JARNÍ.
[5]
I.
Byla to zima překrásná!
Byla to zima překrásná!
Kolkolem všude božský klid –
ta příroda v kámen spoutána,
zněmělý všechen, všechen lid.
Ach zas je po všem! Pojednou
vejskly si větry, zvlhnul vzduch,
a po kraji dříve tichounkém
šílený víří jarní ruch.
Nevrle hledím oknem ven –
nechte mně led můj, nechte sníh –
vždyť nechápu více, nač ten rej,
k čemu ta vřava, spěch a smích!
Do větrů, dešťů šlehavých
obrací člověk smavou líc,
i vrána té bouři stříkavé
s jasáním křídly bije vstříc!
[7]
II.
Binokl na očích, v ruce hůl
Binokl na očích, v ruce hůl
kráčím si květnatým dolem,
vážně jdu, jako bych neviděl,
jaro co tropí zde kolem.
Vždyť je to všechno zas na vlas tak
jako před čtyřceti lety –
po nebi známý ten ptákův zpěv,
po stromech známé ty květy!
Zase kol děvčátek skotačí
hošíci nezralých boků,
děvčátka písničky zpívají
tištěné tohoto roku.
Není, ach není v tom postupu,
všechno jde dávným svým krokem –
bojím se, jenom my starší že
moudříme každičkým rokem!
[8]
Bojím se, tak že to bude už
do světa skonání všude,
jaro že povždy ty květy své,
mládí své písně mít bude!
Kráčím kol hochů a děvčátek,
šveholem, zpěvem až zmámen,
binokl na očích, v ruce hůl,
s nehybnou tváří co kámen.
9
III.
Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
a studuju vlastní své rysy:
ach vidím, že v skutku jsem ještě živ –
já zapomněl umřít kdysi.
Však vypadám! Na sklo ať nadychám
a jak chci je hedvábem stírám –
pleť zvětralá, zmodralý, suchý ret,
a v zkalené oko jen zírám.
Ach vypadám! Jak bych byl v almaře,
to po jara, po léta zpátky,
kdes visel, a ve vzduchu trouchnivém
tak vyšel již z módy i látky.
Mé vlasy a vousy jsou chvějná chmýř,
jak moly bych kolem byl zplašil,
a kdybych se potkal – já vyhnu se,
jen abych se nepoprášil.
[10]
IV.
Já zanevřel na svět a v samotu
Já zanevřel na svět a v samotu
hor zanesl šedou svou chmúru.
Však jaro svou dcerušku navedlo:
„Jdi pomalu k němu vzhůru!“
A dceruška Zeleň hned šla a šla,
a žebroní s slzičkou v oku –
co dělat s tím nevinným dítětem!
jdu – po jeho jdu už boku.
Kde který je strom, honem setřásá
mně na ruce květy své svěží,
kde které je žitečko na poli,
mně radostně v ústret běží.
Kde který je ve větvích zpěvný pták,
mně nad hlavou písničku zvoní,
kde který si povídá šumný les,
hned tichne a mně se kloní.
[11]
Jsem pohnut. „No víte, ta srdečnost
– to musím říc’ – ta je Vám ku cti!
kdo miluje člověka řádného,
tou láskou i sebe uctí.
Já v prsa si zkoumavě nahlédám
a šedou tu chmúru v nich plaším –
no víte co? – já se Vám podávám:
jsem tedy zas letos Vaším!“
Jak pahrbek vedlé to uslyšel,
hned radostí na nebe ječí:
„Vem honem svůj bukáč a dělej hrom,
ať sláva je ještě větší!“
12
V.
Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:
Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:
ženských tu naseto valné jak ku poradě,
a vedlé nich, kolem nich hemží se děti –
jakž vřeští, jak piští to lidské smetí! –
a já tu prostřed sedím!
Ach – hlava jde kolem, sluch můj je rozechvělý,
zrak můj už znaven a mozek už zmámen celý –
vše točí se, běhá a tančí a skáče,
vzduch plný je výskotu, smíchu, pláče –
protivné, děsné hlasy!
A teď – je to drzost! Dvouleté asi robě
chytlo mou nohu a opřelo ručky obě –
ne! na místo kloubů mu důlky v nich sedí! –
a pitomě, tázavě na mne hledí
veliké, modré oči.
[13]
Mám trestat je rukou? houknutím zahnat robě?
rozpaky rostou, já nevím co počít sobě –
a pojednou – pravím Vám, z nenadání,
jak stalo se, neví snad pánbůh ani –
držím to dítě v klíně.
A tisknu je k sobě – měkké mu hladím vlásky,
hlasem pak kdysi jak za doby první lásky,
když panence vyznání činil jsem štkavě,
teď tážu se plaše a zajikavě:
„Děťátko, máš mne rádo?“
14
VI.
