I. Již lučina je zkosena,

Jan Neruda

I.
Již lučina je zkosena, Již lučina je zkosena,
 jaká to, jaká vůně! hle, klásky blednou, blednou stony, a nad tím celý oblak vonný se vznáší jak by z bájné tůně. Ach takhle, pěvče, zahynout jako ta luční tráva! Ret bledni již, Tvůj skon Ti věště, a na něm nechť Ti píseň ještě v omamnou sloku povyzrává. [29]
Básně v knize Prosté motivy:
  1. I. Byla to zima překrásná!
  2. II. Binokl na očích, v ruce hůl
  3. III. Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
  4. IV. Já zanevřel na svět a v samotu
  5. V. Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:
  6. VI. Mně dech se v hrdle ouží
  7. VII. Jsem zaleknut, jako bych při hříchu
  8. VIII.
  9. IX. Buď požehnán, ty lístku první,
  10. X. Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,
  11. XI. Kdykoli ptala se babička:
  12. XII.
  13. XIII. Zem, sotva ji sluníčko ohřeje,
  14. XIV.
  15. I. Již lučina je zkosena,
  16. II. Čtu ve měkké kůře březové,
  17. III. Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,
  18. IV. Je tak teplo – je tak ticho!
  19. V. Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si slíčnu,
  20. VI. Nesmějte se pavučince
  21. VII. Jak dobře, že z ráje vyhnal nás
  22. VIII.
  23. IX. Má poesie – dívčina
  24. I. Náš Boubín má šedivou čepičku
  25. II. Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,
  26. III. Když nad střechou osad se zmítá bouř,
  27. IV.
  28. V.
  29. VI. Podzim je zde a krátký den,
  30. VII. Že šedivím, praví váš veselý smích?
  31. VIII. Chtěl věčně bych být jen jak podzimek –
  32. IX. Však nechtěl bych být jak ten podzimek,
  33. X. ,Jeď!‘ – „Kam?“ – ,Kam chceš, jen z města ven!
  34. I. Své čelo mi do okna vtlačila
  35. II.
  36. III.
  37. IV. V očích mně cos světélkuje,
  38. V. Předc jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,
  39. VI. Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám
  40. VII. Když jsem mlád byl – když jsem mlád byl,
  41. VIII. Když dal osud píseň tobě – jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!
  42. IX. Jesenní kraj jsem, znavený
  43. X. Den vznesl se z údolu; výš a výš
  44. XI. Přede dvorem stará vrba,
  45. XII. Liják se v okna boří –
  46. XIII. Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý,