I.
[7]
U NÁS V POLÍCH...
Již nedaleko jaro tiše čeká,
a s příštím jitrem náhle bude tu,
zpěv skřivánků a srdcí touha měkká
se jásajíce vznesou ze květů.
Já pochopil to u nás v polích včera,
jas slunce líbal zemi na čelo,
z níž voněla již požehnání sterá,
a na křoví již listí pučelo.
A do lesů jsem zadíval se dlouze,
kde brzy budou kvésti fialky –
má žena kdysi s polibky a v touze
je posílala za mnou do dálky.
Teď jsou z nich jenom zvadlé relikvie,
a v duši mé jen vůně z lásky té,
a smutek z mládí, které v prázdno žije,
jak plané růže v troskách rozvité.
9
Ó mladosti má, smutný květe drahý,
já dnes už vím a hořce plakal bych,
že došli jsme tak příliš, příliš záhy
až na rozhraní všechněch tužeb svých.
Že zvolna sejmeš svoji dlaň mi s čela
a za mnou kdesi sedneš tesklivá,
jak bys mi ještě něco říci chtěla,
však mlčky se jen zrak tvůj zadívá.
Já cestou půjdu opuštěnou všemi
za písní, jež tu dávno dozněla,
a paprsk slunce mezi haluzemi
pro zbytek dní mi stačí docela.
A v jaře, jež tu brzy vzplane skvělé,
snad přece přijde v chvíli poslední
ta, jež mě potká na mé cestě stmělé,
a fialku mi podá poslední.
10
INTIMNÍ.
Je večer tesklivý, bez pozdní písně ptačí,
v něm podzim voní už a do duše se tlačí,
s ním slzné stesknutí z hladiny řeky vstává.
Co chtěl jsem ve svých snech mi šerem prokmitává,
a co jsem nedosnil, vždy časně probuzený,
a všechna bolest má, vzkřiknutí bez ozvěny.
Ti, jež mám nejvíc rád, vždy zůstali mi cizí,
a už i mládí mé mi bez úsměvu mizí,
plod žádný neuzrál ze květů na mém stromě,
a nikdy neřek’ jsem, co v duši pálilo mě,
jen stále toužil jsem a náruč rozevíral –
a den můj květnový už na západě zmíral.
Mělo by léto hřát a zatím podzim čiší,
mou smutnou modlitbu dnes bůh už neuslyší,
ji nikdy neslyšel, ač kleče jsem ho prosil,
mou líhu vyprahlou v dnech vzrůstu neporosil,
vždy s každým večerem jen stíny napršely,
a k hvězdám neviděl jsem pro zrak slzou stmělý.
Ty, tichá astro má, až píseň napadne mi
o polním skřivanu, jenž z hnízda vzlétl němý,
jen beze slova dlaň svou polož na mé čelo.
Co v srdci chtělo znít a nikdy nedoznělo,
ty, až se večer stmí, uslyšíš z dálky zpívat,
a sen mé mladosti v tvou hruď se bude dívat.
11
SLOKY.
Do mých lučin zatoulalo se tvé mládí rozpačité,
udiveno stanulo tu, k obzorům se zahledělo,
do mračen se zadívalo, v moje vášně špatně skryté,
jak se jimi nad západem všecko světlo dosud tmělo.
Ale kvetlo jaro kolem, mládí tvé se nezachvělo,
do vysoka, do daleka všecko v modru znělo písní,
motýli mých smělých plánů líbali mu jasné čelo,
samo čisto bylo jisto, že se všednem nepotřísní.
Vedle cesty bílé břízy nadějí mých vyrůstaly,
mládí tvoje pospíchalo radostno tak v jejich stíny.
Jen tam stranou neměly se vztyčiti ty šeré skály
a tak chladně položiti v cestu šedivý stín viny.
Teď tvé mládí v stesku stojí, tklivo ve svém procitnutí,
v oči nepochopitelné hydry uděšeno zdlouha zírá.
Ale večer nad obzory vlahá dále jíti nutí,
a už nad východem vzchází s novou hvězdou nová víra.
12
PADÁ MLHA...
Padá hustá mlha do stišených lad
a jak tiše padá, do duše mě mrazí:
vím, i do dnů našich padne jedenkrát,
květy dneška zima nelítostně srazí.
Vím, teď máš mne ráda, mládím prohřáta,
ale život má své temné prohlubiny,
krajina snů našich, sněhem zaváta,
i tu velkou touhu zastře jednou stíny.
Jenom vzpomínání mlčelivý pták
zadívá se teskně, dlouze do minula –
vím, dnes máš mne ráda, a přec i v tvůj zrak
jakby se ta mlha vlákny navinula.
13
TESKLIVOST POZNÁNÍ.
Kudy chodím, teskno je mi pro mé touhy nesplněné,
pro vidiny snů, jež vždycky nedosněny záhy ztratím,
pro to listí urvané mi, které vítr v dálku žene,
a pro kraje opuštěné, do nichž se už nenavrátím.