Mně dech se v hrdle ouží
Mně dech se v hrdle ouží
a oči mne tak tlačí,
a teskno je mi do hlubin mé duše,
ba myslím věru, že je mi až k pláči!
Snad je tak děcku z rána,
když z nočních mrákot vstává,
a s pláčem šíji matky své ovíjí,
až srdéčko mu v ňadrech usedává.
Snad je tak louce z jara,
když nad ní slunce svitne,
a po travině, mladé po rostlině
zas první rosy visí perly třpytné.
[15]
VII.
Jsem zaleknut, jako bych při hříchu
Jsem zaleknut, jako bych při hříchu
byl pojednou přistihnut býval,
však stalo se, od let co nestalo –
já věru teď nahlas si zpíval!
Vždyť ale snad sám za to nemohu,
proč tedy ta v zápětí tíseň?
jak padl mi jara květ do oka,
tak do duše národní píseň!
Ach, sladká nota!
nechť třeba se tesknota v prsou šíří,
ta písnička znovu zas hrdlem víří,
až zaklokotá.
Jsem ptákem v kleci:
když přistoupíš, v strachu on sem tam lítá,
však z hrdélka píseň už porozvitá
se tlačí přeci.
[16]
VIII.
(Po přečtení čudských písní národních.)
Ty srdce lidské, mistře zpěvů všech,
tak rád bych zpívat uměl!
A jdu se Tebe pooptat,
kdy zpěv má jenom šepotat,
kdy líp zas, aby šuměl?
„Když cestou člověk kráčí znavený
a tíž mu hlavu střásá,
mdlý jeho krok a bledá líc –
Tvůj ret se rozpěj víc a víc,
až zvonem pozajásá.
Však když jde vandrovník kol veselý,
má v oku plno smíchu
a na rtu písní bujných rej –
Tvůj ret pak jenom šepotej
a píseň vlň se v tichu.“
[17]
IX.
Buď požehnán, ty lístku první,
Buď požehnán, ty lístku první,
jenž ve smaragdu bujné zdobě
jsi zrak můj s životem zas spoutal
po té tak teskně dlouhé době!
Buď požehnána, písni první,
jež vylétla’s z lesního houští
a zvonkovou svou mannu sila
po srdce mého zprahlé poušti!
Buď požehnán, paprsku první,
jenž s oblohy v má prsa skanul –
vždyť tebou duch můj ztrouchnivělý
zas v tichý modrý plamen vzplanul!
A je mně teď, jak vzduch by nesl
na vlažných vlnách bájné hlasy,
jak po slunce by zlatých prškách
se třepotaly dávné časy.
[18]
Jak kolem hlavy šplounaly by
zas dětské písně, smavé zkázky,
jak žila by zas matka moje
a hladila mi černé vlásky.
Jak by se ke mně naklonila:
„Jsi mi tak bledý, dobrý hochu,
hleď, kolem vše se směje, volá –
jdi, dítě, ven a hraj si trochu.“
19
X.
Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,
Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,
my ještě cos vyvedem spolu –
Ty’s od kořen do vršku změněna,
já od hlavy po patu dolů!
Můj krok je tak lehký a v nohou mám
teď jakousi žílečku hravou:
kde mohu jít pořádně pěšinkou,
já brouzdám se vedle ní travou;
kde potkám se s bublavým potůčkem,
hned chvilku s ním v hovoru chodím;
kde zahlídnu lučinu, na pozdrav
již klobouk svůj do výše hodím.
[20]
Když květe mi na cestě mladý strom,
já pochvalně po pni jej hladím,
a zpívá-li na větvi pěkně pták,
já pod ním svůj baryton ladím.
Ať dělám co dělám, ať jdu kam jdu,
já musím mít nějakou hračku –
teď sloupnul jsem s rozvité růže list
a pískám naň odrhovačku!
21
XI.
Kdykoli ptala se babička:
Kdykoli ptala se babička:
„Nuž – jakou pak chcete dneska?“
již volal jsem: „„O malém Palečku,
ach, babičko, ta je hezka!““
Pán bůh ví, proč jsem se mýšlil vždy
sám Palečka ve podobě,
a proč jsem vždy sousedku Márinku
si v pohádce pojil k sobě!
Na jejím bělostném rameni
jsem v myšlenkách sídlo své míval,
či z ňader jí, ukryt v nich po bradu,
jsem na svět se ven usmíval.
[22]
XII.
(Motiv dívčí.)
Jaro se ozvalo ve prsou,
srdce tak buší a tepe,
že dívčice naslouchá, zdáť se jí,
někdo že na dvéře klepe.
Skočila, za kliku chytila –
zavanul větříček chladný –
již klika zas cvakla a dívčice
zavzdychla: „Ba ještě žádný!“
[23]
XIII.
