II. Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,

Jan Neruda

II.
Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,
Já hnal se pestrým, luzným za motýlem,
byl samý nach a plný zlaté zdoby – však trhám zpět zas zelenou svou síti: kam on mně used’, bují tořič – kvítí umrlčí hlavy do podoby.
Já vesel hledal sněžnou parnassii, má květ tak milý, srdce do obrazu, a našel ji – však ruka zpět se veze: kol kvítka můra smrtonoška leze, s umrlčí lebkou ve svém vazu. [47]