celým Nerudovým úsilím, aby se nedal strhnout jednostranně komičností, kterou sám vnesl do svých Písní kosmických. „Musím se mít velmi, velmi na pozoru, aby z ‚písní kosmických’ nebyly pojednou – písně komické,“ psal ve svém feuilletonu z listopadu 1877 (viz zde na str. 341), a lze se domnívati, že toto hledisko nejenže přispělo k novému umístění této básně v RR do závěru třetího oddílu, ale nakonec i k úplnému jejímu vyloučení z celé sbírky.
U básně „Přijdou dnové, léta, věkův věky“ je poznámka Po: bolu, t. j. po básni „Promluvme sobě spolu... co je tu, co je bolu!“
Poznámka u básně „Aj, tamhle dřímavých jiskerek“, která zní Snad hezky napřed, svědčí, že se tato báseň dostala do závěru sbírky jako třetí báseň před koncem teprve po určité úvaze. Snad měla tato báseň zaujmout místo někde za básní „Měsíček že je mrtvý muž?“, kde Neruda chtěl mít báseň, která by odpovídala heslu vidět nebe po smrti, a kam zařadil pak báseň „Měsíc mrtev“. Avšak způsob, s nímž báseň „Aj, tamhle dřímavých jiskerek“ spojovala v jeden celek představu smrti se vznikem nového života, zcela dobře ji začlenil do IV. oddílu mezi závěrečné básně celé sbírky.
Mimo tyto tužkové přípisy vztahující se ke komposici sbírky je u básně č. 1 „Letní ty noci zářivá“ přípisek, který souvisí s Nerudovými pokusy vyzkoušet básnickou účinnost Písní kosmických překladem do němčiny. Z dopisu V. K. Šemberovi z listopadu 1877 víme, že Neruda přeložil dvě básně (viz zde na str. 340). Jednou z nich byla pravděpodobně hned první báseň, neboť v RR je dole pod textem básně tužkový náčrt překladu posledních dvou veršů (11 a 12):
sie läuten uns schöne Zeiten
mit feiner Dukatenstimme
2. Roudnický rukopis není však „jediným“ rukopisem Písní kosmických. Druhý rukopis, který zde označujeme zkratkou R1, je čistopis, z něhož se sázelo, jak o tom svědčí poznámky v rukopise. Neruda na něm začal pracovat 5. srpna 1878, svědčí o tom citovaná již Nerudova zpráva Aničce Tiché v dopise téhož dne: „Právě jsem hotov s Kosmickými písněmi, dnes jsem je začal opisovat pro tisk...“ (viz zde na str. 344). Rukopis má některé znaky obdobné s RR, je psán rovněž na čtverečkovaném papíru, je však stránkován shodně s tiskem (66 stran). Na obálce je titul Písně kosmické od Jana Nerudy. Tento rukopis věnoval Neruda paní Růženě Fričové-Švagrovské (viz zde na str. 339). Originál je dnes v soukromém majetku, fotokopie je v Ústavu pro českou literaturu ČSAV.
349
Str. 11 Motto z Rich.Leandra. – 1 Vlnek chtěl jsem nabrat z hbitých proudů, ] Vlnek chtěl jsem nabrat z hbitých proudů, 2.verse: Vlny chtěl jsem chytat z hbitých proudů, RR ] Vlny nachytal jsem v hbitých proudech, Rrt; 2 z okeánu ] z okeánu 2.verse: vlny moře RR; 3 ale sobě ] (sobě ale) ale sobě RR; 4 tichou vodu ] klidnou vodu RR.
Str. 13 1. Letní ty noci zářivá. – 6 starobný ] (šedivý) starobný RR; 9 Dokola ] (A kolem) Dokola RR.
Str. 14 2. Když k vám vesel hledím. – 3 Naše dívky ] Naše (slunce) dívky RR.
Str. 15 3. Ach, jaké to blaho. – 15 bych kamenem ] bych (přec) kamenem Rrt; 16 vás přehodil ] vás (bych) přehodil Rrt; 19 hluku ] hluku (plesu) Rrt; 20 šumu ] šumu (hluku) Rrt; 23 prstem ] prstem (si zde) RRt.
Str. 16 4. Což třepotá se to tu hvězdiček. – 1 Což ] (Ach) Což RR; 4 samotná ] samotna RR; 5 chvílemi ] (někdy) chvílemi RR; 6 bleďoučké RR, R1 ] bledoučké 3, 2, 1; 7 hvězda ] (hvězdička) hvězda RR; 8 v očku ] v(e) očku RR.
Str. 17 5. Snad jiní jinak uvidí. – Lumír 1877. – 6 to ] (vždyť) (toť) to RR; 12 hvězdičky ] komety L ] (komety) hvězdičky RR; 22/23 zášť je ] zášť, je 3, 2, 1, R1, RR, L; 26 v koutečkách, ] v koutečkách L.
Str. 19 6. Věřte, že také hvězdičky. – Lumír 1877.
Str. 20 7. Po nebi hvězdic je rozseto. – Lumír 1877.
Str. 21 8. Poeto Světe, co jsi aeon prožil. – Lumír 1878. – 6 v zpěvův míru – ] v zvučnou míru –2. verse: v pravou míru – 3. verse: v písní míru – 4. verse: v zpěvův míru –RR; 12 vykvěte, ] vykvete, L; 14 hymnu křídla ] hymnu křídla 2. verse: hymnu tvého křídla RR; 37 a přec – jsi poetou ] a přec jsi poetou RR; 40 až vzplály líce, ] až vzplály líce, 2. verse: až chvějné vzplály líce, RR; 42 Ty ] (Ty) A RR; 43 co hymnus stál tě bolu! ] co hymnus tvůj stál bolu! RR ] co hymnus stál tě bolu! RRt.
Str. 23 9. Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách. – Lumír 1877. – 2 ve hvězdách L ] ve hvězdách, 3, 2, 1, R1, RR; 5 prostory 2, 1, R1, RR ] prostory, 3, L; 7 papršlek ] paprsek L, ] paprslek RR; za v. 12 v RR ještě další strofa, vytvářející se strofou první rámec k celé básni (pak škrtnuto tužkou):
Čteme a čteme vždy toužebněj,
až touhou nám planou líce,
my čteme ve zlatém písmě hvězd
jak dědeček ve kronice.
Str. 24 10. Paprsku s Alkyony mé. – Lumír 1877. – 2 světelný šípe, ] světelný květe, 2. verse: světelný šípe, RR; 3 čím si tvá paní líbezná ] líbezná čím si paní tvá RR ] čím si tvá paní líbezná Rrt; 5, 13 Ach snad už ] Ach, snad už L; 14 už je ] (je již) už je RR; 16 v tisíce věkův ]
350
v tisíce tisícův L ] v tisíce tisícův 2. verse v tisíce věkův RR; 18–19 původně v RR:
přes věky lidstvem hřímá,
po věcích šlehne její blesk –
ale pak opraveno tužkou (Rrt) na konečné znění; v RR naznačeno po straně prvých pěti veršů i metrické schema:
– ( ( – ( – ( –
– ( ( – ( – (
– ( ( – ( – ( –
– ( ( – ( – (
– ( ( – ( – ( –
Str. 25 11. V pusté jsme nebeské končině. – 4 tak ] tu Rrt; 14 doma jak smetí, ] doma –jak smetí, RR; 35 pijákem 2, 1, R1, RR ] pijákem – 3; 39 plna ] plná RR; 40 mladá jak ] (jako ta) mladá jak RR; 41 holčička Venuše, ] (Venuše holčička) holčička Venuše, RR; 48 jen až ] jen(om) až RR; 58 k sobě, ] k sobě – R1, RR; 60 po nebi ] nebem pak 2. verse po nebi RR.
Str. 28 12. Všechny ty vířivé planety. – Lumír 1877. – 3 širého 2, L, R1, RR ] šírého 3, 1 (srov. v. 7); 5 planety 2, 1, L, R1, RR ] planety, 3; 7 slétnou zas ] slétnou se RR.
Str. 29 13. Také to slunce ohnivé. – Lumír 1877. – 3 přijde i ] přijde mu 2. verse: přijde i RR; 5 A jen když za čas ] A jen když s oblohy 2. verse: A jen když za čas 3. verse: (S oblohy jen když) připojeno metrum – ( ( – ( RR; 7 pak dávným plamem svým ] pak dávnou září svou 2. verse: pak dávným plamem svým RR; 9 Ach což ] Ach, což L; 13 Matičce dáš-li ] Matičce dáš-li (Dáte-li matce) RR; 15 vpadlé, ztlelé rty ] ztlelé, mrtvé rty 2. verse: ztlelé, siné rty 3. verse: vpadlé, ztlelé rty RR.
Str. 30 14. Zem byla dítětem. – Lumír 1877. – 6 divně se chvěje jí ] (jímž se jí rozchvívá) divně se chvěje jí RR; 15 rostla jsi ] rostlas jen 2. verse: rostla jsi RR ] (rostlas jen) rostla jsi R1.
Str. 31 15. Měsíček, pěkný mládenec. – Lumír 1877. – 3 panenku 2, 1, R1, L, RR ] panenku, 3; 5 polibí, ] políbí, L ] polibí 2, 1; 13 slovo ty je zde zájmenem osobním a ne ukazovacím k slovu panenky – dosvědčuje to velké T ve všech původních textech; 18 sličné ] slíčné 1, R1, RR.
Str. 32 16. Báječně krásný to přec byl sen. – 11 nespouští ji s očí. 2, 1, R1, RR ] nespouští jí s očí. 3; 13 Měsíčku sobě všimni: ] toho si dobře všimni: RRt; 14 snad se ti tisíc ] snad se jich tisíc RR ] snad se ti tisíc RRt.
Str. 33 17. Měsíček že je mrtvý muž? – Lumír 1877. – 4 Pak není širém ve světě ] Pak není věru na světě L; 7 hvězdné touze – ] (krásné) hvězdné touze – RR.
351
Str. 34 18. Měsíc mrtev. – 6 smavých červánkových hříček: ] smavých, červánkových hříček, RR; 10 nejde ] nejdeť RR; 13 v černém visí nebi, ] (v černém nebi visí,) v černém visí nebi, RR; 21 políbení, ] polibení, R1, RR; 29 vše je světlonoše! ] vše (ty) je světlonoše! RR.
Str. 36 19. Oblaky Země jsou synové tkliví. – 12 vzdechy, 2, 1, R1, RR ] vzdechy – 3.
Str. 37 20. (Mluvíval člověk:) – Lumír 1877.
Str. 38 21. (A mluví člověk:) – V RR titul v závorce dodatečně tužkou (RRt); 11 k myšlénkám ] s myšlénkou RRt.
Str. 39 22. Seděly žáby v kaluži. – Lumír 1877. – 4 odvíral ] otvíral L; 13 řekněm pro příklad, ] řekněm, pro příklad – RR; 42 paprslek ] paprsek L; 45–48 v RR po straně naznačemo metrum:
– ( ( – ( – ( –
– ( ( – ( – (
– ( ( – ( – ( –
– ( ( – ( – (
48 ráčí. ] ráčí? L.
Str. 41 23. Že skály již Země plameny. – 1 Že skály již ] Že skály již 2. verse: Již skály prý RR; 3 Vždyť (Aj) RR; 3 ty plameny, ] ty plameny, 2. verse: jak vesele RR; 20 svoboda, pravda, krása; ] svoboda, pokrok, krása; RR ] svoboda, (pokrok,) pravda, krása; R1; 21 při slově lidsky šlechetném ] při slově lidsky šlechetném 2. verse: při slově velkém, šlechetném RR; 23 v RR po straně: (tu).
Str. 42 24. Dík budiž vám, zlaté hvězdičky. – 17 Ach když ] A když RRt; 18 skáče – ] skáče, RR; 20 jde a pláče! ] jde – a pláče! RR.
Str. 43 25. „Vlast svou máš nade vše milovat!“ – Lumír 1877 s titulem Píseň kosmická. – 3 hvězdám ] hvězdám 2. verse: světům RR.
Str. 44 26. Vzhůru již hlavu, národe. – 5 Toť prostě tím: ty ] A je to tím: ty 2. verse: A je to tím: že 3. verse: Toť prostě tím: ty RR; 6 z jadrného ] z (nejl) jadrného RR; 8 jen z plynových jsou hadrů. ] (jsou z plynových jen hadrů.) jen z plynových jsou hadrů. RR; 15 z křemene ] z křemele 2. verse: z křemene RR.
Str. 45 27. Kdo měkkým je, ten bídně mře! – 2 lide, vzhůru k nebi ] lide, vzhůru k nebi 2. verse: lide můj, jen vzhůru 3. verse: lide můj, jen k nebi RR; 3 velká ta ] (ta velká) velká ta RR.
Str. 46 28. Slunce je hvězda proměnná. – 3 krásný ] krásným RR; 6 skvrna – ] skvrna, RR; 9 V jistém vždy ] V určitém RR ] V jistém vždy RRt; 10 kalem – ] kalem, RR.
Str. 47 29. Měsíček mrtvý – budoucnost. – 10 rouškou zastřem si ] (zastřem si rouškou) rouškou zastřem si RR; 11 žijeme až ] a žijeme RR.
Str. 48 30. Děj Země je krátce jen vyprávěn. – Lumír 1877. –
352
1 je krátce jen ] je krátce jen (tak krátce je) RR; 7 všecken 2, 1, L, R, RR ] všechen 3.
Str. 49 31. Zelená hvězdo v zenitu. – Lumír 1877. – 5 Před lety ] Před léty L, R1, RR; 9 Před lety ] Před léty L.
Str. 50 32. Myslím, že malý Měsíček. – Motivu této básně využil Neruda k satiře na politika staročeské strany Skrejšovského ve feuilletonu v Národních listech z 24. října 1880: „V Písních kosmických (cena 60 kr.) stojí, když už prý má naše malá země poety tak velké, jak obrovští prý asi poetové budou teprv jednou na tom velikánském slunci, a spisovatel že by ‚za cenu života’ chtěl slyšet jednu takovou ‚sluneční píseň’. No – to je osobní gusto. Já zas mohu říci: slyšet takhle nadávat nějakého ‚slunečního’ Skrejšovského – – Laudone, byla by to rozkoš! –( – 3 naše že ] a naše že RR; 6 života květ pokryje – ] v života květ se skryje – 2. verse: života květ pokryje – R1, RR; 8 v nich ] z nich 2. verse: v nich RR; 14 jaké... běsy, RR ] jaké... běsi, 3, 2, 1 ] jaké... (běsy) běsi, R1, 15 výblesk ] výblesk 2. verse: rozblesk RR; 16 výskavé, ] výskavé, 2. verse: oslnné, RR; 19 bujnost ] bujnost 2. verse: kyprost RR; 21 naděje, ] náděje, RR.
Str. 51 33. Již vyznám se ze všech hříchů svých. – 2 za pas ] za pás RR; 5 Vím, vím, že je ] Vím, vím že je 1, R1, RR.
Str. 52 34. Promluvme sobě spolu. – Lumír 1878. – 11 vítězna se domovině ] vítězna se volné dráze 2. verse: vítězna se domovině RR; 13 po nebes klenu L, R1, RR ] po nebe klenu 3, 2, 1; 25 šachta ] rakev 2. verse: šachta RR; 38 naše ] všechna 2. verse: naše RR; 39 ranní sen ] krátký sen 2. verse ranní sen 3. verse jarní sen RR.
Str. 54 35. Přijdou dnové. – 7 slávy činech – ] slavných činech – RR; 8 odletěla; ] odletěla, RR; v. 9 v RR původně za v. 11 ve znění: po srdci i jeho palném bolu, již tam však vloženo za v. 8 a opraveno na konečné znění; 10 dohořelo ] pochováno 2. verse: dohořelo RR; 24 Přejdou ] Přejdou 2. verse: Minou RR ] Zašli RRt; 24 léta ] leta RR; 33 a vzdálené hvězdy ] a nejzazší hvězda RRt.
Str. 56 36. Aj, tamhle dřímavých jiskerek. – Lumír 1877. – 8 „Ty popel jsi, popel ] „Popel jsi, popel RR ] „Ty popel jsi a popel RRt; 11 tam prach se ] tam „prach“ se RR; 12 v nebeském ] v tichounkém RRt; 14 mlžino ] mlho ty L ] „mlho“ ty RR ] mlžino RRt; 16 s lící skvoucí!“ ] s lící žhoucí!“ RR ] s lící skvoucí!“ RRt; 18 naslouchám vám v roznětu svatém, ] kdo vás zapěl v roznětu svatém (?)! RR ] naslouchám vám v roz. sv., Rrt.
Str. 57 37. Ty věčné hlasy proroků. – Lumír 1877. – 7 rozkvětlým 2, 1, L, R1 ] rokvetlým RR ] rozkvětlým, 3; 13 Dřív ] My RR ] (My) Dřív R1; 15 dřív ] my RR; 21 My umřem, avšak ] My umřem! – avšak L ] (Nuž umřem! – avšak) Nuž umřem, avšak RR ] My umřem, avšak RRt; v RR za 3. strofou původně strofa 5, pak 4 a 6, ale RRt opravuje na pořad definitivní.
Str. 58 38. Až planety sklesnou k Slunci zpět. – 1 k Slunci ]
353
k (zemi) Slunci RR; 3 až drobty ty, smrtí poštvány, ] až drobty ty, na prach rozmlety, 2. verse: až drobty ty, smrtí poštvány, R1, RR ] prach sluneční, smrtí rozeštván, 2. verse: až z Slunce prach, smrtí rozeštván, RRt; 5 průvod ten, ] průvod ten 1; 14 poznovu ] zase RR; 17 světě tom 2, 1, R 1, RR ] světě tom, 3; u veršů 22 a 23 je v RR tužkou po straně: rozzvoní naději, bol RRt, patrně zárodek nové verse k veršům 23 a 24.
Str. 59 DODATEK K PÍSNÍM KOSMICKÝM
Báseň Potulný mudrc kdys slova psal je jediným nám známým doplňkem Písní kosmických. Je dochována v RR a byla tam zařazena na 28. místě celé sbírky, ale později byla vyloučena. O jejím vztahu k celé sbírce viz na str. 348. Báseň vydal z rukopisu Ervín Špindler ještě za života Nerudova v Podřipanu z 12. července 1884. Otisk: Nov 235 podle Špindlera s titulem Kosmický epigram. Špindler otiskl text podle některých tužkových variant Nerudových, které nejsou zachyceny ve faksimile RR, ale nepostupoval dost důsledně. Jelikož je zřejmé, že Neruda při vpisování variant hledal text umožňující srozumitelnost básně, která má epigramatický charakter, nevycházíme ani v tomto vydání z textu psaného inkoustem v RR, ale přihlédli jsme k variantám tužkovým (RRt).
1 Potulný mudrc ] Cestovní mudrc RR ] Potulný mudrc Rrt; 3 – 4 je převzato celé z RRt. První verse v RR:
„Z čeho se myšlénky veliké,
nové a planoucí rodí?“
Mimo to je tu ještě druhá (škrtnutá) verse v RRt:
„Z jakých se popudů myšlénky
veliké v člověku rodí?“
8 z semene ] v znamení RR ] (v okruhu) z semene RRt.
Str. 61 BALADY A ROMANCE
Sbírka Balady a romance (BR) vyšla na počátku roku 1883 jako první číslo Poetických besed, redigovaných Janem Nerudou a vydávaných Ed. Grégrem a Ed. Valečkou v Praze. Dne 15. ledna 1883 oznamuje Neruda Ervínu Špindlerovi: „Tyto dny už dostaneš první sešit Poetických besed“ (Z listáře Jana Nerudy, str. 41). 22. ledna zasílá 1. číslo Poetických besed Fr. Ad. Šubertovi (Z listáře Jana Nerudy, str. 42) a Sv. Čechovi (A. Pražák, Neruda v dopisech, 2. vyd., str. 473), 24. ledna oznamují sbírku Národní listy a 25. ledna posílá Neruda „exempláříček“
354
svých Balad Juliu Grégrovi (podle neotištěného dopisu). Zachoval se Nerudův dopis z 11. ledna 1882 nakladateli Ed. Valečkovi, obsahující smlouvu tohoto znění: „Přenechávám Vám cyklus básní Balady a romance nadepsaný pro první sešit Poetických besed a u vydání v počtu tří tisíců exemplářů za smluvenou mezi námi cenu osmdesáti zlatých“ (Z listáře Jana Nerudy, str. 40). Jelikož Balady a romace zahajovaly sbírku Poetické besedy, kterou Neruda redigoval, měly zvláštní postavení, vytyčovaly do jisté míry program celé sbírce. (O tom F. Vodička, „Nerudův thematický a jazykový program v Poetických besedách“, Naše řeč 37, 1954, str. 103/115.) Ke knize bylo také připojeno programové prohlášení Nerudovo a Valečkovo, v němž se mluvilo o účelu a programu Poetických besed. Podle tohoto prohlášení měly Poetické besedy dvojí účel: 1. „aby prospěly samé básnické produkci české“, 2. „aby českému básnictví klestily cestu a získaly obliby v národních kruzích nejširších“. Druhého účelu mělo být dosaženo hlavně „výpravným obsahem“ a poměrnou lácí jednotlivých sešitů. Výjimečně měla být uveřejňována i časová lyrika, po případě i vhodné překlady. Balady a romance splňovaly tento program jak svým výpravným obsahem, tak svou lidovostí, proklamovanou již mottem k celé sbírce: „Volím slovo prosté, chci tu báji vypravovat, z úst jak lidu roste.“
Na rozdíl od Písní kosmických, jejichž jednotlivá čísla od počátku vznikala jako součást celkového plánu, který měl svou předem danou koncepci a přibližný rozsah, jednotlivé balady a romance vznikají zprvu ojediněle a zdá se, že také bez celkového záměru. Neruda sice od počátku jednotlivá čísla označoval zpravidla druhovým titulem jako balady, romance nebo legendy, to však nepřekvapuje, známe-li, jaký zájem měl Neruda o tyto druhy literární již od mládí. Zdálo se tedy, že tu Neruda pokračuje v intencích své starší tvorby, známé z Knih veršů.
Jednotlivé balady vznikaly a byly časopisecky uveřejňovány ve velkém časovém úseku 1875 – 1883. Mimo čísla zařazená do knižního vydání vznikaly však ještě jiné básně toho druhu do knihy nezařazené. Jsou to: Balada malostranská, Romance dvě, a tuze pěkné a Balada biblická, které zde uveřejňujeme v dodatcích k Baladám a romancím. Též původní tituly nejsou všude shodné s titulem v knižním vydání, často místo balady bývá v původním titulu romance nebo obráceně, po případě některá čísla označoval Neruda jako legendy.
Růst celé sbírky ukáže chronologie jednotlivých čísel, sestavená podle časopiseckých otisků a původních jejich titulů. V letech 1875 až 1878 vznikla v každém roce jedna báseň, v r. 1875 Balada helgolandská, v r. 1876 Legenda z Kamenného mostu, zařazovaná Nerudou původně k Povídkám malostranským, v r. 1877 Pašijní legenda, v r. 1878 z příležitostného podnětu Balada dětská. V r. 1879, t. j. po vydání Písní kosmických, vzniká větší skupina básní, které se mohou pokládat
355
již za součást většího plánu: v lednu byly otištěny dvě romance (Romance dvě, a tuze pěkné) a Balada (t. j. Balada stará – stará!), v březnu Legenda (t. j. Balada májová), v červnu Česká balada, v srpnu Ugo Bassi (t. j. Romance italská), v září Balada zimní a v prosinci Balada štědrovečerní. V roce 1880 vyšla v lednu ještě v souvislosti s tvorbou předcházející Legenda rajská a patrně mimo rámec této tvorby v květnu báseň neoznačovaná zprvu druhově, Jaro 1848. Pak víc jak půl druhého roku nevychází ani jedno číslo budoucí sbírky. V listopadu 1880 Neruda sice píše pro Arbesova Šotka „Pijácké motivy“ (viz zde na str. 228), které v dopise V. K. Šemberovi označuje jako pijáckou baladu, ale tuto báseň Neruda sám nikdy nezařazoval do okruhu Balad a romancí. Důvodem odmlčení je okolnost, že Neruda právě v tomto období je nemocen a zároveň je hluboce rozladěn nad českou oficiální politikou, neschopnou hájit věc národa s důrazem a s rozhodností odpovídající zájmům českého lidu. Neruda však nesetrvává na stísněnosti a občasné depresi, jaká se ho zmocňuje, jakmile si uvědomuje neschopnost politiků nebo dokonce jejich přímou zradu, ale hledá i cestu, jak umělecky reagovat na novou situaci. A tu v r. 1882 začíná znovu psát balady a romance, tentokráte zcela zřejmě s úmyslem vytvořit sbírku, která by uvědomělou lidovostí v obsahu i formě byla spjata s lidovým základem národa, v jehož sílu nepřestal důvěřovat. V baladě a romanci spatřoval Neruda útvar typicky lidový a český. V r. 1880 vyzýval dopisem (dosud neotištěným) Quise, aby přispěl do sborníku Národ sobě „něčím ryze českým“, nejlépe prý baladou nebo romancí. Kniha balad a romancí mohla tedy tvořit vhodný programový vstup k celé sbírce Poetické besedy. Neruda proto začíná dotvořovat jednotlivá thematická jádra naznačená v předcházející tvorbě, především thema národní a biblické, viděné ovšem očima lidu. V dubnu 1882 vychází Romance biblická o Goliášovi a Davidovi, Balada horská a Romance o Černém jezeře, zařazovaná Nerudou zprvu do souběžně připravovaných Zpěvů pátečních, v květnu Romance o Karlu IV. a Balada o duši Karla Borovského. Ke konci roku 1882 připravoval již Neruda knihu do tisku a tehdy vznikly i básně otištěné v lednu 1883, t. j. Balada o třech králích a Balada o polce. Na tyto dvě balady se pravděpodobně vztahuje místo z Nerudova dopisu V. K. Šemberovi z 11. prosince 1882: „Když je mi nanic, píšu vždycky balady, a takž jsem napsal za ty dva dny dvě.“ (Dopisy II, str. 321.) Balada o svatbě v Kanaán nebyla, pokud vím, vůbec otištěna časopisecky a vznikla pravděpodobně až při poslední redakci.
V literárním archivu Národního musea máme zachován i materiál svědčící o tom, jak vznikala komposice celé sbírky. (Komposicí Balad a romancí se zabýval K. Polák v Listech filologických 1934 a pak v knize O umění Jana Nerudy, Praha 1942.) Především jsou to dva autografy původního titulního listu, oba tužkou psané, se zněním: Ballady, romance, legendy. Mimo to se dochoval tužkou psaný list (8() Ne-
356
rudova rozvrhu sbírky, bez titulu (jeho obsah uveřejnil M. Novotný v článku Kapitolky, nerudovské i nerudné, Živá tvorba 1, 1943, str. 55). Obsahuje výčet v tomto pořádku a znění:
Legenda pašijová 3
Balada horská 2
Balada dětská 2
Balada zimní 3 – 4
Balada stará – stará! 2
Balada česká 3
Romance o Černém jezeře 3
Romance o Karlu IV.3
Romance helgolandská 3
Romance italská 2
Balada štědrovečerní 4
Romance tříkrálová 3
Legenda májová 2
Legenda rajská 2
Balada malostranská
Romance biblická
Romance dvě, a tuze pěkné:
Ta první
Ta druhá
O Havlíčkovi 4
O polce 5
Ignát Herrmann, který našel tento rozvrh v pozůstalosti Nerudově (opatřil jej svými poznámkami), uvažoval, zda nejde o plán druhého, rozšířeného vydání Balad a romancí. Proti tomu svědčí však tituly jednotlivých čísel, které jsou většinou shodné s původním otiskem časopiseckým a ne s titulem v knižním vydání. Čísla uvedená v rukopisném rozvrhu po straně jednotlivých titulů znamenají odhad počtu stran tisku. I tato čísla ukazují k době před prvním vydáním Balad, kdy Neruda, který spěchal s uveřejněním, musil pečlivě rozvažovat, má-li dost materiálu na sbírku.
Srovnání tohoto prvního náčrtu rozvrhu sbírky s konečným rozvrhem ukazuje, jak Neruda definitivní úpravou pořadu básní přispěl k uměleckému propracování a k sjednocení celé sbírky. Především z hlavního titulu celé sbírky odstranil „legendy“ a i původní legendy přeměnil v titulu na balady. V obsahu střídal celé skupiny balad s romancemi, po prvé s celou skupinou romancí, po druhé s osamocenou Romací štědrovečerní. Zároveň bez zřetele k druhovým označením střídal látky křesťanského mythu s látkami národními, po případě časovými, a s látkami obecně baladickými. Z látek obecně baladických vytvořil proti původnímu plánu celou skupinu ve středu sbírky tím, že spojil
357
Romanci helgolandskou s Baladou zimní a Baladou starou – starou v jeden celek. Zároveň však se rozhodl omezit skupinu humoristických čísel, která v druhé polovině sbírky tvoří protiváhu proti vážnému charakteru první poloviny knihy, a to buď z důvodů umělecké autokritiky, nebo z obavy, aby tón básní neskreslil charakter celé sbírky a její vnitřní rovnováhu (tak byla vyloučena Balada malostranská, Romance biblická a Romance dvě, a tuze pěkné). Naproti tomu jevilo se Nerudovi nutným dát ještě dodatečně celé sbírce jednotný rámec přikomponováním biblického příběhu v Baladě o svatbě v Kanaán, který by vhodně korespondoval vstupní Baladě pašijové.
I tak nevznikla sbírka veliká, měla jen 56 stran, což neodpovídalo zamýšlenému rozsahu jednotlivých svazků Poetických besed. Neruda to sám vysvětloval příteli Ervínu Špindlerovi takto: „Dle velikosti mého sešitu se neřiď, dal jsem, co jsem měl, – ovšem toho není mnoho.“ (Z listáře Jana Nerudy, str. 42.) V dopise z 16. prosince 1882 píše Neruda Sv. Čechovi, že jen nerad zahajuje Poetické besedy svými Baladami a romancemi: „Dám svoje ‚balady a romance’, avšak je jich málo, 16 kousků, sešitek můj bude nejtenčí, nejmenší ze všech svazečků ‚Besedních’, a já se budu stydět. Kdybych byl zdráv, připsal bych rychle ještě nějaké kusy; ale musím bohužel svou činnost obmezovat ještě tuze.“ (A. Pražák, Neruda v dopisech, 2. vyd., str. 472.) Sbírka měla v konečné podobě čísel 18, tedy o dvě čísla více, při čemž jedno číslo (Baladu o svatbě v Kanaán) napsal Neruda pravděpodobně ještě po 16. prosinci, ale to vše nestačilo zahladit Nerudův dojem, že předstupuje před veřejnost se sbírkou malou a vnitřně nedohotovenou. Svědčí o tom i dopis psaný V. K. Šemberovi 4. února 1883, v němž připomíná, že mu živelný charakter vzniku celé sbírky znemožňoval dotvořit ji komposičně: „S biblí máš pravdu, ale rostlo to, jak to právě rostlo. Těžko rovnováhu hledat.“ (Dopisy II, str. 325.)
Balady a romance vyšly za života Nerudova jen v jednom vydání, které je také základem naší edice. Pokud jde o rukopisy, dochovala se nám jen torsa. Někdy jde o první náčrty, jindy o rukopisy určené k časopiseckému otisku a konečně jindy o opisy určené pro sbírku. Tyto opisy jsou na čtverečkovaných lístcích a Neruda je zařazoval do zmíněné obálky, která měla zprvu titul Ballady, romance, legendy; později byly patrně lístky přeřazeny do jiného celku, určeného k tisku a nedochovaného. Jen několik lístků z tohoto celku se zachovalo, mimo jiné – uvedené zde v komentáři k jednotlivým básním – i lístek s mottem celé sbírky.
Str. 65 Balada pašijová. Česká včela 2, č. 6 (25. března 1877), str. 84, pod titulem Pašijní legenda (ČV). – Báseň psal Neruda v nemoci a ve chvíli peněžní tísně, jak o tom svědčí Nerudův dopis V. K. Šemberovi z 15. března 1877: „Dal jsem se honem do psaní – to je ňáké psaní v nemoci! A mám za osm dní hotovou a) bohopustou pašijní
358
legendu – 44 verše, b) pitomou povídku – asi pět stránek; ale to se má teprv redakcím dát, tisknout a pak teprv honorovat!“ (Dopisy II, str. 173.)
3 z nebes ČV ] s nebes BR.
Str. 67 Balada horská. Lumír 10, č. 12 (20. dubna 1882), str. 177, s podtitulem: Z veršů Jana Nerudy (L). Rkp. získán v aukci 1950, 1 list, 8(, na čtverečkovaném papíře (r).
10 na vše, co kde bolí!“ L ] na vše co kde bolí!“ BR, r.
Str. 68 Balada dětská. Lumír 6, č. 35 (20. prosince 1878), str. 545 (L). – Báseň byla napsána v noci 31. srpna 1878 za Nerudova pobytu v Písku u básníka Ad. Heyduka. Toho dne se Neruda dověděl, že před dvěma dny zemřela Heydukova dceruška Jarmilka, která se narodila 16. června 1878 a na kterou se jel po prvé jako její kmotr podívat k Heydukovi do Písku. Neruda zkrátil svou návštěvu, odjel již 1. září do Vlachova Březí, odkud oznámil dopisem, že zanechal v Písku báseň pro paní Emilku, choť Heydukovu: „Verše na psacím stolku napsal jsem pro Emilku. Je to truchlivý motiv, ale povstal u Vás, je Váš.“ Na psacím stole ležela Balada dětská. Celou příhodu vylíčil Adolf Heyduk v článku „Balada dětská“ ve Vzpomínkách na pamět třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863 – 1893, str. 24/27. (Viz též Ad. Heyduk, Vzpomínky literární, Praha 1911, str. 113/119.) Srov. Stanislav Souček, Nerudova „Balada dětská“, Pedagogické rozhledy 24, 1911, str. 726/736.
1 zdřimla ] zdřímla L; 3/4 stroficky rozčleněno podle L, v BR není vynechán řádek; 17 mně ] mne L.
Str. 70 Balada česká. Lumír 7, č. 16 (10. června 1879), str. 241, jako faksimile Nerudova rukopisu s titulem Česká balada (L).
5 dobře činil. ] činil dobře. L.
Str. 72 Romance o Černém jezeře. Květy 4, 1882, I. pololetí (sešit dubnový), str. 434/435, jako 3. báseň cyklu Z veršů Jana Nerudy. Ze Zpěvů pátečních (K).
11 vyhoštěná. ] vyhostěná. K; 13 hrdin slavný tem – ] hrdin tem – K; 16 všechno ] všecko K.
Str. 74 Romance o Karlu IV. Světozor 16, č. 21 (19. května 1882), str. 242/243 (S). – Neruda nabídl báseň redaktoru Světozora P. Sobotkovi dopisem z 2. května 1882: „A tadyhle Ti posílám nějaký škvarek pro Světozor, hodí-li se. Vyprošuji sobě: a) korekturu; b) exemplář toho čísla do bytu; c) vypadne-li nějaký honorárek, také ten do bytu.“ K dopisu připojil Neruda „poznamenání“: „Poslední slovo předposlední slohy zní ‚vpili’ – nikoli snad ‚opili’ –, čemuž
359
ostatně nasvědčuje i metrum.“ Nerudův dopis z 14. května pak dosvědčuje, že „v korektuře přece stálo ‚opili’ místo správného ‚vpili’, Neruda proto žádal Sobotku, aby dohlédl, aby oprava byla provedena. (A. Pražák, Neruda v dopisech, 2. vyd., str. 442.) – St. Souček, který napsal podrobný rozbor básně (Nerudova „Romance o Karlu IV.“, 15. výroční zpráva II. čes. stát. gymnasia v Brně 1916), zjišťoval v článku O vzniku Nerudovy „Romance o Karlu IV.“ (Listy filologické 1917, str. 240 a n.) literární reminiscence poskytující Nerudovi podněty při tvorbě. Je to především óda Šebestiána Hněvkovského „Na mělnické víno“ (Básně drobné, Praha 1820, str. 177/180), kde čteme verše přirovnávající českou povahu k chuti mělnického vína:
Ty jsi velmi nápodobně
krajanům svým v povaze:
zdáš se býti v ukaze,
v chuti mnohým neozdobně;
přec máš pravé síly dosti,
předčíš cizích v výbornosti.
Méně podstatný je poukaz na vzdálené motivické podněty čerpané z básně A. F. E. Langbeina Das Weingericht, otištěné ve sbírce Ign. Huba Deutschlands Balladen- und Romanzendichter, kterou Neruda jinak dobře znal.
51 vybíravý – ] vybíravý S.
Str. 77 Romance o jaře 1848. Národ sobě. List pamětní vydaný ve prospěch českého divadla Národního, květen 1880, str. 2, s titulem Jaro 1848 (N). Rkp. tužkou na proužku papíru (polovina čtvrtky) s titulem Jaro 1848 (r). – Zárodek celé básně najdeme v Nerudově vzpomínání na rok 1848 ve feuilletonu v Národních listech z 14. března 1880, psaném při příležitosti smrti Karla Sladkovského: „Tak něco z roku 1848 chvělo se zas vzduchem, z toho krásného, teplého, zázračného roku, kdy co člověk, to bratr, a nadšení pro svobodu, pro vše lidské bylo horoucí. Jako by se byl poslední bílý paprslek toho slavného březnového slunce vzduchem třás!“ Verše 16–18 citoval Neruda jako motto k podobizně Petra Fastra v Humoristických listech z 4. června 1881.
2 lidstvo staré? ] lidstvo to staré? r; 6 pěl ji haluzný háj, ] pěl ji (do sboru) haluzný háj, r; 7 tem, ] tem N, r; 8 a pěla ] i pěla N; 15 pln záře sen – ] pln záře (byl) sen – r; 16 nevěděli oč, ] nevěděli (proč) oč, r; 23 Kde klobouk, tam péro, kde bok, tam zbraň – ] Kde klobouk tam péro, kde bok tam zbraň – BR, N, r; 25 ve smích ] v smích N; 32 Kraj celý ] Kraj český N, r.
Str. 79 Romance italská. Lumír 7, č. 24 (30. srpna 1879), str. 369, pod titulem Ugo Bassi s podtitulem Romance od Jana Nerudy (L). Rkp. inkoustem psaný na čtverečkovaném papíře, 1 list, 8(, titul po straně
360
tužkou Romance italská (r). – Případ vlasteneckého kněze Uga Bassiho (1801 – 1849) zaujal Nerudu již v Nár. listech 3. června 1877, kdy o něm psal ve feuilletonu, v němž se vysmívá papežské humanitě: „Smrt byla jen na nejtěžší provinění. Takž zastřelen k rozkazu kněží Ugo Bassi, že byl – polním kaplanem u garibaldiánů. A stalo se to s největší šetrností k duchovnímu jeho stavu: před popravou mu sedřeli kůži s rukou a temene, aby ho ‚odsvětili’.“
1 Ugo Bassi, ] Ugo (Grossi) Bassi, r; 18 ctného: ] (ctného,) ctného: r.
Str. 80 Romance helgolandská. Lumír 3, č. 42 (21. října 1875), str. 513, s titulem Balada helgolandská (L). – Báseň vznikla v souvislosti s Nerudovou cestou na Helgoland, o níž psal ve feuilletonu Národních listů ze dne 1. října 1875, kde čteme též o thematickém podkladu celé básně: „Dosti těžký a dosti chudý život mají Helgolanďané. Jen když se nějaká loď s nákladem u ostrova troskotá, rozšíří se jim srdce – i svědomí. Ještě před několika lety bylo tu obyčejem, že farář v kostele se veřejně modlil, aby ‚bůh ráčil požehnat břehu’. Když jedeš kolem ostrova, zasměješ se mimovolně, jak ohnivě ti kormidlující Helgolanďan vypravuje co hlavní věc, kdeže kdy se tu troskotala nějaká loď.“
22 rychle s člunkem ] rychle člunkem L.
Str. 82 Balada zimní. Květy 1, 1879, 3. část (sešit zářijový), str. 253/254 (K). Rkp. inkoustem psaný na čtvrečkovaném papíře (1 dvojlist, 8() v Arbesově pozůstalosti (r). Arbes, když dostal rukopis poslaný Květům, psal o tom L. Stroupežnickému: „Co řekl ondy Thomayer o Nerudovi? Že je hotov – není-liž pravda?! Vizte Zimní baladu jeho v Květech, záříjové číslo – rukopis mám již dnes v rukou...“ (J. Arbes, O Janu Nerudovi, Praha 1952, str. 140.)
10 v kole, K, r ] v kole BR; 16 kde ramena, tu kolena, ] kde ramena tu kolena, BR, K, r; 45 vání, ] vání K; 74 mísí, ] misí, r.
Str. 85 Balada stará – stará! Lumír 7, č. 2 (20. ledna 1879), str. 30, s titulem Balada v rubrice Feuilleton a bez podpisu; jméno autorovo je jen v obsahu. J. Mukařovský upozornil v článku Několik poznámek k otázce umělecké formy (Česká literatura 3, 1955, str. 8/10), že v básni jsou umělecky osobitým způsobem zpracovány prvky z lidové koledy Teče, teče říčka (K. J. Erben, Prostonárodní české písně a říkadla, vyd. z r. 1939, str.44):
Teče, teče říčka,
studená vodička.
Umejvala se v ní
panenka Maria.
Když se jest umyla,
po břehu chodila;
na kameně klekla,
syna porodila.
„Ach ty milá máti,
chceš-li ryby jísti?“ –
„Ach ty milé dítě,
kde bys je lovilo?
Malé čtvrt hodinky,
co ses narodilo!“
361
Půjdeme tam dolů
do bílého dvoru:
najdeme tam pána,
on sedí u stolu.
Ach ty milý pane,
pošli nám svou paní,
ať nám ráčí dáti
ty štědry koledy.
Dala jest nám, dala
růžičku od srdce,
která jí vykvětla
v zeleny zahrádce:
však jí to zaplatí
přesvatá Trojice!
Str. 86 Balada tříkrálová. Světozor 17, č. 2 (5. ledna 1883), str. 16, s titulem Balada o třech králích, s ilustrací Fr. Bízy (S). Rkp. ve sbírce Morawtzově v literárním archivu Nár. musea (v pozůstalosti Nerudově fotokopie) s titulem (Romance) Balada o třech králích (R). Tento rkp. byl podkladem pro časopisecký otisk.
2 kotlů ] kotlův S, R; 6 uronili.“ ] vyronili.“ S; 7 dál, až ] dál až S, R; 8 tam s velbloudů svých slézají ] svých s velbloudův tam slézají S ] svých s velbloudů tam slézají R; 8 poklekají, ] poklekají BR ] poklekají; S, R; 9 a mezitím co ] a mezi tím, co BR, S, R; 11 ten, jenž ] ten jenž S, R; 19 že já jsem ještě ] že jsem já ještě S, R; 20 ukláníte: ] ukláníte; S, R; 25 dáli, ] dáli S; 28,31 korunu ] korůnu R; 35 v R:
„Že z tesařky je (přece) prosté jen, přec každým slovem jeví!“ – Za básní pod čarou je v R připsáno Nerudou: Předposlední verš může také znít:
„Že z tesařky je přece jen, on každým slovem jeví!“
36 se slávou – jak ] se slávou; – jak S, R.
Str. 88 Romance štědrovečerní. Lumír 7, č. 35 (20. prosince 1879), str. 545, s titulem Balada štědrovečerní.
5/6 vyjevený, rodinu ] vyjevený Rodinu L; 6/7 stáji, dítě ] stáji, Dítě L; 31 psáno, ] psáno – L; 75 hledí? – ] hledí – L.
Str. 91 Balada májová. Paleček 7, č. 12 (březen 1879), str. 89, s titulem Legenda a s ilustrací (P). O látkovém podkladu této básně St. Souček, Ke dvěma Nerudovým „Baladám“, ročenka Chudým dětem 1933, str. 96 n.
7 chrčí, P ] hrčí, BR; 12 svlékla, ] svlekla, P; 17 činíš, cokoli P ] činíš cokoli BR.
Str. 93 Balada rajská. Paleček 8, č. 1 (leden 1880), str. 5, s titulem Legenda rajská a s ilustrací (P). O látkovém podkladu této básně St. Souček, Ke dvěma Nerudovým „Baladám“, ročenka Chudým dětem 1933, str. 96 n.
3 „Zdrávas!“ řekl. ] „zdrávas“ řekl. P; 13 s výčitkou se staví, ] s nechutí se staví, P; 20 zdvihá ] zdvíhá P.
362
Str. 94 Balada o duši Karla Borovského. Švanda dudák 1, 5. sešit (květen 1882), str. 337/339 (Š D). Jde o variaci lidové písně označené Erbenem titulem Duše hříšná a Maria panna a rozšířené i v kramářských tiscích. Text zaznamenaný Erbenem v Prostonárodních českých písních a říkadlech (vyd. z r. 1939, str. 415) pochází z Budějovicka a zní takto:
Byla jest louka zelená,
slzavou rosou skropená.
Kráčely po ní dvě duše,
za nimi velká hříšnice.
Když se až k ráji dostaly,
na dvéře tam zaklepaly.
„Vstaňte, Petře, vemte klíče,
podívejte se, kdo tluče?“
„Tlučou tam, Pane, dvě duše,
za nima velká hříšnice.“ –
„Ty dvě duše mně sem pusťte,
té hříšnici pryč ukažte.
Ukažte jí cestu šírou,
kudy hříšní do pekla jdou.“
Šla dušička vzlykající
a svých hříchů litující.
Šla od nebe, naříkala,
až jí krev z očí kapala.
Potkala ji Maria panna:
„Co naříkáš, duše hříšná?“ –
„Jakpak nemám naříkati,
když se nevím kam podíti?
Musím jíti cestou šírou,
kudy hříšní do pekla jdou.“ –
„Vrať se se mnou, duše hříšná,
poprosím já svého syna.“
A když se k ráji dostaly,
na dvéře tam zaklepaly.
„Vstaňte, Petře, vemte klíče,
podívejte se, kdo tluče.“ –
„Tluče to, Pane, matka tvá,
a za ní ta duše hříšná.“ –
„Mou matičku mně sem pusťte,
té hříšníci pryč ukažte.
Ukažte jí cestu šírou,
kudy hříšní do pekla jdou.“ –
„Ne tak, ne tak, milý synu,
odpusť hříšné duši vinu.“ –
„Zeptej se jí, matko milá,
co dobrého učinila?
Kolik je svátků světila?
kolik se pátků postila?
kolik chudých obživila?“ –
„Já jsem svátků nesvětila,
ani se v pátek postila.
Jen jedno jsem vykonala:
almužny jsem grešli dala.“ –
„Podej, hříšná duše, ruky,
povedu tě skrze muky.
Skrze muky do propasti
a z propasti do radosti.
Grešlička, almužna malá,
do ráje tobě pomohla!“
363
4 duše, těžce ] duše těžce BR, Š D; 6 dveře ] dvéře Š D; 8, 20 pohledněte ] pohlédněte Š D.
Str. 97 Balada o polce. – Květy 5, 1883 (sešit lednový), str. 8/9, s podtitulem Dle finského motivu (K). V dopise z 16. prosince 1882 psal Neruda o této básni Sv. Čechovi, redaktoru Květů: „Těší mne, že se Vám příspěveček můj hodí. Můžete dát k titulu místo ‚vzdálený’ třeba ‚finský’ motiv.“ (A. Pražák, Neruda v dopisech, 2. vyd., str. 472.)
25 rozhlídla se ] Rozhlídla se K; 45 polka jede – ] Polka jede – K.
Str. 99 Balada o svatbě v Kanaán. Časopisecký otisk mi není znám. J. Voborník upozornil ve studii Shody a podoby básnické (Sborník filologický 2, 1911, str. 16), že látkovým a inspiračním zdrojem této básně byla patrně lidová kostelní píseň o Kani Galilejské, kterou otiskl ve výtahu J. Holeček v Našich, I. knize, a to v úvodní části Jak u nás žijou a umírají (vydání v Národní knihovně z r. 1949, str. 23/25).
Str. 103 DODATKY K BALADÁM A ROMANCÍM
V těchto dodatcích otiskujeme jen ty Nerudovy balady a romance, o nichž Neruda sám uvažoval při komposici Balad a romancí, t. j. Baladu malostranskou, Romance dvě, a tuze pěkné a Romanci biblickou. Je třeba mít ovšem na paměti, že Neruda později označoval i některé jiné básně v podtitulech jako balady, na př. jako baladu časovou označil báseň 1886, jako baladu báseň Adam. Tyto básně uveřejňujeme však v jiných oddílech, kam patří celkovým charakterem Nerudovy tvorby po vydání Balad a romancí, především v oddíle Humoristické balady a romance (str. 241/248).
Str. 103 Balada malostranská. Podřipan 7, č. 11 (8. června 1876), s titulem Legenda z Kamenného mostu (P). Otištěno zároveň s povídkou U tří lilií pod společným titulem Dvě povídky malostranské; prozaická povídka na prvním místě (I), veršovaná legenda na místě druhém (II). Neruda požádal Ervína Špindlera, redaktora Podřipana, o otištění v nedatovaném dopise: „A pak Ti tedy posílám zde ty verše. Dej třeba obě ty hříčky najednou.“ Zároveň dovolil Špindlerovi opravu v posledním verši básně: „Místo ‚čert’ mohlo by se konečně dát ‚ďas’ – ale radš ne, bylo by škoda!“ (Z listáře Jana Nerudy, str. 25/26.) Neruda poslal tuto báseň ještě před otištěním v květnu 1876 V. K. Šemberovi, kterému předložil již předtím k posouzení povídku U tří lilií; zdála se mu na naše poměry příliš odvážnou a chtěl si ověřit, jak bude na přítele Šemberu působit. Svou veršovanou skladbu uvádí proto v souvislost s povídkou U tří lilií: „Nedělej si ale nic z toho, že jsem Tě trochu zdržel takovou maličkostí. Ale mám právě zas kousek doby hravé. Mazal
364
bych malostranské povídačky den co den, každý den alespoň jednu. – Bojím se doopravdy, že jsem Tě trochu tou skizzou zkazil. Jsem měkký člověk, nechci mít pražádného mravního odpovídání za někoho jiného, a spěchám napravit chybu. Honem jsem v poledne napsal přiloženou v čistém a krásném opise povídku jinou; čti ji, nech si ji na památku, vlož si ji do modlitební knížky. Je veskrz pravdiva.“ (Dopisy II, str. 120.) A v pozdějším dopise oznamuje Šemberovi: „Obě Tobě známé maličkosti malostranské vpálil jsem do ‚Řípu’, kdež vyjdou 1. června.“ (Dopisy II, str. 126.) V literárním archivu Národního musea se dochoval pod sign. 18 D 19 rkp. (1 dvojlist, 8() básně zaslané Šemberovi, jehož faksimile bylo otištěno v knize Z listáře Jana Nerudy, str. 28 (r1). Má titul Malostranská povídka a podtitul: Věnováno všem poutníčkům svatojanským, bohumilému V. K. Šemberovi ale zvlášť. Za básní je datum a podpis: Napsal v den Páně 9. května 1876 Jan Neruda. Otisk v P se titulem ‚legenda’ přičleňuje do souboru Nerudových balad, romancí a legend, ale nadpisem Dvě malostranské povídky do Povídek malostranských, obdobně jako titul v r1. Neruda neotiskl tuto báseň v Povídkách malostranských. Později však uvažoval o včlenění básně do připravované sbírky Balad a romancí. Svědčí o tom jeho vlastnoruční opis tužkou na čtverečkovaném papíře (1 list, 8(), který se vzhledem i formátem zařazuje mezi ostatní rukopisy určené pro Balady a romance (r2). Tento rukopis má také nový titul, Balada malostranská, podtitul i datace, které jsou v r1, zmizely. Otiskujeme podle této poslední úpravy r2. – Báseň otiskl po prvé A. Pražák v Listech filologických 1907, str. 124/125, podle r1, pak Rož 143/144 podle Pražáka, pak Nov 233/234 podle r1.
1, 17 v r1 jsou první verše strof vysunuty doleva; 2 as dvacetileté ] dvacetileté as P; 12 po únavě ] po únavě, r2, P, r1; 19 skoupých s úst pak ] z skoupých úst pak P, r1; 27 nožky ] nohy r1; 32 aby čert byl na mostě pak svatým!“ ] aby čert pak na mostě byl svatým!“ P, r1; v r2 za básní ještě jeden verš, zřejmě variant posledního verše: Ty bys nechtěl na mostě být svatým!“
Str. 105 Romance dvě, a tuze pěkné. Ta první romance byla otištěna po prvé ve studii (,Báby’ i ‚Baby“‘, Lumír 7, č. 2 (20. ledna 1879), str. 25, bez titulu a bez podtitulu (L). Báseň je uvedena tímto textem: „Mnohem hůř je, když se stařena buď znovu, buď teprv vdává, třeba by sobě brala muže rovněž starého. Básníci umělí ji přirovnávají k Étně – vrchol ve sněhu, uvnitř var – ale vyvíří jen nechutné z toho bahno. A písně prostonárodní jsou plny posměchu, zvlášť naše kousavé, bodavé písně české. Pravou kvintesencí všech těch písní dávají as sloky následující.“ – Ta druhá romance byla otištěna po prvé v Lumíru 7, č. 1 (10. ledna 1879), str. 14, v oddílu Feuilleton pod titulem Romance bez uvedení autora; v obsahu je však plné jméno autorovo (L). Rkp.: 2 listy, 8(, na čtverečkovaném papíře, v úpravě materiálu určeného pro
365
Balady a romance (r). V rukopise došlo ke sloučení obou romancí společným titulem (Dvě, a tuze pěkné romance) Romance dvě, a tuze pěkné. Zároveň byly označeny obě básně tituly: (Romance první) Ta první, (Romance druhá) Ta druhá. Na prvním listě jsou po straně přípisky, dosvědčující, že se Neruda v souvislosti s tímto textem zabýval evidencí básní pro své Balady a romance. Přípisky:
Balady: Helgolandská
Legenda pašijová (Č. včela)
Povídka malostranská
Romance o Černém jezeru (Květy 1882)
Obě básně byly v r zprvu přeškrtnuty tužkou, pak škrty opět zrušeny; podle všeho jde o doklady Nerudova váhání, zda obě básně jsou vhodné pro připravovanou sbírku. Otiskujeme podle r. – Otisky: Herrmann, Básnické spisy II, str. 190/191, podle r, Nov 239/240.
Ta první: 3 svatba, starý ] svatba: starý L.
Ta druhá: 6 ve světě ] na světě L.
Str. 107 Romance biblická. Paleček 10, č. 5 (duben 1882), str. 106, s titulem Romance biblická o Goliášovi a Davidovi, jižto v tuze pěkných rýmech sepsal Antonín Barborka, spravedlivý spisovatel veršem i prózou (P). K jménu Antonína Barborky byla připojena pod čarou redakční poznámka: „Pseudonym známého našeho spisovatele staršího.“ Pseudonym je založen na křestních jménech Nerudova otce (Antonín) a Nerudovy matky (Barbora). V dopise z 1. dubna 1882 psal Neruda o této básni Rudolfu Pokornému, redaktoru Palečka: „Překvapil jste sebe i mne, tím, že jste nečtenou věc přijal, ano i hned honoroval.Vždyť je tak snadno možno, že zásilka má nestojí za nic. Přiznám se Vám – a doufám, že mně věříte –, že nemám teď pražádného úsudku ve vlastních věcech; vždyť jsem se v nich někdy mýlíval i za plného zdraví. Proto, buďte ubezpečen, bych se pranic nehoršil, kdybyste maličkost Vám zaslanou neotiskl, naopak bych Vám byl vděčen, kdybyste věc, kterou byste uznal snad za nešťavnatou a slabou, v mém prospěchu nepoužil. Zaslal bych Vám pak něco jiného brzy, co by se snad hodilo. Hned po odeslání zdál se mně žertík ten můj již při nejmenším nezralý. Proto posílám zatím těch deset zlatých zpět. Vždyť je času na honorování dost!“ (Z listáře Jana Nerudy, str. 34.) Rkp.: 1 dvoulist, 8(, na čtverečkovaném papíře, v úpravě materiálu určeného pro Balady a romance, s titulem Romance biblická (r). Za výchozí text volíme r, t. j. text určený pro Balady a romance. – Otisky: Herrmann, Básnické spisy II, str. 182/184, celkem podle r, Nov 248/250 podle P.
12 ach Goliáši, ] ach, Goliáši, P; 26 Jůd, ] Jud, P; 35 nad košilí ] nad (kazajkou) košilí r; 36 krunýř ] (pancíř) krunýř r; 38 rozkřík se ] rozkřik se P; 40 i dělal ] a dělal P ] (a) i dělal r; 54 Což ] Co P; 56 „Phočkhaj – ] „Phočkaj – P; 60 v r škrtnutá 2. verse: jen takhle rukou
366
cuknul.; 64 a šel si zase ] a šel pak zase P ] a šel (pak) si zase r; 70 vzal na se thisíc, ] (jich přemoh) vzal na se thisíc, r.
Str. 111 PROSTÉ MOTIVY
První vydání Prostých motivů (1) vyšlo v dubnu 1883. 25. dubna posílá Neruda výtisk V. K. Šemberovi do Vídně (Dopisy II, str. 332). Kniha vyšla jako 5. číslo Poetických besed, sbírky redigované Janem Nerudou a vydávané Ed. Grégrem a Ed. Valečkou v Praze. Vyšla dříve, než Neruda předpokládal; v dopise V. K. Šemberovi z 12. února 1883 oznamuje, že mu pošle sešit ihned po vydání, „což bude ovšem asi za tři měsíce teprv“. 8. dubna píše Quisovi (korespondence s ním je uložena v Literárním archivu), že „Prosté motivy už jsou z polovice hotovy“. Neruda se zlobil na nakladatele, že dal knihu předčasně do prodeje, t. j. ihned za Vrchlického Starými zvěstmi, které vyšly jako 4. číslo Poetických besed. Psal o tom L. Quisovi 29. dubna: „Že Prosté motivy tak brzy vyšly, byl zase jeden přehmat Valečkův, který je vydal, jakmile byly hotovy, ač jsem mu vzkazoval opak. Mrzí mne to, chci popřát každému sešitu, aby 4 neděle působil dojmem ‚poslední novinky’.“ První vydání mělo 46 básní rozčleněných do čtyř oddílů podle ročních dob, Jarní 14 básní, Letní 9 básní, Podzimní 10 básní, Zimní 13 básní. Jednotlivé básně neměly v textu tituly, ale v obsahu byly pojmenovány, obvykle podle prvního verše nebo podle některého významného hesla převzatého z textu básně. Letopočet na rubu titulního listu 1879 – 1882 připomínal, že verše této sbírky vznikly v rozmezí uvedených let.
Vydání druhé, rozmnožené (2), vyšlo u téhož nakladatele a v téže sbírce v prosinci r. 1888 (11. prosince poslal Neruda J. Grégrovi výtisk 2. vydání s průvodním dopisem). Počet básní byl rozmnožen o 5 básní na 51 (Jarní 15 básní, Letní 11 básní, Podzimní 11 básní, Zimní 14 básní). V prvním vydání nebyly tedy tyto básně z vydání druhého (jednotlivé cykly označujeme římskou číslicí): I, 5 Co už v tom mém živobytí, II, 3 V březovém lese, II, 11 Vzpomínka na Hálka, III, 11 „Pojď – pojď!“ to ve výši kdes volá a IV, 12 Řekla vlna k sestře vlně. V obsahu byly básně titulovány obdobně jako ve vydání prvním. Rovněž byl ponechán letopočet vzniku básní na rubu titulního listu, ačkoliv básně včleněné nově do druhého vydání vznikly zcela zřejmě po r. 1882; proto jsme v tomto vydání kritickém tento letopočet vypustili.
Pro poznání genese celé sbírky poskytují nám materiál Nerudova korespondence a časopisecké otisky ukázek z Prostých motivů.
Neruda uvádí na rubu titulu své knihy rok 1879 jako výchozí pro začátek Prostých motivů. Skutečně v r. 1879 vyšla časopisecky první ukázka z Prostých motivů, ale vlastní počátky sbírky sahají již do r. 1878. V létě 1878 dokončil Neruda Písně kosmické i v definitivní
367
úpravě po tisk a v korekturách. 31. srpna navštívil Ad. Heyduka v Písku a toho dne napsal Baladu dětskou. Šlo o příležitostnou báseň; na Baladách a romancích však tehdy ještě intensivně nepracoval. V prvých dnech zářijových dlel na návštěvě u svého bratrance Aloise Tichého, panského ředitele ve Vlachově Březí na Šumavě. Neruda, který dozíral nad výchovou tří dcer Tichého, Anny, Terézy a Vilmy, v době jejich pobytu v Praze na počátku roku 1878, oblíbil si děvčata i celou rodinu Tichého a udržoval s ní živý styk. Pro Nerudu znamenal krátký pobyt ve Vlachově Březí v září 1878 velmi mnoho. Příznivě na něho působilo jak srdečné ovzduší v rodině Tichého, tak i krása šumavské přírody pod Boubínem. „U Vás, víš, jsem se citově vykoupal. Bylo mně mezi Vámi tak volno, tak milo, jak už dlouho, velmi dlouho ne.“ (Listy Jana Nerudy Aničce Tiché, str. 18.) Za pobytu ve Vlachově Březí se však prohluboval i vřelý vztah Nerudův k nejstarší neteři, dvaadvacetileté Aničce (nar. 1. 4. 1856), která se mu stala zvláště drahou. Odraz těchto citů najdeme pak nejen v korespondenci Nerudově zasílané Aničce Tiché po odjezdu z Vlachova Březí, ale i na dně zrodu Prostých motivů.
Koncem září se ještě nedovede soustředit na práci: „Podzimní sezóna nechce ještě do plného proudu a mně se ještě nechce do opravdové práce. Landám se sem tam, probíjím den a čekám, až duch svatý sestoupí, aby mne osvítil. Ale nějak se mu nechce dolů.“ (Dopis z 28. září, Listy A. T., str. 20.) Ale v dopise z druhé poloviny října Neruda sděluje, že se již soustřeďuje k činnosti tvůrčí: „Zabral jsem se do práce, jsem rád, že je ošklivé počasí, které mne poutá k stolku – známť se! –, a doufám, že kus práce za zimní dobu utrhnu. Je jí hodně nahromaděno, lenošil jsem dlouho.“ (Listy A. T., str. 21.) V některém z následujících dopisů Aničce Tiché, který však neznáme, byla pravděpodobně zpráva o Prostých motivech, které již tam byly pojaty jako cyklus. Dopis psaný před vánocemi r. 1878 (je dodatečně datován tužkou k 30. 10. 78, ale z kontextu je zřejmé, že musí pocházet z doby poněkud pozdější) mluví totiž o cyklu jako o věci Aničce již známé: „V příloze jsem Ti opsal ukázku toho cyklu. Opsal jsem básně asi ty, které co první ukázku do Lumíra dám (po Novém roce). Slíbil jsem Ti, že je máš mít první, a dostojím slovu jako vždy.“ Neruda v dopise uvádí dále i titul jedné z nich, Hodiny, a pochvaluje si svou pracovní energii: „Pracuju teď mnoho a s chutí. Nevadí mně déšť, ne mlha, nic. A když se dostavuje nervosa, nějak ji skousnu a pracuju dál. To toho bude!“ (Listy A. T., str. 22/23.)
První ukázka z Prostých motivů vyšla pod titulem Prosté motivy v Lumíru 7, č. 2 (20. ledna 1879), str. 20/21 (L). Jsou tu uveřejněny čtyři básně opatřené tituly, které nenajdeme v knižním vydání (připojujeme vždy označení cyklu a čísla básně v 2. vydání knižním a první verš, po případě i titul, je-li v textu): 1. Čtenář II, 2 (Čtu ve měkké kůře
368
březové); 2. Hodiny III, 4 (Motiv dívčí: Ty naše hodiny); 3. V podzimi II, 7 (Nesmějte se pavučince); 4. Jen do hrobu! II, 9 (Motiv cizí: Já umírám láskou). Všechny uveřejněné básně mají erotickou thematiku a mají zřejmě na mysli situaci konkretní, vztah staršího Nerudy k mladé Aničce („nesmějte se..., že se máme s mladou rádi“). Je tu sice již spjata láska se smrtí (Jen do hrobu), není tu však ještě naznačena dynamika celé sbírky, vyjádřená později rozčleněním sbírky do ročních období a postupnou resignací ve shodě s objektivními podmínkami života básníkova, jeho nemocí, stářím a společenským údělem. Tři z těchto básní přešly také do oddílu básní Letních, který je charakterisován tím, že zachycuje plnou sílu milostného okouzlení, které nechce rozumově kontrolovat reálné podmínky vznikající lásky.
Další dvě ukázky uveřejnil Neruda v dubnu r. 1879:
Květy 1, sv. 2, sešit 4 (duben 1879), str. 72/74, uveřejnily pod titulem Prosté motivy 4 básně (K): 1. Jaro I, 2 (Binokl na očích); 2. Podzim III, 6 (Podzim je zde); 3. Stará vrba IV, 11 (Přede dvorem stará vrba); 4. Sbohem! IV, 9 (Jesenní kraj jsem).
Lumír 7, č. 12 (30. dubna 1879), str. 177, uveřejnil tři básně (L): 1. Z jara I, 13 (Motiv dívčí: Jaro se ozvalo ve prsou); 2. Počátek – konec III, 5 (Motiv italský: Kdy láska přilétá?); 3. Mládenecká III, 3 (Když nad střechou osad se zmítá bouř).
Na rozdíl od první ukázky rozvíjejí obě tyto ukázky již základ dramatického konfliktu uloženého v celkové koncepci Prostých motivů. Obě ukázky začínají motivem jarním, poddávají se milostné naději, obě však proti tomu stavějí motivy podzimní a zimní, vědomí, že básník nemůže změnit důsledky vyplývající z jeho věku; proto se ztotožňuje s jesení, přikazuje si mlčení a vyúsťuje v resignovanou oslavu staromládeneckého osamění. Neruda tu zajisté reagoval na podněty vyvěrající z jeho vztahu k Aničce Tiché, ale osobní zkušenost chová v sobě již základy poznání obecně platného. Dotvořit sbírku tak, aby při zachování intimního charakteru dostala tuto širší platnost, jevilo se nutně požadavkem další umělecké práce Nerudovy. Zprvu, dokud žil pod bezprostředním tlakem svého osobního příběhu, neměl mnoho chuti na sbírce pracovat. Ostatně také starosti redakční a jiné práce mu v tom zabraňovaly. Sám o tom píše Aničce v dopise z 18. května 1879: „Ptáš se mne, kdy vydám zas nějaké verše. Moje milá – kdybych já to věděl! Teď ouhoruju, teď nepíšu nic, pranic zvláštního, vždyť práce redakční přistupuje ještě k věcem ostatním a ta teď věru nebyla malá. Snad vydám něco, snad nic; rozhodnutí o tom leží ještě v budoucnosti.“ (Listy A. T., str. 33.)
Teprve v listopadu a v prosinci vycházejí další čtyři ukázky z Prostých motivů. Snad pomýšlel Neruda právě v této době na dokončení sbírky. Mohl by tomu nasvědčovat dopis Aničce Tiché z 18. listopadu 1879, v němž mluví obecně o svých plánech: „Sedám teď večer také někdy doma. Těší mne to. Mám krásné knihy a rozpřádám si
369
různé práce. Přivedu-li tyto šťastně a s plnou chutí ku konci, budu potěšen.“ (Listy A. T., str. 44.)
V Palečku 7, č. 46 (listopad 1879), str. 361 (P), vyšla báseň Dětská láska I, 12 (Kdykoli ptala se babička).
V Lumíru 7, č. 33 (30. listopadu 1879), str. 513 (L), vyšly tři básně: 1. Má poesie II, 10 (Má poesie – dívčina); 2. Potlouklo! III, 7 (Že šedivím, praví váš veselý smích?); 3. Motiv zimní IV, 2 (Marii: Znal jsem ji ještě tak maličkou).
Ve Světozoru 13, č. 51 (19. prosince 1879), str. 606 (S), vyšly tři básně pod společným titulem Podzim: 1. Náš Boubín má šedivou čepičku III, 1; 2. Chtěl věčně bych být jen jak podzimek III, 8; 3. Však nechtěl bych být jak ten podzimek III, 9.
Lumír 7, č. 35 (20. prosince 1879), str. 560 (L), uveřejnil v oddílu Feuilleton anonymně (v obsahu však je autor uveden) jednu báseň s titulem Motiv štědrovečerní IV, 3 (Motiv národní: Proč vyhlíd jsem oknem teď k lesu ven?).
Všechny ukázy s výjimkou poslední byly označeny jako básně vyňaté z Prostých motivů. Nemění se v nich nic na celkové základní koncepci, jak ji známe již z dubna 1879, tato koncepce se jen prohlubovala dalšími básněmi, v nichž mají stále převahu motivy podzimní.
Neruda však nedokončil sbírku, celé jaro a léto nic z Prostých motivů nepublikoval a podle všeho na nich ani nepracoval. Měl tehdy mnoho práce, psal, že nemá „čas pro sebe, pro své sny a potřeby, ano i pro hmotné otázky své“ (dopis Aničce z 14. března 1880, str. 45), cítí se přepracován, pozoruje na sobě projevy nervosity, zádumčivosti, je nespokojen neúspěchem české věci, s níž „souvisí celou duší svou“, cítí se osamocen, bez přátel (dopis V. K. Šemberovi z března 1880, viz Dopisy II, str. 254 n.). Zdá se, že v této době procházel i vztah k Aničce novou fází. Anička přijela v květnu s otcem na několik dní do Prahy. Tehdy se v Praze začínají šířit pověsti o tom, že se Neruda bude ženit. Je příznačné, že Neruda sám o nich píše Ad. Heydukovi 31. května 1880, sice s ironií, ale bez zřejmého protestu; jako by zkoušel, jak zpráva bude působit: „Něco pro zasmání. Praha je plna zvěsti, že se budu ženit. Byl jistý pán se svou paní u mne a gratulovali. Přišel jsem na jeviště a paní Malá mluvila o věci co hotové, ‚sic byste se přece s ní (Annou) nevodil zavěšen, – však my to víme!’( (A. Pražák, Neruda v dopisech, 2. vyd., str. 392.) V druhé třetině července zajel Neruda do Vlachova Březí. Původně se tam chtěl jen zastavit na své cestě do Alp (srov. Listy A. T., str. 46, a Dopisy II, str. 264), ale pak jej nedostatek peněz donutil zůstat ve Vlachově Březí („s osmdesáti zl. v kapse nejede se do Alp, nýbrž do Vlachova Březí, k příbuzným“). V dopise V. K. Šemberovi Neruda zachycuje náladu tohoto pobytu: „Dobří lidé a jsem jako v bavlnce. Pátý den již zde a posud jsem neměl ani jedinou myšlénku – považ si to štěstí! Jen mne krmí, hladí, vodí na procházku, ukrutně litují, když komár štípne, vyhazují kočku z mého pokoje –
370
vůbec mají mne rádi a to dělá člověku dobře.“ (Dopisy II, str. 215 – dopis je tam nesprávně včleněn k r. 1878, jak uvádí dodatečná poznámka na str. 584.) Snad v této době se znovu uvažovalo o možnosti Nerudova sňatku s Aničkou, zvláště když Anička zcela zřejmě opětovala jeho city. Podle některých rodinných zpráv, pocházejících od Aniččiny sestry Hildy (srov. o tom v článku Karla Judy, Nerudova „Anička milá“, Zvon 1924, str. 611), došlo ve Vlachově Březí k tajnému zasnoubení Nerudovu s Aničkou. Domníváme se, že by bylo třeba klást tuto událost právě k Nerudovu pobytu ve Vlachově Březí v r. 1880 (zprávy pocházející od Terezie Stiebrové, sestry Aničky Tiché, kladou zřejmým omylem pobyt do r. 1882, viz článek Z pamětí vlachobřezského zámku, Zlatá stezka 1931/32, str. 69).
Posuzováno s hlediska genese Prostých motivů, znamenala by tato fakta, že by se Neruda byl měl vrátit k letním motivům své první ukázky, že zmizela potřeba respektovat logiku koncepce, jakou vytvořil již ve svých dosavadních básních, logiku, jež na příkladech ročních období zevšeobecňovala správnost Nerudova chování ve vztahu k Aničce Tiché. I když dosavadní prameny neposkytují dosti podkladu pro odpověď na tuto otázku, tolik je jisto, že další události vzešlé z Nerudova pobytu ve Vlachově Březí v červenci 1880 posílily spíš Nerudovo rozhodnutí nepodlehnout citu a resignovat na lásku, je-li v rozporu s rozumem a se zákony přírody. Právě za svého pobytu ve Vlachově Březí onemocněl totiž Neruda zánětem žil (viz dopis V. K. Šemberovi, Dopisy II, str. 216 n., a dopis Ad. Heydukovi, v Pražákově knize Neruda v dopisech, 2. vyd., str. 392), který zahájil období těžkých nemocí, které pak Nerudu sužovaly až do jeho smrti. Dochované dopisy Aničce, které jsou v době počátků Nerudovy nemoci zvláště hojné a plné důvěrného dorozumění, přecházejí později do tónu pečlivé starosti – takřka otcovské – o životní osudy Aniččiny. Dosvědčují to dopisy, v nichž se Neruda stará o to, aby Anice pomohl v r. 1881 zajistit místo industriální učitelky v Brozanech na Roudnicku, jeho souhlas s jejím sňatkem s hospodářským správcem Vojtěchem Práškem, uzavřeným v listopadu 1883, jeho příležitostné listy zasílané Anně i později až do konce jeho života. Lze se tedy domnívat, že právě v době nemoci po návratu z Vlachova Březí Neruda opustil i plán sňatku, je-li správný záznam Hildin. V každém případě mluví o nové situaci především verše uveřejněné v říjnu r. 1880.
Lumír 8, č. 30 (30. října 1880), str. 468 (L), uveřejnil pod příznačným titulem Motivy z pozdního podzimu dvě básně: 1. Vycházka III, 10 (,Jeď!’ – „Kam?“ – ‚Kam chceš, jen města ven!’); 2. Noční lampa IV, 13 (Liják se v okna boří). První báseň je uměleckým zobrazením básníkova pobytu na venkově (ve Vlachově Březí), který měl přinést osvěžení a osvobození a který jej přinutil uvědomit si „toaletu smrti“. A druhá zpodobuje básníka přímo v situaci nemocného, který si připomíná hlas smrti. Zatím co v předcházejících fázích resignace vyúsťo-
371
vala v klidně a humorně přijímané staromládenectví, dává nyní nemoc vážné rysy i básníkovu osamocení, prožívanému přímo tragicky ve stínu smrti, ve znamení „zimy“. Neruda se přiznává 13. října 1880 Heydukovi, že „samota po prvé na mne citelněji sáhla“ (Neruda v dopisech, str. 392), L. Quisovi si stěžuje na svou osamocenost a na četná příkoří, která musí snášet (Kniha vzpomínek, str. 373/374). Mimo to byl pocit neuspokojení zajisté stupňován i neúspěchem české národní věci, zrazované nedůstojnou politikou české buržoasie, neúspěchem, který Neruda již na jaře tak těžce prožíval. Nerudova sbírka dostala nové rysy, podnícené novou životní zkušeností a jeho nemocí. To ovšem oddálilo její dotvoření. Neruda se k Prostým motivům vrátil až za půl druhého roku, kdy pracoval již na definitivní úpravě připravované knihy. Svědčí o tom tři ukázky uveřejňované od srpna 1882 do ledna 1883.
Květy 4, 2. pololetí (srpen 1882), str. 174/176 (K), uveřejnily pod titulem Ukázka z „Prostých motivů“ pět básní: 1. Jsem zaleknut I, 8; 2. Buď požehnán, ty lístku první I, 10; 3. Již lučina je zkosena II, 1; 4. Přec jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku IV, 5; 5. Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám IV, 6. Básně byly rozčleněny do dvou částí: Z oddílu Jaro – Léto (3 básně), Z oddílu Podzim – Zima (2 básně). Již toto rozčlenění svědčí o komposiční přípravě celé sbírky. Mluví se zde o dvou oddílech, v konečné podobě byla sbírka uspořádána do čtyř oddílů.
Paleček 10, první sešit ze tří sešitů označených číslem 14 (t. j. týden čtyřicátý – říjen 1882), str. 314 (P), uveřejnil báseň Teréze I, 15 (Ty utýráš mne chladem svým) bez výslovného označení, že jde o Prostý motiv.
Paleček 11, sešit 1 (leden 1883), str. 2 (P), uveřejnil dvě básně pod společným titulem Z „Prostých motivů“: 1. Teď v zrcadlo hledím I, 3; 2. Kde jsem se to octnul! I, 6.
V této fázi bylo pro Nerudu rozhodující úsilí vytvořit rovnoměrný a dobře zkomponovaný celek sbírky. Zřejmě tu používal básní i dříve již napsaných, ale zároveň psal nové tak, aby při intimnosti celé sbírky měla kniha i obecnější platnost pro čtenáře. Slouží mu tomu především motivy přírodní lyriky, které jsou schopny ve shodě s tituly jednotlivých oddílů vyjadřovat a přímo symbolisovat zákony života.
První vydání sbírky přineslo vedle 29 básní časopisecky již uveřeněných ještě 17 dalších básní. Jsou mezi nimi četné básně, které rozvíjejí Nerudovy citové vztahy a nálady na přírodních motivech (I, 1, 4, 7, 11; II, 4, 5, 6; IV, 1, 4, 7, 10), a jsou tu básně, které upevňují základní komposiční osnovu celé sbírky (propracování cyklu jarního a letního, báseň III, 2 nebo závěrečná báseň IV, 14). Přesto se Neruda v úvodním mottu k celé sbírce jakoby omlouval za to, že se mu nepodařilo vytvořit celek knihy, která ve svých původních zdrojích rostla z bezprostředních podnětů životních: Dám vám to, jak to v torbě mám. Mnohé se k sobě nehodí – však co mi po tom, píše v tomto mottu; ale všechno naopak na-
372
svědčuje tomu, že pečoval o celek, i když knihu nazývá v dopise V. K. Šemberovi z 25. dubna 1883 torsem: „Zde Prosté motivy. První zcela subjektivní kniha, kterou vydávám. Ovšem torso, jako vše subjektivní. A k tomu torso povstalé v době nemoci.“ (Dopisy II, str. 332.) V obdobném smyslu psal 14. dubna L. Quisovi: „Mám se svými Prostými motivy upřímné starosti. První má knížečka zcela subjektivní. K tomu pouhé torso, jako všechna lyrika subjektivní. Nevím, nevím!“ Neruda od subjektivní lyriky vždy vyžadoval, aby nebyla jen osobní záležitostí básníka samého, aby dovedla něco podstatného říci všem čtenářům. Již ve své recensi Hálkových Večerních písní v Obrazech života 1 (prosinec 1858), str. 35, napsal, že žádáme od lyrika, „aby byly písně jeho širší důležitosti, aby nezpíval jen, co on jakožto individuum cítí, ale co každý s ním zároveň cítiti musí“. Proto měl stále obavy, že kniha je příliš „obrazem mých posledních tří let“, že je příliš jeho záležitostí osobní, že je zatížena příliš jeho nemocí, než aby mohla být srozumitelná jiným. Svědčí o tom všechny reakce Nerudovy na vycházející kritiky a jeho korespondence přátelům, z níž zde otiskujeme tři výňatky.
L. Quisovi 17. dubna 1883: „Co se týče Prostých motivů! Víš, uvedené Tebou příklady ničeho nedokazují. Písně kosmické i Na prahu ráje mají obsah, do kterého každému čtenáři něco je, jsou objektivní; Prosté motivy jsou ale subjektivní: do toho, co je v nich, není vlastně nikomu nic než mně. To je to! Nu – co dělat! Napsány chtěly být vytištěny – domlouvalať jim má kapsa – a vytištěny budou chtít do světa. Dám jim své požehnání – ať jdou!“
L. Quisovi 29. dubna 1883: „Děkuju Ti za Tvůj přátelský soud. Je také na něm vidět, že je těžko něco říci o subjektivní lyrice. Budou to as úsudky prarůzné. Úsudek Schulzův ve včerejších NL mne trochu mrzel. Podobalo se mně, že věc – nepročetl. Váha Prostých motivů leží zcela jinde, než jak on řekl, a není-li to z nich jasno, nu pak jsou tedy nezdařeny. Jsou to zcela prostě citové květy; reflexe tu tam obsažené nemají ceny. A kritika může jen říci, jsou-li to květy, nebo jsou-li to jalovosti. Naučení: nepiš nic subjektivního! Těžké ale ovšem věci. Před 25 lety, když mně přátelé vyčítali, že nemám lyrického citu, odpovídal jsem: ‚Počkejte, však já také budu psát lyriku, až zestárnu.’ Ani jsem sám nevěděl, jak divnou pravdu pronáším, třeba jsem měl slova ta v duchu dobře motivovaná. A ejhle, stáří ještě nepřišlo, přišla ale choroba, a cit dostal vrch. A jakmile je člověku jen trochu zase líp, vzkvétá zas bujnost a cit se choulí do koutku. Jsme to – lidé!“
V. K. Šemberovi v květnu 1883: „Píšeš o mých verších. Přičítám Tvůj úsudek sympatický jen tomu, že jsi také churavěl a že tedy vyciťuješ mnohé, čeho by si jiný nevšiml. Od toho okamžiku, co jsem knížku vydal, mám na ni zlost a na sebe item. Zdá se mně, že jsem náramně prohloupil. A zase jsem ji vydat musil, z prarůzných důvodů, duševních i hmotných. A tolik vím, že kdybych na ní psal ještě dvě leta, byla by jiná, buď světlejší, buď temnější, dle zdraví, ale nebyla by
373
obrazem mých posledních tří let. Tys tomu porozuněl, jiný – Už pozoruju, že mnohý zde u nás neví, co s tím. Píše několik pochlebných slov, ale cítím, že jen proto, že jsem to já; že ale nevycítil on z knížky praničeho. Je s tím těžko, nedivím se pranic. Také Pawikowski významně mlčí. Psalť jsem mu trochu podobně jako Tobě: aby se nijak nenutil. Jsem vůbec přesvědčen, úplně přesvědčen, že kdo neprodělal chorobu, omrzelost, vrchovatou starost, neporozumí obsahu těch veršů. A to je pro ty verše venkoncem smutné, třebaže charakteristické. – Ty víš, že nejsem koketa, nejméně pak naproti Tobě. –“ (Dopisy II, str. 334/335.)
Prosté motivy byly pro Nerudu sbírkou, která obrážela jeho subjektivní život, a protože sám je pokládal za torso, není divu, že se u něho objevuje stále potřeba pokračovat v tvorbě Prostých motivů, a to i po jejich vydání z r. 1883. Zvláště silně se tato tendence projevuje v okamžicích, kdy nové životní nárazy (rozličné fáze jeho nemoci, vztahy k lidem i k přírodě) vytvářely potřebu vyslovit básnicky citový prožitek. Pozorujeme to i na pěti básních, které rozmnožily Prosté motivy v druhém vydání v r. 1888.
Zlatá Praha 1, č. 2 (11. ledna 1884), str. 22 (ZP), uveřejnila s titulem Prostý motiv a s podtitulem Podzimní báseň „Pojď – pojď!“ to ve výši kdes volá III, 11. K otisku byla připojena ilustrace J. Kouly.
Je třeba připomenout, že tato báseň byla otištěna v době, kdy nemoc znemožňovala Nerudovi pohyb i práci. Tak dopis Nerudův Quisovi z 24. prosince 1883 je psán cizí rukou a Neruda v něm prosí Quise, aby jej zaskočil při psaní feuilletonu v Nár. listech. Obdobně dopis J. Arbesovi z téhož dne je psán cizí rukou a i v něm prosí Neruda o pomoc při psaní feuilletonů. V dopise z 3. ledna 1884 vybízí Quise, aby rukopis byl upraven tak, aby jej nemusil číst před odesláním do tiskárny, poněvadž jej to namáhá. A v této situaci, kdy Neruda nic jiného nepsal, vznikla tato báseň. Motivu vesnického hřbitova užil Neruda již dříve ve feuilletonu z 8. září 1883, věnovaném bratřím Veverkům: „Kdykoli jsem na venkově šel kolem vesnického hřbitůvku, po každé jsem se zachvěl. Jeden ten hřbitůvek jako druhý: čtyry nízké zdi v pravých úhlech, prostá vrátka černá, uprostřed rudý kříž a kolem v řadách hnědé, obyčejně ani jmenem neoznačené hroby. Vždyť tu spějí jenom skromní, ‚prostí’ vesničané! Ejhle, zde ‚matku zemi’ – ‚matrem dolorosam’ – chovající mrtvoly upracovaných, uhnětených dětí v truchlém lůně svém! –( Tento motiv vesnického hřbitova byl však za Nerudovy nemoci spjat s jeho vlastním životním osudem.
Dvě další básně z druhého vydání Prostých motivů byly uveřejněny na přelomu let 1886/1887.
Švanda dudák 6, č. 1 (18. prosince 1886), str. 1 (Š D), otiskl s titulem Z nových „Prostých motivů“ báseň Řekla vlna k sestře vlně IV, 12 a v č. 3 téhož ročníku (15. ledna 1887), str. 18, Vzpomínku na Hálka II, 11.
374
Poslední dvě básně vložené do druhého vydání, Co už v tom mém živobytí dnů mi jako tráva svadlo I, 5 a V březovém lese: Co vše mi vypráví ten les II, 3, nebyly otištěny časopisecky. Pocházejí z cyklu básní věnovaných v r. 1887 Boženě Vlachové (viz zde na str. 382).
Ale ani druhé vydání nepředstavuje, zdá se, poslední versi Prostých motivů. Ještě v r. 1890 uveřejnil Neruda dvě básně, vždy s titulem Prostý motiv. I tyto básně jsou co nejúže spjaty s Nerudovým osobním životem. Obě básně otiskujeme zde spolu s jinými básněmi vznikajícími v okruhu Prostých motivů, ale knižně neuveřejněnými, v Dodatcích k Prostým motivům.
Obě knižní vydání otiskovala básně bez titulu. Jen některé mají pod číslem básně v závorce podtitul, na př. (Motiv dívčí) nebo (Vzpomínka na Hálka). Ale v obsahu obou vydání byly uvedeny tituly. Tyto tituly se většinou kryjí s prvním veršem. Někdy však Neruda v titulu uvedl jiné místo z textu, pravidelně to, k němuž se soustřeďovala pointa celé básně. V připojeném aparátu zaznamenáváme tituly uvedené v obsahu jen potud, pokud se nekryjí s prvním veršem nebo s podtitulem uvedeným v závorce.
Rukopisy. Prosté motivy jsou ve srovnání s ostatními sbírkami básní J. Nerudy poměrně špatně dochovány přímo v rukopisech. Především se nedochoval rukopis, z něhož se sázelo. Dochoval se jedině autorův výtisk prvního vydání Prostých motivů, do něhož si zapisoval doplňky pro vydání druhé, po případě pro vydání třetí. Tento autorský výtisk (označujeme jej zkratkou AV) je svázán v černohnědé vazbě a je k němu přivázáno 20 listů čistého papíru. Na poslední stránce obsahu je za tištěným textem připsán titul Dodatky:, který se vztahuje na inkoustem psané a tužkou opravované básně na vevázaných listech. Celkem je tam vepsáno osm básní: 1. „Pojď – pojď!“ to ve výši kdes volá se záhlavím Podzimní. XI.; 2. Řekla vlna k sestře vlně se záhlavím Zimní. Mezi XI. a XII.; 3. (Vzpomínka na Hálka) se záhlavím Letní. X.; 4. Kam letíš, ty mladá myšlénko se záhlavím Jarní. I. nebo II.; 5. Co už v tom mém živobytí se záhlavím Jarní. Mezi IV. a V.; 6. (V březovém lese) se záhlavím Letní. Mezi II. a III.; 7. Smrt zvoní: „Na vůz! Čas je – čas!“ se záhlavím Zimní; 8. Sluníčko, ještě jen jednou tak poskoč si se záhlavím Podzimní?. Prvních šest básní bylo vepsáno do AV ještě před odevzdáním druhého vydání do sazby. Do druhého vydání bylo z těchto šesti převzato pět básní, zatím co čtvrtou báseň Neruda do 2. vydání v konečné redakci nezařadil. Poslední dvě básně byly do AV zapsány nejdříve v červenci 1890, poněvadž za textem sedmé básně je uvedeno místo otisku, t. j. Chrudimský „Máj“ 1890, který vyšel v červenci 1890. Tyto poslední dvě básně jsou součástí připravovaného třetího vydání (viz zde na str. 381). Kromě těchto dodatků jsou v tištěné části AV dvě tužkové opravy. AV měla v majetku Anna Haralíková, která jej věnovala A. Pražákovi.
375
Mimo AV je mi známo několik rukopisů, které pocházejí z redakcí, jež otiskovaly ukázky z Prostých motivů.
Tak se dochoval rukopis (1 list, 4(, čtverečkovaný papír) ukázky Prostých motivů uveřejněné v Lumíru 30. dubna 1879. Je chován v museu v Hradci Králové a vedle tří básní uveřejněných v Lumíru je tam ještě čtvrtá báseň, kterou však Neruda později škrtl (otiskujeme ji zde v Dodatcích k Prostým motivům).
Z archivu Květů pocházel rukopis ukázky Prostých motivů, kterou otiskly Květy v srpnu 1882. Z tohoto rukopisu 1. list s rukopisem básně „Buď požehnán, ty lístku první“ (verš 1–8) je zatím nezvěstný, 2. list s koncem uvedené básně (verš 9–24) a s básní „Již lučina je zkosena“, jakož i 3. list s básní „Přec jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku“ jsou uloženy dodnes v archivu Květů, chovaném v literárním archivu Nár. musea, 4. list s básní „Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám“ je v soukromém majetku (fotokopie v literárním archivu Nár. musea).
Z archivu Švandy dudáka pochází rukopis s titulem Básně Jana Nerudy (1 list, 8(, modrý papír), obsahující básně uveřejněné ve Švandovi dudákovi 18. prosince 1886 (Řekla vlna k sestře vlně) a 15. ledna 1887 (Vzpomínka na Hálka). Rukopis je uložen v nerudovském materiálu literárního archivu Nár. musea.
K těmto rukopisům je třeba připojit ještě faksimile rukopisu básně I, 1 v opise určeném neznámému adresátovi.
Str. 115 JARNÍ
Str. 117 1. Byla to zima překrásná! – Rkp. s titulem Z „Prostých motivů“, s datem 28. 2. 83 a s podpisem Nerudovým otiskl jako faksimile M. Novotný v Roku Jana Nerudy, str. 54. Jde zřejmě o opis, který Neruda někomu věnoval.
Str. 118 2. Binokl na očích, v ruce hůl. – Květy 1879. – 5–8 v K:
Po keřích ptáčata hvízdají,
stromy jsou samičké květy –
vždyť je to všechno zas navlas tak,
jako před čtyrceti lety!
10 boků; AV ] boků, 2, 1, K; 11 děvčátka ] děvčata K.
Str. 119 3. Teď v zrcadlo hledím. – Paleček 1883. – 7 zmodralý, suchý ] zmodralý suchý P; v P všechny verše bez zarážky.
Str. 120 4. Já zanevřel na svět. – 11 na poli, 1 ] na poli 2.
Str. 121 5. Co už v tom mém živobytí. – Otištěno teprve v 2. vydání. Rkp. básně (1 list, 16(, tvrdý papír), datovaný měsícem Srpen (R), poslal Neruda v r. 1887 Boženě Vlachové. Druhý rukopis v AV. V obsahu 2.vyd. titul: A přec! – 6 štěstí!?“ R, AV ] štěstí!“ 2.
376
Str. 122 6. Kde jsem se to octnul! – Paleček 1883. – 4 jak vřeští, ] jakž vřeští, P; 15 veliké, modré ] veliké modré P; 18 pravím vám, znenadání, ] pravím vám: znenadání – P; v P vždy v každé strofě prvé čtyři verše bez zarážky a teprve pátý verš uprostřed pod předešlými.
Str. 123 7. Mně dech se v hrdle ouží. – V obsahu 1. i 2. vyd. titul: Snad je tak děcku zrána.
Str. 124 8. Jsem zaleknut, jako bych při hříchu. – Květy 1882. V obsahu 1. i 2. vyd. titul: Já věru teď nahlas si zpíval! – 3 od let ] od lét K; 9 Ach, sladká ] Ach sladká K.
Str. 125 9. (Po přečtení čudských písní národních.) – V obsahu 1. i 2. vyd. titul: Tak rád bych zpívat uměl!
Str. 126 10. Buď požehnán, ty lístku první. – Květy 1882. Rkp. (r) v archivu Květů, zlomek, verš 9–24. – 9 paprsku ] (ty pršku) paprsku r.
Str. 127 11. Hej uvidíš, přírodo, uvidíš. V obsahu 1. i 2. vyd. titul: My ještě cos vyvedem. – 15 pěkný pták, ] pěkně pták, 1.
Str. 128 12. Kdykoli ptala se babička. – Paleček 1879 s titulem Dětská láska. V obsahu 1. i 2. vyd. titul: O malém Palečku. – 5 mýšlel ] mýšlil 1 ] myslel P; 9 rameni ] ramenu P; 10 v myšlenkách ] v myšlénkách P.
Str. 129 13. (Motiv dívčí.) – Lumír 1879 s titulem Z jara. V obsahu 1. i 2 vyd. s titulem podle začátku 1. verše: Jaro se ozvalo. Rkp. v Hradci Králové (r). – 2/3 tepe, že dívčice ] tepe – dívčice L, r; 3 zdáť ] zdá L; 6/7 chladný – již klika zas ] chladný, klika zas L, r.
Str. 130 14. Zem, sotva ji sluníčko ohřeje. – V obsahu 1. i 2. vyd. titul: Sotvaže srdce mé ožije.
Str. 131 15. (Teréze.) – Paleček 1882 s titulem Teréze a s podtitulem v závorce: Totiž všem Terezkám, ale každé zvlášť. Báseň byla otištěna v říjnu před svátkem Terezie – 15. října. V obsahu 1. i 2. vyd. titul: Ty utýráš mne chladem svým. V odborné literatuře se vedl spor o to, koho měl Neruda v této básni na mysli. V. Tille v publikaci Listy Jana Nerudy Terezii Marii Macháčkové, vyd. SVU Manes v Praze 1907, spojil tuto báseň s Nerudovou láskou k T. M. Macháčkové, která zemřela v r. 1865 v osmnácti letech (viz o tom podrobněji v Básních I, str. 453/464 a v poznámkách na str. 647). Naproti tomu A. Pražák v publikaci Neruda v dopisech (2. vyd., str. 167) odmítá, že báseň byla určena Tereze M. Macháčkové: „Podle psychologické výstavby vidím v něm odraz Nerudova vztahu k Světlé.“ Terezie Stiebrová, sestra Aničky Tiché, uvádí, že Neruda věnoval „svému trojlístku“, t. j. třem dcerám svého bratrance Tichého, po básničce z Prostých motivů: „Mně ‚Teréza à Gesu’, Aničce ‚Hodiny’, a kterou sestře Vilmě, ani nevím“ (v článku „Z pamětí vlachobřezského zámku“, Zlatá stezka 5, č. 4, prosinec 1931, str. 69). První uveřejnění v humoristickém časopise Paleček, jakož i věnování „všem Terezkám, ale každé zvlášť“, doložené i příležitostným věnováním básně Terezce
377
Tiché, svědčí o tom, že báseň nebyla zamýšlena jako zobrazení individuálního případu Nerudovy lásky (k Terezii Macháčkové nebo ke Světlé), ale že tu šlo o zobecnění milostného citu, které vtipně využívá náboženského motivu o sv. Terezii k vystižení vztahů světských, a to ve stylu i v humorném tónu známém z Balad a romancí. – 10 Teréze à Gesu? P ] Terézo à Gesu? 2, 1 opominutím shody s předmětem v dativu ve verši 8 jí.
Str. 133 LETNÍ
Str. 135 1. Již lučina je zkosena. – Květy 1882. Rkp. v archivu Květů s číslem III, t. j. 3. báseň v cyklu uveřejněném v Květech (r). V obsahu 1. a 2. vydání titul: Zahynout jako ta luční tráva. – 7/8 tráva! Ret ] tráva: ret K, r.
Str. 136 2. Čtu ve měkké kůře březové. – Lumír 1879 s titulem Čtenář. – 16 parný červenec, ] jasný červenec, L; 17 mrazný leden? ] chmurný leden? L.
Str. 137 3. (V březovém lese.) – Otištěno teprve ve 2. vydání. Rkp. básně v AV. Druhý rkp., datovaný 3. října, je mezi verši, jež Neruda zasílal Boženě Vlachové v r. 1887 (R, viz zde str. 382). – 5 též už břízu svou ] (také strom tu svůj) též už břízu svou AV; 7 také šťasten být, ] také šťasten být, (též být milován,) AV; 8 pánbůh ] pánbůh (osud) AV.
Str. 138 4. Slunce je jak velký žernov. – V obsahu 1.a 2.vyd. titul: Co ten letní den nám dává!
Str. 140 6. Náš kraj se ženil dnes. – 16 pere bleskem, ] pere (švihá) bleskem, AV.
Str. 141 7. Nesmějte se pavučince. – Lumír 1879 s titulem Vpodzimi.
Str. 142 8. Jak dobře, že z ráje vyhnal nás. – Neruda citoval několik veršů z této své básně ve feuilletonu v Nár. listech z 18. ledna 1891, v němž mluví o „hříchu“: „My víme o hříchu určitě jenom tolik, že bývá dosti příjemný. Někdy tuze příjemný. Ba až neobyčejně příjemný. Takže jistý český ‚básník’ napsal o něm dlouhánský chvalozpěv (20 řádek) a tam praví: [citován verš 17–20] a nemohl se ubránit povzdechu: [citován verš 7–8].“
Str. 143 9. (Motiv cizí.) – Lumír 1879 s titulem Jen do hrobu! V obsahu 1. a 2. vyd. titul: Já umírám láskou. – 9 milounký – : ] milounký: L.
Str. 144 10. Má poesie – dívčina. – Lumír 1879 s titulem Má poesie. – 1 dívčina ] dívčina, L; 2 plápolá: ] plapolá: L; 8 a chystá ] hned chystá L.
Str. 145 11. (Vzpomínka na Hálka.) – Švanda dudák 1887. V Prostých motivech otištěno teprv v 2. vydání. Rkp. z redakčního archivu Švandy dudáka (r) a v AV. – 7 již ] juž Š D.
378
Str. 147 PODZIMNÍ
Str. 149 1. Náš Boubín má šedivou čepičku. – Světozor 1879 v cyklu Podzim. – 7 jak větrným, měkounkým ] jak bílým pak, měkounkým S; 23 most S ] most, 2, 1.
Str. 151 2. Já hnal se pestrým, luzným za motýlem. – V obsahu 1. a 2. vyd. titul: Já hnal se za motýlem.
Str. 152 3. Když nad střechou osad se zmítá bouř. – Lumír 1879 s titulem Mládenecká. Rkp. z redakčního archivu Lumíra (r). V obsahu 1. a 2. vyd. titul: „Ta nebohá ptáčata venku!“ – 3 si zavzdychne ] si zavzdechne L; 5 Ach, prosím vás, ] Ach prosím vás, L, r.
Str. 153 4. (Motiv dívčí.) – Lumír 1879 s titulem Hodiny. V obsahu 1. a 2. vyd. titul Ty naše hodiny. Terezie Stiebrová, sestra Aničky Tiché, zaznamenala, že báseň „Hodiny“ věnoval Neruda Aničce (Z pamětí vlachobřezského zámku, Zlatá stezka 5, 1931, č. 4, str. 69). Aničce Tiché poslal Neruda text této básně ještě před jejím otiskem časopiseckým v dopise (podle dodatečné datace z 30. 10. 1878), kde také psal o způsobu zpracování této básně: (,Hodiny’ jsou skutečně dle národního (táborského) motivu, ale asi tak zpracovány, jako Smetana pracuje ‚národní hudbu’“ (Listy A. T., str. 22). Tím národním motivem myslil Neruda pravděpodobně báseň „Nenadálé noviny“, zaznamenanou v Erbenových Prostonárodních českých písních a říkadlech (ve vydání J. Horáka z r. 1939 str. 164). V Erbenově vydání není však uvedeno, že jde o píseň pocházející z Táborska. Její text zní takto:
Čekala jsem, nespala jsem
do půl jedné hodiny:
toho jsem se nenadála,
že mi přijdou noviny!
Ty hodiny pěkně jdou
pořád jedna za druhou:
toho jsem se nenadála,
že mi chlapce odvedou!
Ach hodiny roztomily!
proč jste tak krátky byly,
že jste mě s mým nejmilejším
tak brzy rozloučily,
rozloučily ve světě –
více nás nesvedete:
což vy moje černé oči
dlouho plakat budete!
Str. 154 5. (Motiv italský.) – Lumír 1879 s titulem Počátek – konec. V obsahu 1. a 2. vyd. titul: Kdy láska přilétá. Rkp. z redakčního archivu Lumíra (r).
379
Str. 155 6. Podzim je zde. – Květy 1879 s titulem Podzim. V obsahu 1. a 2. vyd. titul: Byl jsem já mlád? – 13 Zimavá třesoucí ] Zimavá, třesoucí K; 14/15 tvář. Já ] tvář – já K.
Str. 156 7. Že šedivím, praví váš veselý smích? – Lumír 1879 s titulem Potlouklo! V obsahu 1. a 2. vyd. titul: Že šedivím? – 11 z půlnoční druhé ] z půlnoční, druhé L.
Str. 157 8. Chtěl věčně bych být jen jak podzimek. – Světozor 1879 v cyklu Podzim. – 1 jak ] jako S; 5,25 hvizdne si ] hvízdne si S; 27 vymknuv ] vyrvav S; 30 svou divoce nezdolnou silou – ] svou nezdolně divokou silou – S.
Str. 159 9. Však nechtěl bych být jak ten podzimek. – Světozor 1879 v cyklu Podzim. – 11 vyschlá ] suchá S; 12 se tluče ] se flandá S; 16 je vášeň ta jenom ] je vášeň ta – jenom S; 20 jakby ] jako S.
Str. 160 10. ‚Jeď!’ – „Kam?“ – Lumír 1880 s titulem Vycházka. V obsahu 1. a 2. vyd. titul: Jen z města ven! – 12 ne, ne – ] ne ne – L.
Str. 161 11. „Pojď – pojď!“ – Zlatá Praha 1884 s titulem Prostý motiv (Podzimní). V Prostých motivech otištěno teprve v 2. vydání. Rkp. v AV. Podrobnější výklad o okolnostech vzniku této básně viz na str. 374. – 1 ve výši kdes volá ] na výši kdos volá, ZP; 3 rozhlídl se: ] rozhledl se: ZP; 3 vrátka ZP ] vrátka, AV ] vratka 2; 7 vždyť ] (již) vždyť AV; 3 Je pravda! ] Je pravda. ZP; 14/15 lem: zde ] lem? Zde ZP; 15 pahrbeček ] pahrbeček, ZP.
Str. 163 ZIMNÍ
Str. 165 1. Své čelo mi do okna vtlačila. – V obsahu 1. a 2. vyd. titul: Zima, ta paní zlá. – 3 zimu, tu podle titulu v 2 a 1 ] zimu tu 2, 1; 10 šíje – podle 1 a analogie jinde ] šije – 2.
Str. 166 2. (Marii.) – Lumír 1879 s titulem Motiv zimní. V obsahu 1. a 2. vyd. titul: Ledový květ. – 6,12 čisťoučký ] čistoučký L.
Str. 167 3. (Motiv národní.) – Lumír 1879 s titulem Motiv štědrovečerní. V obsahu 1. a 2. vyd. titul: Aby tři králové věděli. – 3 lán ] lan 1, L.
Str. 168 4. V očích mně cos světélkuje. – V obsahu 1. a 2. vyd. titul: Mladá, bujná upomínka. – 28 v myšlénkách podle 1 a analogie ] v myšlenkách 2.
Str. 170 5. Přec jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku. – Květy 1882 v oddíle Podzim – Zima. Rkp. v redakčním archivu Květů (r). V obsahu 1. a 2. vyd. titul: O modré chrpě. – 16 zaplakati – – ] zaplakati? – K, r.
Str. 171 6. Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám. – Květy 1882 v oddílu Podzim – Zima. Rkp. určený pro tisk v Květech, pův. v redakčním archivu Květů, nyní v soukromém majetku; foto-
380
kopie v literárním archivu Nár. musea (r). V obsahu 1. a 2.vyd. titul: Tak sám a sám.
Str. 174 9. Jesenní kraj jsem. – Květy 1879 s titulem Sbohem! V obsahu 1.a 2. vyd. titul: Znavený po bujném, úrodném létu. – 3 chmúra ] chmura K.
Str. 176 11. Přede dvorem stará vrba. – Květy 1879 s titulem Stará vrba. – 1 vrba, ] vrba K.
Str. 177 12. Řekla vlna k sestře vlně. – Švanda dudák 1886. Rkp. z redakčního archivu Švandy dudáka (r; faksimile otištěno v tisku Sirotám příbramským, Praha 1892, str. 3) a v AV. V Prostých motivech otištěno teprve ve 2. vydání. V obsahu titul: „Jdeme všechny“. – 3 ku dni ] ke dni ŠD; 7 si někde hnízdím, ] se někde vhnízdím, ŠD, r ] se někde vhnízdím, 2. verse: si někde hnízdím, AV; 12 jdem všechny podle AV a titulu v 2 ] jdou všechny 2, ŠD, r ] jdou všechny 2. verse: jdem všechny AV.
Str. 178 13. Liják se v okna boří. – Lumír 1880 s titulem Noční lampa.
Str. 181 DODATKY K PROSTÝM MOTIVŮM
V tomto oddíle uveřejňujeme ty básně Nerudovy intimní lyriky, které vznikaly v souvislosti s Prostými motivy. Patří sem především báseň Mládenecká, která vznikla v roce 1879 a nebyla pojata do 1. vydání Prostých motivů. Pak sem patří básně, které vznikly před 2. vydáním, ale z různých důvodů nebyly do druhého vydání zařazeny (cyklus básní věnovaných Boženě Vlachové a báseň Jarní). Konečně sem patří dvě básně, které byly uveřejněny v r. 1890, každá s titulem Prostý motiv (Smrt zvoní: „Na.vůz! Čas je – čas!“ a Sluníčko, ještě jen jednou tak poskoč si). Obě básně jsou zaPsány i v AV, nevznikaly tedy jen na okraji Prostých motivů, ale tvořily materiál pro vydání třetí, obrážely sklonek básníkova života, docelovaly torso, jímž byly v očích básníkových Prosté motivy v 1. vydání. Ideově pak dotvářejí přímo smysl Prostých motivů. Je v nich schopnost pohledět nebojácně ve tvář smrti a přitom v následující apostrofě sluníčka i schopnost připomínat si život v jeho plné síle a kráse. Proto mají obě básně zvláštní místo ve vztahu k celé sbírce. O první z těchto básní si to uvědomoval již Ignát Herrmann, který ji zařadil přímo do Prostých motivů jako 15. báseň Zimní. Tento postup novější editoři odmítali. Materiál rukopisný v AV (viz zde na str. 375) svědčí však o tom, že Neruda sám přemýšlel o začlenění obou básní do Prostých motivů, první tam označil jako Zimní a druhou jako Podzimní (s těmito tituly otiskujeme obě básně i zde). Domníváme se proto, že budeme právi nejen celku Prostých motivů, jak jej Neruda vytvořil svým 2. vydáním, ale i úmyslům básníkovým, budeme-li vždy v čtenářských vydáních
381
Prostých motivů přičleňovat obě tyto básně volně za celou sbírku, aniž je číslováním spojíme přímo s cyklem básní Zimních nebo Podzimních. Tohoto způsobu jsem užil ve vydání Nerudových básní v Národní knihovně, sv. 30 (Knihy básní, Praha 1951).
Str. 181 Mládenecká. Báseň je zapsána na rukopisu ukázky Prostých motivů, která vyšla 30. dubna 1879 v Lumíru. Třetí báseň této ukázky má v Lumíru titul Mládenecká; jde o báseň „Když nad střechou osad se zmítá bouř“, která je v 2. vydání Prostých motivů zařazena jako třetí báseň v oddílu Podzimní. Původní titul v rukopise zněl Mládenecké a pod titulem byly dvě básně, mimo báseň v Lumíru uveřejněnou i báseň, kterou otiskujeme zde z rukopisu (My svobodní volni jsme jako pták). Neruda zprvu uvažoval, zda by ji neměl zařadit před báseň „Když nad střechou osad se zmítá bouř“, pak se rozhodl báseň neuveřejnit vůbec, škrtl ji v rukopise tužkou, připsal příkaz pro tiskárnu Vynechat poslední! a opravil titul Mládenecké na Mládenecká. Otiskujeme z rukopisu chovaného v museu v Hradci Králové.
Str. 182 [Boženě Vlachové.] Tyto básně věnoval Neruda Boženě Vlachové, dceři brašnáře v Praze, v Jirchářích. Neruda, který za svých procházek navštěvoval obchod Boženina otce, oblíbil si v r. 1887 tuto dívku a zahrnoval ji pozornostmi, dárky a verši. Uvažoval i o možnosti sňatku. O rozchodu definitivně rozhodla událost z 18. března 1888. Když Neruda odcházel od Vlachů, uklouzl na zledovatělém chodníku a zlomil si češku v koleně. Zranění zanechalo následky, Neruda se musel později dávat vodit, chtěl-li vycházet z domu. Dochovalo se 11 lístků polotuhého papíru se zlatou ořízkou (11,6(9,1) v barvě světle šedivé, růžové, zelené, krémové (R); na každém lístku je rukou Nerudovou napsána jedna báseň a každý byl označen měsícem, po případě i dnem věnování. Všechny byly z rozmezí únor – listopad 1887. Dvě z těchto básní otiskl Neruda v druhém vydání Prostých motivů, a to báseň Co už v tom mém živobytí (viz zde na str. 121; faksimile rukopisu otištěno v knize A. Pražáka Neruda v dopisech, 2. vyd., za str. 320) a V březovém lese: Co vše mi vypráví ten les (viz zde na str. 137). Tyto dvě básně zde již v cyklu básní věnovaných Boženě Vlachové nepřetiskujeme. První z nich, opatřená datem srpen, zařazuje se mezi druhou a třetí báseň a druhá, opatřená datem 3. října, mezi čtvrtou a pátou báseň zde otištěného cyklu. Básně věnované B. Vlachové otiskl první Frt. Skalný (Skácelík), „Jedenáct básní Nerudových“, v beletristické příloze Času 1, 1896, str. 153 a 161, který na str. 168 téhož ročníku popsal i rukopisy. Otisk má hodně chyb a nejsou v něm uvedena data jednotlivých básní. Lépe otiskl básně i s daty Jiří Mahen v článku Strýček Neruda, Rozhled 1911, č. 11 a 12. Otisky u Rož 171/176 a Nov 280/283 vycházejí z otisku Skácelíkova. Zde otiskujeme přímo z rukopisů, které věnovala Božena Vlachová Albertu Pražákovi.
382
Str. 183 Jak zlomená lilie leží tu. – 5 upíná v R lze čísti i upírá.
Str. 191 Jarní. Báseň poslal Neruda Zdeňce Šemberové 9. května 1887 s tímto vysvětlením: „Vidíte, každou chvíli mne navštěvuje jisté místo z jednoho z Vašich letošních listů, na něž se snad ještě pamatujete. Jak jste byla na hřbitově, za polozimního ještě dne, a už tu byla včelička a ssála na přinešené hyacintě – pamatujete se? To je velmi poetické a proto utkvělo. Také velmi hluboké! Naučení pro jednotlivce i pro celé národy, kdeže mají po spánku a mdlobě nabrat síly: v minulosti, z hrobů otců. Nemohl jsem jinak a napsal jsem to. Ovšem prostě; myšlénka ta nesnese rozvedení, nesnese kantorského vysvětlení. Kdo ku čtení má v sobě patřičnou náladu, porozumí; kdo ne, – porozumí až jindy. Přikládám ty veršíky. Vložte je laskavě do Prostých motivů co ‚první jarní’.“ (Dopisy II, str. 414/415.) Rkp. této básně je v archivu musea ve Vysokém Mýtě (R), jeho faksimile je otištěno v Dopisech II, příloha 33. Mimo to existuje ještě druhý rukopis, jehož faksimile otiskl A. Pražák v Čase z 5. října 1912. Jde o text vložený do AV (viz zde na str. 375). Báseň v AV nemá titul na rozdíl od R. Jen v rohu je označení Jarní, ukazující, že Neruda chtěl báseň zařadit mezi jarní motivy; podle AV měla být zařazena jako I. nebo II. jarního cyklu. – Otisky: Rož 161, Nov 279 s titulem První jarní. Zde otiskujeme podle AV.
9 všude ] ještě R ] ještě 2. verse: všude AV; 11 „Ach ] „Vždy R ] („Vždy) „Ach AV; 12 vždy ] nás R ] (nás) vždy AV.
Str. 192 Zimní (Smrt zvoní: „Na vůz! Čas je – čas!“). Pamětní lístek k slavnosti ve prospěch Spolku českých spisovatelů beletristů „Máj“, pořádané v Chrudimi 12. a 13. července 1890, str. 1, s titulem Prostý motiv (PL). Podle Fr. Krčmy (Nerudovy Prosté motivy, Země 4, č. 13, 1. června 1923, str. 177/178) získal od Nerudy báseň pro Pamětní lístek Ignát Herrmann. Neruda ji poslal Karlu Pippichovi do Chrudimě dopisem ze 7. července 1890 (A. Pražák, Neruda v dopisech, 2. vyd., str. 509). Rukopis básně (r) je uložen v Pippichově pozůstalosti v chrudimském museu (Krčmova zpráva o prodeji rukopisu není správná). Mimo to je báseň zapsána v AV se záhlavím Zimní. Ignát Herrmann začlenil tuto báseň přímo do vydání Prostých motivů jako 15. báseň Zimní (Básnické spisy II, str. 140); Nov 348. Zde otiskujeme podle poslední verse AV. O vztahu básně k celku Prostých motivů viz zde na str. 381.
6 vzpírám ] vzpínám PL, r ] vzpínám 2. verse: vzpírám AV.
Str. 193 Podzimní (Sluníčko, ještě jen jednou tak poskoč si). Lumír 18, č. 31 (1. listopad 1890), str. 361, s titulem Prostý motiv (L). Báseň je zapsána v AV se záhlavím Podzimní? Otazník svědčí o tom, že Neruda
383
nebyl definitivně rozhodnut o začlenění básně, přesto však užíváme tohoto záhlaví jako titulu. Otisky: Herrmann, Básnické spisy II, str. 177, Nov 349. Zde otiskujeme podle poslední verse AV. O vztahu této básně k celku Prostých motivů viz zde na str. 381.
14 jsme tančili světem si ] jsme točili světem se L ] jsme točli světem se 2. verse: jsme tančili světem si AV.
Str. 195 ZPĚVY PÁTEČNÍ
Zpěvy páteční vyšly po smrti básníkově v r. 1896 v Praze nákladem Fr. Topiče a s ilustracemi Viktora Olívy (ZP). Byly vydány z podnětu Ignáta Herrmanna, který opatroval literární pozůstalost básníkovu a připravoval vydávání Nerudových spisů. Přesto, že máme dochovánu tuto Nerudovu pozůstalost a že se dochovaly i některé přípravné materiálie Ignáta Herrmanna, prvního vydavatele Nerudových spisů a Zpěvů pátečních, není snadné odpovědět na otázku, do jaké míry soubor desíti básní, který vyšel pod titulem Zpěvy páteční, představuje verše, které Neruda sám do tohoto cyklu zařadil. Za života Nerudova vyšly některé básně, které Neruda sám označoval podtitulem Ze „Zpěvů pátečních“. Ukázka takto pojmenovaného cyklu vyšla v dubnu r. 1882, a to tři básně, Ecce homo, V zemi kalichu a Romance o Černém jezeře, kterou však Neruda zařadil do svých Balad a romancí. V prosinci téhož roku vyšla opět jako ukázka ze Zpěvů pátečních báseň Za srdcem. V roce 1883 vyšla v červnu nová ukázka, a to Ve lví stopě, v listopadu téhož roku vyšla Láska. Další dvě básně označené jako ukázky ze Zpěvů pátečních vyšly až v lednu r. 1887, a to Matka sedmibolestná a Anděl strážce. Zpěvy páteční vydané r. 1896 mají deset čísel, básní uveřejněných za života Nerudova s označením Zpěvy páteční bylo však jen osm, jedna z nich byla uveřejněna v Baladách a romancích, zbývalo jich tedy jen sedm. Ukolébavka vánoční, uveřejněná v r. 1881, a obě příležitostné úvodní básně z Národních listů, Moje barva červená a bílá ze srpna r. 1883 a Jen dál! z počátku r. 1886, nebyly označeny při prvním otištění jako básně z cyklu Zpěvů pátečních. Vložil je do cyklu Herrmann nebo Neruda sám?
V literární pozůstalosti Nerudově je zachován dvojlist (8() s titulem psaným tužkou a Nerudovou rukou: Verše časové. Do dvojlistu, který měl zřejmě funkci obalu, je vložen jediný list opět s Nerudovým tužkovým titulem Verše časové. Jde zřejmě o patitul. Úprava obálky i s patitulovým listem se shoduje s úpravou obálky pro materiál při přípravě rukopisu Písní kosmických nebo Balad a romancí pro tisk (viz zde str. 358). Svědčí tedy jasně o tom, že Neruda chystal sbírku Verše časové. Jisté světlo do věci vnáší Herrmannův přípisek na obálce psaný modrou tužkou: Zpěvy páteční. Herrmann tedy věděl, že Zpěvy páteční jsou ve vztahu k Veršům časovým, ba zdá se podle přípisků,
384
které si dělal, aby se v materiálu vyznal, že pokládal Verše časové za totožné se Zpěvy pátečními. Nabízí se tu výklad, že znal obsah obálky a že verše, které byly v obálce, vydal pod titulem Zpěvy páteční. To by také vysvětlilo nejlépe, jak se stalo, že byly do sbírky vloženy i básně, které se nezařazují bezprostředně do ideového a thematického charakteru Zpěvů pátečních, t. j. „Moje barva červená a bílá“ a „Jen dál!“ Bylo by tedy možné si představit, že při přípravě sbírky myslil Neruda na širší titul, t. j. na Verše časové, a že původní Zpěvy páteční měly přejít do nové sbírky buď bez zvláštního titulu, nebo jako zvláštní oddíl označený titulem Zpěvy páteční.
Herrmannův materiál dovoluje nám však ještě blíže specifikovat cestu ke konečnému tvaru sbírky. Na podkladě materiálu v pozůstalosti – snad na podkladě materiálu v obálce Verše časové – udělal si Herrmann seznam básní, který označil titulem Ze zpěvů pátečních. Lístek se seznamem je datován: 1. 5. 1894. Bibliografický seznam čerpá zřejmě z Nerudových výstřižků jednotlivých básní. O tom svědčí, že leckde nedovede určit ročník, ačkoliv zná časopis a stránku. Lístek sloužil k tomu, aby si Herrmann učinil obraz o velikosti sbírky, proto je po straně uváděn vždy počet veršů. Na lístku byly původně uvedeny tyto básně:
Matka sedmibolestná
Anděl strážce
Ecce homo!
V zemi kalichu
Ukolébavka vánoční
Za srdcem!
Láska
Moje barva červená a bílá
Dodatečně bylo tužkou připsáno Jen dál! Těchto devět básní ve stejném pořádku najdeme sepsáno ještě na jednom nedatovaném listu. Zdá se tedy, že „Jen dál!“ bylo přičleněno Herrmannem k materiálu, který jako hotový celek byl již v pozůstalosti Nerudově. První list má však ještě další změny prováděné modrou tužkou. Modrou tužkou je připsána báseň Ve lví stopě a je zařazena na místo deváté před báseň „Jen dál!“ Text této básně dostal Herrmann od pana R. z Prahy XII, který jej opsal z Ruchu a zaslal jej Herrmannovi s dopisem z 22. května 1894. Zároveň se zařazením této poslední básně připsal Herrmann modrou tužkou k jednotlivým básním římské číslice označující definitivní pořad ve vydané sbírce Zpěvů pátečních z r. 1896.
Na toto definitivní seřazení básní měl vliv Jaroslav Vrchlický, jemuž Herrmann celý cyklus zaslal. V Ústavu pro českou literaturu ČSAV je uchován – v pozůstalosti Vrchlického – dopis Ignáta Herrmanna z 4. července 1895, v němž Vrchlickému děkuje „za vzácné opisy
385
Nerudových Zpěvů pátečních“ a v němž mu oznamuje, že mu „pošle ku posouzení“ „ostatní básně, do vydaných sbírek nepojaté“. Vrchlický také zaznamenal úvahy, které vedly vydavatele k definitivnímu seřazení básní celého cyklu. V článku O poesii Jana Nerudy, uveřejněném ve formě úvodu k I. dílu Sebraných spisů Jana Nerudy a psaném v únoru 1896, Vrchlický vyslovil přesvědčení, že láska Nerudova, jak ji známe z jeho básně „Láska“, nemohla ustrnouti v zoufalé bolesti. „Taková láska je nutně silná a činorodá. Myslím si, že měla kniha Nerudova míti vlastně cykly dva: první opravdové, vážné, hluboké Zpěvy páteční, jejichž velebné intonace zaznívají k nám z kusů posud rozebraných, druhý zpěvy klidu a mužné síly, čerpané právě z této lásky k vlasti a národu, Zpěvy Bílé soboty, plné slavnostní veleby a jásavého triumfu. Tomu nasvědčují dva kusy, z nichž jeden jsme položili v čelo („Moje barva červená a bílá“), druhý na konec cyklu zbylého (Jen dál!).“ (Str. XXXII–XXXIII.) Vrchlický také vykládá, proč použili obou básní, které nebyly Nerudou nikdy označeny jako „zpěvy páteční“, jako básní rámcových. Vrchlickému se zdálo, že Neruda ještě dost nepropracoval básně, které by umožňovaly přechod mezi oběma předpokládanými cykly, zachycujícími jednak tragiku českého osudu, jednak výraz jásavého triumfu. „Tento kontrast mezi vlastí dolorosou, ušlapanou a trpící, ku vlasti radostné a vítězící měl býti překlenut, vyrovnán a zdůvodněn. Snad jen dvě čísla tvoří zde začátek přechodu, ona znamenitá ‚Ve lví stopě’ a ‚Láska’. Myslím jen, že z lásky a z vědomí síly vlastní lze vzkřísiti i světy zapadlé a ztroskotané. Ta čísla, která měla státi mezi tím, nám scházejí. Byla by musela uzrávati pomalu v duši básníkově, jako pomalu rostla i tato.“ (Str. XXXIV.) Vrchlický ovšem neznal báseň Ku vzkříšení! z r. 1883, která onen přechod umožňuje, ale je to opět báseň, kterou Neruda sám nezařazoval mezi Zpěvy páteční. Zde připomenutý materiál i úvahy Vrchlického potvrzují, zdá se, naši domněnku, že se Neruda rozhodl pro širší titul Verše časové a že Zpěvy páteční, omezené ovšem jen na cyklus vlasti trpící, měly tvořit jen část této šíře pojaté sbírky.
Někteří vydavatelé (vycházejíce z podnětu St. Součka v článku Nerudovy básně „Se srdcem rekovým“ a „Za srdcem“, Pedagogické rozhledy 31, 1921, str. 321/343) pokoušeli se realisovat pozorování Vrchlického o Zpěvech pátečních a Zpěvech Bílé soboty novým uspořádáním básní Zpěvů pátečních, přiřazujíce k nim i další básně, t. j. báseň Ku vzkříšení!, znova objevenou Arne Novákem v r. 1922, a Staroměstskou věž. Tak Fr. Tichý v bibliofilském vydání Zpěvů pátečních z r. 1935 a důsledněji Miloslav Novotný (v edici Blaník, sv. 6, Praha 1937), který přímo užil i titulu Zpěvy Bílé soboty k osamocení druhého cyklu básní, zahájeného básní „Ku vzkříšení!“ Karel Polák v studii Nerudovy Zpěvy páteční, komposice a idea díla (27. roční zpráva Veřejné obchodní školy v Praze XI – Žižkově za školní rok 1937–1938) chtěl ještě důsledněji uplatnit v komposici sbírky symbo-
386
liku církevních svátků tím, že přiřazoval k oběma uvedeným cyklům ještě cyklus svatodušní, odvolávaje se po Václavu Zídovi (Zpěvy páteční, Praha 1925, str. 15) na časté Nerudovy výroky o svatodušních svátcích národa.
Naše vydání nenásleduje příkladu těchto editorů a komentátorů díla Nerudova. I když jejich úvahy jsou v mnohém oprávněné, přece nejsou prosty subjektivismu a nevyplývá z nich takové řešení, které by bylo jedině možné. Materiál ukazuje, že si Neruda představoval věc pravděpodobně trochu jinak. Nebylo by však také účelné, abych zde rekonstruoval Verše časové se Zpěvy pátečními jako s jedním cyklem těchto veršů. Ani tu neposkytuje materiál dosti jasnou představu o charakteru zamýšlené sbírky. Mimo to se Zpěvy páteční v edici z r. 1896 a v uspořádání Vrchlického staly pevnou součástí naší literární tradice, takže nepokládám za účelné rušit nebo měnit tento celek bez vážných důvodů. Ostatně uspořádání veršů v tomto celku není špatné. Rámcové básně jasně odhalují v plném pathosu obsah vlastenectví Nerudova i jeho bojové výzvy, zatím co ostatní básně sbírky zobrazují tragiku národního osudu, sílu národních dějin i subjektivní zdroje básníkových citů k vlasti. Doporučovali bychom však, aby ke všem běžným čtenářským vydáním Zpěvů pátečních byla připojována vždy volně za sbírku ještě báseň Ku vzkříšení!, kterou vydavatelé neznali v r. 1896 a kterou Herrmann a Rožek z neznámých důvodů neotiskli, ačkoliv byli na ni upozorněni v r. 1907 a ačkoli v pozůstalosti Nerudově je dochován opis básně s vlastnoručními korekturami Nerudovými. V tomto smyslu byla tato báseň připojena za sbírku v mém vydání Zpěvů pátečních v Národní knihovně (Knihy básní, Praha 1951).
V přítomném vydání v Knihovně klasiků, které má povahu vydání kritického, zařazujeme báseň „Ku vzkříšení!“ i báseň „Staroměstská věž“ mezi Dodatky ke Zpěvům pátečním, kam jsme shromáždili i jiné básně ze sklonku Nerudova života, jejichž vedoucí ideou je láska k vlasti a k jejímu lidu a které dokreslují Nerudovo úsilí o umělecké zobrazení této ideje, jak je známe ze Zpěvů pátečních.
Sledujíce zde genesi Zpěvů pátečních, nemůžeme vedle uvedených vnějších dokladů nepřihlížet k vlastním objektivním i subjektivním zdrojům jejich vzniku, t. j. k situaci národně osvobozenského hnutí v letech osmdesátých a k tomu, jak tuto situaci Neruda prožíval. Nelze zde ovšem vypočítat všechny doklady přispívající k osvětlení těchto základů Zpěvů pátečních. Shromažďoval je již Albert Pražák v předmluvě k německému překladu Zpěvů pátečních, Freitagsgesänge (Drážďany a Lipsko 1913) a V. Zíd v předmluvě k vydání Zpěvů pátečních z r. 1925; zde se spokojíme jen několika doklady, které typicky ilustrují společensky i subjektivně dané zdroje celkové koncepce Zpěvů pátečních.
Mnoho dokladů svědčí o tom, jak Neruda v letech osmdesátých trpěl neúspěchy národně osvobozenského boje. Jeho osamocenost životní,
387
jeho nemoci, roztrpčenost z nedostatečného uznání jeho práce, to vše subjektivně jen dotvrzuje jeho základní pocit úzkosti o osud národa a pocit nespokojenosti s neúspěchem české věci národní. Odhaluje to Nerudův dopis V. K. Šemberovi z března 1880, který výslovně slučuje subjektivní zájem Nerudův s osudem české věci: „Bože můj, já měl tak málo radostí, tak málo šťastných zcela chvil. Když se dívám na vás téměř všechny ostatní, připadám si co trhan. Lásky ženské – mimo matčinu jsem jí téměř nepoznal! Moje vzpomínky jsou hluchy. Potěšení z práce? Ano, těšila mne práce – ale to stálé dupání po všech květech ducha i srdce mého a pak ten bolestný, doufám ovšem že jen dočasný neúspěch naší věci – Ty víš, jak s ní souvisím celou duší svou! Ten neúspěch mně podrážel všechny kroky, protrpčil veškerý život, vzal všechnu chuť.“ (Dopisy II, str. 256.) Je třeba mít na mysli tuto výchozí situaci, abychom porozuměli i Nerudovi-básníkovi, který na ni odpovídá Zpěvy pátečními. V této zpovědi jsou i zárodky subjektivní noty ve Zpěvech pátečních, zárodky jeho „Lásky“ i „Anděla strážce“.
Nerudovo zklamání z českých politiků, kteří od r. 1879 opustili pasivní resistenci a podporovali na říšské radě Taaffovo reakční ministerstvo, aniž dovedli v nové situaci nějak důrazně hájit národní české zájmy, vědomí neschopnosti politických vůdců (Sladkovský, který zemřel v r. 1880, byl poslední z politiků, který byl u Nerudy spjat s představou muže, srov. Nár. listy ze 7. 3. a ze 14. 3. 1880), vědomí, že opouštějí posice národní hrdosti a zájmy národa a jeho lidu, přivádělo Nerudu k přesvědčení, že nelze spoléhat v národně osvobozenském boji na politickou práci buržoasie. Připomeňme Nerudovu sarkastickou rekapitulaci činnosti českých poslanců v letech osmdesátých v Nár. listech 27. února 1887, která ilustruje, jak se Neruda vnitřně rozešel s politickou složkou národního boje a jak ho zkušenost naučila jí pohrdat: „Neočekávali jsme sice od nich hned od prvopočátku ničeho, praničeho, musíme ale spravedlivě vyznat, že oni naše nejsmělejší naděje ještě překonali! Neočekávali jsme totiž, že něco doopravdy provedou – kdepak! –, ale báli jsme se, že svou úlohu budou alespoň chtít až příliš přirozeně zahrát, tak přirozeně, že by se naposledy divákům doopravdy zdálo, nám že Čechům záleží něco na tom, klade-li nás svět na roveň na př. Němcům a Maďarům. Zaplať pánbůh, je po strachu!“ „Povídám, kdyby Němci chtěli zákona, abychom my Češi ‚přestali’, zákon by byl. ‚Naši’ by neměli praničeho proti němu. A český národ by ‚našim’ praničeho proto neřek. Ono je mu teď už všechno jedno – klasický národ! Nechci vzbudit podezření, že z jakési opičí lásky nebo z čeho národu lichotím; ale on mně věru připadá jako v Bidpajově bajce ten ‚bulíček pěkný’, kterému dali do nosu železný kruh a vedou ho teď k vodě, ‚kde je nejhloub’. Jak povídám, já nechci lichotit – vždyť patřím k tomu národu také já sám a samochvála není pěkna. Také není konečně to porovnání s jakýmkoli tvorem, který ještě
388
se hýbe a jde, ani případné; my už se nehýbeme: my ležíme a spíme.“ Tak vypadal osud českého národa a jeho národně osvobozenského boje, jakmile se na něj Neruda díval s hlediska „akcí“ soudobé buržoasní politiky. Tato situace jej nutí k tomu, aby neposuzoval národně osvobozenský boj bez obav. Nelze spoléhat na to, že orgány soudobé české politiky budou schopny tento boj zajistit. Je třeba se proto obrátit k národu, k lidu, burcovat veřejné mínění, aby si uvědomilo tragické rysy v soudobé situaci (srov. i báseň 1886 a poznámky k ní zde na str. 398) a aby z toho vyvodilo závěry. To je aktuálně politický základ Zpěvů pátečních.
Ve shodě s tímto aktuálně politickým vztahem Nerudovým k osudu národa se vytvářejí základní kontury uměleckého obrazu Zpěvů pátečních. Neruda chtěl zobrazit pocity toho, kdo si uvědomuje tragické rysy národní české situace, nechtěl zastírat utrpení národa poníženého a opuštěného. Již to vysvětluje užití mesiánského motivu jako symbolu. Symbol tohoto utrpení byl při charakteru soudobé výchovy obecně znám, byl všem srozumitelný; nadto odpovídal dobře záměru Nerudovu, nebyl jen tragický, choval v sobě i představu vzkříšení a vykoupení.
Je třeba, abychom ještě připomněli doklady svědčící o tom, odkud Neruda čerpal své naděje na vykoupení. Právě v okamžiku ponížení národa si Neruda uvědomuje sílu, jež je uložena v slavné historii českého lidu. Máme doklady, které ukazují, jak Neruda v osmdesátých letech zdůrazňuje historismus, nutnost čerpat z dějin sílu i poučení pro přítomnost. „Propadla se náhle ta celá slavná naše minulost, jsou rázem zapomenuty ty neskonalé, neslýchané oběti, které náš národ přinesl celému lidstvu?“, tuto otázku adresoval Neruda r. 1880 (NL ze 14. března) německým spisovatelům z českých zemí a ve Zpěvech pátečních pokládá za svou povinnost připomínat „lví stopu“ českých dějin, jež zavazuje i přítomnost. A proti nemužnosti soudobých politiků staví Neruda víru v český lid. Právě z osmdesátých let pochází většina jeho projevů zdůrazňujících, že z lidu a z jeho práce vzešlo vše, „čímkoli se český národ v dějinách proslavil“ (NL z 16. května 1886). R. 1883 (NL z 28. dubna) mluví o nezvratné pravdě, že „český národ bude jen tím, čím sám sebe udělá. Mecenášství, protekce mocných šlechticů a bohatých pánů nemají pro něj ceny pražádné, shora dolů nekyne mu žádná spása, český národ vzroste jen a jen zdola nahoru. Jako dosud rostl, jako roste vše na světě: přirozeně“. Proti tendencím ohlížet se po pomoci jinde klade Neruda důraz na vlastní národní sílu a na osobní statečnost. 12. ledna 1885 psal V. K. Šemberovi: „Jeden pán z Vídně, nejmenovaný Čech, [mi vlepil] serii impertinencí, že jsem prý ‚hotov’. Ten osel; kdybych měl jen trochu klidu, teď je právě příležitost ukázat zuby. Rozvrzanějších poměrů snad ještě nebylo od let šedesátých, a kdo by řekl teď něco skutečně zralého, měl by zaplaťpánbůh a celé obecenstvo na své straně. Rozvrzanost politická, sociální, literární, ve všech směrech.“
389
(Dopisy II, str. 374.) To vysvětluje, že i Zpěvy páteční, ačkoliv připomínají národní utrpení, jsou pobídkou k činu, výzvou k cestě kupředu (Jen dál!), výzvou k osobní statečnosti (Za srdcem).
Tyto zde připomenuté doklady ukazují, jak Zpěvy páteční vyrůstají ze vztahu k aktuální situaci národně osvobozenského boje. Zbývá ještě, abychom připomněli doklady, které dokreslují, jak Neruda v básních Zpěvů pátečních uvědoměle usiloval o nejvyšší uměleckou dokonalost a srozumitelnost. Svědčí o tom jeho dopisy psané Juliu Grégrovi. Tam máme doklady o tom, jak se Neruda promyšleně chystal ke své básni „Jen dál!“ (viz zde na str. 394). Když pak Grégr v lednu 1887 vyzval Nerudu k účasti při realisaci jeho záměru uveřejňovat v nedělních Národních listech časové básně, odpovídal Neruda brzy po uveřejnění posledních dvou ukázek Zpěvů pátečních, t. j. „Matky sedmibolestné“ a „Anděla strážce“, dopisem z 5. ledna takto: „Jenže já píšu pomalu takové věci. Když mne myšlénka nechytne tak, že mnou zarepetá, nemohu s ní kupředu. Také jsem sám příliš resignován a musím dát pozor, abych tím neublížil. A pak, když mám dobrou myšlénku, čekám, až mi dozraje dobrá také forma. Nenávidím při podobných věcech nynější strojenou formu; dle mého musí básni, hlavně časové, rozumět každý, kdo vůbec čísti umí. Ta forma populární je ale těžká, zdlouha se rodící, zdlouha. Ostatně, vždyť se jedná jen o dvě tři věci do roka (?), a těch snad dovedu tak, aby byly zcela svoje. Psát veršované lokálky bych arci nedoved vůbec.“
Rukopisy. Jednotlivé „zpěvy páteční“ známe z časopiseckých otisků, většinu však i z rukopisů. Jsou známy rukopisy všech básní Zpěvů pátečních, s výjimkou „Moje barva červená a bílá“ a „Jen dál!“ Všechny tyto rukopisy jsou nyní přístupné ve faksimilech uveřejněných Miloslavem Novotným v edici: Jan Neruda, Zpěvy páteční. Faksimile dochovaných rukopisů, Praha 1954. Základní texty těchto rukopisů shodují se většinou s časopiseckým otiskem. Některé z nich obsahují však dodatečné opravy Nerudovy, dosvědčující, že Neruda na nich pracoval i později. Vydavatelé Zpěvů pátečních v r. 1896 vycházeli z časopiseckých otisků, a ne z rukopisů. V tomto kritickém vydání otiskujeme texty, pokud máme k tomu materiál, z rukopisů a zachycujeme i poslední úpravy Nerudovy. Rukopisný materiál je u každé básně jiné povahy, a proto v edičním aparátu u každé básně uvádíme postup při zpracovávání textu. V edičním aparátu přihlížíme i k textu 1. vydání Zpěvů pátečních (ZP), i když nevyšel z ruky autorovy.
Str. 197 „Moje barva červená a bílá“. Národní listy 26. srpna 1883 (NL). Toho dne se konala v Kutné Hoře velká národní slavnost odhalení pomníku Havlíčkovi za účasti 50 000 lidí. Titul je vzat z Havlíčkovy básně Moje píseň:
390
Přislibujte si mně,
poroučejte si mně,
vyhrožujte si mně,
přece zrádcem nebudu!
Moje barva červená a bílá,
dědictví mé poctivost a síla –
(Básnické dílo v Nár. knihovně, 2. vyd., 1951, str. 163.)
M. Novotný otiskl (v úvodu k edici faksimilií Nerudových Zpěvů pátečních, Praha 1954) výňatek z Nerudovy odpovědi Spolku pro zbudování pomníku Karla Havlíčka v Kutné Hoře na projev díků za báseň „Moje barva červená a bílá“. V tomto dopise z 8. září 1883 Neruda říká: „...ovšem ale nemohu přijmout laskavých díků Vašich za těch několik skromných veršů svých. Kam bychom s tlumeným českým citem svým došli, kdybychom nemohli alespoň někdy nechat mu vytrysknout; je to úleva, jíž potřebuje srdce naše, a srdce je vděčno těm, již mu poskytli příležitosti k úlevě té!“
12 sklesla! – – NL ] klesla! – – ZP; 31 věští NL ] věstí ZP; 42 buď v ní bílou jitřenkou NL ] buď v ní jitřenkou ZP.
Str. 199 Anděl strážce. Květy 9, první pololetí (leden 1887), str. 20/21, jako 2. (poslední) báseň ukázkového cyklu Ze Zpěvů pátečních (K). Ukázku slíbil Neruda Sv. Čechovi pro Květy dopisem ze dne 3. prosince 1886: „Pošlu Vám tedy s neděle dva malé kousky ze Zpěvů pátečních.“ 6. prosince odeslal „ten příspěveček malý“, t. j. „Matku sedmibolestnou“ a „Anděla strážce“, prosil „o přísnou korekturu písmen i interpunkce“ a o dva exempláře vývěsního archu nebo aspoň o dva kartáčové otisky: „Nemámť opisu a sezení u psacího stolku je pro mne největší právě obtíží.“ (A. Pražák, Neruda v dopisech, 2. vyd., str. 484.) Rukopis celé ukázky (1 dvojlist, 4() se dochoval v redakčním archivu Květů v Literárním archivu (RH). Má zcela zvláštní charakter. První část rukopisu je zapsána rukou Herrmannovou (Matka sedmibolestná). Na druhém listu (3. stránce), hned za textem zapsaným Herrmannem, následuje „Anděl strážce“ zapsaný přímo Nerudou. Titul ukázky Ze Zpěvů pátečních je zapsán Herrmannem, ale dodatečně vsunutý podtitul Od Jana Nerudy byl tam vepsán opět přímo rukou Nerudovou.
7 škvrnitého K, RH ] skvrnitého ZP; 16 popřát nechceš K, RH ] nechceš popřát ZP; 28 srazem K, RH ] srázem ZP.
Str. 200 Matka sedmibolestná. Květy 9, první pololetí (leden 1887), str. 20, jako 1. báseň cyklu Ze Zpěvů pátečních (K). Mimo rukopis RH, psaný rukou Herrmannovou, z něhož se sázela celá ukázka v Květech (viz o tom více v poznámkách k předcházející básni „Anděl strážce“), existuje ještě rukopis psaný přímo rukou Nerudovou (R). Majitel rukopisu mi není znám, v Literárním archivu je uložena jen jeho fotokopie,
391
R má nadpis Ze Zpěvů pátečních, jde tedy zřejmě o text určený původně pro Květy; zdá se, že si Neruda chtěl rukopis schovat, proto jej dal pravděpodobně přepsat Herrmannovi a dodatečně připsal „Anděla strážce“. Tak vznikl RH.
1 stínu, ZP, K, RH ] stínu R; 5 syn, matka ZP ] syn matka K, R, RH; 21 pohledněte, K, R, RH ] pohlédněte, ZP; 22 roveň R, RH ] roven ZP, K.
Str. 201 Ecce homo. Květy 4, první pololetí (duben 1882), str. 432/433, jako první báseň cyklu Z veršů Jana Nerudy. Ze Zpěvů pátečních (K). Rkp. inkoustem psaný na čtverečkovaném papíře, dvojlist (8(), s označením (tužkou) I a nahoře Ze Zpěvů pátečních (r). Jinak bez titulu. Dodatečné opravy tužkou (rukou Nerudovou), zřejmě po časopiseckém otisku. Tyto opravy tvoří s příslušným textem původního rukopisu druhou versi rukopisu (r¹). Základem našeho otisku je r¹, v různočtení zachycujeme však i r. Mimo to je v archivu Květů opis cizí rukou s Nerudovými opravami chyb opisovačových (2 listy, 4(, modrý papír), zřejmě podklad pro tisk v K (RO, shodný s K mimo verš 40, proto kromě verše 40 v aparátu neuvádíme).
13, 14 jmenu K, r, r¹ ] jménu ZP; 16 v r původně: křeč svírá prsa mi a hlava hučí, pak: křeč prsa svírá, hlava divě hučí, konečné znění: křeč prsa svírá mi a hlava hučí,; 17 ret chvějný zašepotal ] ret (zachvěl se a zaš) chvějný zašepotal r; 27 v r původně: a cítím kamenitou tíži podnes bolu, pak: a cítím podnes kamenitou tíži bolu; 29 zahvízd r, r¹ ] zahvizd ZP, K; 32 svedla. r¹ ] svedla! ZP, K, r; 33 míru! r¹ ] míru – ZP, K, r; 34 Zas znovu náhle rozlehly se bouře, r¹ ] zas náhle rozlehly se kolem bouře, ZP, K, r; 37 víru – – r¹ ] víru – ZP, K, r; 38 A přece ještě jednou upomínka r¹ ] A přece zase upomínka ZP, K, r; 40 ještě znovu r¹ ] znovu ZP, K, r ] znova RO; 42 odevřené, K, r, r¹ ] otevřené, ZP; 43 zmladlý K, r, r¹ ] zmládlý ZP; 47 nevynes ] nevynes, r¹ ] nevynes: ZP, K, r; 48 než: „Ecce r¹ ] než „Ecce ZP, K, r.
Str. 203 V zemi kalichu. Květy 4, 1. pololetí (duben 1882), str. 433, jako druhá báseň cyklu Z veršů Jana Nerudy. Ze Zpěvů pátečních (K). Rkp. tužkou psaný na modrém papíru (1 list, 4() s římskou dvojkou II (jako v K), ale bez titulu, zřejmě však text, který sloužil za podklad při přípravě časopiseckého otisku (r). Na zadní straně rukou Nerudovou: Z (básní) veršů Jana Nerudy. Ve skutečnosti se však sázelo z opisu psaného cizí rukou (RO). Zachoval se v archivu Květů (1 list, 4(, modrý papír); titul je psán tužkou a rukou Nerudovou.
6 širý r, RO ] šírý ZP, K; 18 znovu K, r, RO ] znova ZP; 19 Ach vždyť r, RO ] Ach, vždyť ZP, K.
Str. 204 Ukolébavka vánoční. Lumír 9, č. 35 (20. prosince 1881), str. 545 (L). Rkp. na čtverečkovaném papíře (1 list, 8(), inkoustem psaný, titul v závorce (r). Vnější úprava svědčí o tom, že r bylo při-
392
pravováno pro nějaký knižní soubor, buď pro Balady a romance, nebo pro Verše časové. Je však z doby před otištěním v Lumíru. V r je po straně ještě jedna dodatečná změna tužkou (r¹) z doby po otištění v Lumíru, kterou přijímám.
3 uloží tě – L, ZP ] uložili tě – r; 4 ach tolikrát r ] ach, kolikrát L, ZP; 5 zas r¹ ] vždy L, r, ZP; 15/16 míli: té cesty ZP, L ] míli (,) (–): (a) té cesty r; 16 ku spasení, L, ZP ] ku spasení r.
Str. 205 Za srdcem! Lumír 11, č. 1 (23. prosince 1882), str. 9, s podtitulem: Ze Zpěvů pátečních Jana Nerudy (L). V L pod čarou poznámka: „Rytíř Douglas vezl srdce Robertovo do Svaté země. Cestou utkal se v boj se Saracény a jsa jimi tísněn vrhl skřínku s Robertovým srdcem daleko mezi nepřátely, aby, pustiv se za ní se svými, měl k hrdinnosti pobídku ještě větší.“ Toto thema zpracoval Neruda již v roce 1868 v básni Se srdcem rekovým (Básně I, str. 151). Obě básně rozebral i s hlediska látkového St. Souček v článku Nerudovy básně „Se srdcem rekovým“ a „Za srdcem“ v Pedagogických rozhledech 31, 1921, str. 321/343. Rkp. na čtverečkovaném papíře (1 list, 8(), inkoustem psaný, bez titulu (r). V r dodatečné opravy tužkou, vzniklé po časopiseckém otisku (r¹). Otiskujeme podle r s opravami r¹.
3/4 věk tam ZP, L, r¹ ] věk, tam r; 5 nuž za ním, r ] nuž, za ním, ZP, L; 9 páží r ] paží ZP, L; 9 vřelé ZP, r ] vřelé, L; 10 cele! L, r ] celé! ZP; 13 tvá líce L, r ] tvé líce ZP; 16 A až je vysekáte, zas jím ] A až je (Až srdce) vysekáte, zas (znov) jím r¹; 18 vždy tam, r¹ ] až tam, ZP, L, r.
Str. 206 Láska. Švanda dudák 2, sešit 11 (listopad 1883), str. 337/338, s podtitulem Ze Zpěvů pátečních od Jana Nerudy (ŠD). V ŠD pod čarou poznámka: „Snad není třeba zvláště teprv podotýkati, že z třetího odverší básně této vyznívá píseň národní.“ Rkp. dvojlist (4() na modrém papíru, zřejmě podklad pro časopisecký otisk (r); byl již často faksimilován. Tento rukopis, pocházející zcela zřemě z Herrmannova odkazu (byl redaktorem Švandy dudáka), není totožný s rukopisem, který věnoval Neruda Ervínu Špindlerovi a který je dnes nezvěstný. Špindler sdělil v Podřipanu 12. července 1884, že jej dostal „na důkaz přátelství, a byl onen lístek papíru... jediným rukopisem, jejž byl Neruda kdy při sobě nosil“. Ervínu Špindlerovi řekl prý Neruda 12. května 1884, že „Lásku“ pokládá „za nejlepší báseň mezi všemi, které kdy napsal“ (Podřipan z 28. srpna 1891). Špindler otiskl „Lásku“ dvakrát, jednou v Podřipanu 12. července 1884 (P1), po druhé v Podřipanu 28. srpna 1891 (P2). P1 má četné odchylky od r i ŠD, P2 jich má méně. Je otázka, zakládají-li se všechny tyto odchylky na rukopise, do jaké míry vyplývají z úprav Špindlerových nebo ze sazečských chyb. Podstatná odchylka v P1 i P2 se týká 1. a 2. verše, kde jsou místo slovenských tvarů tvary české:
393
Srdce to lidské – ach jakže si pomůže? –
za zlobu může snad, za lásku nemůže!
Ostatní jsou méně podstatné, týkají se většinou interpunkce; jen ve verši 17 je v P1 a P2 horoucně ulpěji místo hladově ulpějí a ve v. 37 jen v P1 tebe však, národe místo tebe bych, národe. Poslední verš je v P1 i P2 vysázen proloženě, rovněž slovo všechno je v P1 v předposledním verši vysázeno proloženě. Otiskujeme podle ŠD a r.
4 zakvěte, ŠD, r ] zakvete, ZP; 35 měl jí ŠD, r ] měl ji ZP; 36 všechno ŠD, r ] všecko ZP.
Str. 208 Ve lví stopě. Ruch 5, č. 16 (5. června 1883), str. 243, s podtítulem Ze Zpěvů pátečních (R). Rkp. na čtverečkovaném papíře (1 list, 8(), inkoustem psaný (r). V hořejším rohu vpravo: (Vestigium leonis.) V r dodatečné opravy tužkou, prováděné po časopiseckém otisku a svědčící o úmyslu text znovu pilovat (r¹). Při nové úpravě chtěl Neruda škrtnout třetí strofu, ale zdá se, že nebyl pevně rozhodnut, po straně je otazník, takže dodatečná úprava r¹ není zcela jasná. Činíme tedy základem této edice text v R, ale ve dvou případech přihlížíme k zlepšenému znění v r.
16 na mne, českou zemi!“ ] na mne českou zemi!“ ZP, R, r; 16 pod veršem v r¹ mluvíval, snad za by pohléd ve verši 15; 17 Pout tíži cítíme a jsme přec na svobodě – ZP, R ] (My Češi v poutech jsme) Pout tíži cítíme, a přec jsme na svobodě – r; 21 i v ta šerá vlků našich hejna ZP, R ] i v ta šakálů a vlků našich hejna r; 24 ku skále R, r ] ke skále ZP; 25 Jak ZP, r ] Tak R; 26 po širých Čechách ZP, R, r ] v r¹ po straně 2. verse: po našich Čechách; 30 hrom ten ještě nevrátí se r ] hrom ten nevrátí se ZP, R.
Str. 210 Jen dál! Národní listy z 1. ledna 1886 (NL) jako vstupní báseň k slavnostnímu číslu k 25. výročí vzniku Národních listů. – Z nedatovaného Nerudova dopisu Juliu Grégrovi víme o Nerudově úmyslu napsat úvodní báseň do slavnostního čísla: „Že bohdá napíšu do slavnostního čísla sám úvodní báseň, rozumí se samo sebou. Považoval bych to za urážku, kdyby ji měl psát jiný. Vždyť s listem srostly všechny moje myšlénky a city!–( 9. listopadu 1885 potvrdil Neruda Grégrovi svůj úmysl: „Dá-li pánbůh zdraví, napíšu Ti báseň a feuilleton a vzpomínku a všechno, co chceš.“ Vzpomínka měla titul „Hřbitůvek Národních listů“ a připomínala jména zemřelých spolupracovníků Nár. listů. Feuilleton s titulem „1886“ má charakter žertovného feuilletonu novoročního a byl spjat s jubileem Národních listů jen první větou. V témže dopise Neruda rozvinul i svou představu o rázu slavnostních příspěvků: „Pročpak má ta báseň být už 20. pros.? Někdy je den dobrý, a začne-li se tisknout 28. pros., je snad také času dost. Nebývá dobře takové slavnostní číslo přecpat předčasně; mnohá dobrá věc pak zůstane ležet.“
394
„Polemického nesmí být v tom čísle nic, dojem bude tím větší. Vůbec ať je číslo co možná fešné, čpící, sršicí, aby obecenstvo mělo radost. Co řádka, to myšlénka, co věta, to cent – času má každý dost na tu práci. Jen žádné fňuky, ne aby každý začal stať svou zase jubilejním ‚štemováním’, to by bylo čtenáři fádní a nečet by pak nic. Hezky hned do živého, in medias res, bez zbytečných retrospektů! Celkem bude v tom směru dost na básni, jednom tom Tvém článku a té ‚vzpomínce’. Feuilleton můj, myslím, nebude jubilejní zrovna, ale hodně skotačivý – aspoň bych rád.“ Z Nerudových dopisů Grégrovi lze sledovat přímo postup práce na příspěvcích do slavnostního čísla. Dopis z 30. listopadu: „S básní ještě nevím, jak do toho. Samochvála nesmí být v tom žádná; bez nějakého mluvení ale o nás by to nebylo zase jubilejní. Politika není poesie a neměla by tam být také tedy žádná; bez politiky se nám ale zase nehodí. Atd. Když to musí být, ovšem to bude; musím být opatrný. Čtyry embrya už jsem zahodil.“ Dopis z 18. prosince ukazuje, že práce byla zdržována onemocněním: „Feuilleton jest také už hotov. Báseň dozrála do polovice, když jsem musel na lože. Dá-li pánbůh jen jediný zdravý den před 24tým, bude také hotová.“ Dopis z 21. prosince: „Doufám již sám, že budu při vší churavosti své zítra asi s básní hotov.“ Dopis z 23. prosince: „Jsem tedy hotov: a) báseň; rozhodl jsem se chytit ji ze zcela žurnalistického stanoviska, prostě, jasně, každému čtenáři přístupně; b) feuilleton; jak jsem hned na počátku rokování řekl, zcela všeobecný, humoristický, bez ohledu na 25letí; c) hřbitůvek; psal jsem Ti již o něm.“ O celém slavnostním čísle psal Neruda Grégrovi 12. ledna 1886, t. j. po jeho vyjití: „Číslo slavnostní? Nejsem soudcem kompetentním, když tam mám sám také věci. Mně se podobá imponující. Na všechen způsob bylo to něco tak nového, že můžeme být spokojeni. Chválu jsem slyšel se všech stran, upřímnou. Těší mne, že báseň se líbí; ‚Hřbitůvek’ je ale lepší dle náhledu mého. Mohu se arci mýlit.“
13 rozekvětla! – NL ] rozekvetla! – ZP; 15 myšlenka, NL ] myšlénka, ZP; 50 plaňky NL ] planky ZP; 57 v ZP obyčejným písmem.
Str. 213 DODATKY KE ZPĚVŮM PÁTEČNÍM A JINÉ VERŠE O VLASTI
Do tohoto oddílu zařazujeme nejen básně Ku vzkříšení! a Staroměstská věž, které byly již častěji spojovány se Zpěvy pátečními, ale i jiné básně, na nichž můžeme sledovat Nerudovo zpracovávání vlasteneckého thematu v osmdesátých letech ve všech formách projevu básnického, tedy nejen v těch, které jsou příznačné pro Zpěvy páteční. Jde tu jak o subjektivní vyznání Nerudovo, o jeho Motto mých písní, tak o „časovou baladu“ 1886, obrážející stav tísně vyplývající z nezdarů národně osvobozenského boje v letech osmdesátých. Začlenili jsme sem však i jednu
395
z posledních rozsáhlejších básní Nerudových, V železničním kupé z r. 1890, která ukazuje jeho uměleckou cestu k novému způsobu – tentokrát epickému – v zpracování thematu lásky k domovu a vlasti.
S časovým charakterem těchto básní souvisí i další náměty, které si Neruda poznamenával na papír, kterých však pravděpodobně nevyužil. Jde o rukopis psaný tužkou (1 dvojlist, 8(), s náměty básní, které měly mít po případě satirický charakter a které by bylo možno tedy leckdy zařadit i do Veršů humorných a satirických. Svým thematem však patří sem. Zdá se, že verše souvisí co nejtěsněji s básnickými pocity, které obráží báseň 1886 sem zařazená.
Slyš, houká sýček, houká výr
a z dálky vyje psina.
Já obětoval život svůj
své drahé, drahé vlasti
a nikdy bych byl nevěřil,
že mohu ve hrob klásti.
Ba já jí ve hrob nekladu,
ji klade národ sám,
a samovraždná ústa
o běda, běda nám!
Ty nechráníš cti předků svých
Tys národ bez cti
a který národ bezectný,
ten, ten již mrtev jest.
Až do vsi.
Tobě je k smíchu nadšení
tobě je k smíchu cit,
Ty jenom k juxu vyprosíš si Barab[áše]
Řve: Kristus budiž bit!
očima
moc
nuž sbohem, drahá vlasti má
nuž s bohem, dobrou noc!
Tys jak byla má babička
[ ? ]
pláču –
396
O bídný, bídný lide
dej přece facku – zpět
ať pak již co chce přijde
Str. 213 Staroměstská věž. Národ sobě. List pamětní vydaný ve prospěch českého divadla Národního. Květen 1880. Str. 2. Signováno: Josef Vorel (N). Rkp. na čtverečkovaném papíře (12() s podpisem Josef Vorel (r). První připsal Nerudovi tuto báseň Ignát Herrmann v Básnických spisech II, str. 169/170, když našel v pozůstalosti po Nerudovi její rukopis. V materiálu Herrmannově je zapsáno toto sdělení: „Dr. L. Quis sdělil mně dne 22. 9. 1897 v redakční schůzi Májové (anthologie), že ví zcela určitě a z úst Nerudových, že tato báseň podepsaná Josefem Vorlem jest od Nerudy. Tím všechna pochybnost vyvrácena, ač jsem byl pro sebe dávno jist, že jest Nerudova.“ – Otisk: Nov 361.
15/16 zní jak ] zní, jak N, r.
Str. 214 Motto mých písní. Zapsáno do památníku studentů píseckého gymnasia (P), nyní v píseckém městském museu (sign. F I 99). Báseň má v památníku datum 24. 3. 1883. Po prvé byla báseň otištěna v Máji 2, 1904, str. 321. Báseň otiskl i F. X. Šalda v Novině 3, 1910, str. 8, podle opisu Fr. Jurka, jednoho ze zástupců výboru Akademického čtenářského spolku, kteří navštívili Nerudu. Podrobnější zprávy má fdš (Fr. Daneš) v článku Chvála studentstva píseckého v jeho předcích, Prácheňský kraj 1, 1924, č. 24. – Otisky: Rož 148 podle Máje, Nov 257 podle opisu Fr. Daneše. Rkp. (1 list, 12() psaný tužkou na modrém papíru, zřejmě koncept s titulem Motto písní (r). Tento rukopis zachycuje několikerou fázi vzniku celé básně. Nejstarší rukopisná fáze vznikla ještě před vepsáním textu do památníku. Je charakterisována několika úpravami a škrty. Při přepisu do P provedl Neruda opravu perem ve verši 11 (r¹). Do čistopisu P vloudila se ve verši 7 metrická chyba, verš měl o jednu slabiku víc, místo dušný pláč opsal Neruda dušený pláč. K rukopisu se Neruda znovu vrátil; svědčí o tom dva přípisky po straně textu (r²). Tak připsal k verši 7 dvě slova zlý tam, zřejmě za slovo dušný, které se mu nelíbilo; oprava je ovšem jen tehdy srozumitelná, restituujeme-li text podle původního, pak škrtnutého znění v r. Neruda chtěl dokonce škrtnout celou třetí strofu, ale pak svůj škrt zrušil. Toho si nevšiml Herrmann, který ve svém opisu, dochovaném v Literárním archivu, zaznamenal pouze 1., 2, a 4. strofu. Herrmann také vyslovil dohad, že báseň byla mottem k zamýšleným Veršům časovým. Při otisku vycházíme z čistopisu P, ale ve verši 7 a 8 přihlížíme i k zlepšením v r².
4 jazyk ] (hrdlo) jazyk r; 6 v r: a cítím, vnitř náhle (se) to chodí,; 7 jak slyšel bych zlý tam pláč, r² ] (jak slyšel bych) že slyším tam dušný pláč, r ] že slyším tam dušený pláč, P; 8 jak r² ] jenž r, P; 9 A tesknota ] (Teď) A tesknota r; 11 na vlnách P, r¹ ] ve vlnách r.