Zem, sotva ji sluníčko ohřeje,
Zem, sotva ji sluníčko ohřeje,
již do barev, do zvuků vzkvítá –
a sotva že srdce mé ožije,
již touha mu lesklými nitěmi,
a milost mu zlatými sítěmi
zas na novo osidla splítá.
Jak padl mi jara květ do oka,
jak do sluchu národní píseň –
tak padlo mi děvčátko na prsa,
s ním celá ta zaleklá, šveholná,
ta sladká a náhle zas úbolná,
ta bývalá lásky tíseň.
[24]
XIV.
(Teréze.)
Ty utýráš mne chladem svým,
Ty umučíš mne vzdorem –
já chvěju se, že svatá Tvá
je ve všem Tvojím vzorem:
Teréza à Gesu.
Ta byla krásna, světa div!
a zbožna byla! znášli,
když umřela, že v srdci jí
pak crucifixum našli –
Terézo à Gesu?
Ty’s krásna jak ta Španělka
a žití ach tak ctného –
až umřeš, najdou v srdci Tvém
mne ukřížovaného –
Terézo à Gesu!
[25]
LETNÍ.
[27]
I.
Již lučina je zkosena,
Již lučina je zkosena,
jaká to, jaká vůně!
hle, klásky blednou, blednou stony,
a nad tím celý oblak vonný
se vznáší jak by z bájné tůně.
Ach takhle, pěvče, zahynout
jako ta luční tráva!
Ret bledni již, Tvůj skon Ti věště,
a na něm nechť Ti píseň ještě
v omamnou sloku povyzrává.
[29]
II.
Čtu ve měkké kůře březové,
Čtu ve měkké kůře březové,
na stromě v houští skrytém,
dvě jmena mně osob neznámých
ve srdci prostě vrytém:
Maria, Josef.
A houštím si šlehá po bříze
sluneční záře hravá –
a písmena jedna pošmúrna,
druhá je zlatě smavá:
Maria, Josef.
Ach kolik zde bydlí asi let
lidé ti v srdci vrytém?
a jak as je osud v životě
přešlehal různým kmitem?
Maria, Josef.
[30]
Měl jeden z nich parný červenec,
druhý snad mrazný leden?
Či dosud jsou srdcem spojeni,
srostlí jak ve strom jeden –
Maria Josef?
Když na večer přijde otec zpět,
smějí se květné oči?
a které as z obou poupátek
na krk mu dříve skočí?
Maria? Josef?
31
III.
Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,
Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,
samou záři, samé zlato po horách a dolech stele;
sotva za rána že začal, již se krajina ta celá
– jak na zlaté půdě obraz – bájnou krásou rozeskvěla!
Co ten letní den nám dává! co tu šperku, co tu lesku:
brilianty posypal mi celou tu mou lesní stezku,
lesu šat dal safírový, vedlé něho bujné mlází
zlatými si šípy hraje, stříbrnými míči hází.
Na potoce vlnky pyšně v stříbrných korunkách plují,
nad potokem drahokamy bleskně vzduchem postřelují,
ode břehu po dědině modrounký se závoj třese,
přese celý kraj ten šírý, po celé se hoře nese.
[32]
A na hoře u temene paprskový šlehá plamen,
zakletým tam nad pokladem snad to hoří „boží kámen“,
nebo to tam divé ženy na těch horských bylin vůni
z dumných jeskyň vynešené, drahé šperky svoje sluní.
Tělem sladké teplo běží, jak když děva v rty mne líbá,
tvář se moje pousmívá, hlava chvilkou zakolíbá;
na tu krásu, na to modro v blaženosti ústa špulím,
ve stínu se k mladé lipce vroucně jako k milce tulím.
Je mi blaze, je mi krásně v letním teple,v slunné záři –
jak bych seděl v mléčné lázni, na máslovém na polštáři.
33
IV.
Je tak teplo – je tak ticho!
Je tak teplo – je tak ticho!
Vlnky jenom šepotají,
nad nimi se němým vzduchem
lesklá šídla třepotají.
Ametystové ty jehly
sem tam, sem tam polétají,
oči mé mně zašívají,
mysl moji oplétají.
Ba já cítím, že má duše
někde je už v limbu branách –
pán Ježíš mně postůj v hlavách,
andělové po všech stranách! –
Spal jsem; pojednou však jak by
bylo se mně něco tknulo,
oči se mně rozevřely,
celé tělo sebou hnulo.
[34]
Hledím, trnu – ach ta radost!
tedy předc to pravda jesti:
koho pánbůh pomiluje,
že mu dá i ve snu štěstí!
Zlaté slunko – mezi tím co
tak se mně to slastně spalo –
skrze listí mladé lipky
dukáty mne posypalo!
35
V.
Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si slíčnu,
Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si slíčnu,
a vyzkušení lidé staří praví,
že kdo chtěl přihlídnout, moh’ vidět tuze,
jak oba dávno již jsou láskou žhaví,
moh’ lesklé zřít jich hledy, slastné chvění,
moh’ pozorovat, jaké mají schůze
za lesův obzorem, ba až tam hory na temeni.
Hned z rána obláčkové, bílí jako z vlny,
po širém nebi sem tam houfně stáli,
a na to k pochodu se seřadili
jak šnůry perel, v nekonečnou dáli.
Pak na nevěstu šlojíř dali barvy šedé,
a na vůz s vranými ji mraky posadili –
prach ve kotoučích letí po zemi a svatba jede.
[36]
Před svatbou muzika svou jasavou hrá píseň,
bouř do koní svým modrým pere bleskem,
hrom po nebesích z těžkých kuší střílí –
a svatba k předu jede s divým třeskem.
Kde lidská obydlí, již okna odvírají
a honem za svatbou si povyhlédnout pílí
a šepcí s úsměvem si blaženým: „Bůh žehnej kraji!“
Již svatba přelítla, jen skvoucí deštná vléčka
se za nevěstou táhne ku obzoru.
Jak vínku zdoba v půli roztržená,
od hory temene až dolů k boru
hle! květoucí se duha oble kloní,
a pod ní, bouřným deštěm osvěžená,
zoraná pole krásně jako čerstvý chleba voní.
37
VI.
Nesmějte se pavučince
Nesmějte se pavučince
na mých vlasech, kamarádi,
nesmějte se do očí nám,
že se máme s mladou rádi!
Třeba bylo pozdní lásce
jako v sadě na podzimi:
kapky mlhy po travině,
bílé kvítko mezi nimi –
předce i to pozdní kvítko
ještě těší mladou duši,
pěkně hustým vlasům dívčím,
pěkně plným ňadrům sluší.
Bílé kvítko jahodové,
sedmikrása bělolistá –
a má zšedlá hlava má snad
na těch ňadrech také místa.
[38]
VII.
Jak dobře, že z ráje vyhnal nás
Jak dobře, že z ráje vyhnal nás
kdys všechny ten pánbůh milý!
i žehnáme otcům, praotcům,
že hříchem nás podědili!
Tak vesele se to vandruje,
ve uzlíčku hřích dědičný –
ach bez hříchu by ten květný svět
již spola tak nebyl sličný!
Ba nebýti jeho, zda zněly by
kdy po stráních jarně zpěvy?
zda těšil by kdy nás růží květ
a kyproučké panen zjevy?
[39]
Zda bychom si někdy výskli tak,
když „ku tanci!“ hudbě kynem,
zda bychom se štěstím chvěli tak,
když děvu si k prsoum vinem?
A ptejme se pánů nebo sluh,
z měst slečinky, dívky veské,
a každý nám chvějně přišeptne,
že hřešit je ach tak hezké!
40
VIII.
(Motiv cizí.)
Já umírám láskou. Loučím se
již se vším tím světa pychem –
ach zazvoň mi, děvče, k hodince
svým nejstříbrnějším smíchem!
Hrob vykopej na své postýlce,
šest střevíců dlouhý asi,
a místo těch tříštěk borových
v něj nastlej své zlaté vlasy.
Tak měkký to hrob, tak milounký –:
dvě nad hrobem očka svítí,
dva rty kvetou jako růží keř,
dvě líce jak z ráje kvítí.
Však vdova Ty žíti nemůžeš,
nuž ulehni ve hrob ke mně,
a bůh nám dej sladce spočinout
a lehká nám budiž země.
[41]
IX.
Má poesie – dívčina
Má poesie – dívčina
a mžikem láskou plápolá:
jak spatří oči mladé,
již ruku k srdci klade
a hlava jde jí do kola.
Hned chystá roucho svatební
jak padlým sněhem vroubené,
a chystá závoj řásný
a bleskný šperk si krásný,
i vozy, věnci zdobené.
Již svatba v plném rozletu –
v tom rozum v cestu vyrazí:
tři stará slova vrhne
a šátek v uzel zdrhne
a rázem svatbu přimrazí.
[42]
PODZIMNÍ.
[43]
I.
Náš Boubín má šedivou čepičku
Náš Boubín má šedivou čepičku
a zvolna si z dýmky kouří,
on pánem teď, hledí si do kraje
a lenivě očima mhouří.
Vše vidí: jak jeho že ženuška
si lesní svůj vrkoč plete,
jak větrným, měkounkým chvoštětem
sníh skalního s úbočí mete.
A vidí, jak kolkolem po řekách
ti trpaslí synci malí
si po vodě dolů a nahoru
své mlhové balvánky valí.
Jak šedivé ze skalní kotliny
výš výše se kotouč paří,
kde trpaslí dcerušky pro lidi
z mlh dešťovou polívku vaří.
