XIII. Zem, sotva ji sluníčko ohřeje,

Jan Neruda

XIII.
Zem, sotva ji sluníčko ohřeje,
Zem, sotva ji sluníčko ohřeje,
již do barev, do zvuků vzkvítá – a sotva že srdce mé ožije, již touha mu lesklými nitěmi, a milost mu zlatými sítěmi zas na novo osidla splítá.
Jak padl mi jara květ do oka, jak do sluchu národní píseň – tak padlo mi děvčátko na prsa, s ním celá ta zaleklá, šveholná, ta sladká a náhle zas úbolná, ta bývalá lásky tíseň. [24]