397
Str. 215 Ku vzkříšení! Vánoční album. Dárek českým rodinám.Uspořádal Gustav Dörfl. R. 2. V Praze 1883. Str. 97/98. S iniciálkou Fr. Bízy s obraze lva (V A). Rkp. (1 list, 8() psaný cizí rukou na Nerudově čtverečkovaném papíru s tužkovými opravami Nerudovými (r). Otiskujeme zde podle r. Báseň neotiskl Herrmann, ačkoli její opis byl v Nerudově pozůstalosti, a k opisu si sám připsal poznámku: „Kde to bylo tištěno?“ A neotiskl ji, ani když byl na ni upozorněn Ant. Táborským z Ostravy dopisem, který došel 12. 4. 1907. Autor dopisu již tehdy předpokládal, že báseň „rozhodně jest dálším článkem Pátečních zpěvů“. Veřejně na báseň upozornil a báseň znovu otiskl teprve v r. 1922 A. Novák v článku „Ještě jeden zpěv páteční“ v Pramenu 3, č. 1 (leden), str. 3/6. Tam vyslovil domněnku, že autokritika básníkova, jež se lety stupňovala, rozhodla o tom, že báseň nebyla zařazena do Zpěvů pátečních. To ovšem předpokládá, že Neruda si výběr básní do Zpěvů pátečních uspořádal sám. O vztahu básně k celé sbírce viz zde na str. 386/387. – Otisk: Nov 255.
1 prokvetají, r ] prokvétají, V A; 9 hrobů r ] hrobu V A; 11/12 volám: Ku vzkříšení – r ] volám ku vzkříšení, V A; 20 lide, slyšíš, lide?! r ] lide – slyšíš, lide! V A; 24 ku vzkříšení! r ] ku vzkříšení!? V A; 30 ku vzkříšení, ku vzkříšení! r ] ku vzkříšení – ku vzkříšení! V A.
Str. 217 1886. Národní listy z 12. září 1886 (NL). Otištěno ve feuilletonu, v němž Neruda připomíná množství národních slavností, oslav spisovatelů atd., pořádaných toho léta. „Zrovna kankán ‚národních slavností’ rozzuřil se letos už po těch našich Čechách.... Ještě nikdy nebylo tak veselo v Čechách! A ještě nikdy nám nebylo přitom v duši tak teskno a ouzko. Jako by do srdce padaly jen výkřiky a vzdechy z té jásající vřavy. Však víme všichni proč! A mýlil by se, kdo by se domýšlel, že on jen cítí tak zvláště, tak hlubně. Těžko odolat dojmu: napsal jsem si baladu malou. Nepravím, že je dobrá, ani že je příjemná; ale časová je, a proto ji sem kladu.“ Časový charakter básně a její smysl vynikne, konfrontujeme-li báseň s nepodepsaným úvodníkem téhož čísla Nár. listů, opatřeným titulem Před patnácti lety a dnes! Tento úvodník, psaný na motto Dantovo „Není bolu většího než v dobách bídy vzpomínati chvil ztraceného štěstí“, připomíná soudobý krach české národní politiky, která se po období pasivní resistence nechala zavléci do oportunismu a závislosti na reakčních stranách rakouské monarchie. Autor srovnává tuto situaci s nadějemi a možnostmi, k nimž ukazoval císařův manifest z 12. září 1871, který uznával slavnostní formou právo Českého království „k životu vlastnímu, svéprávnému a svézákonnému“. – Rkp. (1 dvojlist, 8(), koncept psaný tužkou, bez titulu (r). V Nerudově pozůstalosti i výstřižek básně z Nár. listů s Nerudovou tužkovou opravou ve verši 6 (v). – Otisky: Herrmann, Básnické spisy II, 171 (podle v), Nov 275 (podle NL).
398
V r původní pořadí veršů 1, 2, 4, pak vepsán verš 3 a tím změněno i rýmové schema (z původního abb na abab); 4 toť ] („Toť) (já) toť r; 6 po všem v ] v celém NL, r; 7 Stožárů pyšných kolem celý les ] Stožárů (vlajných) pyšných kolem (celý) (hustý) celý les r; 9 hlasný ] (hlasný) (bujný) hlasný r; 10 chlípný chechtot dud, ] (rujný) kozlí chechtot dud, r; 18 že radost bouřnými vře peřejemi?“ – ] že radost jde k vám všemi veřejemi?“ pod tím variant: že radost bouřnými vře (nad tím: hrá) peřejemi?“ r; 20 v r celý verš vynechán; 24 a rosolečné hody.“( – ] a (kořalečné) (rosolkové) rosolečné hody.“( r; 25 „A na čí ] („Tak – tak“) „A na čí r; 27 trpěl dlouho – ] trpěl mnoho (nad tím: dlouho) – r; 28 v r po straně: Jak? český národ? – A co vy probůh?! (pod tím: Juchjuch!); na zadní straně r náčrt tužkou:
Na hřbitově za stěnou –
Trochu písku a hlíny –
Zvony budou pěkně hrát –
Zahrado zelená
Máry
Kantor
Po Animas. A pláčem [pláču?] jen do „Animas“
Str. 218 V železničním kupé. Osvěta 20, č. 8 (srpen 1890), str. 704/707 (O). Rkp. na modrém papíru (6 listů, 8(), zřejmě čistopis určený pro sazbu (R). V R opravy cizí rukou inkoustovou tužkou (red), zřejmě úpravy redakce, odstraňující i některé charakteristické znaky Nerudova jazyka a pravopisu (otevřela místo odevřela, přece místo předce, vyrušiť místo vyrušit a j.). Proto činíme základem edice R. – Otisky: Herrmann, Básnické spisy II, 173/176, Nov 352/355 (podle O).
Titul: V železničním R ] V železničném O, red; 7 odevřela ] otevřela O, red; 10 zas a – bylo ] zas – a bylo O; 16 ku mužovu boku ] k manželovu boku O, red; 20 vyhlédla. ] vyhledla. O, red; 31 dál dále R ] dál, dále O; 39 rozhovorem, ] (rozmluvou) rozhovorem, R; 46 Tak ] (Teď) Tak R; 47 osamělé R ] osaměle O; 59 dřív jaký byl ] jak dříve byl O, red; 79 šepce. ] šeptá. O; 86 Malička ] Maličká O, red; 87 polibení. ] políbení. O; 94 šly s sebou ] šly s námi O, red.
Str. 223 VERŠE HUMORNÉ A SATIRICKÉ
Významnou součástí Nerudova básnického díla jsou básně, které vznikaly v souvislosti s denními úkoly Nerudy feuilletonisty a v souvislosti s potřebou vyrovnávat se humornou, po případě satirickou formou s nejrůznějšími podněty života. Humor prostupuje významná básnická díla Nerudova tohoto období, Písně kosmické, Balady a romance, Prosté motivy; do tohoto oddílu Verše humorné a satirické
399
jsme však soustředili básně, v nichž se záměr humoristický nebo satirický stává osou celého způsobu básnického podání. To ovšem nevylučuje, že se uvnitř celků takto pojatých ozvou též tóny vážné, zbavené ironie nebo satiry (na př. závěr Knihy epigramů).
Neruda často vkládal do svých feuilletonů v Národních listech veršované vsuvky, většinou jen několik veršů, které byly těsně spjaty s textem. Vydavatelé básnického díla Nerudova, Rožek a M. Novotný, snažili se četné z těchto básnických úryvků začlenit do souboru básnického díla Nerudova. Domnívám se, že tam nepatří. Jsou součástí Nerudových feuilletonů, a osamostatníme-li je, ztrácejí souvislost a tím je ochuzujeme většinou právě o jejich humorný a aktuální smysl. Proto zde neuveřejňujeme verše, které M. Novotný v Druhé knize básní otiskuje pod tituly: Moudrým buď (str. 241), Veršíčky na poštovní lístek úsporný (str. 251), Láska (str. 270), Jubilejní přípitek pražské tramvaji (str. 272), Gratulační lístky (str. 287), Byl první máj (str. 343), Číše a sud (str. 356) a Tříšť z feuilletonů (str. 362/364). Z veršů otiskovaných ve feuilletonech otiskujeme jen ty, které tvoří souvislý celek, neztrácející svůj smysl, i když je otištěn samostatně. V souboru Nerudova díla v Knihovně klasiků budou tyto drobné veršíky otištěny v té souvislosti, do níž patří, t. j. zároveň s Nerudovými feuilletony.
Vedle podnětů vyplývajících z Nerudovy pravidelné feuilletonistické činnosti měla na rozsah jeho veršů humoristického a satirického zabarvení vliv existence četných humoristických časopisů, které si vyžadovaly od Nerudy občasné příspěvky. Neruda byl od mládí přispěvatelem Vilímkových Humoristických listů, a i když těžiště jeho stálé účasti při vydávání tohoto časopisu leželo v letech osmdesátých v jeho prozaických „podobiznách“, uveřejňovaných pravidelně jako doprovod ke kresbám a rytinám významných osobností veřejného života, přece jen se snažil vyhovět poptávce po verších aspoň v Kalendáři Humoristických listů, kde otiskl i celek tak výrazný, jako jsou Letní vzpomínky. Vedle Humoristických listů se však uchází o jeho příspěvky i Pokorného Paleček, Arbesův Šotek, z vlastní iniciativy píše Neruda do satirického časopisu Šípy a humorné a veselé verše posílá i jiným časopisům beletristickým, i když nejsou určeny přímo humoru, na př. Jevišti, Zlaté Praze, Ladě.
I k úkolům této humorné, po případě satirické poesie přistupuje Neruda s vědomím umělecké odpovědnosti. Jde tu často jen o drobné hříčky a nápady, ale celou touto produkcí proniká úsilí klást si náročnější umělecké úkoly a zároveň se tu projevuje smysl pro rozmanitost uměleckých forem a žánrů. Abychom právě mohli postihnout celou šíři umělecké tvořivosti Nerudovy v oblasti jeho poesie humorné a satirické, nesáhli jsme po třídění chronologickém, nýbrž rozčlenili jsme tuto poesii do čtyř oddílů. První z nich, který bychom mohli označit názvem Drobné žerty, zahrnuje především verše z feuilletonů nebo jiné verše nevýpravného charakteru. Pozorujeme, jak se Nerudovi
400
i drobné podněty slučují v cykly, jako jsou na př. „Pijácké motivy“. Do druhého oddílu zařazujeme verše, které se již I. Herrmann snažil vystihnout titulem Humoristické balady a romance, ovšem s tím rozdílem, že sem nezařazujeme básně, které vznikly v souvislosti s Baladami a romancemi, ale zato jiné verše, které Herrmann ještě neznal. I mezi těmito básněmi jsou vedle hříček básně značné umělecké dovednosti, především satira na českoněmecké dorozumění na sklonku let osmdesátých, „Jan Kalvent, klempíř“. Třetí oddíl tvoří umělecky nejpropracovanější celek v oblasti této Nerudovy produkce. Jest to jeho Kniha epigramů, psaná většinou v r. 1888. Neruda z ní vydal jen ukázky, nelze v ní však spatřovat jen „roj epigramů“, jak to činil ještě Herrmann, nýbrž jeden z nejvýznamnějších projevů Nerudova uměleckého úsilí na sklonku let osmdesátých. Konečně do čtvrtého oddílu jsme zařadili Nerudovy humorné Vzpomínky ve verších. Patří sem vedle proslulých „Letních vzpomínek“ i báseň „Staří hoši“. I tu Nerudův humorný postoj k příhodám mládí vytváří zárodky zcela zvláštního žánru v humoristické poesii jeho doby.
Domnívám se, že toto uspořádání pomůže ujasnit si lépe průbojnou sílu Nerudovy tvořivosti i v těch oblastech, které zpravidla unikaly jak pozornosti čtenářstva, tak i pozornosti odborné a kritické, jsouce posuzovány jen jako nevýrazný přívěsek na díle Nerudově. Pracovní tituly čtyř oddílů, které jsme zde uvedli, nevkládáme však – s výjimkou Knihy epigramů – přímo do textu knihy, kde se spokojujeme jen s číslováním oddílů; užíváme jich jen v kritickém aparátu pro potřeby orientace.
Str. 225 I [DROBNÉ ŽERTY]
Str. 225 Žalostný vzdech a ponížený dotaz... Humoristické listy 21, č. 8 (22. února 1879), str. 59. Antonín Barborka, spravedlivý spisovatel prózou i veršem je pseudonym Nerudův, jehož užil i v jiných případech (viz zde na str. 366 a str. 406). Do spisu Kratochvilná historie měst a míst v zemích koruny Svatováclavské, jehož časopisecká verse vycházela v 20. ročníku Humoristických listů, shromáždil Primus Sobotka „s přispěním přátel humoru i Humorův“ pověsti, jež se vztahují k jednotlivým místům v Čechách i na Moravě. Z tohoto materiálu, sestaveného v Sobotkově spisu podle abecedy jednotlivých míst, čerpal Neruda podněty pro svou báseň. Nerudovi ji připsal a znovu otiskl M. Novotný v článku Nové dodatky k dílu Jana Nerudy v Národních listech z 21. června 1925.
Humoristické listy otisky v následujícím čísle (č. 9 z 1. března 1879) Neučenou odpověď..., v níž P. S. (Primus Sobotka) odpovídal na dotaz Antonína Barborky. Tuto odpověď zde přetiskujeme.
401
Neučená odpověď
spravedlivému spisovateli, panu Antonínu Barborkovi,
na dotaz v minulém čísle Humorův učiněný.
Inu ovšem máme v Čechách hezkých děvčat na výběr,
a kdo se chce do nich zbláznit, nedostane alifer.
Vždyť je o to postaráno (by prý nikdo neocháb),
aby v Čechách nebývalo starých panen ani bab.
Máte-li kde starou pannu škaredou a zvetšelou,
pošlete ji do Kolovče, oni vám ji přemelou.
Druhdy také kolozubým starým babám bylo hej,
neb se daly přemílati u mlynáře z Koloděj.
Avšak míval velký zásyp, složení se porvalo – –
proto baby hubou melou, aby dílo nestálo.
Jenom panny kutnohorské jsou prý čerti hotoví;
já to nevím – nezkusil jsem, a kdo zkusil, – nepoví!
Jestliže se někdo zbláznil v masopustním rumrejchu,
uvaliv si na krk břímě, – v postě vezmi utrejchu!
P. S.
Str. 227 Povzdech krátkoušákův. Paleček 7, č. 41 (říjen 1879), str. 328, s šifrou J. N. Nerudovi přisoudil M. Hýsek, Československá republika z 1. července 1923. – Otisk: Nov 242.
Str. 228 Pijácké motivy. Šotek 1, č. 13 (30. prosince 1880), str. 100 až 101, s třemi ilustracemi M. Alše (Š). Rkp. (1 list, 2() v Arbesově pozůstalosti (r). O básních je zpráva v Nerudově dopise V. K. Šemberovi z 28. 11. 1880: „Tak sedím – je půl desáté – doma sám. Už jsem nebyl v hospodě plných pět měsíců, považ. Píšu pro Arbesa (vydává svůj humor. list, Šotka) pijáckou baladu a kvůli tomu piju dnes zase jednou plzeňské.“ (Dopisy II, str. 278.) Na cyklus básní v Š upozornil M. Hýsek v Československé republice z 1. července 1923, kde jej otiskl. – Otisk: Nov 243/247.
1,23 z hlíny mé ] z hlíny (má) (mé) mé r; 2, titul v r: (Astronomický) Časový; 5, 7 životem ] životem, Š, r.
Str. 233 [Jarní písně feuilletonistovy.] Těmito verši reagoval Neruda na jarní situaci a náladu ve svých feuilletonech v r. 1883 a 1884. V jeden celek označený čísly spojujeme básně teprve v tomto vydání. Nezařadili jsme je k oddílu Jarních písní z Prostých motivů, protože jsou těsně spjaty s feuilletonistickými úkoly Nerudovými.
1. Leť, malá jarní písničko. – Nár. listy z 3. dubna 1883,
402
a to v první části feuilletonu, kterou Neruda psal 31. března (NL). Báseň reaguje na chladné počasí na jaře toho roku a je uvedena následujícím výkladem: „Ba i Heine, kdyby s ošatkou nejoblíbenějších svých písniček stál dnes vedle chodníku na Příkopech, pochodil by prabídně. Ovšem – on byl náramně prohnaný, on by ty písničky přizpůsobil a znělo by to známě a přece zas nově.“ Za básničkou následuje pak tento vysvětlující doslov: „Myslím věru, že je živnost básnická dnešního dne nejmizernějším kšeftem na světě! Z čehopak má být básník živ, když už ani z jara těch pár písní nevytluče! Totiž – ono se nejedná o produkci, ale o odbyt: k produkci jarních písní ‚my básníci’ ovšem konečně jara nepotřebujeme, takového něco my napíšeme podle pohodlí, kdykoli. Ale kdopak se nás po nich pak ptá, když není vůbec žádné jaro?“ – Otisky: Rož 150 s titulem Jarní písničky a podtitulem Jak by psal Heine, Nov 258 s titulem Jarní písnička, jak by ji psal Heine.
2. Teď rozhodl jsem se tedy pevně. – Nár. listy z 3. dubna 1883, v druhé části feuilletonu, kterou Neruda psal 2. dubna (NL). Báseň je uvedena těmito slovy: „Už včera se namáhalo jaro, že mně to bylo až k radostnému smíchu. Usmívalo se na celé kolo. Hřálo jak blázen. – Ale čekal jsem ještě do dneška. Nu a dnes? Vytáhl jsem hned svůj svazeček v září napsaných jarních písní. A čtu je. – Jsou, to se rozumí, roztomily. – Vlastně se může říci: tuze roztomily. – Ale tak se mně nějak zdá – když sluníčko tak teple svítí – že bych je dnes napsal trochu jinak. Řekl bych vzletněji. Tepleji. Téměř omočeny v pravém jarním vzduchu. Počkejme – zkusme toho. – Vymysleme si dřív nějaké pěkné metrum. Na př. tedy.“ Pak následuje metrum a po něm opět text: „Dobře. Vypadá to vskutku pěkně. Poslední, ten přídavkový verš by ale mohl po případě také vypadnout takhle: – ( – ( – (. A zabručme si několik akordů a spusťme.“ V NL má báseň titul Jarní píseň. Za básní následuje tento text: „Rozkošné! Když člověk pěje v plném dojmu jara, je to ovšem hned jiná. Co je na těch několika slokách jarního pelu, co je v nich jarního dechu! A teď si přečtěte tu píseň ještě jednou. To to lítá, to to skáče – ho?!“ – Rkp. (1 list, 8() na modrém papíru tužkou psáno s titulem: (Spisovatel z předu přemýšlí o svém předsevzetí a o metrum) a s předepsaným metrem (r). Otiskuji podle r, který je textově lepší. – Otisky: Rož 151/152 s titulem Báseň dle metra předem vymyšleného, Nov 259/260 s titulem Báseň podle vymyšleného metra. – 13 nu pomůžem sobě, ] my pomůžem sobě, NL; 18 dříve ] dřív NL.
Str. 234 3. Rád já chodím lučinami. – Nár. listy z 13. května 1883. Báseň je v čele Nerudova feuilletonu datovaného 12. května a za ní následuje tento text: „Vidíte, takový já teď jsem: samý – samičký verš! Od rána do večera, na pevné zemi i na posteli, od hlavy k patě a v každé kapse, ať sáhnu kam chci. Jaro, kypící jaro, už jsem to jednou řekl. Ale – než budu mluvit o jaře dál – prosím, nemám
403
v té básni svatou pravdu? Mnoho-li pak my Pražané té trávy spotřebujeme? Mnoho-li pak jí spotřebuju na př. já – vlastně ne já, ale – Naproti hokynář má Azorka. ... Je to pejsek moudrý, vzdělaný a zvláště v přírodních vědách obeznalý. Stávám u okna a čekám, cože Azorek. A když Azorek vykusuje mezi dlážděním trávu, vím neomylně, že dnes sprchne, a nepotřebuju číst pak už ani zprávu meteorologické stanice ústřední. Beztoho je to pouhý žvast...“ – Otisky: Rož 153 s titulem V Praze. 12. května, Nov 261 s titulem Písnička o trávě.
Str. 235 4. Přírodo, ty tuze krásná. – Nár. listy z 13. dubna 1884. Ve feuilletonu, z něhož je báseň vyňata, má titul Jarní píseň. Neruda byl od sklonku roku 1883 těžce nemocen, nevycházel z domu a nepsal čtyři měsíce své feuilletony. První feuilleton po této přestávce vyšel 6. dubna 1884. Neruda v něm připomínal svou nemoc a dojmy toho, kdo po delší nemoci vyjde ven. Z této situace vychází i následující feuilleton z 13. dubna. Neruda v něm připomíná, jak jaro vyvolá četné „jarní písně“. „Jsem také trochu poeta a vím, jak těžko udržet Pegasa, když se jednou splaší. Ono ale dělá jaro vskutku vše možné, aby ho dráždilo. To modré krásné nebe, plné obláčkové hry, ten teplý, silný vzduch – prosím vás, držte mne! – jediný pohled na mladé, měkounké, pírnaté listí, na tu svěží, úsměvnou zeleň – držte mne pevněj! – ten probouzející se k lásce širý svět, ten švehol, ta hudba – ach vy jste mne špatně drželi! Není již nic platno – sem s lyrou – hlava mi jásá, v prsou to víří, v hrdle to klokotá – a již pyšně, mohutně vyvírá čarovná Jarní píseň.“ Text za básní dokresluje její parodistický smysl: „Tuze hezká píseň! Za prvé vřelá láska k přírodě v ní a přitom velkolepé, světové perspektivy; za druhé ku podivu jemné pozorování a vzácný smysl hudební; za třetí nehledané, prostotou svou až dojemné paralely s lidským životem – jak povídám, tuze!“ – Otisky: Rož 156 s titulem Ještě jarní píseň, Nov 265 s titulem Jarní píseň.
Str. 236 [Kuchynské recepty.] Vyňato z feuilletonu Nár. listů ze 14. října 1883 (NL). Oběma parodiím předchází tento text feuilletonu: „Smutná je duše má! Ono to přece jen je asi pravda, že vše, co v Čechách dobrého, učinili Němci, věda, umění, – ach to vše že je jenom z nich a jejich. V městě Mostě právě vyšly Gedichte von K. Bernth. Když jsem ty gedichty otevřel, jako by byl hrom do mne udeřil – ne, ach ne! – spíš jako by se bylo přede mnou dosud nevidomým náhle otevřelo celé moře světla – blahý kraj lidského poznání – ráj rozumu, ráj srdce. Veškeré básně novy, pranovy: kuchynské recepty, ve verších a v slokách!“ „Před týdnem vyšel z města Mostu popud, opakuju: teprv před týdnem – a ejhle, zde po něm již dílo české.“ – Otisky: Rož 154/155 s titulem Dvě parodie, Nov 262/263 s titulem Kuchynské recepty ve verších.
404
Str. 238 Napomenutí. Památník na oslavu 40letého jubilea plesu Národní besedy. 18. leden 1888, Žofin; str. 39 (P), Rkp. (1 list, 8() na modrém papíru tužkou psaný (r). Báseň věnoval Neruda podle Alberta Pražáka (Neruda v dopisech, 2. vyd., str. 335) sestrám Boženě a Růženě Vlachovým při jejich návštěvě tanečních hodin. – Otisky: Rož 163, Nov 284.
1 po půlnoci r ] po půlnoci, P; 6 modlete se vzdechy, zraky, ] modlete se slovy, zraky, r; 10 muce, ] muce r; 11 záři, ] záři r; 13 tančil s zlatou harfou v ruce: ] tančil s harfou v (zbožné) umné ruce: r; 18 křídlo, r ] křídlo! P; 21 kde plné blaha vřídlo – ] kde (blaha vírné) vírné blaha vřídlo – r; 22 Před ] před r.
Str. 239 [Já naslouchal, když mladý párek klekl.] Dva koncepty tužkou (8() bez data (r1 a r2). Podle písma lze soudit, že pocházejí spíše z pozdního období Nerudova života. Znění v r1 vzniklo jako náčrt rychle zapsaný a nedohotovený; znění v r2 vzniklo opisem, přepracováním a doplněním r1, proto otiskuji podle r2. Poněvadž však r1 se svými opravami, vynechanými verši a zkratkami velmi dobře ilustruje první stadium Nerudovy tvůrčí práce, otiskujeme zde v poznámkách text r1 v diplomatickém přepise.
Já naslouchal, když mladý párek klekl
a moudrý otec žehnal je a řekl.
Být máte jedné (hlavy) lebky jak dvě půle,
v níž smysl jeden, jedna jenom vůle
a býti jak dvě k jedné hlavě uši
svět jimiž různě vchází (nad tím vplývá) k jedné duši
z nichž jedno vychází jen slovo stejné
a m by spolu jak dvé tváří,
když jedna veselá, i druhá září
Text r2 uveřejnil po prvé M. Novotný pod titulem Z pozdní moudrosti v článku Neznámý Neruda v Lidových novinách 28. března 1937.
6 v jednu duši; ] 1. verse v r2: k jedné duši;.
Str. 241 II [HUMORISTICKÉ BALADY A ROMANCE]
Str. 241 Adam. Paleček 12, seš. 22 (1), 24. října 1884, str. 338. – Otisky: Herrmann, Básnické spisy II, 181, Nov 267.
Str. 242 Kocourkovský kousek. Jeviště 1, č. 3 (1. února 1885), str. 23, s šifrou J. N. (J). Nerudovi přisoudil autorství této básně M. Hýsek v Československé republice z 1. července 1923. – Otisk: Nov 268/269.
10 pánbůh ] panbůh J; 34 vzít ] vzíť J.
405
Str. 244 Balada literární. Vilímkův Kalendář Humoristických listů 4, na rok 1887, str. 79, s 9 obrázky K. Krejčíka k jednotlivým číslovaným strofám na způsob kramářských písní. Podepsáno: Od Antonína Barborky, spravedlivého spisovatele veršem i prózou, což je Nerudův pseudonym, kterého užil již dříve (viz zde na str. 366 a na str. 401). – Po prvé otiskl Nov 276/277.
Str. 246 Jan Kalvent, klempíř. Vilímkův Kalendář Humoristických listů 7, na rok 1890, str. 17/20, s šesti ilustracemi L. Marolda. – Otisky: Herrmann, Básnické spisy II, 187/189, Nov 344/346.
Str. 249 III KNIHA EPIGRAMŮ
Neruda se zabýval skládáním epigramů od svého mládí, kdy užíval ještě literárního jména Janko Hovora. Tímto jménem je podepsána obálka, do níž chtěl ukládat své epigramy. Do 2. vydání Knih veršů chtěl včlenit celý oddíl epigramů, jak dosvědčují rukopisné doplňky k 1. vydání Knih veršů, jež se nám dochovaly v opise Herrmannově (viz Básně I, str. 655). Tento záměr neuskutečnil, ale na sklonku let osmdesátých (především v r. 1888) se vrátil k epigramatické činnosti s úmyslem napsat celou Knihu epigramů. Počátkem července r. 1888 se Neruda rozhodl uveřejnit v Nár. listech místo feuilletonu ukázku svých epigramů; dopisoval si o této věci s Juliem Grégrem (dopisy jsou uloženy v Lit. archivu ve sbírce Morawtzově). Dotázal se ho 5. července, zda s tím souhlasí, a poslal mu opis k posouzení: „Nedáváš mi stran toho ukázkového (epigramového) feuilletonu žádného avisa. Snad jsem se tedy jasně nevyjádřil. Abys měl pravý o tom pojem, vlastně obraz, dal jsem tu ukázku opsat. Byl by to jeden velký feuilleton, nebo dva malé, kdybych ještě přidal, což bych ale rád teď neučinil.“
Národní listy ze 7. července 1888 uveřejnily Ukázku z epigramů Jana Nerudy (NL 1), která zahrnovala 27 epigramů v tomto pořádku: Šlechetnost, Nedůslednost, Boty – lidé, Přání, Z tobolky cestovatelovy, Andělíčkové Murillovi, Bursovní, „Poslední svého rodu“, Češpivo praví, Žalomil zpívá, Žena, To Adamovo žebro 1, 2, Lidská opatrnost, Na očích lidí, Otázka, Jiná otázka, Český výtečník, Naše pohostinství 1, 2, 3, Z modlitby horalovy, Chudoba, Výhoda starých, Povzdech, Proslov ke knize epigramů, Doslov ke knize epigramů.
24. srpna téhož roku píše Neruda Grégrovi, že by sestavil nový feuilleton z epigramů, kdyby si Grégr „zrovna přál ještě jednu ukázku epigramu“. 27. srpna pak vybízí Grégra, aby si přečetl zejména „list 8a a 8b“ dodaného rukopisu:. „Je to cyklek politický, a kdyby se Ti nezdál, nahradil bych jej epigramy jinými.“
Národní listy z 28. srpna 1888 uveřejnily Jinou ukázku z epigramů Jana Nerudy (NL 2), obsahující 24 epigramů v tomto pořadí: Věřím!, Připomenutí, Literární dloužky, Sliby, Scéna z ráje, Dítěti, Přízeň, Parfum,
406
Moderní zbraň už stará zbraň, Důvod příštího života, My nebozí humoristé!, Praotec humoristů, Stejná příčina – různý účinek, „Uč se moudrým býti!“, Drobné a široké, Štěstěna, Oslavy, Česká politika, Nejlepší přítel 1, 2, 3, 4, 5, Velikonoční.
Téhož dne (28. srpna) žádá Neruda dopisem J. Grégra, aby mu bylo dovoleno opravit chyby, jež se vloudily do ukázky NL 2: „Nerád opravuju tiskové chyby, vypadáť to, jako by člověk vlastní práci přikládal důležitost přespřílišnou. Ale dát si kazit pointu epigramů přece jen nemohu; to by bylo už hloupé.“ Národní listy vskutku uveřejnily 29. srpna 1888 na konci Denních zpráv Opravu, odstraňující chyby v epigramu Stejná příčina – různý účinek a v epigramu Nejlepší přítel č. 2.
Šípy z 27. října 1888 uveřejnily anonymně šestidílnou satirickou báseň Čili: Kam vede „svoboda obžerství“ (Š). Neruda zaslal báseň 26. září 1888 Juliu Grégrovi s tímto vysvětlením: „Tadyhle Ti posílám do rukou něco pro Šípy. Třeba ať to dají na insertní přílohu, ano ať to tam dají jistě; dávajíť tam věci méně politické. A mně ať redakce za to pošle pár viržinek. – Snad by bylo vůbec dobře dávat také věci méně ‚lokální’, alespoň někdy. Pod slovem ‚lokální’ myslím ‚čistě časové’, ad diem se nesoucí, a přitom pouze české.“ (Dopis je v Lit. archivu ve sbírce Morawtzově.)
Zlatá Praha 6, č. 1 (23. listopadu 1888), str. 2/3, uveřejnila Veršovanou směs od Jana Nerudy (ZP), obsahující 11 epigramů v tomto pořadí: K bohyni Euterpé, Evangelická skromnost spisovatelova, Změna, Čtenářovi, Lítost, Modlitba, Pořádek, Shoda, Vzpomínka z mládí, Hana a chvála, Slunce a měsíc.
Lada 1, 1889 (L), uveřejnila 3. března na str. 68 (č. 5) dvě básně: Útěcha a Život svatých; 31. března na str. 101 (č. 7) dvě básně: Otázka a Manželé Adam a Eva Blížní; 12. května na str. 151 (č. 10) opět dvě básně: Čtenářky a Pravda! Všechny básně byly uveřejňovány pod společným titulem Veršovaná směs od Jana Nerudy.
Mimo tyto ukázky použil Neruda některých básní ve svých feuilletonech nebo při jiných příežitostech. Knihu epigramů, o níž jasně svědčily epigramy Proslov ke knize epigramů a Doslov ke knize epigramů (NL 1), za svého života nepublikoval. Bližší svědectví o jeho úmyslech poskytuje však materiál rukopisný.
Ignát Herrmann nalezl v pozůstalosti Nerudově velké množství modrých lístků stejného formátu (12() s textem jednotlivých Nerudových epigramů, psaných perem rukou Nerudova opisovače. Na lístcích jsou četné opravy prováděné tužkou a rukou Nerudovou. Četné epigramy dostaly teprve po opise tituly. Herrmann tento lístkový materiál pečlivě rozčlenil tak, aby mohl přesně odlišit epigramy uveřejněné od těch, které dotud uveřejněny nebyly; chtěl si takto připravit materiál pro své vydání Básnických spisů Nerudových v jejich druhém díle. Proto jsou dnes v Literárním archivu rozčleněny lístky původně jednotného rukopisného celku R do těchto částí:
407
R 1 obsahuje 46 lístků epigramů otištěných v NL 1 a NL 2 (na jednom lístku jsou oba epigramy s titulem To Adamovo žebro a na jednom dvojlístku všech 5 epigramů s titulem Nejlepší přítel).
R 2 obsahuje 11 lístků epigramů otištěných v ZP.
R 3 obsahuje 6 lístků epigramů otištěných v L;
R 4 obsahuje 22 lístků epigramů souborně Nerudou neotištěných. Jsou to tyto epigramy: Krev a voda, Básník demokrat, Pseudonym, Kuchaři, Chuť, K ( M ( B (, Podobenství, Maloměstské, Rostlinná rodina, Kriminál, Jako na zemi tak i na nebi, Konec světa, Modlitba, Do krásy, Le bouquet de (‘amour, Lidské srdce, Zrcadlo, Marné přání, Smutná bilance, Řip, Dvě drahá místa, Slza.
R 5 obsahuje jen jediný lístek epigramu bez titulu, začínajícího veršem Kdys přišel telegramek úřad na nebeský. Tento epigram Herrmann patrně vyloučil ze svého vydání, poněvadž se mu zdála pointa epigramu (viz zde na str. 280) příliš ostrou.
R 6 obsahuje na 3 lístcích (2 listy ( 1 dvojlist) šestidílnou epigramatickou báseň Čili: „Kam obžerství svádí“ (počítáme ji zde jako 6 epigramů), která byla uveřejněna v Š pod titulem Čili: Kam vede „svoboda obžerství“. Rovněž tuto báseň vyloučil Herrmann ze svého vydání. Jelikož báseň je větším souvislým celkem, t. j. vymykala se běžné představě epigramu, nebyla mezi epigramy včleněna ani při popisu rukopisného materiálu v Literárním archivu, takže teprve podrobný průzkum všech rukopisů umožnil rozpoznat ji jako součást zamýšlené Knihy epigramů na podkladě autenticky doloženého Nerudova úmyslu (viz o tom níže).
I. Herrmann uspořádal pak epigramy v 2. svazku Básnikých spisů pod titulem Roj epigramů (str. 219–257) tak, že položil za sebe jednotlivé tištěné ukázky NL 1, NL 2, ZP, L a pak netištěný zbytek R 4. Jen jedinou výjimku si dovolil: vyňal z konce NL 1 epigramy Proslov ke knize epigramů a Doslov ke knize epigramů a umístil je až na konec celého Roje epigramů.
M. Novotný, který při přípravě Druhé knihy básní nedostal do ruky rukopisný materiál Herrmannův, snažil se ve svém vydání na str. 311 až 341 zdůraznit jednotu celého díla tím, že užil titulu Kniha epigramů a umístil Proslov ke knize epigramů na začátek a Doslov ke knize epigramů na konec celého souboru, jehož uspořádání převzal jinak z vydání Herrmannova. Poněvadž pak směřoval k chronologickému způsobu řazení, vyňal z Herrmannova souboru dva epigramy, Pseudonym (Nov 173) a Chuť (Nov 228 s titulem Krásná báseň), neboť nevznikly v letech osmdesátých; první byl otištěn již 1862 a druhý 1871. Dnes, kdy známe Herrmannův materiál, víme, že vedle těchto dvou básní patří do doby před 2. vydáním Knih veršů, t. j. před r. 1873, i další epigramy tohoto souboru: Básník demokrat, Připomenutí, K ( M ( B ( (viz o tom Básně I, str. 655). Rukopis obsahující tyto básně (přepis Herrmannův) budeme zde označovat značkou RH.
408
Při prohlídce lístků v jednotlivých částech R jsem si všiml vedle orientačních čísel psaných zřejmě Herrmannem (modrou nebo červenou tužkou) i slabě a celkem ledabyle tužkou psaných čísliček v horním levém rohu jednotlivých lístků. Seřazením básní podle těchto čísliček bylo lze zjistit, že jde o pokus organisovat celou sbírku epigramů jako komposiční celek. Hned po úvodním Proslovu ke knize epigramů následuje cyklus věnovaný básníku, spisovateli, Musám a čtenářům (2 – 11), méně určitě vyznívají básně 12 – 29, založené na ironickém odhalení vlastností lidí, institucí nebo stavů (na př. šlechticů nebo bursiánů). Jako č. 26 byla sem vřazena báseň Čili: „Kam obžerství svádí“, t. j. R 6 (čísličko není v tomto případě na prvním listu, ale na jedné stránce dvojlistu, jehož Neruda užil jako obálky, do níž vložil oba volné listy, tedy i list se stránkou titulní). Zcela určitě se rýsují jako celek básně 30 – 40, věnované lásce a ženě, méně určitě je thematicky stmelen cyklus 41 – 56, který vychází zprvu z náboženských představ (41 – 44) a má na mysli lidské srdce i lidskou moudrost. Číslo 57 zahajuje velmi vyhraněný „cyklek politický“, sahající až k č. 67, v jeho čele je programová výzva, jakou představuje hora Řip, vybízející k boji proti malosti, a je namířen proti nedostatku odvahy, nesamostatnosti, poklonkování před cizinci, tedy proti vlastnostem typickým pro buržoasní vedení národní politiky v letech osmdesátých. Pod číslem 61 zařadil Neruda do tohoto politického cyklu i onen zmíněný epigram bez titulu Kdys přišel telegramek úřad na nebeský (R 5), který Herrmann nezařadil vzhledem k pointě. V souvislosti, do které je začleněn, je však jeho satirický smysl jasný. Závěr Knihy epigramů, č. 70 – 74, dostává zabarvení Nerudova osobního vyznání, ovládají jej verše charakteristické pro Nerudu Prostých motivů a Zpěvů pátečních. Mizí z nich ironie a satira. V básni č. 73 dokonce zazní i motiv Písní kosmických. Báseň č. 74 Dvě drahá místa je přímo zjednodušeným a zkonkretnělým přepisem ideovosti obsažené v Nerudově „Lásce“. Při vší plynulosti přechodů a při vší rozmanitosti, kterou zdůrazňují ostatně přímo Proslov i Doslov ke knize epigramů, kde se mluví o „pestré louce“, vyniká z tohoto uspořádání uvědomělé komposiční úsilí zcela nepochybně.
Rozbor písma těchto číslic, ověřený i srovnáním s jinými rukopisy, ukazuje, že jde o číslování Nerudovo. Neruda čísloval jednotlivé epigramy od 1 (Proslov ke knize epigramů) do 75 (Doslov ke knize epigramů). Dodatečně pak vkládal mezi jednotlivá čísla další epigramy a ty pak označoval číslem, které doplnil zlomkovým údajem (na př. 24, 24, 24), po případě přeřazoval čísla. Tím se stalo, že některá čísla rozmnožil a že jedno číslo chybí. Původní č. 66 přeřadil jako 10, ale 66 zůstalo již neobsazeno. Z celkového počtu 89 lístků (97 epigramů) zařazených do R začlenil Neruda do takto připravené komposice své Knihy epigramů celkem 83 lístky (91 epigramů). Zbytek 6 lístků (6 epigramů) Neruda nezařadil, zdá se, že většinou z důvodů
409
uměleckých. Z toho vyplývá i způsob vydání v tomto kritickém souboru. Otiskujeme zde Knihu epigramů v komposičním uspořádání Nerudově a za sbírku připojujeme Dodatky ke Knize epigramů, zahrnující básně, které Neruda do svého souboru nepojal. Užíváme-li zde titulu Kniha epigramů, opíráme se při tom pouze o znění titulů epigramu úvodního a závěrečného. Nevylučuje to ovšem možnost, že kniha mohla mít i jiný titul, po případě že byla zamýšlena jako součást připravovaných Veršů časových.