[45]
A jiné z nich plátna zas utkaly
a věší je za strom všady,
že vandrovník náhle se zaráží
a neví již, kam že a kady.
Zas Boubín se ku řece zahleděl –
tam věru už stavba celá,
a od břehu k břehu se z mlhy most,
jak z mramoru do dálky bělá.
A na břehu stojí lid spěchavý
a radí se zdiven spolu,
a který z nich mamidlu uvěřil,
hrš! sklouzl a sletěl až dolů!
A Boubín se hromově rozchechtal:
„Ne, mámo – ti kluci Tvoji –
ej mají ty děti teď nápady,
že člověku rozum až stojí!
No mládí je mládí a stvořeno,
jak myslím, jen ku radosti –
hoď, mámo, jim mlhy té ještě kus,
vždyť máme jí, chvalbohu, dosti!“
46
II.
Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,
Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,
byl samý nach a plný zlaté zdoby –
však trhám zpět zas zelenou svou síti:
kam on mně used’, bují tořič – kvítí
umrlčí hlavy do podoby.
Já vesel hledal sněžnou parnassii,
má květ tak milý, srdce do obrazu,
a našel ji – však ruka zpět se veze:
kol kvítka můra smrtonoška leze,
s umrlčí lebkou ve svém vazu.
[47]
III.
Když nad střechou osad se zmítá bouř,
Když nad střechou osad se zmítá bouř,
tu přemnohá svém ve přístěnku
si zavzdychne dobrácká dušička as:
„ta nebohá ptáčata venku!“
Ach, prosím Vás, pražádnou lítost jen!
nám, kteří svá nemáme hnízda,
je nejvolněj, nad námi, pod námi bouř
když válečnou muziku hvízdá.
Když kolíbá les se jak na vlnách
a k zemi až shýbá své témě,
a blesky se třískají o čela skal,
až třese se kolkolem země.
A urve-li nás to a smete nás
a rozrazí prsa o kámen –
bouř zahučí velebný pohřební žalm
a příroda zavzdychne amen!
[48]
IV.
(Motiv dívčí.)
Ty naše hodiny
jsou jako z rodiny!
Když jsem s hochem bývala,
koléčka si zpívala,
repetila cvaky cvaky –
když jsme se my políbili,
koléčka si mlaskla taky.
Ach – hocha odvedli,
mně tváře pobledly!
Hodiny teď jdou a jdou
líně jedna za druhou,
a koléčka cvaky – cvaky –
když si vzdychnu na posteli,
koléčka si vzdychnou taky.
[49]
V.
(Motiv italský.)
Kdy láska přilétá?
Když jaro dýchá po horách,
ze země mízu loudí,
a labuť, jinde zrozená,
po našich vodách bloudí;
s břehu když do vln bublavých
měkounká pomněnka se dívá,
a lidem vonných za nocí
v každinké žílce slavík zpívá...
Kdy láska odlétá?
Když nad oblaky nahoře
labuť své mladé volá,
a dole vítr v strništích
vzdorná si hvízdá kola;
v zpáteční vodě pod mlýnem
když žlutavá se stříže točí,
a lidem němých za nocí
i ve snu chladem vlhnou oči...
[50]
VI.
Podzim je zde a krátký den,
Podzim je zde a krátký den,
svět jak by k spaní byl odstrojen.
Již širý kraj zhnědnul a hory jsou
jak holé zdě,
a vzpomenuv jara nevíš víc,
nač bylo zde.
Zkouším si myslet jaro zpět –
těžký je myšlének zpětný let!
Kdo uhod’ by němém tom o lese,
že zpěvem zněl,
kdo o nahém keři trnovém,
že růže měl?
Zimavá třesoucí se zář
pobíhá přes země ztichlou tvář.
Já sleduju zrakem ty záchvěvy
a dýchám chlad,
a duší mou chvěje otázka:
byl jsem já mlád?
[51]
VII.
Že šedivím, praví váš veselý smích?
Že šedivím, praví váš veselý smích?
Teď vidíte, co že je z boje,
jejž s ledovým svádělo rozumem
si horoucí srdce moje
na hranatém živobytí!
Ach potlouklo! Šedivý hlavy lem –
to není snad staroby měkounký sníh,
to stopy jsou krupobití.
Ba – bylo to jako tam na horách!
Žár od jihu k výši se plazí
a z půlnoční druhé zas strany
se ledový vítr zvedá,
až ve výši u skalní hrany
vír v mlhový oba se srazí –
pak sypou se kroupy jak bohatý hrách
a mžikem je hora šedá.
[52]
VIII.
Chtěl věčně bych být jen jak podzimek –
Chtěl věčně bych být jen jak podzimek –
však jako ten první a zdravý:
má z železa svaly, z žuly hnát,
při tom jak dítě je hravý.
