VII. Po nebi hvězdic je rozseto,

Jan Neruda

VII.

Po nebi hvězdic je rozseto, Po nebi hvězdic je rozseto,
lesem jak zvonců vřesných, dech času je měrně provádí v jasavých kruzích plesných. Vidíme plesu jenom cíp – zkoumej a čítej sebe líp, mistře v početním cviku, nespočteš tanečníků! Vesele se Zemí Měsíc jde, Země zas v mocném kruhu se okolo Slunce otáčí v zářivém planet pruhu. A i to velké Slunce zas kolem většího vede nás – a toto slunce jeho kde jde? – a kolem čeho? 13 Mysli se nejvýš – a nad tebou hvězd jako vřesných zvonců – a kdybys byl jako Slunce stár, nedomyslíš se konců! Klečím a hledím v nebe líc, myšlénka letí světům vstříc – vysoko – převysoko – a slza vhrkla v oko. 14

Kniha Písně kosmické (1878)
Autor Jan Neruda

Další vydání

VII. Po nebi hvězdic je rozseto, v knize Básně 2 (in Spisy Jana Nerudy, svazek 2) (1956)