V následujících poznámkách k jednotlivým básním uvedeme vždy za příslušnou stránkou před titulem epigramu číslo, které si poznamenal Neruda v levém rohu (v textu čísla neuvádíme). Za titulem pak uvedeme první otištění, obvykle zkratkami NL 1, NL 2, ZP nebo L, pak lístkový rukopis R s číslem příslušného oddílu jeho dnešního uložení. Poznamenávám, že v Literárním archivu je ještě neúplný rukopis epigramů otištěných v ukázce NL 1. Jde o tři proužky formátu 29(11,5, psané cizí rukou, avšak s opravami Nerudovými a s vlastnoručním titulem Ukázka z epigramů Jana Nerudy (R 7). Na prvním proužku je Šlechetnost, Nedůslednost, Boty – lidé, na druhém proužku Andělíčkove Murillovi, Bursovní, na třetím proužku (označeném číslem 7) 2. a 3. část Našeho pohostinství, Z modlitby horalovy a Chudoba. Při výběru různočtení ponechávám stranou Nerudovy opravy, které vyplývají z opisovačových chyb.
Str. 249 1. Proslov ke knize epigramů. – NL 1, R 1. – Titul: ke knize NL 1 ] ku knize R 1; 1 knižka R 1 ] knížka NL 1.
2. K bohyni Euterpé. – ZP, R 2. – 3 květla R 2 ] kvetla ZP; v R 2 mezi v. 4 a 5 původně ještě dva verše (pak škrtnuty):
Puk jara dej a zároveň
již také plod a chutnou žeň:
Str. 250 3. Věřím! – NL 2, R 1. – Titul v R 1: (Skromnost) Věřím!; 4 já vsázím NL 2 ] (já sázím) já vsázím R 1.
4. Připomenutí. – NL 2, R 1, RH, mimo to rkp., 1 list, 8(, autograf (r). –V RH a r bez titulu, v R 1 titul: (Napomenutí) Připomenutí; 1 díš: „Teď ] díš: „Já r ] (díš: „Já) díš: „Teď RH; 1 cele!“ NL 1, R 1, r ] cele!?“ RH; 2 mnoho – na mou NL 2, R 1, RH ] mnoho, na mou r; 3 milou ] (celou) milou RH.
5. Básník demokrat. – R 4, RH. – 2 Lethe, R 4 ] Lethe RH.
Str. 251 6. Evangelická skromnost spisovatelova. – ZP, R 2.
7. Pseudonym. – R 4, RH (bez titulu), Zrnka české soli (sebral Jos. Kouble), Praha 1862, str. 30, s podpisem J. Neruda (Z). – 1 Pseudonymon R 4, Z ] Pseudonym RH; 1 mít? – Pojmenuj Z ] mít? Pojmenuj RH ] mít? pojmenůj R 4; 2 geniův, R 4, Z ] geniů RH.
8. Změna. – ZP, R 2. – 2 péro ZP ] pero R 2.
Str. 252 9. Literární dloužky. – NL 2, R 1.
410
10. Čtenářovi. – ZP, R 2.
10 1/2 (původně 66). Čtenářky české. – L, R 3. – Titul v R 3: (Čtenářky) Naše čtenářky; 1 Čtenářky české L ] Čtenářky naše R 3; 6 jim – pánbůh L ] jim. Pán Bůh R 3.
Str. 253 11. Nedůslednost. – NL 1, R 1, R 7.
12. Šlechetnost. – NL 1, R 1, R 7. – Titul v R 1: (Kdy jsem šlechetnější?) (Přemíra šlechetnosti) Šlechetnost.
13. Boty – lidé. – NL 1, R 1, R 7.
Str. 254 14. Přání. – NL 1, R 1. – Titul v R 1: (Skro [mnost]) Přání; 2 Kouřimskému NL 1 ] Kouřímskému R 1.
14 1/2. Lítost. – ZP, R 2. – 4 „pan Nedoved“: ZP ] (to nedoved:) „pan Nedoved“: R 2; 5 širou ZP ] šírou R 2.
15. Modlitba. – ZP, R 2. – 1 ó svatý ZP ] o svatý R 2; 6 ty bys ZP ] to bys R 2; 7 Za jednu věc ZP ] O jednu věc R 2, 11 – 12 v R 2 odlišná první verse (již tam škrtnuta a nahrazena novou):
patróne, věc tu mi zas vrať – ach vrať mi jen: mé mládí!
Čekám již, svatý – svaťoučký! – no tedy – budeš hodný!
11 tu věc zas mi vrať – ZP ] věc tu mi zas vrať – R 2 (druhá verse);
12 svaťoučký – ZP ] svatoučký – R 2 (druhá verse); 12 vrať mi jen –moje mládí! R 2 (druhá verse) ] vrať mi jen moje mládí! ZP.
Str. 255 15 1/2. Otázka. – L, R 3. – 4 teda? L ] teda. R 3.
15 1/4. Manželé Adam a Eva Blížní. – L, R 3. – Titul v R 3: (Naši blížní) Manželé Adam a Eva Blížní; 1 Pan Blížný L ] Pan Blížn(í)ý R 3; 1 dobrák – cti jej, paní Evo! L ] dobrák, nadité jak střevo! R 3; 7 „Ach, každý ] „Ach každý R 3. – V R 3 jsou strofy číslovány (I a II).
Str. 256 16. Sliby. – NL 2, R 1.
17. Scéna z ráje. – NL 2, R 1. – 5 zmoci: R 1 ] zmoci, NL 2; 6 já jsem žena! ] vždyť jsem žena! NL 2 ] vždyť jsem žena! 2. verse: já jsem žena! R 1.
18. Z tobolky cestovatelovy. – NL 1, R 1. – 11 úžasem NL 1] užasem R 1.
Str. 257 19. Dítěti. – NL 2, R 1. – 8 již ] (že) již R 1.
Str. 258 20. Andělíčkové Murillovi. – NL 1, R 1, R 7.
21. Životy svatých. –L, R 3. S datem 8. 8. 1888 vepsal Neruda báseň do památníku neznámému adresátu. Odtud otiskl M. Očadlík v Lid. novinách 7. 8. 1944 (LN). – 6 zas ] jak L ] jak 2. verse: zas R 3; 20 v R 3 a v LN: a vrtí svojí zkulatělou hlavou.
Str. 259 22. Bursovní. – NL 1, R 1, R 7.
Str. 260 23. „Poslední svého rodu.“ – NL 1, R 1.
24. Z modlitby horalovy. – NL 1, R 1, R 7.
24 1/2. Podobenství. – R 4.
Str. 261 24 1/3. Pořádek. – ZP, R 2.
24 1/4. Shoda. – ZP, R 2. – 3 se křížovali, R 2 Nerudova oprava ] se křižovali, ZP.
411
25. Přízeň. – NL 2, R 1.
Str. 262 26. Čili: Kam vede „svoboda obžerství“ 1, 2, 3, 4, 5, 6. – Š, R 6 – Titul v R 6: Čili: „Kam obžerství svádí“; 1, 4 v R 6: jenom (snad) že trochu krasší; 2,5 Inu že R 6 ] Inu, že Š; 3,10 ač se kol lidé R 6 ] ač kol se lidé Š; 3, 13 sami Š ] samí R 6; 3, 15 v R 6: „Člověka (nikde) v světě nenajít; 4,5 také Š ] tedy R 6; 4,10 uskutečním, co R 6 ] uskutečním vše, co Š; 4,12 zastiňuješ!(( R 6 ] zastíňuješ!(( Š; 6,3 lidem však smrděl jako pes, R 6 ] lidem byl protivný, jak pes Š; 6,4 jako pes R 6 ] on stále Š. – Z R 6 přejímám číslování jednotlivých oddílů, které v Š není.
Str. 265 27. Češpivo praví. – NL 1, R 1. – Původně v R 1 titul Češpivo, pak Češpivo praví.
28. Maloměstské. – R 4.
Str. 266 29. Rostlinná rodina. – R 4. – Titul: (Botanická) Rostlinná rodina R 4; v R 4 původně 4 verše, pak Neruda připsal dva další.
30. Žalomil zpívá. – NL 1, R 1. – 7 na déšť NL 1 ] na dešť R 1.
31. Modlitba. – R 4. – Titul v R 4: (Modlitba) (Povzdech a modlitba) Modlitba.
Str. 267 32. Do krásy. – R 4.
33. Konec světa. – R 4.
Str. 268 34. Žena. – NL 1, R 1. – 1 Ach, bože, NL 1 ] Ach bože, R 1; 11 sobectví NL 1 ] soběctví R 1; 11 plna; R 1 ] plno; NL 1.
35. Le bouquet de (amour. – R 4.
Str. 269 36. Parfum. – NL 2, R 1. – 5 v R 1: (Celičké ulici) Přes celou ulici.
37. Moderní zbraň už stará zbraň. – NL 2, R 1. – 7 v R 1: (z revolveru!) z luku-revolveru!
38. To Adamovo žebro 1, 2. – NL 1, R 1. – 1, 2 jak ta pírka R 1 ] jako ta pírka NL 1.
Str. 270 39. Pravda! – L, R 3.
40. Vzpomínka z mládí. – ZP, R 2. – 3 myslit si, ZP ] myslet si, R 2.
Str. 271 41. Lidská opatrnost. – NL 1, R 1.
42. Důvod příštího života. – NL 2, R 1. – 10 ach páni NL 2 ] ach, páni R 1; 12 v R 1: (z jinocha pak muž a kmet.) pak teprve muž a kmet.
Str. 272 43. Jako na zemi tak i na nebi. – R 4. Verše 1–8 ocitoval Neruda ve feuilletonu v Nár. listech z 9. prosince 1888. – Titul v R 4: (v nebi) na nebi; 6 v R 4: (co též) cože; 16 v R 4: (nám) tam.
44. Chuť. – R 4, RH. Po prvé otištěn bez titulu v Nerudově feuilletonu v Nár. listech z 2. dubna 1871 (F). – 5 my sníme RH, R 4 ] my jíme F.
412
Str. 273 45. Na očích lidí. – NL 1, R 1.
46. Hana a chvála. – ZP, R 2. – 3 a sotva ZP ] as sotva R 2.
Str. 274 47. Stejná příčina – různý účinek. – NL 2, R 1. – 2 za přihlouplost zase stydí: R 1 ] za přihlouplost stydí: NL 2; 3 naivnost mládí R1 ] naívnost mladí NL 2 Neruda opravil jako chybu v Nár. listech 29. srpna 1888; 3 v R 1: (v hlupství oba naivnost mládí vidí.) naivnost mládí oba v hlupství vidí!
48. „Uč se moudrým býti!“ – NL 2, R 1. – 1 nosím – NL 2 ] nosím R 1.
49. Drobné a široké. – NL 2, R 1.
Str. 275 50. Slza. – R 4. Dole tužkou dva verše Nerudovy, neúplné, protože lístek má utržený pravý spodní roh:
Teď jen co dítě na svět hl...
co tady psáno pozd...
51. Zrcadlo. – R 4.
52. Lidské srdce. – R 4. Po prvé otištěno v Nerudově feuilletonu v Nár. listech z 10. března 1889 (F). – Titul v R 4: (Dobro) Lidské srdce; 8 samo v F kursivou.
Str. 276 53. Otázka. – NL 1, R 1.
54. Jiná otázka. – NL 1, R 1.
55. Slunce a měsíc. – ZP, R 2. – Titul v R 2: (Různý osud) Slunce a měsíc; 5 tříšťka ZP ] tříšťka R 2; 6 ohnutý ZP ] (sehnutý) ohnutý R 2; 11 poskvrn, ZP ] poškvrn, R 2.
Str. 277 56. Oslavy. – NL 2, R 1. – 5 lidstvu! NL 2 ] lidstvu(?)! R 1; 14 veltok NL ] veletok R 1.
57. Řip. – R 4. Neruda zaslal báseň zároveň s básní „Dvě drahá místa“ (viz zde na str. 284) 6. května 1888 Ervínu Špindlerovi do Roudnice pro Památník podřipského Sokola roudnického s přáním, aby redaktor otiskl jen jednu z obou básní: „Nevím, jaký dáš Památníku směr; snad se Ti hodí jedno nebo druhé. Obé by se vedle sebe nehodilo.“ Zprávu o tom podal E. Špindler v Podřipanu z 28. srpna 1891, kde také uveřejnil báseň „Řip“ (P), zatím co „Dvě drahá místa“ vyšla v Památníku. – 1 Je v řeči své tak přímý, P ] Je od řeči tak přímý, R 4.
Str. 278 58. Český výtečník. – NL 1, R 1. – 4 ba ] (a) ba R 1.
59. Česká politika. – NL 2, R 1. – 6 v R 1: (se hrdě nesou) si hrdě plujou.
Str. 279 60. Nejlepší přítel 1, 2, 3, 4, 5. – NL 2, R 1. –1, 7 dvakrát větší, NL 2 ] třikrát větší, R 1; 2, 1 štěbot – R 1 ] štěkot – NL 2 Neruda opravil jako chybu v Nár. listech 2. srpna 1888; 2, 8 v R 1: (na své harfě) na svou harfu; 3, 6 v R 1: (kulhá za tím novým) kulhá on za novým.
Str. 280 6. Kdys přišel telegramek. – R 5.
Str. 281 62, 63, 64. Naše pohostinství 1, 2, 3. – NL 1, R 1, R 7 (jenom 1. a 2. část). Původně byla třetí část na prvním místě, jak
413
o tom svědčí R 1. – V NL 1 chybou v titulu: Vaše pohostinství; 2, 5 cizinec jak ] cizinec, jak NL 1, R 1, R 7.
Str. 282 65. Velkonoční. – NL 2, R 1. – Titul: Velkonoční R 1 ] Velikonoční NL 2.
67. Chudoba. – NL 1, R 1, R 7 – 2 v R 1: (groše leckde) leckde groše.
68. K ( M ( B ( – R 4, RH.
Str. 283 69. Kriminál. – R 4 – 1/2 v R 4: (stál. Už) stál už; 6 už ] (přec) už R 4.
70. Výhoda starých. – NL 1, R 1. – 8 hloubi NL 1 ] hloubí R 1.
71. Smutná bilance. – R 4. – Titul původně s otazníkem, který pak škrtnut.
Str. 284 72. Povzdech. – NL 1, R 1. – 5 všechno to světa hoře!? NL 1 ] všechno světa hoře!? R 1.
73. Přání. – R 4. – Titul zprvu Marné přání, pak Přání, ale Marné nebylo škrtnuto.
74. Dvě drahá místa. – R 4. Otištěno v Památníku podřipského Sokola roudnického, Roudnice 1888, str. 33 (P). Také R 4 má nad titulem nadepsáno: Do „Památníku podřipského Sokola roudnického“. Báseň zaslal Neruda Ervínu Špindlerovi do Roudnice 6. května 1888 (viz o tom v poznámce k epigramu „Řip“, č. 57). – 6 šíp! P ] šip. R 4; 13 zvýšina P ] zvyšina R 4; 15 výšina P ] vyšina R 4.
Str. 285 75. Doslov ke knize epigramů. – NL 1, R 1. – Titul (vše rukou opisovače): (Předmluva) (Proslov) Doslov R 1.
Str. 287 DODATKY KE KNIZE EPIGRAMŮ
Sem zařazujeme 6 epigramů fasciklu R, které Neruda neočísloval, které tedy nezařadil do připravované sbírky. Na začátek klademe tři epigramy vztahující se k činnosti spisovatelské, pak dva epigramy s obecnými thematy (štěstí a marnost lidské práce) a konečně Krev a vodu, epigram politického dosahu, namířený proti staré i nové (buržoasní) šlechtě.
Str. 287 My nebozí humoristé! – NL 2, R 1. – 5 v tom sami, NL 2 ] mu sami, R 1; 6 pranešťastní: NL 2 ] přenešťastní: R 1.
Praotec humoristů. – NL 2, R 1. – Poznámka pod čarou: ani by mne snad jaktěživo nenapadlo, mít nápad NL 2 ] ani bych se snad jaktěživ neopovážil, mít sám nápad R 1.
Str. 288 Kuchaři. – R 4.
Štěstěna. – NL 2, R 1. – 6 v NL 2 nová strofa, ale v R 1 příkaz k zrušení zarážky.
Útěcha. – L, R 3. – 6 a ono – není ] – a ono není L ] (– a ono není) a ono – není R 3.
Str. 289 Krev a voda. – R 4. – 3 k čeřícím se ] k čeřícem se R 4.
414
Str. 291 [VZPOMÍNKY VE VERŠÍCH]
Str. 291 Staří hoši. Zlatá Praha 5 (5. října 1888), str. 723. – Otisk: Nov 285/286.
Str. 293 Letní vzpomínky. Malostranský feuilleton. Vilímkův Kalendář Humoristických listů 6, na rok 1889, str. 39/44 (KHL). – Otisky: Herrmann, Básnické spisy II, str. 193/217, Nov 289/310.
IV. 3. Též romantiku měl údol ten. – 8 a spustil si ] spustil si KHL, zarážka svědčí však o tom, že vypadla litera na začátku verše.
Str. 313
VERŠE PŘÍLEŽITOSTNÉ A DO PAMÁTNÍKU
Do tohoto oddílu jsme shrnuli básně, které byly podníceny příležitostnou situací, nebyly Nerudou publikovány a nebyly zpravidla ani určeny širší veřejnosti. Většina z nich vzešla z iniciativy majitelů památníků, kteří požádali Nerudu o básničku. Mají proto intimní charakter, jsou spjaty i svým obsahem přímo s adresátem. Jen dvě z básní sem zařazených odpovídají širší sociální objednávce. Je to báseň adresovaná Akademickému čtenářskému spolku a báseň „Knihařům našim“, zapsaná do pamětní knihy Besedy knihařské. Podle povahy svého vzniku by sem patřila i báseň „Motto mých písní“, zapsaná v památníku píseckých studentů, ale tato báseň má již širší dosah ve vztahu k celé poesii Nerudově, a proto jsme ji zařadili jinam (viz zde na str. 214). Ostatní básně sem zařazené jsou věnovány jednotlivcům a mají obvykle památníkový charakter. Jsou zpravidla datovány, proto jsme je mohli uspořádat chronologicky: tvoří takto i jistý doplněk k životním osudům Nerudovým, které se v nich až k poslední z těchto básní, věnované thematu domova, stále obrážejí. Jen jedna z těchto básní je nedatovaná. Umístili jsme ji hned za obě citované básně širšího společenského dosahu. Náhodou vyslovuje to, co si Neruda o památníkové poesii sám myslil, je proto vhodným úvodním mottem k ostatním veršům památníkovým, které za touto básní následují.
Nedomníváme se ovšem, že jsme shromáždili již všechny příležitostné a památníkové verše Nerudovy. Patrně existují ještě jiné básně tohoto typu. Zdá se, že se na Nerudu obraceli někteří lidé se žádostí, aby psal příležitostné verše pro jejich potřeby. Tak je v Herrmannově materiálu opis básně, kterou napsal prý Neruda na žádost dělníků krejčovské firmy M. Mottl a synové v Praze jejich jménem k padesátým narozeninám Vendelína Mottla 8. listopadu 1884. Opis básně poslal Herrmannovi Ferdinand Tallovic v říjnu 1895. Báseň zde neotiskujeme, vymyká se z okruhu vlastní básnické tvorby Nerudovy a mimo to její autorství není nesporné.
415
Str. 315 [Akademickému čtenářskému spolku.] Otištěno v článku Ot. Materny, Po třiceti letech (Nástin dějin Akademického čtenářského spolku v Praze), Akademické listy 2, 1879. Na str. 178 zakončuje Materna svou stať „slovy básně Nerudou u příležitosti 25letého jubilea spolku napsané“. Slavnosti tohoto výročí se konaly ve dnech 23. až 25. května 1874 (viz o tom mimo článek Maternův i publikaci Upomínka na oslavu pětadvacítiletého jubilea Akademického čtenářského spolku 1849–1874, Praha 1874). Neruda byl členem slavnostního výboru, zúčastnil se redakce almanachu básní vydaného k tomuto jubileu a napsal k slavnosti feuilleton do Národních listů z 24. května.
Str. 316 Knihařům našim. Vepsáno do pamětní knihy Besedy knihařské v Praze s datem 1883. – Otisky: Rož 149, Nov 264, opravy na str. 505 podle originálu. Otiskuji podle Nov a jeho oprav.
Str. 317 [List do památníku.] Otištěno v Zlaté Praze 34, 1917, str. 3, bez bližších údajů a bez datování. Znovu otiskl M. Novotný v článku Básnické odštěpky a úlomky, Literární rozhledy 15, 1930/31, č. 1, str. 5.
Str. 318 [Janě Valečkové.] Vepsáno do památníku paní Janě Valečkové, choti Nerudova nakladatele a vydavatele Poetických besed, s datem 7. 9. 1884. Po prvé otištěno jako faksimile ve Švandovi dudákovi 24, 1905, str. 5, s titulem List z památníku. – Otisky: Rož 157 (faksimile), Nov 266 s titulem List z památníku.
Str. 319 [Marii Lvové.] Gratulace s datem 1885 na navštívence Ústřední matice školské k čtyřicátým narozeninám paní Marie Lvové, choti Nerudova přítele barytonisty Josefa Lva. U Lvových bydlil Neruda v podnájmu v Konviktské ulici v letech 1870 – 1883, proto se podpisuje jako „bývalý podruh“. Navštívenka je v literárním archivu Nár. musea. – Otisk: Nov 273 s titulem Přání.
Str. 320 [Mařence Čelakovské.] Paní Marie Čelakovská zaslala opis těchto veršů do památníku, datovaných ke dni 8. 11. 1885, Ignátu Herrmannovi, pořadateli Nerudovy básnické pozůstalosti. Z Herrmannových materiálií otiskl M. Novotný v článku Neznámý Neruda v Lidových novinách 25. 12. 1936.
Str. 321 [Fanče a Bertě.] Otiskl M. B. Böhnel v článku Neruda a děti, Venkov z 1. července 1923. Z beletrisovaného výkladu Böhnelova, založeného na vyprávění paní F. Kozlanské, vyplývá, že dvě děvčátka, Fanča (t. j. později paní Kozlanská) a Berta, odvážily se v únoru 1886 vniknout do Nerudovy domácnosti a požádat jej o verše do památníku. První báseň (označená zde číslem 1) byla věnována Fanče, druhá (zde s číslem 2) Bertě. – Otisk: Nov 274 s titulem Do památníku.
416
Str. 322 [Boženě Fričové.] Vzkaz ku dni 3. 12. 1886. Otiskl M. Novotný v článku Básnické odštěpky a úlomky, Literární rozhledy 15, 1930/31, č. 1, str. 5. Báseň byla určena paní Boženě Fričové, roz. Jelínkové (1842 – 1890), choti Karla Friče, bratra J. V. Friče. Karel Frič působil jako chemik v Rusku, v Rostově na Donu, a báseň napsal Neruda s datem 3. 12. 1886 jako vzkaz paní Boženě při jejím zájezdu do Čech. Otiskuji podle originálu ve fričovském archivu.
Str. 323 [Do tanečního pořádku.] Po prvé otiskl Fr. Páta v Topičově sborníku 8, sv. 3 (prosinec 1920), str. 97, s poznámkou na str. 137. Podle tohoto sdělení báseň zapsal Neruda paní P., tehdy ještě svobodné, do tanečního pořádku. Otiskl i Nov 278. Rukopis na samostatném papíru (1 list, 8(), opatřený datem 4/1887, je nyní v majetku p. Karla Sysla. Otiskuji podle originálu.
Str. 324 [Miladě a Zdence Čelakovské.] Paní Marie Čelakovská zaslala opis obou zápisů do památníků Ignátu Herrmannovi jako pořadateli Nerudova básnického díla. Básně jsou věnovány dcerám univ. prof. Jaromíra Čelakovského. Obě jsou datovány 22. 6. 1887. První z těchto básní publikoval po prvé Topičův sborník 1921, sv. 11 (srpen), str. 481, s titulem Sestrám Čelakovským. Glossa na str. 525 sdělovala, že verše byly vepsány „do památníku malé Miládky“. Viz i Nov 271. Druhou báseň, pocházející pravděpodobně z památníku malé Zdenky, otiskl M. Novotný z Herrmannovy pozůstalosti v článku Neznámý Neruda v Lidových novinách z 25. 12. 1936.
Str. 325 [Boženě Ulíkové.] Uveřejnil M. Novotný bez bližšího vysvětlení s datem 1887 v bibliofilské publikaci Jan Neruda, Druhý sešit veršů z pozůstalosti, vytiskl Jaroslav Picka s datem 1944, ve skutečnosti 1951, str. 55.
Str. 326 [Josefě Hovorkové.] Faksimile bez bližších údajů otištěno s podpisem Nerudovým a s datem 19. 3. 1890 v Máji 2, 1904, str. 679. Otištěno již předtím v beletristické příloze Nových mód, nazvané U domácího krbu, 3, č. 17, str. 21. Redaktorem této přílohy byl Josef M. Hovoka, jehož manželka Josefa, dcera Jos. Mánesa, vlastnila podle sdělení Rožkova tento rukopis. – Otisk: Rož 166, Nov 347, oba s titulem Do památníku.
Str. 327 [Odoleně Nápravníkové.] Neruda napsal tyto verše 14. ledna 1891 do památníku Odoleně Nápravníkové, dceři svého přítele dr. Roberta Nápravníka (1840 – 1877), právníka, v šedesátých letech redakčního spolupracovníka Hlasu a Národních listů, pak advokáta ve Vlašimi a překladatele z franštiny a italštiny. Faksimile Nerudových veršů bylo otištěno v článku Vzpomínka na Nerudu, podepsaném šif-
417
rou ř, v Máji 2, 1904, č. 30, str. 476. – Otisky: Rož 167/168 s titulem podle prvního verše Když po prvé jsi na očích mi stála, Nov 357 s týmž titulem.
Str. 328 [Miloslavě Vinklerové.] Obě básně byly věnovány 3. února 1891 k svatbě Miloslavy Vinklerové, provdané Svátkové, dceři Františka Vinklera (1839 – 1899), který v letech šedesátých redigoval Boleslavana a později organisoval veřejný život na Mělníku. Vinkler podporoval četné spisovatele demokratického tábora a žil i s Nerudou v přátelských stycích. – Báseň otiskl Rož 169/170 s titulem Svatební, Nov 358/359 s týmž titulem.
Str. 329 [Boženě Skálové.] Zapsáno do památníku Boženě Skálové s datem 12. července 1891. Božena byla dcerou Terezie Skálové, sestřenice Nerudovy matky. Terezie Skálová také požádala Nerudu o báseň pro svou dceru. Otiskl A. Pražák v Listech filologických 1907, str. 462/463. – Otisk: Nov 360 s titulem Božence.
Str. 330 [Anně Gabrielové.] Opis této básně dostal Ignát Herrmann 16. dubna 1908 od paní Čermákové-Slukové. Pochází z památníku sl. Anny Gabrielové, dcery dr. Josefa Ambrože Gabriela, notáře v Sušici, a je datována 14. 6. 1891. Bratrem její matky byl dr. Josef Podlipský; Anna Gabrielová byla tedy sestřenicí paní Ludmily Vrchlické, rozené Podlipské. Tato báseň je poslední datovanou a nám známou básní Nerudovou.
DOPLŇKY A OPRAVY
K PRVNÍMU SVAZKU BÁSNÍ
V r. 1951 vyšel první díl tohoto kritického vydání Básní ve Spisech Jana Nerudy v Knihovně klasiků. O té doby se naše vědomosti o básnickém díle Nerudově rozmnožily o několik poznatků, které přispěly k tomu, že musíme opravit, po případě doplnit několik detailů v prvním svazku Básní.
1. Především je třeba vyřadit z díla Nerudova epigram Rada na str. 509. Do Nerudova díla jej zařadil již Rožek a pak Novotný na podkladě toho, že Neruda cituje tento epigram ve feuilletonu v Nár. listech ze 6. ledna 1867 s tímto dodatkem: „Napadá mne tu epigram, určený sice jinam, na němž se ale zajisté neprohřeším, vřadím-li jej také sem.“ K. Polák nalezl v Květech 1867, str. 54, ukázku z veršů Bohuslava Pelikána, v níž mezi několika jinými epigramy je otištěna i „Rada“, připisovaná dosud Nerudovi. Epigram Rada byl pak znovu otištěn v Palečku 4, 1876, č. 17, str. 134, mezi Epigramy, které tam uveřejnil B. P. (v ob-
418
sahu B. Pelikán). Epigram Rada měl Neruda k disposici jako redaktor Květů, a je proto třeba rozumět jeho vysvětlivce v Nár. listech jako omluvě za to, že si vypůjčuje bez svolení autora text pro svůj feuilleton. Vznikla sice domněnka, zda Boh. Pelikán není další pseudonym Nerudův, jelikož první žena Nerudova otce byla rodem Pelikánová, ale Boh. Pelikán je znám i odjinud jako překladatel divadelních her.
2. České nápěvy na str. 392/393 byly otištěny podle rukopisu. Časopisecký otisk mi znám nebyl. Nedávno objevil M. Novotný (viz Květy 2, č. 33 z 14. 8. 1952) v Humoristickém kalendáři na rok 1859 nepodepsaný cyklus básní s titulem Ohlas písní národních (str. 103/104). Všech básní je jedenáct a jsou mezi nimi dvě (Snem je arciť láska všechna a Loučení, ach loučení), které jsou dochovány i v rukopisných Českých nápěvech. Je tedy autorem Ohlasu písní národních Neruda. Otiskuji zde celý cyklus, jelikož i text obou básní z Českých nápěvů má odchylné znění.
Ohlas písní národních
1
Na tom panském poli
velký mezník stával,
že budeme svoji,
vždy jsi slibovával.
Přišlo jaro, léto,
mezník vyorali,
my se milovali,
ale nedostali.
2
Koulely se, koulely
dvě naproti sobě –
ty mi lezeš do zelí,
já polezu tobě!
3
To je zlaté posvícení,
to je zlaté pondělí!
Pij za zdraví profesora,
sic nám dvojek nadělí.
419
4
Snem je arciť láska všechna,
přec mně spáti nedá;
cítím ovšem lásky plamen –
a jsem přece bledá!
Tkaninou jste děvčata vy,
z nejtenších to nití:
každé plátno bledne více,
čím dél slunce svítí.
5
Samotinký sedím u Márinky,
stáčeti jí vláčku pomáhám;
ruce mně až běda koprnějí,
na rtech slůvka srdečná se chvějí:
“Kéž bys byla, kde je Abraham!“
6
Lidé si pořád šeptají,
proč k vám nechodím víc –
pivo s vodičkou míchají
a neříkají nic!
7
Špatně dá se stolovat,
když je peněz málo –
marnost děvče milovat,
nám-li se vysmálo.
8
Letí orel Velikán,
nese v drápech vodky džbán
a v zobáku chleba kus –
letí přímo v svatou Rus.
Volhu jenom pozdravil,
teprv hloub se zastavil,
a pak na Urál se snes:
komu libo, pij a jez.
420
9
Nedbám o tě, má panenko,
klobouček dám na stranu,
za takovou jako ty jsi,
jiných tisíc dostanu!
Nech si statek, nech si pole,
nech si všecko nářadí,
mně upřímné jedno srdce
všecky statky nahradí.
10
Kdyby moje milá
třeba jak Sibylla
sto let stará byla,
já k oltáři přec ji povedu!
Vždyť za každý rok svůj mně babice
nabízí už stříbra 2000 –
takových žen harém mít,
ach, harém mít!
11
Loučení, ach loučení,
však tu trpkost znají
všichni, kteří od milých
loučiti se mají.
(Není možná, duše má,
bez tebe být živu;
jen co budu za branou,
zasednu hned – k pivu.“
3. K Básnickým překladům (str. 513/577) je třeba připojit ještě Nerudův překlad proslulé maďarské básně vlastenecké z r. 1837 Szózat (Výzva) od básníka Mihála Vörösmartyho. Tento překlad objevil teprve nedávno M. Laiske (viz Česká literatura 3, 1955, str. 86) ve čtvrtém ročníku časopisu Posel z Prahy z r. 1860, č. 5, str. 198. Překlad je připojen k nepodepsanému článku Největší Maďar – hrabě Štěpán Széchényi, otištěnému jako nekrolog (Széchényi zemřel 8. dubna 1860). Jádro článku je převzato z časopisu Sokol, vycházejícího v Banské Šťiavnici za redakce P. Dobšinského. Závěr článku připomíná, že slavnosti smuteční
421
za Széchényiho „nenesou tak ráz zármutku jako ráz síly národní“. „Proto při nich všude rozléhají se slova Szózatu, jenž v překladě J. Nerudy takto zní:“
Szózat
Své vlasti, Uhře, věren buď
až do nejdalších dob,
vždyť vlast jest dobrou matkou tvou,
tvá kolébka, tvůj hrob.
Na šíré zemi nikde víc
nenajdeš vlasti té; –
zde musíš stát, zde bojovat,
ba zde až k smrti své.
Zde jesti půda otcův tvých,
zde tekla jejich krev,
zde o pradávném hrdinství
zní volný, bujný zpěv.
Zde o vlast, o krb domácí
ved Arpád litou seč,
zde zlomil jho a otroctví
Huňadův mocný meč.
O volnost! Rudý prapor tvůj
zde často rozepjat,
zde pro tebe, o svobodo,
přemnohý bratr pad.
A vzdor tak mnohé útrapě,
jež stihla naši zem,
my, třeba věky tíženi,
přec věků dožijem.
Náš národ žije, v šírý svět
vyzvání volá hrd:
„Tisíciletí trpíme,
chcem život nebo smrt!“
Nemůž to být, že všechna krev
zbůhdarma plynula,
zbůhdarma bolest nad vlastí
že srdce puknula.
Nemůž to být, že síla, duch
a svatá mysl ta
by zvadla proto, na národ
že kletba vyřknuta.
422
O přijít musí, přijde zas,
den lepší, o nějž rtů
stotisíc denně vysílá
horoucí modlitbu.
Sic umírání nastane
přehrozné, krvavé,
a celý národ složí pak
v hrob chladný kosti své.
A na hrob mrtva národa
národy budou zřít
a v milionech očí se
smuteční slza skvít.
Své vlasti, Uhře, věren buď
až do nejdalších dob,
vždyť vlast, až klesneš, jediná
poskytne tobě hrob.
Na šíré zemi nikde víc
nenajdeš vlasti té; –
zde musíš stát, zde bojovat,
ba zde až k smrti své.
4. V archivu literárního odboru Umělecké besedy (nyní v Literárním archivu) byl nově nalezen rukopis básně Rád bych zapěl novou bujnou píseň, viz Básně I, str. 307 a 625. Jde o 1 list, 8(, který je označen titulem Z básní Prokopa Zápolského a římskou jedničkou (r). Tento rukopis sloužil jako podklad pro otištění v časopise La voix libre de Bohême Čech, vydávaném J. V. Fričem v Ženevě v r. 1861. Rukopis umožňuje vysvětlit některé odchylky textu v Čechu od znění v Zápisníku, v Lumíru nebo v Knihách veršů. Vznikly redakčními úpravami, které jsou v r provedeny přímo rukou Fričovou. Tak byl Fričem upraven zejména Nerudův verš 22: velikou máť hanby naší vinu bylo upraveno na velikou jen hanbu mít a vinu. (Viz i reprodukci první stránky v obrazových přílohách tohoto svazku.)
423
VYSVĚTLIVKY
Vysvětlivky týkající se původu, průvodních okolností vzniku a určení jednotlivých básní nebo básnických sbírek jsou uvedeny v Poznámkách vydavatelových.
11 Leander – vl. jménem Richard Volkmann (1830 – 1889), německý chirurg a básník.
14, 1 kuřátka – jménem Kuřátka (Plejady) je označena skupina hvězd v souhvězdí Býka.
17, 8 Planetoidek tam havěť zřím – planetoidy jsou malé oběžnice, které obíhají kolem Slunce v prostoru mezi Marsem a Jupiterem, patrně zlomky původně větší oběžnice.
21, 1 aeon – věk, dlouho trvající období.
23, 1 Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách – báseň je založena na tom, že při pohledu na hvězdnou oblohu „čteme... s nebe pouze o době dávno již minulé“ (du Prel). Nejbližší stálice je tak daleko, že její světlo doletí k nám za víc než čtyři roky, ze Siria za víc než osm let, ze vzdálených hvězd za desítky, sta, tisíce, ba i miliony let.
24, 1 Alkyone – hvězda ze skupiny Plejad (Kuřátek, viz vysvětlivku ke str. 14).
25, 6 šibký – bystrý, rychlý, prudký; 7 k nejbližší sousedce – t. j. k hvězdě Alfa ze souhvězdí Kentaura na jižní obloze; 8 trojici roků – míněny světelné roky (tato vzdálenost se dnes odhaduje na 4,3 světelného roku); 17 Některé z nás, ty už umřely – následující výklad vychází z theorie Kant-Laplaceovy, podle níž se nejprve od Slunce odloučily planety od něho nejvzdálenější. Neruda jim proto připisuje příznaky stárnutí podle Meyera (v neshodě s dnešními poznatky) a řadí je generačně od nejstarších, t. j. nejvzdálenějších, k nejmladším, t. j. nejbližším Slunci; 25 Jupiter – největší a nejhmotnější ze všech planet, s velmi nízkou teplotou (Promrzelý je to kolohnát); kolem Slunce oběhne za necelých 12 let (líný chod).
26, 52 v komety již se rozpadly – Neruda vykládá podle du Prela a Meyera komety jako pozůstatky vychladlých a mrazem roztříštěných planet.
28, 5 Všechny ty vířivé planety... slétnou... do Slunce do hrobu – Neruda tu přejímá dobový názor du Prelův, že Slunce je nejen kolébkou, ale i hrobem všech planet. Podle této představy odpor etheru a meteoritů padajících proti směru rotace planet způsobí zmenšení oběžné rychlosti. Tím se zmenší odstředivá síla a elipsa, kterou planety opisují, změní se ve spirálu končící ve Slunci. Srovnej i následující báseň č. 13 a básně č. 30, 35 a 38.
424
29, 8 (Slunce) ... na chvíli ještě vzplane – Nerudova myšlenka o obnově slunečního záření při dopadu jiné planety do Slunce je založena na Meyerově příkladě, vysvětlujícím, jak velká je spotřeba hmoty, spojená se slunečním vyzařováním. Kdyby prý Země spadla do Slunce, získalo by tím Slunce úhradu světla a tepla na dobu 69 let. Viz i báseň č. 35.
30, 1 Zem byla dítětem – v básni přisuzuje Neruda Zemi týž postup poznání, jakým prošlo lidské pokolení při poznávání Země a jejího postavení ve vesmíru. Před Kopernikem (jeho hlavní spis vyšel 1543) převládal názor, že Země je středem vesmíru a že Slunce obíhá kolem Země (názor geocentrický).
31, 7 oheň se vnitřní rozkypí – opět motiv podle du Prela, který tvrdil, že Měsíc působí i na žhavé nitro zemské, t. j. na síly vulkanické.
34, 6 beze smavých červánkových hříček – protože na Měsíci není atmosféra, nejsou tam ani atmosférické jevy příznačné pro Zemi; 13 Slunce žhavě v černém visí nebi – na Měsíci, kde není atmosféra, má obloha barvu černou; samo Slunce má tam barvu ocelově bílou. Denní teploty dosahují na sluneční straně až 90(C.
37, 5 Sirius – hvězda v souhvězdí Velkého psa, nejjasnější hvězda na obloze.
39, 6 drtky – rozdrobené věci, drobečky; 11 dvacet že milionů mil teprv jim loket jeden – k určování vzdáleností užívají hvězdáři t. zv. astronomické jednotky, t. j. střední vzdálenosti Země od Slunce, jež činí 20 000 000 mil, t. j. 149 640 000 km; 15 k Neptunu třicet loket je, k Venuši jen tři čtvrtky – vzdálenosti, jež uvádí Neruda v astronomických jednotkách, jsou ve skutečnosti vzdálenosti obou planet od Slunce, nikoli od Země.
40, 32 Luběněcki – Stanislav L., polský spisovatel v 17. stol., autor knihy o kometách (Theatrum cometicum); 35 v glinské hospodě – t. j. v Lüneburku (blíže Hannoveru); Neruda označuje místo podle původního sídliště Polabských Slovanů (Gliň).
44, 6 fládr – jádrovité, svalovité dřevo.
45, 1 Kdo měkkým je, ten bídně mře! – Neruda podle du Prela aplikoval Darwinův „boj o život“ na mechaniku kosmickou.