On na každou skulinu hvizdne si
a šustí si v každičkém chrastí,
on mlhy si chytá na větev,
větry do skalních si pastí.
On balvany mlhy si do výše
až k temeni Boubínu vleče,
a pranic si z toho nedělá,
v kapkách že vše hned zas steče.
On do kraje smečku si vypustí
svých drobounkých vírových dětí
a do cesty sfoukne jim pro hračku
písek a listí a smetí.
[53]
Pak zase kams do dálky zavolá,
a zní to jak dělová rána –
kde vzala se, vzala, už je tu
obrovská smršťová panna.
A panna hned do kola – do kola,
v důl, na horu nohu svou sází
a podzimek střechy a vývratě
dvorně jí v zástěru hází.
Zas hvizdne si – kosti to projímá –
na mračna, jež nesou si hromy,
a vymknuv jim hromový z rukou klín
po lese štípá jím stromy.
I vyrve jim oheň ze záňadří
svou divoce nezdolnou silou –
„Chci pořezat všechny ty hlavy skal
zubatým bleskem jak pilou!“
54
IX.
Však nechtěl bych být jak ten podzimek,
Však nechtěl bych být jak ten podzimek,
když blízko už k zimě se kloní:
je dětinský, svět-li se zamračí,
hned po tvářích slzy mu roní.
Vždyť po nebi už i to sluníčko
pak smutně o berličkách chodí,
a podzimku starci se každý den
jak ve mlýnském zákalku rodí!
Když krajem jde, chvěje se zimnicí,
a každý mu větérek ostrý,
když lesem, krok chrastí, jak vyschlá když
mu kůže se tluče kol kostry.
[55]
Když trochu chce vesele vykročit,
hned zarazí, schází mu dychu,
když k zlosti se krev chce mu rozvařit,
je vášeň ta jenom už k smíchu! –
Já hledal jsem stařeckou pro vášeň
si obraz, už předc jsem jej našel:
toť na zimu bouř – blesk blikavý
a hrom už jen jak by kašel.
56
X.
,Jeď!‘ – „Kam?“ – ,Kam chceš, jen z města ven!
,Jeď!‘ – „Kam?“ – ,Kam chceš, jen z města ven!
Ať někam ve přírody dóm
se rychle, rychle svezu,
a trávník vidím zas a strom.
My dojeli. – ,Teď slezu!‘
Tak nač jsem vyjel!? – Slunce plá,
však po paprscích spavá rmuť.
Na vodě vráska líná,
po stromech všude, všude žluť,
a z trávníku čpí hlína.
Zde lávka. Vyndám zrcádko –
ne, ne – leť ke všem čertům jen!
Již o strom sklo se drtí –
což vyjel jsem si z města ven
zřít toilettu smrti?
[57]
ZIMNÍ.
[59]
I.
Své čelo mi do okna vtlačila
Své čelo mi do okna vtlačila
a bílým svým okem se dívá –
já vidím ji, zimu tu paní zlou,
jak mlhavým prstem svým kývá.
Je ticho, je mráz a mdlá noha má
si na prahu vykročit váhá,
však zima po horoucí dlani mé
již mlhavou rukou svou sáhá.
A pozvolna ruku tu pozvedá
a klade ji kolem mé šíje –
ta vražedná žena! vždyť cítím již,
jak ze prsou dechy mi pije!
A cítím, jak v ledovém objetí
tvář bledne, ret rychle jak chladne,
jak tepna se ve skoku zaráží
a srdce jak klesá a vadne.
[61]
II.
(Marii.)
Znal jsem ji ještě tak maličkou.
Viděl, jak s dětskou svou sesličkou
ku oknu pracně se táhla.
Vystoupla, špulila drobný ret –
kamkoli pusinkou sáhla,
naskočil čisťoučký ledový květ.
Vidím ji dorostlou, rozkvětlou;
rozkvětlou, v oku však uhnětlou,
po tváři bledost jí běží.
Ku stolu níží svůj chvějný ret,
na stole v rakvičce leží
děťátko, čistoučký ledový květ.
[62]
III.
(Motiv národní.)
Proč vyhlíd’ jsem oknem teď k lesu ven?
Tam u lesa okno se třpytí,
tam v loni byl sněhový ještě lan
a letos už chaloupka svítí.
Já vsázím se, že se tam za stolem
dvě mladistvé tulí teď hlavy,
vždyť v chaloupce mladý je páreček
a první svůj Svatvečer slaví.
A na nebi nad malou chaloupkou
tak do dálky hvězda se třpytí –
snad aby Tři králové věděli,
kam napřesrok s poklonou jíti.
[63]
IV.
V očích mně cos světélkuje,
V očích mně cos světélkuje,
lebkou mně to lehce cinká –
mojí duší náhle vane
mladá, bujná upomínka:
Jasný měsíc, rovná pole,
všude plno sněhu na nich,
a my z chrámu od půlnoční
na zvonivých jedem saních.
