VI. Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám

Jan Neruda

VI.
Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám
Tak zvolna – tak smutně – tak sám a sám
svou loďku dál životem sunu – což nechtěla pražádná dušička sem do mého vsednout člunu?
Ach odpusť mně pánbůh tu otázku, a nečiň můj hřích ještě větší: když vesla svá nad vlny nadzdvihnu – vždyť kanou s nich slzy něčí! Když na konec kormidla pohlédnu, vždyť trhnu tak plaše, tak prudce: tam vzadu ty pruhy – toť spínají se za mnou dvě bílé ruce! [68]