IV. Já zanevřel na svět a v samotu

Jan Neruda

IV.
Já zanevřel na svět a v samotu Já zanevřel na svět a v samotu
 hor zanesl šedou svou chmúru. Však jaro svou dcerušku navedlo: „Jdi pomalu k němu vzhůru!“ A dceruška Zeleň hned šla a šla, a žebroní s slzičkou v oku – co dělat s tím nevinným dítětem! jdu – po jeho jdu už boku. Kde který je strom, honem setřásá mně na ruce květy své svěží, kde které je žitečko na poli, mně radostně v ústret běží. Kde který je ve větvích zpěvný pták, mně nad hlavou písničku zvoní, kde který si povídá šumný les, hned tichne a mně se kloní. [11] Jsem pohnut. „No víte, ta srdečnost – to musím říc’ – ta je Vám ku cti! kdo miluje člověka řádného, tou láskou i sebe uctí. Já v prsa si zkoumavě nahlédám a šedou tu chmúru v nich plaším – no víte co? – já se Vám podávám: jsem tedy zas letos Vaším!“ Jak pahrbek vedlé to uslyšel, hned radostí na nebe ječí: „Vem honem svůj bukáč a dělej hrom, ať sláva je ještě větší!“ 12
Básně v knize Prosté motivy:
  1. I. Byla to zima překrásná!
  2. II. Binokl na očích, v ruce hůl
  3. III. Teď v zrcadlo hledím a sobě v zrak,
  4. IV. Já zanevřel na svět a v samotu
  5. V. Kde jsem se to octnul! Veřejné ve zahradě:
  6. VI. Mně dech se v hrdle ouží
  7. VII. Jsem zaleknut, jako bych při hříchu
  8. VIII.
  9. IX. Buď požehnán, ty lístku první,
  10. X. Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,
  11. XI. Kdykoli ptala se babička:
  12. XII.
  13. XIII. Zem, sotva ji sluníčko ohřeje,
  14. XIV.
  15. I. Již lučina je zkosena,
  16. II. Čtu ve měkké kůře březové,
  17. III. Slunce je jak velký žernov, pánbíček jím den svůj mele,
  18. IV. Je tak teplo – je tak ticho!
  19. V. Náš kraj se ženil dnes, bral oblohu si slíčnu,
  20. VI. Nesmějte se pavučince
  21. VII. Jak dobře, že z ráje vyhnal nás
  22. VIII.
  23. IX. Má poesie – dívčina
  24. I. Náš Boubín má šedivou čepičku
  25. II. Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,
  26. III. Když nad střechou osad se zmítá bouř,
  27. IV.
  28. V.
  29. VI. Podzim je zde a krátký den,
  30. VII. Že šedivím, praví váš veselý smích?
  31. VIII. Chtěl věčně bych být jen jak podzimek –
  32. IX. Však nechtěl bych být jak ten podzimek,
  33. X. ,Jeď!‘ – „Kam?“ – ,Kam chceš, jen z města ven!
  34. I. Své čelo mi do okna vtlačila
  35. II.
  36. III.
  37. IV. V očích mně cos světélkuje,
  38. V. Předc jen jsem kdysi hlavu sklonil v smutku,
  39. VI. Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám
  40. VII. Když jsem mlád byl – když jsem mlád byl,
  41. VIII. Když dal osud píseň tobě – jen ne dlouhou, jen ne dlouhou!
  42. IX. Jesenní kraj jsem, znavený
  43. X. Den vznesl se z údolu; výš a výš
  44. XI. Přede dvorem stará vrba,
  45. XII. Liják se v okna boří –
  46. XIII. Byl pevný koráb to a hrdě vzneslý,