V huňaté své kožešině
vedle mne si dívka hoví –
teploučká jak letní vánek,
hezoučká jak dukát nový.
V chrámě jsem se na ni díval,
nosíkem jak v knize leží –
při modlitbě ve dřímotách,
při hubičkách teď tak svěží!
[64]
„Dej mi ještě třetí – čtvrtou –
a pak pátou – šestou, dítko –“
tolik medu, tolik vůně
a tak droboulinké kvítko!
„„A teď Ty mi navrať všecky,““
v smíchu dívčina zas praví –
pěkně se to v saních sedí,
že se nesrážejí hlavy!
Tepny létly, srdce bilo,
jak by rozskočit se chtělo –
rád bych ještě jednou prožil
v myšlénkách vše, co se dělo!
Ale jasný měsíc bledne,
slaběj to vždy hlavou cinká –
za sněhová lada letí
mladá, smavá upominka.
65
V.
Předc jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,
Předc jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,
když četl jsem, co dobrý Krylov píše,
– jakž každé slovo jeho pravdou dýše! –
o modré chrpě, jejím o zármutku.
Ta chrpa tichou nocí naříkala,
že hlavu svou již těžko k zemi kloní,
než jitro svitne, ach! že bude po ní
a teskně nad svou smrtelností štkala.
Ta hloupá chrpa! když tak hlavu chýlí,
že símě její širým polem letí,
že příštím jarem vzkvetou její děti,
že vzkřísí v nich se – hloupá chrpa víli?
[66]
Že ten jen na skon smí si naříkati,
kdo hlucho květl, bez ovoce přejde,
kdo bez vzkřísení pod tu hroudu sejde –
ba naříkati, třeba zaplakati – –
Co dál? – Nic, nic – ach pranic, moji ctění,
chtěl jsem jen říc’ – vždyť též to jiní jistí –
že není dobře vše ve světě čísti
a ještě hůř že: myslit o všem čtení.
67
VI.
Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám
Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám
svou loďku dál životem sunu –
což nechtěla pražádná dušička
sem do mého vsednout člunu?
Ach odpusť mně pánbůh tu otázku,
a nečiň můj hřích ještě větší:
když vesla svá nad vlny nadzdvihnu –
vždyť kanou s nich slzy něčí!
Když na konec kormidla pohlédnu,
vždyť trhnu tak plaše, tak prudce:
tam vzadu ty pruhy – toť spínají
se za mnou dvě bílé ruce!
[68]
VII.
Když jsem mlád byl – když jsem mlád byl,
Když jsem mlád byl – když jsem mlád byl,
jaká vůně byla v lesích,
jaká zeleň po lučinách,
jaké modro na nebesích!
Co si v prsou písní hrálo,
co jich na rtech poletalo –
vše mi v světě v píseň zrálo,
vše a vše se zpěvem stalo!
Myšlénka v zpěv proměněná
zvonila jak ocel zvoní,
šuměla hor nad temena,
jak když orel mraky honí.
Ach jak zněly mladé slohy
jasným zvukem, slyšny všude,
myslím, že z mých zpěvů mnohý
také přes hrob zvučet bude!
[69]
Přišel podzim – těžké časy –
náhle les víc nemá vůně,
lučina ne květů více,
nebe modra ve svém lůně.
Přišel podzim, dny s ním rmutné,
šerá rána, noci černé,
myšlénky v nich k smrti smutné,
nedozírné, nedoměrné!
Myšlénka se pírkem chvěje,
hlas se jako lístek třese,
a co teď ret slabý pěje,
víc se přes hrob nepřenese.
70
VIII.
Když dal osud píseň tobě – jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!
Když dal osud píseň tobě – jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!
Posluchači hlavy věsí,
každý již se poodvrací,
zavzdychne si, zašeptne si:
„Zestár’ pěvec – hlas už ztrácí!“
Když dal osud cestu tobě – jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!
Poutník pak už sice všaký,
bujně okolo se nesa,
outrpně tě měří zraky:
„Chudáček už klesá – klesá!“
[71]
IX.
Jesenní kraj jsem, znavený
Jesenní kraj jsem, znavený
po bujném, úrodném letu,
šerá se po nebi chmúra pne
a písně mé mají se k letu.
Uprostřed kraje je bílý chrám
– tužby mé dosud jej staví –
kol jeho věží se písně mé
teď slétají v šveholné davy.
Zmatený švehol! víc žádný zpěv,
žádné v tom popěvy tklivé,
slyším jen pípnutí tázavé
a vzkřiknutí netrpělivé.
Odleťte tedy, již odleťte
do krajin mladistvě stinných –
s bohem si leťte, já oněmím,
Vy leťte si do srdcí jiných.
[72]
X.
