XXIII.   Že skály již Země plameny

Jan Neruda

XXIII.

Že skály již Země plameny Že skály již Země plameny
 v nezdolná pouta kují? Vždyť já je zřím, ty plameny, vrch Země poskakují! Vidím je svítit po keřích ve vonných růží tvaru, slyším je v ptačích hrdélcích klokotat v plném varu. Děvčátko když si mlaďounké ku prsoum mocně vinu, cítím, že vinu ohně sloup žhavý, až žárem hynu. A když si lidstvu nahlédnu do zníceného oka, do oka, jež jak hvězdná tůň bájně jde do hluboka; 42 do oka, ježto v mžiknutí rekovným ohněm zjásá, voláli voj svůj do boje svoboda, pravda, krása; v něž při slově lidsky šlechetném vpryskne hned slzná něha: cítím, jak vlastní plamen můj vzhůru až k nebi šlehá. 43

Kniha Písně kosmické (1878)
Autor Jan Neruda

Další vydání

XXIII.   Že skály již Země plameny v knize Básně 2 (in Spisy Jana Nerudy, svazek 2) (1956)