Na mé pláni vřesy kvetou nízko jen svým drobným květem,
při západu jen sem někdy zpozděný pták cestu ztratí,
a tak bloudím, a má mladost sama jde už někde světem,
a já svadnu nezužitý jako tráva na souvrati.
Když jsem zpíval na tržišti svoje osamělé žalmy,
nikdo při nich nezaslzel, nikdo neusmál se ani,
a když v touze dlaň jsem vztáhl, nikdo svoji nepodal mi,
a kdo podal, nestiskl ji, nedotkl se mojich skrání.
Jen ty snad bys pochopila, a snad to i k štěstí stačí,
třebaže se pel mých květů dávno v hluché prázdno sprášil,
a přec, když chci do klína ti hlavu sklonit v tichém pláči,
vždy se vracím, abych se rtů úsměv tobě nezaplašil.
14
VZPOMÍNKA.
U nás v kraji mlhy lehaly už v pole,
ale v oněch lesích jak by léto hřálo,
podzimem sic žloutlo listí na topole,
ale kudy šli jsme, ještě nepadalo.
Od Šumavy chvíli chladný vítr zavál,
jenom blíže k sobě schýlil naše čela,
z kytice tvých růží květ snad opadával,
ale jeho vůni ty jsi v duši měla.
A jak měsíc svítil v dálkách mlčelivých,
do hor jsem se díval, a tak se mi zdálo,
ve vanutí větru na hřebenech křivých
jakoby tam němé naše štěstí stálo.
Jakoby tam stálo nad nějakým srázem –
a já jsem tě sotva na svou stezku svedl:
proto jsem se tenkrát zachvěl jako mrazem,
a ty jsi se ptala, proč jsem náhle zbledl.
15
NADE SRÁZEM.
Zahřímalo náhle, a den prchl smavý,
opřela se bouře do šumavských skal,
a jak šumělo nám deštěm kolem hlavy,
přízrak úzkosti se z hlubin vysoukal.
Šedivý stál všude, kam se zrak náš stáčel,
dole z jezera se díval mlčící,
a mně pojednou, jak za tebou jsem kráčel,
zdálo se, že nelze již tě dosíci.
Proto jsem tě chytil křečovitě, náhle,
lávkou nade srázem převedl tě sám.
A pod skalní stěnou v rozsedlině táhlé
jakoby náš život rozšklebil se tam.
Vše v té jedné chvíli z důli zašlehlo mi,
jak jdem vedle cestou nejistou,
bez opory v sobě, chytajíce stromy
bez kořenů vzrostlé v skalách za cestou.
Viděl jsem tu hloubku rozevřenou, temnou,
se vší silou jsem si přitáhl tě blíž –
a když’s večer odtud vracela se se mnou,
oč jsme blíž si byli, ani netušíš.
16
OKAMŽIK V TICHU.
Dveře jsem přirazil – teď je klid;
můžeš se v duši již utišit,
zlekaná volně si oddechnout,
tiše si vedle mne usednout.
Uvolnit bolesti na chvíli,
nechat až, den jak se nachýlí,
a jak tak hodiny zvolna jdou,
vyznít vše tlumivou náladou.
Vím, jak ti do květů vítr švih’,
před tebou v cestě jak prach se zdvih’,
a teď bych rád v tichu těchto chvil
všecko ti ztracené nahradil.
Chtěl bych ti říci, jak mám tě rád,
chtěl bych se v oči ti zadívat,
poslouchat plaché tvé srdce bít,
tiše tě, tichounce políbit.
Chtěl bych ti zadýchat duši tvou,
mlhu z ní zaplašit šedivou,
a cestou větrnou volný vlas
uhladit měkce a teple zas.
17
Ale zvuk kyvadla nad námi
v tichu tom do srdce bodá mi,
nedá a nedá již zapomnít,
za chvíli že je zas nutno jít.
Zase že vítr nás ovane,
v duši ta mlha že zůstane,
a všude u cesty přízrak zlý
těch, kteří šli tu a nedošli.
A tak jen stiskl jsem ruku tvou;
ale až v noc vyjdem mrazivou,
nechám tu ruku již ve svojí,
duši tvou zastru jak závoji.
Žádný nás nezdrží pohled zpět,
úzkost nás nebude pohánět,
ve větru skryji tě v zátiší,
v nejprudším budu ti nejbližší.
Nechať pár ilusí spálil mráz,
bez nich snad životem půjdem snáz,
a když i uvíznem v závěji,
přec nám už bude teď tepleji.
18
V PODZIMNÍM PODVEČERU.
Zas večery jsou víc vždy zašeřeny,
a za Petřín se každý shoupne spíš,
a pod ostrovy do bělavé pěny
den každý sype žluté listí již.
A nábřežím když jdeme nyní spolu,
nám častěj’ v tvář se vítr vyšklebí,
a ze svítilen jak to skřípne dolů,
vždy zrak se teskně stočí po nebi.
