V. Předc jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,

Jan Neruda

V.
Předc jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku, Předc jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,
 když četl jsem, co dobrý Krylov píše, – jakž každé slovo jeho pravdou dýše! – o modré chrpě, jejím o zármutku. Ta chrpa tichou nocí naříkala, že hlavu svou již těžko k zemi kloní, než jitro svitne, ach! že bude po ní a teskně nad svou smrtelností štkala. Ta hloupá chrpa! když tak hlavu chýlí, že símě její širým polem letí, že příštím jarem vzkvetou její děti, že vzkřísí v nich se – hloupá chrpa víli? [66] Že ten jen na skon smí si naříkati, kdo hlucho květl, bez ovoce přejde, kdo bez vzkřísení pod tu hroudu sejde – ba naříkati, třeba zaplakati – – Co dál? – Nic, nic – ach pranic, moji ctění, chtěl jsem jen říc’ – vždyť též to jiní jistí – že není dobře vše ve světě čísti a ještě hůř že: myslit o všem čtení. 67
Básně v knize Prosté motivy:
  1. I. Byla to zima překrásná!
  2. II. Binokl na očích, v ruce hůl
  3. III. Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
  4. IV. Já zanevřel na svět a v samotu
  5. V. Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:
  6. VI. Mně dech se v hrdle ouží
  7. VII. Jsem zaleknut, jako bych při hříchu
  8. VIII.
  9. IX. Buď požehnán, ty lístku první,
  10. X. Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,
  11. XI. Kdykoli ptala se babička:
  12. XII.
  13. XIII. Zem, sotva ji sluníčko ohřeje,
  14. XIV.
  15. I. Již lučina je zkosena,
  16. II. Čtu ve měkké kůře březové,
  17. III. Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,
  18. IV. Je tak teplo – je tak ticho!
  19. V. Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si slíčnu,
  20. VI. Nesmějte se pavučince
  21. VII. Jak dobře, že z ráje vyhnal nás
  22. VIII.
  23. IX. Má poesie – dívčina
  24. I. Náš Boubín má šedivou čepičku
  25. II. Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,
  26. III. Když nad střechou osad se zmítá bouř,
  27. IV.
  28. V.
  29. VI. Podzim je zde a krátký den,
  30. VII. Že šedivím, praví váš veselý smích?
  31. VIII. Chtěl věčně bych být jen jak podzimek –
  32. IX. Však nechtěl bych být jak ten podzimek,
  33. X. ,Jeď!‘ – „Kam?“ – ,Kam chceš, jen z města ven!
  34. I. Své čelo mi do okna vtlačila
  35. II.
  36. III.
  37. IV. V očích mně cos světélkuje,
  38. V. Předc jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,
  39. VI. Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám
  40. VII. Když jsem mlád byl – když jsem mlád byl,
  41. VIII. Když dal osud píseň tobě – jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!
  42. IX. Jesenní kraj jsem, znavený
  43. X. Den vznesl se z údolu; výš a výš
  44. XI. Přede dvorem stará vrba,
  45. XII. Liják se v okna boří –
  46. XIII. Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý,