VI. Mně dech se v hrdle ouží

Jan Neruda

VI.
Mně dech se v hrdle ouží
Mně dech se v hrdle ouží
a oči mne tak tlačí, a teskno je mi do hlubin mé duše, ba myslím věru, že je mi až k pláči!
Snad je tak děcku z rána, když z nočních mrákot vstává, a s pláčem šíji matky své ovíjí, až srdéčko mu v ňadrech usedává. Snad je tak louce z jara, když nad ní slunce svitne, a po travině, mladé po rostlině zas první rosy visí perly třpytné. [15]