PO ZASLECHNUTÍ
ZAPOMENUTÉHO NÁPĚVU.
– Sestře Olze. –
Vzpomínky ztichlé se ozvaly:
letíme, letíme do dáli...
Mladosti mé zámek neveliký,
zpola lehký empire, zpola rokoko,
v koutech spí tu stíny romantiky,
staré zvěsti svítí ze tmy hluboko.
V kaštanech se do koruny souká
bílou přízí zvolna pavouk pohádky,
a jak rosou blýskla spící louka,
jakoby tam na ní zjev stál přesladký.
Moje mladost. Průsvitná a bledá.
Krásný, tklivý sen, jenž kdysi se mi zdál.
Pohádka, jež kouzlo svoje hledá,
láska zrazená a bez výčitky žal.
Do oken zří zastřených a tmavých,
do samoty cest, jež travou zarostly,
hledá stopy snění přeletavých
v jasmínu, jenž bílý opadal a tlí...
59
A je to vzdech a je zalkání,
co jsme teď slyšeli nad plání...
Jak se dívám na stín mládí svého,
jiskry let mých se mi zamihaly tmou,
tiché znění zpěvu houslového
ze vzpomínek dávných vniklo v bytost mou.
Kdysi! Tehdy dětská mysl vzplála
už jen tušením, jak do snů zazvučí...
Babička má – byla krásná! – znala
rozepříst kol sebe krásy pavučí.
Sníval jsem: Noc byla měkká, rosná,
pod kaštany byla světla rozžata,
salaterenou, to květům do sna,
hrála melodická, stará sonata.
Z parku chvíli nejvýš polohlasem
společnosti šum se v hudbu přimísí;
a jen stranou, zvroucnělí, snad časem
otec můj a matka ruku tisknou si...
Vzpomínko nejsladších dětských snů,
zas kdesi zníš! Zda tě naleznu?...
60