Den vznesl se z údolu; výš a výš
Den vznesl se z údolu; výš a výš
teď kráčí svým světelným krokem –
„Kam jdeš teď, kam jdeš?“ – „„Vždyť vidíš předc,
že ku výši hory bokem.““
A pojednou ztemněla hora se,
a zhaslo i zlacené témě –
„Kde jsi teď, kde jsi?“ Však ticho kol
a němá je širá země.
Já cítím se pojednou opuštěn –
kam asi se den můj vznesl?!
a v zimničném, v toužebném pospěchu
můj k údolu zrak zas sklesl.
Ach celá má minulost – vždyť to tam
již plujou jen mráčkové šedí –
a mně je tak ouzko, tak tesklivo,
jak měl bych jít ku zpovědi.
[73]
XI.
Přede dvorem stará vrba,
Přede dvorem stará vrba,
pně už vydoutnalé,
samá jizva, samá troucheň –
kdy ji podtít ale?
S jara, když jí zbylá větev
květem pookřeje?
V letě, když své staré tělo
na sluníčku hřeje?
Či snad v zimě? spí pak jistě?
necítí to ani?
Starý strom a starý člověk
má tak málo spaní!
[74]
XII.
Liják se v okna boří –
Liják se v okna boří –
noc divoká a děsná!
Já ležím chorý, bez sna,
a lampa noční hoří.
„Světélko poloslepé,
rci, lampo malá, nač jsi tu,
bych viděl líp svou samotu,
svou bolest cítil lépe?“
Mrkla si ve přístěnku:
„„Ej počkej, chvilku počkej jen,
já kmitám, svítím oknem ven,
těm hladovcům tam venku.
Dost jsem se rozproudila,
by liják znal, kam mráz svůj lít,
by kulich zřel, kam v okno bít,
a smrt by nezbloudila.““
[75]
XIII.
Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý,
Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý,
dub stěžeň jeho, boky jako z žuly,
a rovno cestu svou si mořem brázdil,
nechť vlny orkánem se rozedmuly.
Však náhle siný blesk se s nebe snesl
a po korábu jako had sjel k moři –
zvon zaduněl, tak hrozně, žaložalně,
a z lodí kolem zazněl pokřik: „Hoří!“
Jen mžik a koráb letí osamělý –
kdož dlel by tam, kde osud duby drtí! –
divokým skokem letí v noční chmúru,
tam někam v dál, kde čeká přístav smrti.
[76]
Již stěžeň padnul, s ním ta flaga pýchy,
jak z děla rána po vodách to znělo,
sloup jisker šlehnul k nebeským až branám
a zas se kolem do slepa vše stmělo.
A koráb zase dál a jemu v týlu
saň sedí ohnivá a hladně ničí
oud po oudu i kusy v propasť hází,
a vlny dole varem kypí, syčí.
Již trup se níží, jako sen by dýmný
se rozplývají charé jeho rysy –
jen chvíli ještě, malou, krátkou chvíli
a popel můj se s širým mořem smísí!
77
OBSAH.
Jarní:
Str.
Byla to zima překrásná!7
Binokl na očích, v ruce hůl8
Teď v zrcadlo hledím10
Já zanevřel na svět11
Kde jsem se to octnul!13
Snad je tak děcku s rána15
Já věru teď nahlas si zpíval!16
Tak rád bych zpívat uměl!17
Buď požehnán, ty lístku první –18
My ještě cos vyvedem20
O malém Palečku22
Jaro se ozvalo23
Sotva že srdce mé ožije24
Ty utýráš mne chladem svým25
Letní:
Zahynout jako ta luční tráva29
Čtu v měkké kůře březové30
Co ten letní den nám dává!32
Je tak teplo34
Náš kraj se ženil dnes36
Nesmějte se pavučince na mých vlasech38
Jak dobře, že z ráje vyhnal nás39
Já umírám láskou41
Má poesie – dívčina42
[78]
Podzimní:
Náš Boubín má šedivou čepičku45
Já hnal se za motýlem47
„Ta nebohá ptáčata venku!“48
Ty naše hodiny49
Kdy láska přilétá50
Byl jsem já mlád?51
Že šedivým?52
Chtěl věčně bych být jen jak podzimek53
Však nechtěl bych být jak ten podzimek55
Jen z města ven!57
Zimní:
Zima ta paní zlá61
Ledový květ62
Aby Tři králové věděli63
Mladá, bujná upomínka64
O modré chrpě66
Tak sám a sám68
Když jsem mlád byl69
Když dal osud píseň71
Znavený po bujném, úrodném létu72
Den vznesl se73
Přede dvorem stará vrba74
Liják se v okna boří75
Byl pevný koráb to76
[79]
Poznámka: Stručný životopis spisovatelův nalézá se hned v I. čísle „Poetických besed“.
E: až + mk; 2004
[80]