48, 3 vylétla jiskřička z plamenu, a zčernalá zpět zas padá – viz báseň č. 12 a vysvětlivku ke str. 28.
49, 11 mrtvou když její ručinku – pravděpodobně narážka na smrt Terezie Marie Macháčkové, která zemřela na tuberkulosu 9. 10. 1865 ve věku osmnácti let (viz Básně I, str. 453 a 647).
52, 4 po světě boj je všude – viz vysvětlivku ke str. 45; 6 hudba sfér – nebeská hudba, nebeská harmonie; podle názoru řeckého filosofa Pythagora a jeho žáků provází tato hudba pohyb nebeských těles. Člověk ji nevnímá, protože je na ni od narození zvyklý; 10 ješí – jechá, spěchá; 12 žhounky – řežavé uhlí, zde meteority.
54, 1 Přijdou dnové, léta, věky, věkův věky – báseň zobrazuje konec
425
Země obdobně jako báseň č. 12 (viz vysvětlivky ke str. 28) a báseň č. 13 (viz vysvětlivky ke str. 29); ve strofě třetí přidržuje se Neruda sice theorie o rozpadu Země na menší částky (Země puká... Zem se trhá), ale v poslední strofě se vrací k theorii o spirálovitém pádu Země do Slunce; 16 příkrovní – podobný příkrovu, t. j. pokrývce na rakev nebo na tělo zemřelého.
56, 13 Příštích světů ty zábřesku, mlžino mladě žhoucí – Neruda tu vychází z theorie, jak ji našel u Meyera: v prázdných prostorech vesmíru (v nebeském zákoutí) se komety shromažďují, přitahují další, po případě i menší hvězdy. Padáním hmoty k těmto centrům se vyvine teplo, hmota se teplem roztaví, vyzařováním začne vyvinovat vlastní světlo a přejde v plynný stav. Zhušťováním tohoto plynu vznikne mlhovina, zárodek nového systému.
58, 1 Až planety sklesnou k Slunci zpět – motiv básně vychází z theorie o spirálovitém pádu planet do Slunce (viz vysvětlivku ke str. 28), ale pak přechází k theorii o rozpadu Slunce na drobné částečky a podle theorie, čerpané z Meyera, o novém sdružování komet (viz zde vysvětlivky ke str. 56) dochází ke vzniku nové mlhoviny jako zárodku nového systému a konečně ke vzniku nového „světa“.
59, 8 z semene „orla“ – a „štíra“ – t. j. v oblasti souhvězdí Orla na severním nebi a souhvězdí Štíra na jižním nebi.
65, 25, 29, 33 Cherub – Seraf – Trůn – zástupci t. zv. andělských sborů (kůrů).
66, 39 charý – černý, temný.
68, 14 Zahrajem si na Hélice – lidová dětská hra, při níž tančí nejprve družičky kolem jedné z nich, t. zv. Heličky, a pak Helička tancuje s každou zvláště.
72, 13 tem – pluk, sbor.
77, 7 tem – témě, temeno.
79, 1 Giuseppe Ugo Bassi (nar. 1801), italský vlastenecký kněz, člen řádu barnabitského, skvělý kazatel. Účastnil se vlasteneckého hnutí, bojoval s dobrovolníky za italskou nezávislost, zúčastnil se výprav G. Garibaldiho, byl však Rakušany zajat, mučen a bez rozsudku popraven 4. srpna 1849. Padl prý se slovy: „Ať žije Ježíš, ať žije Italie!“ 2 chycen Rakušany – Rakousko, kterému náležela tehdy značná část severní Italie, bojovalo proti sjednocení Italie a proti demokratickému a republikánskému hnutí.
95, 43–46 „Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi Čechy ruku...“ – tyto čtyři vrše jsou převzaty z Havlíčkova epigramu „Česká modlitba“. (Havlíček jich užil i v básni „První jenerální schůzka Českého národního museum 1847“. Srov. Havlíčkovo Básnické dílo, Nár. knihovna, sv. 16, str. 25 a 146.)
99 Balada o svatbě v Kanaán – Podkladem básně je vypravování v evangeliu Janově (2. kap., v. 1–19) o zázraku, který učinil Ježíš proměněním vody ve víno při svatbě v Káni Galilejské; 19 starosvatbí – žena, která se starosvatem řídí svatební slavnost.
426
100, 31 hulají – křičí, štěbetají.
101, 61 okřín – dřevěná mísa.
107 Romance biblická – Příběh o Goliášovi a Davidovi je v 17. a 18. kapitole První knihy Samuelovy ve Starém Zákoně.
108, 42 maušlové – potupná přezdívka židů.
120, 27 bukáč – lidový hudební nástroj, džbán potažený měchýřem, který při tření vydává basový zvuk.
125 čudské písně národní – t. j. písně Finů (Čuchonců), Estonců, Livonců a Lopařů; nejznámější sbírkou této lidové lyriky je sbírka Kanteletar, kterou sebral finský ethnograf E. Lönnrot (1840).
131, 5 Teréza á Gesu (1515 – 1582), španělská světice, zakladatelka řádu bosých karmelitánek, autorka četných spisů asketického a mystického obsahu.
139, 10 v limbu branách – v spánku (limb – lat. limbus, okraj, u církevních otců místo, kde duše zemřelých očekávají před příchodem spasitelovým své vykoupení).
144, 13 tři stará slova vrhne – patrně slova přísné výstrahy ze Starého Zákona: mene, tekel, ufarsin, t. j. spočteno, zváženo, rozděleno.
151, 4 tořič – vstavač; 9 můra smrtonoška – lyšaj smrtihlav.
154, 16 stříže – tenké vrstvy ledu právě se tvořícího.
159, 8 mlýnský zákalek – zakalená voda v mlýnské strouze.
170, 2 Krylov – Ivan Andrejevič K. (1768 – 1844), ruský básník, autor četných bajek.
171, 1 Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám – báseň se vykládává jako připomínka Nerudova vztahu k Anně Holinové (viz Básně I, str. 202 a str. 608).
188, 14 žive – žije (od původního slovesa živu – žíti).
197, 24 plíhati – plouhati, vláčeti.
199, 23 „Bohudík, jsem lepší jiných!“ – narážka na slova farizeovy modlitby z evangelia Lukášova (18, 11): „Bože, děkuji tobě, že nejsem jako jiní lidé, dráči, nespravedliví, cizoložníci aneb jako i tento publikán.“
201 Ecce homo – „Ejhle člověk“, slova, která podle evangelia Janova (kap. 19, v. 5) pronesl Pilát, když ukazoval shromážděným Židům zmučeného Ježíše s trnovou korunou na hlavě.
202, 43 hrom náhle udeřil v můj zmladlý kmen – narážka na Nerudovo ochuravění v r. 1880, které jej postupně vyřazovalo z veřejného života; 48 „Ecce homo!“ – „Ecce homines/“ – „Ejhle člověk!“ – „Ejhle lidé!“
205, 1 nejsem Robert král, ne Douglas, jeho rek – viz Nerudovu poznámku zde na str. 393 a Básně I, str. 151/152.
213 Staroměstská věž – t. j. věž Karlova mostu na staroměstské jeho straně, svědek tragických událostí historických spjatých s představou mučené vlasti. Po bitvě na Bílé hoře byly na věži veřejně vystaveny na výstrahu Pražanům hlavy dvanácti popravených vůdců
427
stavovského odboje. Za revoluce v r. 1848 obsadili a hájili věž studenti a dělníci. Proto se stala věž cílem palby Windischgrätzova dělostřelectva. Přitom byly zapáleny sousední dřevěné mlýny. „Po celou noc trval požár tento, jenž mostní věž děsnou září osvětloval a celému okolí zhoubou hrozil“ (J. Svátek, Ze Staré Prahy, str. 219). V této události je třeba také spatřovat i zdroj inspirace pro celou báseň.
217, 22 „Animas“ – Animas fidelium, latinská píseň zpívaná při smuteční mši nebo při ukončení smutečního obřadu.
225 Primus Sobotka (1841 – 1925), český folklorista a překladatel z angličtiny. O jeho Kratochvilné historii viz str. 401.
233, 5 „Anna!“ – Nerudova hospodyně se jmenovala Anna Haralíková.
238, 10 král David – v mládí pastýř ovcí, který obveseloval židovského krále Saula hrou na harfu, později sám král (vládl asi 1010 – 970 před n. l.), též básník a autor žalmů.
241, 6 Josafat – údolí, v němž podle Starého Zákona bude bůh soudit pohanské kmeny za to, co způsobily Izraeli; místo posledního soudu.
247, 53 čepec z alamódy – podle poslední módy.
249 Euterpé – řecká Musa obveselující hry na píšťalu; 2 o altissima dea! – o nejvznešenější bohyně! 4 Musa rosacea – druh banánu, vynikající množstvím chutných plodů.
250, 3 Hyperborejci – v řeckých bájích obyvatelé severních končin, t. j. severně od Řecka.
251, 1 Josef Egyptský – biblická postava, bránil se proti milostným svodům ženy Putifara, faraonova dvořenína, u něhož sloužil (Genesis, kap. 39).
252, 3 Legenda světa – t. j. La légende des siècles, dílo francouzského básníka Viktora Huga (1802 – 1885); 4 Sallet – Friedrich von Sallet (1812 – 1843), německý básník; 5 Krasiński – Zikmund K. (1812 až 1859), jeden z vůdčích představitelů polské romantiky.
253, 1 drdati – drkotavě jeti.
258 Andělíčkové Murillovi – Bartolomé Esteban Murillo (1617 – 1682), španělský malíř velkých náboženských výjevů, na nichž bývají často celé zástupy andílků charakteristicky malovaných.
259, 2 „à la baisse“ – „à la hausse“ – bursovní výrazy, znamenající spekulaci na pokles (à la baisse) nebo vzestup (à la hausse) hodnoty akcií nebo cenných papírů; 5 Žid špekuloval „à la baisse“ – t. j. Mojžíš, o němž vypravuje bible (2. kniha Mojžíšova, kap. 14), že při odchodu z Egypta zachránil Izraelské tím, že s pomocí Hospodinovou rozdělil Rudé moře, takže jeho lid prošel v suchu, zatím co vojsko egyptského faraona, pronásledující Izraelské, zahynulo ve vodách moře, jež se po odchodu Izraelských opět zavřelo.
262, 1 Diogén – Diogenes ze Sinope (412 – 323 před n. l.), řecký filosof, proslulý svým odmítáním vší civilisace.
428
264, 6 Alex, jenž nazván Velik – Alexander Veliký, v letech 336 – 323 před n. l. král makedonský, dobyvatel Persie a Egypta; 12 reptilie (z lat.) – plaz, had.
265, 8 kynik – cynik (z řec. kyon: pes), stoupenec filosofické školy, která viděla nejvyšší cíl životní moudrosti v oproštění ode všech potřeb; češpivo – piják piva, ochmelka; 3 huška – hučka, klobouk.
267, 2 obvrtlík – obrtlík, otočná uzavírka u oken a pod.
268 Le bouquet de ľamour – kytice lásky.
271, 6 dá druhá půle – připomenutí – druhá polovina Otčenáše začíná žádostí: „Chléb náš vezdejší dejž nám dnes a neuveď nás v pokušení.“
272, 11 maxl – název hry v karty; 3 dušičky – druh pečiva; 4 všechněch svatých kosti – druh pečiva; 5 my sníme boha samého – t. j. ve formě hostií při obřadu přijímání; 8 s medem zrádce jeho – t. zv. jidáše, druh pečiva, který se jedl na Veliký pátek.
274, 7 mihoť – spleť, zmatenost.
275, 6 obočí – bokem otočí.
278, 5 Bileamův osel – t. j. osel proroka Bileama; podle vypravování ve Starém Zákoně promluvil, aby přinutil svého pána věnovat pozornost andělu, který jej přišel varovat, aby nekázal proti Izraelitům.
293, 15 záklen – patka klenby.
296, 4 rostě – výrostek, dorůstající děvče.
299, 10 tralář – treláž, laťková podlaha.
307, 5 punt – vesta.
309, 18 hrdinstvím... se třáskal – halasně se vychloubal, honosil.
316, 8 ať pokoná jej – ať překoná jej.
420, 5,2 stáčeti vláčku – vázati síťovou přízovou krajku.
422, 14 Arpád – koncem 9. stol. přivedl Maďary do Uher a v bojích proti sousedům jim tam zajistil trvalé sídlo.
422, 16 Huňady – Jan Korvín Hunyadi (( 1456), správce uherského království v době nedospělosti Ladislava Pohrobka, odhodlaný vojevůdce v bojích proti Turkům, oslavovaný v četných lidových písních.
429
DOSLOV
Neruda patří k nejoblíbenějším a nejčtenějším básníkům z našich starších klasiků. A přece nelze říci, že by byl i jako básník zcela poznán a zhodnocen. Nerudu lze stále ještě objevovat. Jsou díla, která oslňují na první pohled odvážností svého pojetí a pathosem svého rozletu, ale při bližším prohlížení detailů zjišťujeme neorganické trhliny jen vnějšně překlenuté, nedomyšlenosti v koncepci a nepečlivosti v řemeslné práci, jež podstatně omezují náš původní dojem. To nelze říci o Nerudovi. Známe z minulosti, že to trvalo delší dobu, než byl Neruda oceňován jako básník. Teprve Písně kosmické r. 1878 měly velký čtenářský ohlas a teprve Jaroslav Vrchlický zhodnotil kriticky Nerudovo básnické dílo jako celek. Ale stalo se to až sedm let po Nerudově smrti v r. 1898. O Nerudově díle básnickém platí, že čím je zkoumáme déle a podrobněji, tím více se přesvědčujeme o síle autorova uměleckého vidění, o promyšlenosti ideové i umělecké výstavby díla a o pečlivosti řemeslné techniky umělecké práce, jež nepřestává udivovat. Každé takové pozorování odkrývá hodnoty v básnickém díle Nerudově, které jsme si dosud neuvědomovali. Proto i první kritické vydání Nerudových básní, jež v souboru díla Nerudova v Knihovně klasiků tímto druhým svazkem uzavíráme, pomáhá nám vidět Nerudu v lecčems nově a bohatěji, než nám to umožňovala dosavadní vydání a dosavadní naše vědomosti.
I
Především je třeba říci, že známe dnes Nerudovo básnické dílo mnohem úplněji, než tomu bylo v předcházejících souborech Nerudových spisů. V posledních dvou desítiletích bylo možno na podkladě studia básníkovy pozůstalosti objevit nebo dešifrovat větší počet básní, které výrazně
430
dokreslují hlavní Nerudovy sbírky básnické. Jak jinak a mnohem lépe dovedeme ocenit Nerudovy Knihy veršů, známe-li i všechny ostatní básně, jež Neruda psal v letech padesátých a šedesátých! Víme z Nerudova „Proslovu“ k prvnímu vydání Knih veršů, že uspořádal v r. 1867 svou sbírku proto, aby předstoupil před čtenáře „s celistvým obrazem činnosti své“, a že tak učinil na základě výběru „s autokritikou co možná přísnou“. Neruda k tomu připojil větu: „Ponechávám úsudku jiných a nestrannějších, jednal-li jsem ve všem dobře.“ Teprve nyní, když známe, z čeho Neruda vybíral, můžeme vyhovět přání autorovu a sledovat míru jeho autokritičnosti, míru jeho umělecké odpovědnosti, která je výrazem jeho úcty k čtenáři i k umění.
Zároveň jsou však mezi básněmi do Knih veršů nepojatými i verše, které z díla Nerudova nevylučovala autokritika umělecká, ale tlak politický a společenský. Z toho důvodu publikoval Neruda některé verše pod pseudonymem Prokop Zápolský ve Fričově Čechu, vycházejícím v Ženevě. Z toho důvodu nepojal do 2. vydání Knih veršů ani báseň „Nad hrobem“ nebo „Legendu o selské praktice“. Jsou namířeny proti církevnické morálce s otevřeností, jakou známe jen z epigramů Havlíčkových. Žádný časopis nebyl by asi mohl tehdy uveřejnit jako celek báseň „Ke koncílu!“, tuto vášnivou a nenávistnou obžalobu papeže i církevních hodnostářů, kteří se v r. 1870 sešli v Římě, aby vyhlásili papežovu neomylnost. Zde nazývá Neruda vše pravým jménem, v mohutné zkratce je tu vystižen celý podvodný obchod, jaký si církev vytvořila z učení Ježíšova. Církev rozhodovala kdysi o lidech, nyní Neruda ve jménu zájmů lidstva vyobcovává celou tu smečku „darebáků“ z lidské společnosti. Poznat tuto tvář Nerudova díla nebylo ovšem možno současníkům, ale právě takové básně ukazují, z jakých pohnutek a z jaké horoucnosti v lásce i nenávisti vyvěrala jeho poesie i tam, kde nemohl mluvit takto přímo.
Ale i tam, kde doplňky k dílu Nerudovu nejsou tak bohaté, jako tomu bylo v básních z let šedesátých, přináší kritická probírka všech otisků a rukopisů překvapující
431
výsledky. Znali jsme sice celou snůšku epigramů, které otiskoval Neruda v letech 1888 a 1889 v časopisech nebo místo feuilletonu v Národních listech, tušili jsme, že jde o nějaký celek, poněvadž mezi epigramy byl i „Proslov ke knize epigramů“ a „Doslov ke knize epigramů“, ale nevěděli jsme nic o autorově záměru, o vnitřním členění tohoto celku, vše nám připadalo jako tříšť nápadů, po případě jako prvky díla nedotvořeného; byl to opravdu „roj epigramů“, jak tyto básně označil Ignát Herrmann v prvním vydání básnických spisů Nerudových. Podrobnou prohlídkou rukopisného materiálu zjistilo se nyní, že nejde o torso nebo neuspořádaný „roj“, nýbrž o dotvořenou a zkomponovanou knihu, po případě o uzavřený celek nějaké jiné knihy. A tak se Kniha epigramů přiřazuje nyní v původním Nerudově uspořádání k ostatním sbírkám Nerudovy básnické činnosti v letech osmdesátých, staví se po bok Balad a romancí, Prostých motivů a Zpěvů pátečních. Je to poslední celistvě komponovaná sbírka Nerudova, neboť většina epigramů vznikla po Zpěvech pátečních, t. j. po posledních časopisecky publikovaných „zpěvech pátečních“, „Andělu strážci“ a „Matce sedmibolestné“ z r. 1887.
Kniha epigramů nám po mnoha stránkách velmi výrazně dokresluje Nerudu let osmdesátých. Neruda ji charakterisuje jen jako „louku pestrou“, po níž může „motýl“ čtenář poletovat zcela volně, ale byl si přitom vědom toho, že všechny květy této louky i louku jako celek poznamenal „lidský duch“. Dodejme, že tento „lidský duch“, tento hlas lidskosti má všechny znaky Nerudova pohledu na život a na společenskou skutečnost. Projevuje se tam, kde Neruda činí předmětem svého humoru a satiry činnost spisovatelskou, kde ironisuje „ctnosti“, za nimiž se skrývá sobectví, i tam, kde si sice s úsměvem, ale přitom i s hlubokým porozuměním pro lidskou opravdovost epigramaticky zahrává s láskou i s touhami lidského srdce. Projevuje se však i tam, kde Neruda vyslovuje své pohrdání soudobé české politice, která ztratila smysl pro čest a pro mužnou statečnost, která poklonkuje před cizinci a potácí se bez schopnosti
432
stát se silou. A přitom je v této sbírce stále přítomen básník sám, člověk žijící v konkretních podmínkách své doby i svého životního osudu, člověk velké lásky, citlivého srdce, které by chtělo „zaslechnout, vůkol nás jak světy v chóru šumí“ a zároveň „nést všechno to světa hoře“. Je tu přítomen básník Knih veršů v četných připomínkách matičky, jež pro syna je stále živým symbolem obětavé lásky i moudrosti. Je tu přítomen básník Písní kosmických, hledající pravdu v souladu se zákony přírody a mimo náboženskou víru. Ožívá v této sbírce i humorné porozumění pro lidskou přirozenost i slabost, jak je známe z některých básní Balad a romancí, z „Balady májové“ nebo „Balady rajské“. V plné síle se tu hlásí ke slovu autor Prostých motivů se svou osamělostí, se svým stářím, s marnou touhou po osobním štěstí, s životem, z něhož nelze vyloučit pocit „umírání“. Ale je tu i básník Zpěvů pátečních, jenž nepodléhá bolesti, jenž dovede zaplašit „zmatky“ a jenž v symbolu Řípu, pojícím se organicky k symbolu matky, vidí výzvu k hrdinskému boji za lidské tužby, své i svého lidu.
Nerudova sbírka epigramů je tedy mnohem více než jen tříšť nápadů nebo aktuálních šlehů. Jako většina děl Nerudových je i tato kniha rozmanitá mnohostí themat, bohatostí stylistických forem. Neruda těží ze všech klasických forem epigramu řeckého i dvojdílného, marciálovského, z domácí tradice Čelakovského a Havlíčkovy, ale přitom hledá s bohatou vynalézavostí nové možnosti epigramatického vyjádření. A ačkoliv jsou tyto epigramy hned vtipnou hříčkou, hned útočnou střelou, jednou škádlivou hrou, podruhé vážným vyznáním, jsou přece jen celistvým, ideově jednotným a umělecky dotvořeným obrazem Nerudova vztahu k životu a světu. Kdybychom kolem této sbírky chodili bez povšimnutí, jako tomu bylo až dosud v literatuře o Nerudovi, znamenalo by to, že ochuzujeme svůj pohled na Nerudu o jeden významný článek jeho básnického a uměleckého úsilí. Znamenalo by to, že bychom ochuzovali i sebe o jednu z nejlepších knih naší satirické literatury.
433
2
Druhý příspěvek naší edice k hlubšímu poznání díla Nerudova spatřujeme v tom, že si na jejím podkladě můžeme uvědomit lépe než dosud sepětí každé Nerudovy sbírky a každé jeho básně s určitou historickou situací, která podněcovala jejich vznik a která jim dávala i plný smysl. Po prvé tu máme zachycenu chronologii vzniku jednotlivých básní, jakož i vnější okolnost jejich genese. Tato znalost historické podmíněnosti básnického díla je pro nové hodnocení díla Nerudova zvláště důležitá. Víme, že literární kritika kladla leckdy proti „časovosti“ Nerudových feuilletonů „nadčasovost“ Nerudových veršů. Dnes je nám stále zřejmější, že Nerudovy verše jsou stále platnou a tvořivou součástí přítomného životního úsilí především proto, poněvadž dovedly ve své době zaujmout stanovisko k aktuálním otázkám života, společenské situace i básnického individua takovým způsobem, že ideový dosah tohoto zaujetí i umělecký jeho charakter nepozbývají na své společensky tvořivé síle dodnes.
Překvapovala Nerudova „rozervanost“ v jeho Hřbitovním kvítí a byla všelijak vykládána, především jako důsledek Nerudova mládí, jako důsledek jeho osobního hoře. Teprve tehdy, uvědomíme-li si společenské a dobové motivy této rozervanosti, teprve uvědomíme-li si, že projev rozervanosti je Nerudou chápán nikoliv jako ideál, ale jako jedině pravdivý obraz společenské situace chudiny v letech padesátých, můžeme dobře zhodnotit tento výkřik, adresový sice provokativně, ale s plným vědomím lidské hrdosti a pýchy do řad mocných a bohatých. Nemělo by smysl, abychom apriorně vyžadovali od Nerudy optimistický závěr pro celou sbírku, neboť v padesátých letech nebyly přímo ve společenském životě podmínky pro optimistický závěr. Chudina nebyla zformována, byla v revoluci opuštěna buržoasií, nemohla se opřít o zorganisované dělnické hnutí, její příslušníci žili v bídě a osamocení, žili bez naděje, žili život, který se podobal hřbitovu. V tomto
434
ovzduší jevily se optimistické vise nicotnými a nepravdivými.
To, co však od počátku charakterisuje nástup Nerudův, a to, co mu zaručuje trvalé místo v čele pokrokové literatury, je okolnost, že se naučil již v padesátých letech pozorovat a hodnotit život s hlediska společenských vrstev a tříd potlačovaných. Hrdinové jeho básní „O Šimonu Lomnickém“ a „Divoký zvuk“ dovedou zpívat pravdivou a lidsky jímavou píseň teprve tehdy, když poznali bídu a celou tíhu společenského vykořisťování. Obdobně i Neruda je si vědom toho, že poesie má jen tehdy společensky tvořivou cenu, vidí-li její autor svět zdola a nikoli shora.
Nerudovi je cizí soucit těch, kdo se shora sklánějí k vykořisťovaným třídám a k chudobě. Cítí se součástí vykořisťovaných, neprosí o soucit, ve vztahu k majetným cítí jen nenávist nebo pýchu, že nepatří k jejich světu. Tento postoj vyznívá již z Nerudových prvních veršů a z jeho Hřbitovního kvítí. Tento postoj jej provázel i v jeho osobním životě. Vyjádřil jej nezapomenutelným způsobem i v dopise Karolině Světlé v r. 1862, ve kterém zachycuje pocity, jež v něm vznikají při pohledu na domy nebo tváře boháčů. Zdá se mu zprvu, že by „byl zcela oprávněn hoditi jim červeného kohouta na střechu“ nebo že by to byl dobrý skutek, kdyby „jim dýku do toho tvrdého srdce vrazil“. „Ale jsou zas chvíle, kdy se jim já vysmívám, kde jdu já hrdě kolem nich, pohrdlivě je měře. Přisámbůh, v těchto chvílích jsemť rád, že jsem já psancem a oni pochopy, že jsem já tou uštvanou zvěří a oni vrahy, nechtěl bych za světy jimi býti a rdím se, že nás učinila příroda bratry.“
Proto pochopíme dobře, že Nerudova poesie, vycházející z životní zkušenosti chudiny, má v letech padesátých, v době reakce, která ochromovala veřejný život, charakter rozervaný. Má jej proto, poněvadž, jak říká Neruda, „doba naše je posud dobou rozervanosti“. „Posud cítíme, že člověčenstvu ještě leckterých převratů a mnohého kroku zapotřebí, že jest větší část lidské společnosti ještě cigánem, jemuž ta země nepatří, po níž kráčí, jenž od privilegovaných praobyvatelů ještě mnohým se liší a ledacos násilím nebo
435
lstí sobě béře, čeho mu potřebí a čeho darem nikdy nedosáhne.“ Tak napsal Neruda v r. 1859 a v tomto duchu zpíval i svou píseň sice „puklého srdce“, ale přitom mužné a hrdé výzvy.
Jiného charakteru nabývá Nerudova poesie v letech šedesátých. Po vydání říjnového diplomu uvolnil se politický život, česká buržoasie ujímá se vedení české věci národní a vzrostlý kulturní ruch umožňuje mnohem širší rozmach kulturního a tím i literárního života, než tomu bylo do té doby. Neruda neopouští své společenské východisko, ale využívá možností, jaké poskytuje nová situace. Účastní se veřejného života, pracuje v novinách, v Čase, v Hlase a konečně v Národních listech. Cítí, že se tu vytvářejí nové možnosti boje a zápasu. Je to především boj národně osvobozenský, který má nyní možnost rozvíjet se lépe a svobodněji. Neruda přijímá tento boj, poněvadž je v souladu se zájmy lidu, je jednou složkou širšího zápasu za osvobození člověka. Politické vedení tohoto boje měla v rukou buržoasie. Proto píše Neruda do jejích mladočeských novin. Nejde mu však o to, aby hájil její třídní zájmy a aby jí zajišťoval její mocenské posice, ale záleží mu na tom, aby v ní udržoval všechno to, co činilo její ideologii při jejím vstupu do dějin revoluční a pokrokovou. Buržoasní politika, pokud byla věrna revolučním a demokratickým ideám, měla v dané historické situaci relativní cenu i pro zájmy a potřeby lidu.
Ani v této vývojové fázi se Neruda nezpronevěřil svému základnímu pohledu na život, stále pozoruje věci zdola, ne shora. Vzpomeňme, jak ve své „Legendě o chudobě“ z roku 1869 ukazuje, jak chudoba je pro všechny přítěží, pro kněze, vojáka, rolníka i obchodníka, ale jak dává pariovi jednu schopnost, která je odepřena všem jiným. „Poznávám svět celý, nevšimnut jsa světem,“ říká paria „s hlavou povznešenou“, t. j. vidí podstatu života, rozčlenění společnosti pravdivěji než ti, kdo žijí v blahobytu. Proto je sociální balada stále výraznou formou Nerudovy epiky. Vždyť v šedesátých letech vzniká jedna z nejlepších balad tohoto typu, „Před fortnou Milosrdných“, která velmi vý-
436
razně vidí skutečnost právě očima lidu. Ale vlastní centrum Nerudova básnického úsilí v letech šedesátých tkví v přerodu básníka, který obrážel dosud svou poesií situaci společenského vyděděnce, který tlumočil jeho bolesti, vzdor, hrdost i nenávist, v básníka-bojovníka, v typ aktivního ukazatele bojovných perspektiv.
Tento přerod nebyl pro Nerudu snadný. Znal dobře, jak byla společenská situace komplikovaná, ještě na sklonku let padesátých odmítal ukazovat budoucnost, poněvadž si byl vědom zbabělosti české buržoasie v roce 1848 a v letech padesátých. „Což chcete s naší lůzou zmalátnělou snad jakous myšlénku kdys provést smělou?“, tak zpíval Neruda ve svých verších „Z času za živa pohřbených“. Ale na začátku let šedesátých vzniká naděje, že bude lze bojovat, proto se stává ideál básníka-bojovníka i pro Nerudu živým. V roce 1862 napsal v recensi almanachu Máje na r. 1862: „Básník je bojovník pro ideu, již často věštím duchem pronese o staletí dříve, než se jen jiskra naděje zakmitne, že by idea ta tělo a krev nabýti mohla.“
Jsou to především dvě básně, které nám dokumentují tento růst básníka-bojovníka: „Karlu Havlíčkovi Borovskému“ z r. 1862 a „Vším jsem byl rád!“ z r. 1869. První vytyčuje ideál bojovníka na objektivně daném hrdinovi, na Havlíčkovi, v němž Neruda spatřuje všechny znaky pravé mužnosti. Druhá sleduje růst Nerudova subjektivního odhodlání přijímat objektivní příkazy společnosti jako závazek a bojový úkol. Neruda se už nikdy nebude moci nechat vést bezprostřední touhou, pocitem osobního štěstí, vždy tu bude úkol, který bude dávat směr jeho životu a tvorbě:
Mně řekl osud: Českým pěvcem buď,
pěj jen, co sluší nešťastnému lidu,
stesk zoufalý a žhavou jeho bídu,
tvá píseň lásky trpkostí svou rmuť,
buď krutě zimna v nejparnějším lidstva letě,
tvůj lid má hojit, tobě srdce drát –
437
Takto pojatý úkol staví ovšem Nerudu před nutnost promýšlet a básnicky zobrazovat ty síly života, jež dávají všemu lidskému snažení kladný smysl. Nešlo mu již jen o analysu negativních jevů soudobého společenského řádu, nešlo jen o pocity, které tyto negativní jevy vyvolávaly v mysli potlačených a vykořisťovaných. Ale rozhodně nešlo také o to, aby básník zakrýval skutečnost nebo v protikladu ke skutečnosti čerpal naději z idealistických visí a náboženských představ. Obraz lidské víry a naděje musel vyrůstat z života, z těch hodnot, které jsou všemi pociťovány jako projevy nejvyšší lidské síly a opravdovosti. Ne nadarmo se stává Nerudovi hned na počátku let šedesátých představitelkou a přímo symbolem nejkladnějších hodnot v lidském životě matka. Jí věnoval svůj proslulý cyklus „Matičce“, který na rozdíl od cyklů „Otci“ a „Anně“, pocházejících z let padesátých, nezobrazuje pochybnosti a rozervanost, ale především sílu jistoty, která je uložena ve velikosti i něze mateřské lásky a ochrany. Zásadní význam má jeho balada „Matka“, v níž proti představě náboženského vykoupení a spasení staví sílu sebeobětavé povinnosti, jakou cítí matka k dítěti.
V sedmdesátých letech dospěl pak Neruda k tomu, že mohl vytyčit kladně pojatý program života v celé básnické sbírce, v Písních kosmických. Dal mu tu nejsmělejší perspektivu, konfrontoval jej s celým vesmírem. Je známo, jak Immanuela Kanta v jeho Theorii nebe z roku 1755 nutil pohled na hvězdnou oblohu myslit stále ještě jen na velikost boží a podřizovat osud člověka ochraně a péči „prozřetelnosti“. Naproti tomu Neruda, poučen objevy soudobé vědy, neváhal pohlédnout již přímo a mužně v tvář Světu a lidskému osudu bez pocitu malomyslnosti, bez potřeby náboženské útěchy. I jeho dojímá velikost kosmických dálek a nekonečnost vesmírného prostoru, ale jeho píseň oslavná nepatří Bohu, ale „poetovi Světu“, hmotě i jejím zákonitostem, jež daly řád celému víření kosmických těles. I on vidí nepatrnost človeka v poměru k vesmírným rozměrům, nikterak nezakrývá ani možnost zániku Země
438
a života na Zemi, ale toto vědomí v ničem neoslabuje, ba jen násobí sílu jeho oslavy lidského úsilí, lidského poznání, lidské práce.
My umřem, avšak dříve si
hrob vysteleme slávou,
Svět celý musí nad hrobem
stát s obnaženou hlavou.
Nerudova kosmická píseň, zobrazující ve vesmírném prostoru lidský osud, osud jedince i národů, odhaluje v boji o lidský pokrok, v úsilí o poznání zákonitostí života i světa nejvyšší hodnotu lidského života. Má svou cenu i tehdy, když je provázena utrpením a bolem, či z člověka někoho, kdo umí „dožít světa“, kdo dovede „zazvonit o nebes klenbu“, kdo dovede i za cenu života „procítit slunečnou píseň“.
Význam Nerudova básnického vyznání vynikne v plné síle, uvědomíme-li si, že bylo vysloveno v druhé polovině let sedmdesátých. Bylo to ve chvíli, kdy se rozhodovalo o morálních základech českého národně osvobozenského zápasu. Vídeň svými rozhodnutími, svým zrušením císařova slova z reskriptu z r. 1871 ponižovala celý národ, dávala mu výslovně cejch národa méněcenného. Silné lidové hnutí a celá velká tradice osvobozenského boje, opírající se o morální hodnoty lidových bojů proti utiskovatelům, zavazovaly k věrnosti a k statečnosti. Ale vzrůstající rozpory mezi zájmy lidu a třídními zájmy buržoasie připravovaly cestu zrady v táboře buržoasních stran. Nemohou nás mást okázalé státoprávní deklarace, rozhodující je, že se třídní zájmy dostávaly do rozporu se zájmy národa. Právě takové chvíle krisí, chvíle kolísání a rozhodování, kdy se hledají „argumenty“ pro cestu zrady, kdy se zakrývají vlastní motivy jednání vzletnými slovy, prověřují charaktery, prověřují věrnost a statečnost všech bojovníků. Statečným a věrným mohl být jen ten, kdo byl silný i svým vědomím, kdo měl vyjasněný vztah nejen ke konkretním společenským problémům, ale i k životu a k světu vůbec. Šlo tu, stručně ře-
439
čeno, o světový názor nového člověka. Tlumočit tento světový názor stalo se naléhavým požadavkem dne. Neruda vycházel tomuto úkolu vstříc svým básnickým obrazem. Nerudovo vyznání nebylo ovšem filosofickým manifestem. Jemu je cizí jakákoli okázalost nebo povýšená nadřazenost. Při svém kosmickém rozletu ani na chvíli neztrácí kontakt se zemí, s prostým člověkem z lidu. Nevychází z posice vědoucího učence nebo filosofa, nýbrž ze zkušenosti prostého, lidového pozorovatele noční oblohy a za stálého konfrontování naivních představ s vědeckými poznatky dospívá zcela přirozeně k dedukcím, jež sice nenápadně, ale přitom tím jímavěji nebo monumentálněji vyslovují základní znaky mužného pohledu na svět a život.
Z ideové a morální zbrojnice svých Písní kosmických těžil Neruda i v letech osmdesátých. Tehdy bylo již Nerudovi jasné, že politikové se rozcházeli se zájmy lidu a že nelze národní boj opírat o jejich diplomatisování. Opět si ověřuje svou starou zkušenost, že českému národu „shora dolů nekyne žádná spása“, že „český národ vzroste jen a jen zdola nahoru“. Ale právě v této chvíli, kdy zklamávají politikové, nesmějí zklamat básníci, chtějí-li být hlasem svého lidu. A tak celé básnické úsilí Nerudovo v letech osmdesátých směřuje k tomu, dát zdravým lidovým silám národa morální oporu, přispět k upevnění morálního charakteru lidí, kteří dovedou jasně pozorovat a prohlédnout soudobou životní a společenskou situaci, kteří jsou schopni statečně se dívat v tvář skutečnosti a kteří jsou schopni i hrdinného boje.
Podivuhodná je umělecká mnohotvárnost, s jakou dovedl Neruda jako básník reagovat na danou situaci, jak dovedl plnit úkol, který si předsevzal. Ani na chvíli se mu přitom neztrácí s očí celá bohatost lidského života ve všech jeho rozmanitých vztazích. V jaké šíři se před námi rozehrává život v Baladách a romancích! Všechny jeho odstíny, jeho podoba vážná, až tragická, i jeho podoba humorná a radostná vystupují z této sbírky v osobitém osvětlení básníka, jenž chce svou báji vypravovat, „z úst jak lidu roste“. Obdobné
440
bohatství v rozloze citových vztahů charakterisuje v úrovni lyrického básnictví i Nerudovy Prosté motivy. Jejich čtyři oddíly tlumočí všechnu variabilitu v lidských nadějích i zklamáních, v radostech i úzkostech, v pocitu štěstí i bolesti v takové plnosti, jakou je schopna symbolisovat právě jen proměnlivost ročních období, jež dávají titul jednotlivým oddílům. Kniha epigramů pak do třetice předvádí celý kaleidoskop jevů v oblasti lidských vztahů soukromých i veřejných, ve světě práce, umění i politiky, jež všechny připoutávají satirikovu pozornost v celé své šíři a členitosti.
Ale za touto životní plností, za rozmanitostí themat i za tou schopností přistupovat k nim vždy s jiné strany a v jiné citové poloze, za tím bohatstvím žánrů i forem je stále přítomna ideová a morální síla Nerudova pohledu na život, jež dává jeho sbírkám jednotný smysl a směr. Není rozporů mezi epikem, lyrikem a satirikem. Všemi sbírkami proniká demokratičnost v ideji i formě, všemi proniká schopnost podřizovat své subjektivní záliby a představy objektivním podmínkám života i boje, všemi proniká síla Nerudova přímého a mužného hodnocení otázek života i smrti. Jsou to ideové i morální vlastnosti, jaké vyplynuly z Nerudova světového názoru, jak jej vyslovil v Písních kosmických, a jsou to tytéž síly, které našly nejmohutnější výraz v jeho Zpěvech pátečních. Mužný pohled na skutečnou situaci národa opuštěného a zrazeného v soudobém národně osvobozenském zápasu, pohled nezakrývající v ničem úzkost o osud národa a jeho lidu je tu doplňován stejně mužnou výzvou k boji, v němž srdce básníkovo „samo ryčně letí již napřed v plně vzešlý, ve budoucí věk tam, kde se nejvíc shemží nepřátelé kletí“.
