III. Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,

Jan Neruda

III.
Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele, Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,
 samou záři, samé zlato po horách a dolech stele; sotva za rána že začal, již se krajina ta celá – jak na zlaté půdě obraz – bájnou krásou rozeskvěla! Co ten letní den nám dává! co tu šperku, co tu lesku: brilianty posypal mi celou tu mou lesní stezku, lesu šat dal safírový, vedlé něho bujné mlází zlatými si šípy hraje, stříbrnými míči hází. Na potoce vlnky pyšně v stříbrných korunkách plují, nad potokem drahokamy bleskně vzduchem postřelují, ode břehu po dědině modrounký se závoj třese, přese celý kraj ten šírý, po celé se hoře nese. [32] A na hoře u temene paprskový šlehá plamen, zakletým tam nad pokladem snad to hoří „boží kámen“, nebo to tam divé ženy na těch horských bylin vůni z dumných jeskyň vynešené, drahé šperky svoje sluní. Tělem sladké teplo běží, jak když děva v rty mne líbá, tvář se moje pousmívá, hlava chvilkou zakolíbá; na tu krásu, na to modro v blaženosti ústa špulím, ve stínu se k mladé lipce vroucně jako k milce tulím. Je mi blaze, je mi krásně v letním teple,v slunné záři – jak bych seděl v mléčné lázni, na máslovém na polštáři. 33
Básně v knize Prosté motivy:
  1. I. Byla to zima překrásná!
  2. II. Binokl na očích, v ruce hůl
  3. III. Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
  4. IV. Já zanevřel na svět a v samotu
  5. V. Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:
  6. VI. Mně dech se v hrdle ouží
  7. VII. Jsem zaleknut, jako bych při hříchu
  8. VIII.
  9. IX. Buď požehnán, ty lístku první,
  10. X. Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,
  11. XI. Kdykoli ptala se babička:
  12. XII.
  13. XIII. Zem, sotva ji sluníčko ohřeje,
  14. XIV.
  15. I. Již lučina je zkosena,
  16. II. Čtu ve měkké kůře březové,
  17. III. Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,
  18. IV. Je tak teplo – je tak ticho!
  19. V. Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si slíčnu,
  20. VI. Nesmějte se pavučince
  21. VII. Jak dobře, že z ráje vyhnal nás
  22. VIII.
  23. IX. Má poesie – dívčina
  24. I. Náš Boubín má šedivou čepičku
  25. II. Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,
  26. III. Když nad střechou osad se zmítá bouř,
  27. IV.
  28. V.
  29. VI. Podzim je zde a krátký den,
  30. VII. Že šedivím, praví váš veselý smích?
  31. VIII. Chtěl věčně bych být jen jak podzimek –
  32. IX. Však nechtěl bych být jak ten podzimek,
  33. X. ,Jeď!‘ – „Kam?“ – ,Kam chceš, jen z města ven!
  34. I. Své čelo mi do okna vtlačila
  35. II.
  36. III.
  37. IV. V očích mně cos světélkuje,
  38. V. Předc jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,
  39. VI. Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám
  40. VII. Když jsem mlád byl – když jsem mlád byl,
  41. VIII. Když dal osud píseň tobě – jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!
  42. IX. Jesenní kraj jsem, znavený
  43. X. Den vznesl se z údolu; výš a výš
  44. XI. Přede dvorem stará vrba,
  45. XII. Liják se v okna boří –
  46. XIII. Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý,