To jaro letos ani nepřichází,
juž duben zde a matka ještě topí
a venku zimní vichr sebou hází
a dláždění déšť drobný, chladný kropí.
U okna dechem omženého sedím
a na ten divný, oranžový žár,
jenž z kamen lítá, v zamyšlení hledím;
tam v kamnech jiskry sem tam lítají,
snad jsou to snové zašlých z jar,
již v dřevě spali dlouho potaji.
Svým světlem ve mhlu oken růže kreslejí
a z růží máj a mládí kouzlejí. –
„Ty starče vetchý, nač tam v dešti stojíš?
Tvé staré kosti mrazík prochvívá
a v šedý vous déšť kroupy nasívá, –
což o přístřeší poprosit se bojíš?
Vždyť v světě dosti ještě dobrých lidí
a uvědomělou je u nich dobrota,
a klejou, jak je v světě mnoho bídy
a nevděčnou jak chudá holota.
Ba dobře máš, že o lásku neprosíš
a co ti souzeno, že pevně nosíš.
Nač bys měl shýbat stříbrný svůj vlas –
Ach vlas tvůj! – věru se mi podobá
jak v bujném mládí náhlá choroba.
Snad ještě nevypršel mladý čas,
a velká starosť spíš než velké stáří
si cestky vyhloubala v sešlé tváři? –
Tvé oko podivně mnou zatřáslo,
jak nedávno by bylo vyhaslo,
nedávno bylo v posled zalesklo,
než nade vším si k smrti zastesklo!
A ret tvůj bledý jak fialka mroucí
nedávno se snad červenal jak růže,
nedávno dával políbení vroucí,
tak vroucí, jak jen mládí dávat může!
Teď zub se bolem ve rty zatíná –
Jdi, starče, jdi, a jen mne nezarmuť,
mám měkké srdce a teď věru chuť
si zahrát na svatého Martina.
Zde plášť můj, vezmi jej a skryj svou nahotu,
zde stříbro, opij se, nač myslet na psotu!“
A kolem rtů mu hraje úsměv skoupý,
a k posměchu se otevrou rty zchřadlé:
„Což více neznáš mne, ty blázne hloupý?
vždyť jsem tvé vlastní srdce pouvadlé!“