Neruda nebyl v letech osmdesátých jediný z českých spisovatelů a umělců, kdo dovedl projevit svou věrnost lidu i statečnost v době nestatečnosti politiků české buržoasie. Již v roce 1883 napsal J. V. Sládek předvídavě na adresu soudobých politiků: „Po letech upadne nynější politik, pokud zabývá se jen politikou, v úplné zapomenutí, neboť neuměl toho, aby pro svůj národ čeho vydobyl, a v životě
441
českého lidu zůstane pomník nynějších let jenom v životě jeho kulturním. Naši hudebníci, sochaři, básníci a učenci, pokud jsou vpravdě našimi, učinili za posledních deset let pro náš národ více než všickni jeho politikové od nejvyššího k nejnižšímu. Jenom v umění jevila se v těchto letech síla českého ducha ve své tuhé, zaryté, železné, k cíli kráčející vytrvalosti a neústupnosti. ... Zde vřelo to, žehlo jako ve výhni, a ten tvrdý, český, chladný kov zvolna se taví, čekaje ruky dovedné, která dá mu nový tvar.“ (V článku Deset roků literární práce, Lumír 1883, str. 9.) A právě v souvislosti s těmito slovy Sládkovými lze říci, že v tomto bojovném šiku české kulturní fronty stál Jan Neruda vskutku v čele všech českých básníků. Od r. 1883 kladl si přímo za úkol jako redaktor Poetických besed soustředit všechny básníky, kteří chtěli psát v zájmu lidu a pro lid. Chtěl, aby básně této sbírky „českému básnictví klestily cestu a získaly obliby v národních kruzích nejširších“. Za vedení Nerudova vyšly v Poetických besedách významné knihy hlásící se k bojovným tradicím českého lidu. Byly mezi nimi Vrchlického Selské balady, Čechovy Jitřní písně a Nové písně, Sládkova kniha Ze života. V roce 1887 pak Neruda znovu připomněl českým básníkům, že „jejich slovo je ve službě vznešené věci mečem nejpádnějším, jejich velitelské gesto v dobách svatého boje komandem nejmocnějším, vedoucím boje nejnadšenější, rozhodující bitvy nejtěžší a nejkrutější“. Především tato okolnost, že Neruda viděl poslání českého básníka takto bojovně a že hodnotil více sílu lidu než dovednost oficiálních politiků, umožňovala mu docenit v proslulém májovém feuilletonu z r. 1890, jaký dějinný převrat znamenají zástupy demonstrujících dělníků, co znamená tato historicky nová forma lidového boje.
Že pak Neruda svou poesií, svým osobním příkladem i hloubkou svého poznání soudobé společenské situace současníkům přímo symbolisoval typ básníka-bojovníka, o tom svědčí velmi výrazně Sládkova báseň napsaná po zprávě o smrti Nerudově v r. 1891, z níž citujeme aspoň její závěr:
442
„Vpřed!“ – bouřným pochodem Tvé velké srdce bíti
Tvých věrných slyší tém z těch prsou mohutných.
Až budou zástupy kol Tvého dunět rovu
a zazní v český luh to vřeskem od polnic
a písní svobody řeč bude děl a kovu:
Tvé srdce kovové jí bude dunět vstříc.
Toto svědectví je tím význačnější, že pochází od Sládka, který si tak dobře uvědomoval, jaké poslání měla česká literatura v letech osmdesátých. Sládek i tu přiznával Nerudovi vůdčí úlohu a předvídavě usuzoval, že se neskončila Nerudovou smrtí. Byl to také Sládek, který v Lumíru otiskl noticku (1891, str. 419), v níž se žádalo, aby k Sebraným spisům Nerudovým nebyla připojena fotografie Nerudova z doby jeho nemoci a stáří, ale fotografie z let mužných, poněvadž „budoucnosti a literatuře patří ten muž smělých rysů, z jehož očí, rtů a čela mohl již každý na první pohled hádati na jeho lví tlapu“. Sládek jako by předvídal falešné cesty některých Nerudových ctitelů, kteří buď – mluveno slovy Fučíkovými – Nerudovi „přilepili na šosy malostranskou idylu“, nebo se honili za biografickými doklady Nerudovy osobní bolesti, jako by Neruda sám v osobní své problematice spatřoval smysl své poesie. Zapomínalo se, že i když Nerudova poesie pravdivě obráží subjektivní jeho cítění a tím i fakta jeho osobního života, přece jen chtěla být a také vždy byla především zdrojem mužné odvahy a bojové síly a že její smysl byl obrácen nejen k básníkovi samému, ale především k lidem básníkovy doby, jimž ukazoval cestu v jejich životě osobním i veřejném. Odhalit tento bojovný smysl Nerudovy poesie v plné jeho historické plnosti a konkretnosti lze jen tehdy, budeme-li znát všechny podmínky vzniku a působení Nerudových děl. Vytvořit k takovému poznání spolehlivé předpoklady bylo též jedním cílem této edice.
443
3
Ještě v jednom směru může kritické vydání Nerudových básní přispět k hlubšímu poznání Nerudy-básníka. Důkladná probírka všech rukopisů, časopiseckých i knižních otisků seznámila nás velmi podstatně s Nerudovou pracovní dílnou, s technikou jeho umělecké práce, s úsilím o uměleckou dokonalost, o umělecké mistrovství. Vydavatelské poznámky nemají za účel pouze zdůvodnit text básní, osvětlit, jak jsme dospěli k textu co možná nejspolehlivějšímu, který se může stát základem pro všechna další vydání Nerudových básní. Přinášejí zároveň v popisu zrodu díla a v různočteních přímé doklady Nerudova uměleckého zápasu a růstu. Uvážíme-li, že Neruda zaujímá mezi klasiky naší poesie jedno z míst nejpřednějších, je třeba mít stále na mysli, že umělecké zkušenosti obsažené v Nerudově básnickém díle tvoří živý fond, z něhož může těžit především současná básnická tvorba.
Požadavek umělecké dokonalosti a svědomitosti kladl Neruda velmi vysoko již ve svém mládí. Tak r. 1862 v recensi čtvrtého ročníku almanachu Máj napsal na adresu českých básníků: „Jsmeť zajisté my nejméně takými pedanty, kteří by v dobré formě již vrchol všeho básnického umění hledali. Vímeť, že mezi pachtěním se za formou zumělkovanou často jádro myšlénky uklouzne neb alespoň vydutí; avšak píše-li se již jednou v řeči vázané, má být alespoň vázána v dobrou formu. ... Nedbalá forma jest u nás skoro již známkou geniálnosti, což ovšem hlavně trakařníkům literárním, kterých máme poměrně více než jinde, prospívá.“ A samo Nerudovo básnické dílo prokazuje nesmírnou pečlivost, s jakou Neruda hodnotil všechny prvky svého básnického projevu. Eliška Krásnohorská již v roce 1891 (v Osvětě) vzdala hold Nerudovi „autokritikovi“, který nedosahoval výsledku „nějakým kouzlem ani náhodou, ani pouhou elementární silou talentu; dosáhl ho jen opravdovou uměleckou prací, která vyžaduje nesmírně vytříbeného ducha a povahy schopné opanování sebe, vážnou vnitřní
444
potřebou pracovati vždy jen na nejvyšším stupni své schopnosti“. Projevy jeho autokritičnosti, jeho „umělecké sebeúcty“ lze sledovati všude, nejen v ideovém rozvíjení thematu, ale zároveň s tím i ve volbě strofy, metra, rýmu, ve volbě slova a slovního tvaru, v syntaktické stavbě i v interpunkci, tlumočící větné členění nebo zvukovou stránku jazyka. Neruda nikdy neztratil smysl pro to, že dokonalým může být jen to, co má příznaky dokonalosti v celku i v nejdrobnějších součástech tohoto celku.
Forma nebyla ovšem Nerudovi nikdy cílem. Jaroslav Vrchlický, pokládaný ve své době za mistra v realisování složitých a umělých forem básnického umění, vystihl dobře, jak Nerudova forma je podřízena jeho ideji. „Formami uměle stavěnými, kombinací rýmů, hříčkami slohovými Neruda nikdy se neblýskal. Forem uzavřených, pevných, jako sonetu atd., jeho celá činnost vůbec nevykazuje. ... Nejedno by řekl básník novější školy hladčeji a elegantněji, sotva však případněji a plněji. V tomto přihrocování základní myšlenky v ostré závěrečné pointy bylo Nerudovo mistrovství od počátku a právě na takových místech, kde hleděl k plnému vystihnutí základní své ideje, neohlížel se někdy příliš úzkostlivě po rytmu nebo rýmu.“ Právě tehdy, studujeme-li Nerudův básnický výraz v těsné spojitosti i s jeho ideou a uměleckým záměrem, pochopíme i velikost jeho uměleckého mistrovství.
Jako první základní vlastnost básnického umění Nerudova vystupuje do popředí pevně pojatá a do důsledků domýšlená koncepce jednotlivých básnických obrazů i jednotlivých sbírek. Tak je možno zjišťovat, že již první ukázka z Hřbitovního kvítí, otištěná v Lumíru r. 1854, dosvědčuje, že Neruda má promyšlenu ideovou koncepci celého díla. Již tam předchází projevům světobolu obraz sociálních rozporů na hřbitově a již tam teprve závěr je věnován básnickému subjektu. Ale i v těch případech, kde básně nevznikaly hned jako součást básnické sbírky, kde básník teprve dodatečně uzavíral do sbírky náměty, které vyrůstaly zprvu volně a bez pevné komposiční vůle, lze sledovat, s jakým úsilím Neruda
445
domýšlí ideový smysl svých sbírek v jednotný a srozumitelný celek. Je příznačné, jak v posledním okamžiku píše Baladu o svatbě v Kanaán, aby takto dal legendárním motivům, jež intonovaly vstup k Baladám a romancím, družné a radostné vyznění ve shodě se závěrem celé sbírky. Je příznačné, jak píše v poslední etapě své práce na Prostých motivech básně přírodní lyriky proto, aby tím zbavil svou sbírku příliš osobní noty, aby ukázal, jak celý jeho osobní citový vzruch, jaký zobrazoval ve své sbírce, má obecnější dosah a platnost. Je příznačné, jak váhá s otištěním Zpěvů pátečních, dokud nevytvořil takový pendant k obrazům národní tragedie, který by jasně vystihl myšlenku boje a naděje. Neruda stále pátral po tom, jak působily jeho básně na čtenáře, ověřoval si na čtenářích, zda porozuměli ideovému záměru jeho básní. Písně kosmické nepustil do světa dříve, dokud si nebyl jist, že tu dosáhl podle svého nejlepšího přesvědčení maxima účinnosti a srozumitelnosti.
O tom, jak Neruda myslil na básnickou účinnost svých básní, uveďme aspoň jeden doklad z Písní kosmických. Báseň č. 9 „Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách“ má nyní tři strofy. Původně měla však strofy čtyři. Měla původně komposici rámcovou, t. j. základní myšlenka první strofy, že lidstvo čte ve hvězdách „jak dědeček ve kronice“, byla opakována s jistou obměnou ve čtvrté strofě. Později Neruda tuto poslední strofu škrtl a tím zrušil i rámcovou komposici celé básně, poněvadž si uvědomoval, že idylický obraz dědečka čtoucího ve kronice, umístěný na konec básně, porušoval mohutný dojem, jaký plynul nutně ze závěru třetí strofy, který zjišťoval, že „nám minulé vidět lze přítomně a mrtvy zřít jakoby živy!“
Snaha po účinném rozvedení ideje nevystihuje však Nerudovo básnické úsilí cele. Sledujíce vývoj Nerudovy poesie, pozorujeme, jak stále důsledněji se uplatňuje snaha, aby ve shodě s lidovostí ideového obsahu vytvářel básně, které i svou formou mají specifické slohové rysy, odpovídající domácím potřebám, domácí kulturní tradici, aby jeho poesie měla znaky české národní osobitosti. Není náhodou, že se
446
Neruda snažil včlenit prvky lidové mluvy i lidové slovesnosti do svého díla. „Neruda nalezl roztomilé kouzlo, kterak budovati krásný, vzletný sloh bez syntaktického lešení. V čem záleží to kouzlo? Dovedl přelíti prostou mluvu lidovou v literární formu.“ Takto výstižně charakterisovala Eliška Krásnohorská v r. 1891 úsilí Nerudovo. Stále přibývá dokladů, ukazujících, jak tvořivě a umělecky suverénně a přitom citlivě dovedl Neruda těžit z tradice lidové slovesnosti. Sám Neruda popsal úmysl a cíl své metody v dopise Aničce Tiché, když jí posílal svou báseň „Hodiny“ (Prosté motivy, Podzimní, 4), takto: „Hodiny jsou skutečně dle národního (táborského) motivu, ale asi tak zpracovány, jako Smetana pracuje ‚národní hudbu’.“ Stačí si porovnat Nerudovy „Hodiny“ s lidovou písní „Čekala jsem, nespala jsem“ (viz zde na str. 379), aby nám bylo zjevné, že nejde o pasivní ohlas lidového zpěvu, ale o tvůrčí využití prvků lidové slovesnosti.
Požadavky, které Neruda kladl na své umělecké mistrovství, zvyšovaly se s postupujícím věkem. Byl sám znamenitým rádcem mladším básníkům jako redaktor Poetických besed. Pomáhal jim při domýšlení ideje jejich díla i v jednotlivostech. Stále více kladl důraz na to, že básnická tvorba není a nemůže být jen okamžitým nápadem, ale že je výsledkem soustavného a promyšleného úsilí dát inspiraci a básnické ideji dokonalou podobu, a to takovou podobu, která je srozumitelná nejširšímu okruhu čtenářů. „Když mám dobrou myšlenku, čekám, až mi dozraje dobrá také forma; ...dle mého musí básni, hlavně časové, rozumět každý, kdo vůbec čítati umí. Ta forma populární je ale těžká, zdlouha se rodící.“ Tak psal Neruda Grégrovi v r. 1887, v době, kdy psal své básně ze Zpěvů pátečních. A v dopise psaném v r. 1890 Janu Čermákovi Neruda spojil promyšlenou uměleckou práci přímo s potřebami českého národního básnictví. Podle jeho přesvědčení básník „má přispět nějakou myšlenkou novou“. „Nová, skutečně nová myšlenka přijde ale někdy za dosti dlouhou dobu a pak trvává ještě neděle a neděle, než přikrystalisuje se k ní zcela dobrá, po řecku přilehající
447
forma. ...Ovšem jsou individuality, které sypou na příklad verše z rukávů. Ale byť mělo vše třeba až oslňující formu, vnitřní ceny přece nemá. ...Jen ta báseň česká má ale skutečnou cenu, při které, kdyby byla nebo když skutečně je do cizího jazyka přeložena, veškerá cizina řekne: ‚Ano, to není žádné echo!’(
Neměl tedy Neruda věru malé požadavky na básnické dílo, na jeho obsah i formu. Jeho básnické spisy jsou však živým svědectvím toho, že tyto velké požadavky lze splnit. Jeho básně jsou české tím, že vyrůstají ze zájmů českého lidu, z jeho nejlepších tradic, a jsou české i svou formou. Nejsou žádným echem, napodobeninou cizích vzorů, patří k nejkrásnějším dokladům české národní tvořivosti, a jsou proto i jedním z nejcennějších kulturních statků českého lidu.
Felix Vodička
448
SEZNAM OBRAZOVÝCH PŘÍLOH
Obrazové přílohy se vztahují k celému souboru Nerudových básní v 1. i 2. svazku.
Frontispic: Jan Neruda v letech osmdesátých. Náčrt k portrétu od Maxe Švabinského z r. 1901.
1. Jan Neruda v letech padesátých.
2. Titulní list rukopisu (R) Hřbitovního kvítí s autorovým pseudonymem Janko Hovora. Viz Básně I, str. 585.
3. Titulní list Hřbitovního kvítí s vročením 1858, ve skutečnosti 1857. Viz Básně I, str. 584.
4. Rukopis (R) úvodní básně z Hřbitovního kvítí. Viz Básně I, str. 11 a 586.
5. Táž báseň v knižním tisku.
6. Obálka, do níž vkládal mladý Neruda (pseudonym Janko Hovora) své epické skladby. Viz Básně I, str. 593.
7. Titulní list prvního vydání Knih veršů s vročením 1868, ve skutečnosti 1867. Viz Básně I, str. 591.
8. Rukopis básně uveřejněné v almanachu Máj v r. 1858 pod titulem O Šimonu Lomnickém. Viz Básně I, str. 114 a 596.
9. Ilustrace k básni Kolovrátek, uveřejněné v Obrazech života v r. 1859. Viz Básně I, str. 107 a 596.
10. Barbora Nerudová, básníkova matka, jíž je věnován cyklus Matičce v Knihách veršů. Viz Básně I, str. 190 a 607.
11. Jan Neruda s Annou Holinovou.
12. Rukopis (R) první stránky cyklu Anně, věnovaného Anně Holinové. Viz Básně I, str. 202 a 608.
13. Rukopis (r) básně Rád bych zapěl novou bujnou píseň s titulem „Z básní Prokopa Zápolského“ zaslaný J. V. Fričovi pro jeho ženevský časopis Čech. Opravy v textu jsou provedeny rukou Fričovou. Viz Básně I, str. 307, 623, a Básně II, str. 423.
14. Básně Rád bych zapěl novou bujnou píseň a A chceš-li ještě, osude, uveřejněné pod pseudonymem Prokop Zápolský r.1861 v ženevském časopise Čech, vydávaném J. V. Fričem. Viz Básně I, str. 307, 312, 623 a 624.
15. Terezie Marie Macháčková, jíž Neruda věnoval v r. 1864 a 1865 několik básní. Viz Básně I, str. 382, 453, 635 a 647.
16. Jan Neruda v letech šedesátých.
17. Rukopis básně 6. únor 1865, věnované T. M. Macháčkové.
18. Rukopis básně Ke koncílu! z r. 1870. Viz Básně I, str. 503 a 654.
19. Rukopis (R1) básně č. 17 (Měsíček že je mrtvý muž?) z Písní kosmických. Viz Básně II, str. 33 a 349.
20. Vila v Bechlíně u Roudnice, v níž Neruda psal své Písně kosmické. Viz Básně II, str. 339.
449
21. Báseň č. 21 z Písní kosmických (Jak lvové bijem o mříže) v t. zv. Roudnickém rukopise. Viz Básně II, str. 38 a 346.
22. První rozvrh Balad a romancí. Viz Básně II, str. 357.
23. Rukopis úvodního motta z Balad a romancí. Viz Básně II, str. 63.
24. Titulní list 1. vydání Balad a romancí v Poetických besedách r. 1883. Viz Básně II, str. 354.
25. Rukopis Balady horské. Viz Básně II, str. 67 a 359.
26. Anička Tichá, která inspirovala některé verše Prostých motivů. Viz Básně II, str. 368.
27. Rukopis básně Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám z Prostých motivů. Viz Básně II, str. 171 a 380.
28. Alšova ilustrace k téže básni z r. 1893.
29. Rukopis (AV) básně „Pojď – pojď!“ to ve výši kdes volá. Viz Básně II, str. 161 a 380.
30. Rukopis (r) „prostého motivu“ zaslaného v r. 1890 do Chrudimě pro Pamětní lístek k slavnosti ve prospěch Spolku českých spisovatelů beletristů „Máj“. Viz Básně II, str. 192 a 383.
31. Rukopis (AV) posledního „prostého motivu“ (otištěný v r. 1890). Viz Básně II, str. 193 a 383.
32. Verše časové, rukopis titulu sbírky, kterou Neruda připravoval. Viz Básně II, str. 384.
33. Titulní list 1. vydání Zpěvů pátečních z r. 1896. Viz Básně II, str. 384.
34. Rukopis básně Za srdcem. Viz Básně II, str. 205 a 393.
35. Motto mých písní, zapsané do památníku studentů píseckého gymnasia. Viz Básně II, str. 214 a 397.
36. a 37. Alšovy ilustrace k Pijáckým motivům v Šotku 1880. Viz Básně II, str. 228.
38. Maroldova ilustrace Jana Kalventa, klempíře ve Vilímkově Kalendáři Humoristických listů na rok 1890. Viz Básně II, str. 246.
450
SEZNAM BÁSNÍ
podle prvního verše
A je-li knižka ta jak louka pestrá 249
A kdybych našel slovo to 188
Ach, bože, žena, jaký divný sklad 268
Ach, jaké to blaho: poležet 15
Ach, jedno živobytí truchlivé 288
Aj, tamhle dřímavých jiskerek 56
Athény staré, hellenské 262
Až planety sklesnou k Slunci zpět 58
Až také já se tedy zakutálím 326
Až umru, bratři, zas si sesedněte 231
Ba věřím plně v stěhování duší 250
Báječně krásný to přec byl sen 32
Básníka žádám dnes mít nadšení 315
Binokl na očích, v ruce hůl 118
Bouř žene koráb u divokém běhu 80
Bože, vyslyš prosbu moji 251
Branou prošel chudý vandrovníček 103
Buď požehnán, ty lístku první 126
Buď spokojen, když z celé velké knihy 252
Bůh žehnej našim žaludkům! 272
Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý 179
Byl podvečer. My v poušti, na oasy kraji 208
Byla rada kol božího trůnu 65
Byla to zima překrásná! 117
Byť cizí země krásna, byť i rájem byla 322
Cizinec přišel. Honem sem židli! 281
Co dále? Už nic! Ba pranic už! 311
Co je tu andělíčků 258
Co myšlének jsme mívávali v podlebí 272
Co na tom: čtyřicátý rok 319
Co to vzdychá, heká, kašle 105
Co už v tom mém živobytí dnů mi jako tráva svadlo 121
Co v próze nebylo by nic 293
Co vše mi vypráví ten les 137
Co zbude ze života, drazí moji páni 283
Což třepotá se to tu hvězdiček 16
Čaroděj šel po silnici 82
Čas oponou trhnul – a změněn svět! 77
Červenec – parno! Vysvlečen 228
„Čet jste již básně moje nové?“ – ((Ano, příteli! 252
Čím člověk já ve světů kruhu jsem? 37
Čtenář už uhod, co stalo se teď 308
Čtenářky české jsou čtenářky pilné 252
„Čti v očích lidských! Studuj, studuj lidi!“ 275
Čtu ve měkké kůře březové 136
Dám vám to, jak to v torbě mám 113
Dej mojí mysli dychtivé 249
Dej, Pane Bože, Vondráčkovi zdraví 254
Děj Země je krátce jen vyprávěn 48
451
Den soudný! Zem se rozevřena šklebí 241
Den vznesl se z údolu, výš a výš 175
Dík budiž vám, zlaté hvězdičky 42
Dláždění velké a nesjeté 293
Dnes, matko, rozložím se as již v plném květu 269
Do padesáti jsem miloval 318
Dostal as dobré spropitné 264
Dřív tisk jsem knihy skok a skok 251
Dřívější spojenci jsou láskou svou tak skoupi 280
Dvě uši dal nám bůh do šumného zvuků moře 284
Hej uvidíš, přírodo, uvidíš 127
Hle – přemýšlí! A kývá klidně hlavou 278
Hned led, hned oheň, mrak a jas 267
Holka se kaboní, začasto zavzdychá 106
„Host do domu, bůh do domu“ 281
Hrome, ten pohled – ta postava! 296
Chceš lásku mou k ženám 270
Chceš mezi dárky ve svůj zlatý den 328
Chceš za široké drobné obdržeti? 274
Chtěl věčně bych být jen jak podzimek 157
Já hnal se pestrým, luzným za motýlem 151
Já miluju samotu: k poustevci 302
Já naslouchal, když mladý párek klekl 239
Já nejsem Robert král, ne Douglas, jeho rek 205
Já osaměl. Zrak můj zardělý 309
Já poznal kdysi také člověka 256
Já sestár, zkušen jsem, a takto dím 329
Já u klece stojím a cukruju 299
Já umírám láskou. Loučím se 143
Já výskal a skákal a točil se 295
Já zanevřel na svět a v samotu 120
Jak dobře, že z ráje vyhnal nás 142
Jak lvové bijem o mříže 38
Jak nerádo se hoví dnů těch zvyku 317
Jak ryzému srdci se pokoří zloba 275
„Jak voda uplývá mládí – škoda, ach věčná škoda!“ 276
Jak zlomená lilie leží tu 183
Jaro se ozvalo ve prsou 129
Jazyk můj jde do dvojema 256
Jdou ve poledním slunci 273
Je k smíchu manžel, který pračkou, křikem 260
Je smutno zase v Čechách. Dusný mrak nás tíží 246
Je tak teplo – je tak ticho! 139
,Jeď!’ – „Kam?“ – ‚Kam chceš, jen z města ven!’ 160
Jeden žije jako měsíc 276
Jelení příkop sad rozkošný 302
Jen kratičké zpívám si písničky 214
Jen nečiň tak pyšně a vzácně 267
Jen pravý žid má pravý nos 259
Jesenní kraj jsem, znavený 174
Jinde-li slunce je – u nás je sníh 203
Jistě ho také přijali 265
Již lučina je zkosena 135
Již na třetí měsíc o lásce své 266
Již vím, proč Mladek ze Mšení 260
Již vyznám se ze všech hříchů svých 51
Jsem Čech, můj znak je lev! 236
Jsem zaleknut, jako bych při hříchu 124
452
Jsi líbezná jako to zrosené 184
Jsi, slyším, milovnicí hudby též 328
Jsi zahalena dosud v slastném ranním snění 320
Jsme národ prý jen chudý. Díte pravdu pernou! 282
Jsou krásná to léta, viď, milounké dítě 323
Jste obě teprv žití slastném na úsvitě 324
Kam letíš, ty mladá myšlénko 191
Kde jen mám svůj rozum? Vždyť přece vím 190
Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě 122
„Kdo bohat, slyší o sobě jen lež, však pravdu chudý“ 255
Kdo chceš být lidstva učitel 288
Kdo měkkým je, ten bídně mře! 45
Kdo neumí, ba spíš se umučí 254
„Kdo snáší ta červená vajíčka?“ 282
Kdy láska přilétá? 154
Kdyby moje milá 421
Kdykoli ptala se babička 128
Kdys Filištýny napad vztek 107
Kdys přišel telegramek úřad na nebeský 280
Když dal osud píseň tobě – jen ne dlouhou, jen ne dlouhou! 173
Když jenom z procházky se vracím zase domů 330
Když jsem mlád byl – když jsem mlád byl 172
Když k vám vesel hledím, zlatá vy kuřátka 14
Když matka o své vdavekchtivé dcíři 253
Když nad střechou osad se zmítá bouř 152
Když někdy po Praze se v drožce drdám 253
Když po prvé jsi na očích mi stála 327
Když se hory zelenají, modrým květem prokvetají 215
Když v cizině steskem 284
Kmotře Hátě, sužované vdově 242
Konečně vyběhla ze brány 306
Koulely se, koulely 419
Král David v měsíci – nač prázdný o tom štěbot 279
Král Karel s Buškem z Vilhartic 74
Kýs přišel cizinec v náš český kraj 217
Letí orel Velikán 420
Letní ty noci zářivá 13
Leť, malá jarní písničko 233
Líbezné tyto veršíky 305
Lidé si pořád šeptají 420
Liják se v okna boří 178
Loučení, ach loučení 421
Má poesie – dívčina 144
Mám jedno přání věčné, zrovna jako dítě 284
Marná práce, marné lopocení 260
Matka jak pivoňka 266
Matka zdřimla na úsvitě 68
Měj každý štěstí nádobu 187
Měsíc mrtev. Při něm ve prodlení 34
Měsíček mrtvý – budoucnost 47
Měsíček, pěkný mládenec 31
Měsíček že je mrtvý muž? 33
Městečko puká, má svůj nový vtipek 265
Mladý básník miloval ji 244
Mně dech se v hrdle ouží 123
Mně už se tu nelíbí. Ve čtvrtek 300
Moderní zbraň už stará zbraň 269
Moh by bez potůčků, i těch na nit tenkých 276
453
Můj milý český jinochu, já v srdci svém tě nosím 274
Můj národe, já beru tě již ve ochranu! 279
Můj ty bože, jaké divy 227
My svobodní volni jsme jako pták 181
Myslím, že malý Měsíček 50
Na naší Kalvarii, v charém kříže stínu 200
Na návsi je převeselo! Polka sedí v zlatých saních 97
Na nové své boty klejem 253
Na příklad tedy Diogén! 262
Na tom panském poli 419
Nač genia slavit 277
Náš Boubín má šedivou čepičku 149
Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si slíčnu 140
Ne, ne – já nebyl žádným bílým květem! 199
Ne, ne, jen žádný dík! Má povinnost to pouze! 280
Ne – nepij, holka, poruč raděj 230
Nedbám o tě, má panenko 421
Neděle byly však bez ceny 298
Neděle, čtvrtky dřív bývaly 298
Nenáležím k těm, již české šlechtě naší 261
Nesmějte se pavučince 141
„No – pořádná hloupost!“ řekne mnohý 287
No – pusť zas džbánek, poslechni 231
Nuž – dorostl jsem a hrdě dost 296
Nuž tedy české slovo v pěkné 316
Nymburku se mohu vyhnout 225
Ó, já byl moudrý, to mohu říct! 304
Oblaky Země jsou synové tkliví 36
Otcové naši vše konali 261
Ovšem tím stát se musilo 263
Pan Blížný dobrák – cti jej, paní Evo! 255
Pan Šusta je před námi. Oči své 307
Pan Šusta je před námi. Pěkný chlap! 307
Paprsku s Alkyony mé 24
Patrone věcí ztracených, ó svatý Antoníne! 254
Petr usne, sotva lehne 88
Po celém Kanaánu víří svatby ruch! 99
Po lučině slz a vzdechů 94
Po nebi hvězdic je rozseto 20
Pod lipou sedíme košatou 306
Pod stromem muž si s mužem tuze naříkali 261
Podzim je zde a krátký den 155
Poeto Světe, co jsi aeon prožil 21
Pohana tupou má jen zbraň! 273
Pojď, dítě, nech mne líbat bělost tvého čela 257
„Pojď – pojď!“ to ve výši kdes volá 161
Potulný mudrc kdys slova psal 59
Pravda, já potácím se, vínem jak zpilý 268
„Proč nazýváš stále mne ‚andělem’?“ 270
Proč vyhlíd jsem oknem teď k lesu ven? 167
Promluvme sobě spolu 52
Přátelský kroužek náš při džbánech 229
Přec jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku 170
Přec musím – musím jedno tobě říci 186
Před půlnocí, po půlnoci 238
454
Před skříní výkladní zde stojím v zadumání 201
Přede dvorem stará vrba 176
Při sterých dětí vřískotu a lidských houfů hluku 86
Přijdou dnové, léta, věky, věkův věky 54
Přírodo, ty tuze krásná 235
Pseudonymon chceš mít? – Pojmenuj Josefem se Egyptským 251
Půlnoc s věže. Věž v plamenech 213
Rád já chodím lučinami 234
Raděj umřít beze slávy věnce 250
Rukama lomila, po břehu chodila 85
Řekla vlna k sestře vlně 177
Řekněte mi, babičko má, cože rány svírá 67
Řip miluju. Je v řeči své tak přímý 277
Samotinký sedím u Márinky 420
Seděly žáby v kaluži 39
Slunce je hvězda proměnná 46
Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele 138
Sluníčko, ještě jen jednou tak poskoč si 193
Smrt zvoní: „Na vůz! Čas je – čas!“ 192
Snad jiní jinak uvidí 17
Snad jiným zrovna je jak mně, nechť mluví tedy za mnou 271
Snad květy jsou na mé louce, jež rodí i jiný luh 285
„Snad pan...?“ – ((Tak jest. A vy? – pan...!“( Čtyřicet let 291
Snem je arciť láska všechna 420
Spi, Jezulátko, spi! 204
Spořme si, přátelé, pospolu 230
Srdce to lidské – ach bože, prebože 206
Stará šlechta, nová šlechta – stejné mravy, stejné rysy 289
Stárnoucí lidstvo čte ve hvězdách 23
Stáří když přibejvá 283
Své čelo mi do okna vtlačila 165
Svěcenou křídu čti a zvíš 282
Sviť slunce jasné ti v tvůj jara čas 325
Šla Maria, šla do ráje 93
Špatně dá se stolovat 420
Ta slova klade péro moje k vám 324
Tak krásna – a přece jen díblice! 182
Tak! Teď je to se mne! Třicet let 312
Tak tichá voda, hluboká a k smrti smutná! 72
Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám 171
Také jsem brzy pak hněval se 301
Také to Slunce ohnivé 29
Tam byly dvě labutě v jezírku 299
Teď rozhodl jsem se tedy pevně – neustupně – 233
Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak 119
Ten jeden z piva cítí chmel a druhý zase slad 265
Ten rudý prapor náš s tím bílým vedle polem 197
Teprve srpen. S oblohy 145
Též mne kdys omamuje vábný hřích jak blín 275
Též pánbůh milovník je „památníků“ 258
Též romantiku měl údol ten 303
Ticho. Pan Šusta by ovšem as 309
To je zlaté posvícení 419
To jedno jediné ti přání nesu 321
455
Tvé oko temné jezero 266
Ty díš: „Teď věnuju se Apollonu cele!“ 250
Ty jistě usmíváš se, Bože náš 271
„Ty miluješ tedy? Víš, dobrý můj hochu“ 270
Ty naše hodiny 153
Ty srdce lidské, mistře zpěvů všech 125
Ty utýráš mne chladem svým 131
Ty věčné hlasy proroků 57
Ugo Bassi, mnich a republikán 79
V bílé míse vodu vaří 91
V očích mně cos světélkuje 168
V pusté jsme nebeské končině 25
Ve zlatém vzduchu včeličky 305
Věřte, že také hvězdičky 19
Vezmi maso skopcem dané 236
Víno, jak známo, s člověkem 263
Víš, co je muž? Ty nevíš to! 189
Vlak chvíli už byl zase v plném spěchu 218
Vlakénko pavoučí se hravě vzduchem třese 278
„Vlast svou máš nade vše milovat!“ 43
Vlny jdou vzhůru, vlny jdou dolů 185
Volím slovo prosté 63
Však dejme tomu, že bychom se pozměnili 279
Však nechtěl bych být jak ten podzimek 159
Však někdy nás více si zaběhlo 294
Vše v Čechách je, čeho jen třeba 281
Všechno je na ženách hladké a jemné 269
Všechny ty vířivé planety 28
Vy zavítaly jste, jak pozdrav mládí 321
Vzhůru již hlavu, národe 44
Z bouřného času jsme se narodili 210
Z těch obrů byl jeden můj miláček 294
Zde stojí. Krásný! Však nás také stál 283
Zelená hvězdo v zenitu 49
Zem byla dítětem; myslela 30
Zem, sotva ji sluníčko ohřeje 130
Znal jsem ji ještě tak maličkou 166
Že do Svaté se země ubíráte? Nuže 256
Že praotec náš Adam 287
Že skály již Země plameny 41
Že spisovatel ***, jak všichni lidé vědí 288
Že šedivím, praví váš veselý smích? 156
Žena přihlouplostí koketuje 274
Žil jednou v Čechách smavý rek 70
456
OBSAH
PÍSNĚ KOSMICKÉ7
DODATEK K PÍSNÍM KOSMICKÝM59
BALADY A ROMANCE
Balada pašijová65
Balada horská67
Balada dětská68
Balada česká70
Romance o Černém jezeře72
Romance o Karlu IV.74
Romance o jaře 177
Romance italská79
Romance helgolandská80
Balada zimní82
Balada stará – stará!85
Balada tříkrálová86
Romance štědrovečerní88
Balada májová91
Balada rajská93
Balada o duši Karla Borovského94
Balada o polce97
Balada o svatbě v Kanaán99
DODATKY K BALADÁM A ROMANCÍM
Balada malostranská103
Romance dvě, a tuze pěkné105
Romance biblická107
[457]
PROSTÉ MOTIVY
JARNÍ115
LETNÍ133
PODZIMNÍ147
ZIMNÍ164
DODATKY K PROSTÝM MOTIVŮM
Mládenecká181
Boženě Vlachové182
Jarní191
Zimní192
Podzimní193
ZPĚVY PÁTEČNÍ
„Moje barva červená a bílá“197
Anděl strážce199
Matka sedmibolestná200
Ecce homo201
V zemi kalichu203
Ukolébavka vánoční204
Za srdcem!205
Láska206
Ve lví stopě208
Jen dál!210
DODATKY KE ZPĚVŮM PÁTEČNÍM
A JINÉ VERŠE O VLASTI
Staroměstská věž213
Motto mých písní214
Ku vzkříšení!215
1217
V železničním kupé218
[458]
VERŠE HUMORNÉ A SATIRICKÉ
I
Žalostný vzdech a ponížený dotaz 225
Povzdech krátkoušákův227
Pijácké motivy228
Jarní písně feuilletonistovy233
Kuchynské recepty236
Napomenutí238
Já naslouchal, když mladý párek klekl239
II
Adam241
Kocourkovský kousek242
Balada literární244
Jan Kalvent, klempíř246
III
KNIHA EPIGRAMŮ
Proslov ke knize epigramů249
K bohyni Euterpé249
Věřím!250
Připomenutí250
Básník demokrat250
Evangelická skromnost spisovatelova251
Pseudonym251
Změna251
Literární dloužky252
Čtenářovi252
Čtenářky české252
Nedůslednost253
Šlechetnost253
Boty – lidé253
[459]
Přání254
Lítost254
Modlitba254
Otázka255
Manželé Adam a Eva Blížní255
Sliby256
Scéna z ráje256
Z tobolky cestovatelovy256
Dítěti257
Andělíčkové Murillovi258
Životy svatých258
Bursovní259
„Poslední svého rodu“260
Z modlitby horalovy260
Podobenství260
Pořádek261
Shoda261
Přízeň261
Čili: Kam vede „svoboda obžerství“262
Češpivo praví265
Maloměstské265
Rostlinná rodina266
Žalomil zpívá266
Modlitba266
Do krásy267
Konec světa267
Žena268
Le bouquet de (´amour268
Parfum269
Moderní zbraň už stará zbraň269
To Adamovo žebro269
[460]
Pravda!270
Vzpomínka z mládí270
Lidská opatrnost271
Důvod příštího života271
Jako na zemi tak i na nebi272
Chuť272
Na očích lidí273
Hana a chvála273
Stejná příčina – různý účinek274
„Uč se moudrým býti!“274
Drobné a široké274
Slza275
Zrcadlo275
Lidské srdce275
Otázka276
Jiná otázka276
Slunce a měsíc276
Oslavy277
Řip277
Český výtečník278
Česká politika278
Nejlepší přítel279
Kdys přišel telegramek280
Naše pohostinství281
Velkonoční282
Chudoba282
K ( M ( B (282
Kriminál283
Výhoda starých283
Smutná bilance283
Povzdech284
[461]
Přání284
Dvě drahá místa284
Doslov ke knize epigramů285
DODATKY KE KNIZE EPIGRAMŮ
My nebozí humoristé!287
Praotec humoristů287
Kuchaři288
Štěstěna288
Útěcha288
Krev a voda289
IV
Staří hoši291
Letní vzpomínky293
VERŠE PŘÍLEŽITOSTNÉ A DO PAMÁTNÍKU
Akademickému čtenářskému spolku315
Knihařům našim316
List do památníku317
Janě Valečkové318
Marii Lvové319
Mařence Čelakovské320
Fanče a Bertě321
Boženě Fričové (Vzkaz ku dni 3. 12. 1886)322
Do tanečního pořádku323
Miladě a Zdence Čelakovské324
Boženě Ulíkové325
Josefě Hovorkové326
Odoleně Nápravníkové327
Miloslavě Vinklerové328
Boženě Skálové329
Anně Gabrielové330
[462]
Obrazové přílohyza str. 330
Poznámky vydavatelovy331
Písně kosmické337
Balady a romance354
Prosté motivy367
Zpěvy páteční384
Verše humorné a satirické399
Verše příležitostné a do památníku415
Doplňky a opravy k prvnímu svazku Básní418
Vysvětlivky424
Doslov430
Seznam obrazových příloh449
Seznam básní podle prvního verše451
[463]
KNIHOVNA KLASIKŮ
SPISY JANA NERUDY
Svazek druhý
BÁSNĚ
II
K vydání připravil a doslov napsal Felix Vodička
Graficky upravil František Muzika
Spisy Jana Nerudy řídí Ústav pro českou literaturu Československé
akademie věd. Hlavní redaktor Jan Mukařovský. Redakční rada:
Miloslav Novotný, Albert Pražák, Felix Vodička. Výkonní redaktoři
Karel Polák a Rudolf Skřeček
Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, n. p.,
jako svou 552. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1956.
Odpovědný redaktor Jiří Sirotek
Z nové sazby písmem garmond Garamond monotype vytiskly Brněn-
ské knihtiskárny, n. p., zákl. závod, Brno. Formát papíru 84(108 cm.
19, 82 autorských archů (text 18,01 autorských archů, ilustrace 1,81
autorských archů), 20, 25 vydavatelských archů – 38875/55/SV2
D/562103
Náklad 7000 výtisků – Vydání první – Thematická skupina 13/I.
Cena brož. 19,55 Kčs, váz. 23,95 Kčs
56/VIII-I
E: lk + jf + mk; 2004
[464]