Již zase jedno léto k zimě chladne,
a jeho žár byl sotva tebe zhřál,
a s balkónu ti poslední květ spadne
dřív, než se bílý v slunci vykoupal.
A oč v tom létě byli jsme si bližší,
když v mlhách večer nad rybníky táh’,
když i šum řeky jakoby byl tišší,
a hlasy mlkly všude v rovinách.
19
toTo poznání, že dovedem být šťastni,
a úzkostné se k sobě přimknutí,
vzpomínku zašlou, usmíření vlastní
teď jako astru k hrudi připnu ti.
Zda, vedle mne až usedneš si tichá,
zlekána chladem, jenž vál ulicí,
ta všecka krása a ta všecka pýcha
zas z duše tryskne tobě do lící?
Ó, viď, tvůj úsměv přece hřáti bude,
a jeseň marně mlhu rozpíná;
jen žlutý list, a na něm kapky rudé,
nám padl maně oknem do klína.
20
ROZCHOD.
Tak tiše vešla z nenadání,
a já ji cítím, jak se dívá,
jak stojí přísná, zádumčivá,
a ohlédnout se bojím na ni.
Teď za mnou stojí. V cestu moji
jen stín svůj mlčky položila.
Vím, chce i touhu, jež mi zbyla
jak svadlá myrta na závoji.
Kdys přicházela s prškou květů,
a do mých snění bouřně vpadla,
zlomila větev, která chřadla,
a deset za ni dala světu.
Kdys vybíhal jsem vstříc jí zmámen,
jak její píseň z dálky zněla.
Má jarní setba vzešla celá
i tam, kde do ní padl kámen.
Teď přišel červen, bude zrání –
a moje mladost za mnou stojí,
je na odchodu, mlčky stojí,
a v mlčení je vyčítání:
Má vzešlá setba nedozrává,
a přece byly dny tak slunné;
teď za dnem den se k létu sune,
leč ke žni žádný nesvolává...
21
Ó, slunce hřálo, věru hřálo!
Však noci byly dlouhé, teskné,
z těch, jimiž hvězda nezableskne,
a vichrem to v nich hučívalo.
Když klasy kvetly, nejvíc válo,
že někdy i ty polní máky
v těch mrazných nocích svadly taky.
To se už ke žním schylovalo...
A už tu moje mladost stojí
a přísná mlčí, jen se dívá,
tak s výčitkou, tak zádumčivá!
A touha šeptá v nepokoji.
Jen jedna, a již poslední je:
mít ještě sílu jíti polem,
jež bez klasů mi vzrostlo kolem,
jít navečer, než den se skryje,
a aspoň květy, když ne klasy,
si v kytku svít, a v zapadání
poslední paprsk chytit na ni,
nést v podzim aspoň tuchu krásy!
– – – – – – – – – – – – –
Stín přede mnou a mladost za mnou,
má mladost, sama stín už němý.
Vím, jistě vím: teď odnese mi
i poslední mou touhu klamnou.
22
V PODZIMIPODZIMÍ V PARKU.
Drobounké lístečky akátu,
plno jich ve trávě stlívá,
žlutavý smutek těká tu,
v alejích mlhou kývá.
Bez hlesu nizoučko nad plání
holubi přeletí zvolna...
Náhle tě lítost pokání
rozchvěje mimovolná.
Cítíš už zimu tam za mříží,
vidíš, jak chladně se dívá.
Kudy se v srdce připlíží,
kolik jen hodin zbývá?!
Horoucí paprsky sluneční
najednou málo tě hřály,
z hladiny času všude ční
nějaký kousek skály.
Všude zříš záhony nezryté
v poli, z nějž málo jsi klidil,
a nějak cítíš v chvíli té:
došel’s, a nepořídil.
Díváš se, díváš a zamýšlíš,
co chvíli list na tě spadne;
šel jsi a šel, a náhle zříš
poledne šedé, chladné.
23
VÁNOČNÍ VZPOMÍNKA.
Památce sestry Mařenky.
Zda letos zase teplá rouška sněžná
ti hrobku měkce zahalí,
až ona štědrá radost světoběžná
svíčičky v oknech zapálí?
Zda letos zase, jako bylo loni,
dřív, než se večer sešeří,
mdlý paprsek se zamihotá po ní
a v květy sklouzne po keři?
Zda letos zase – ale nač se ptáti:
vím, zas že přijdu k poledni,
že v radost mou stín bolesti se vrátí,
ne prvně a ne poslední.
Má žena dá ti bílé, smutné květy,
a v nich svou němou žalobu,
a čistá slza neřeknuté věty
ti žhavě prolne do hrobu.
Má sestřičko, už nepotkáš se s námi,
tvůj úsměv už tu pohasl,
jdem ztesknělí a stále více sami,
a chlad nám duše roztřásl.
Až večer světla vánoční se vznítí,
sníh s tvého rovu nesvlaží.
A srdce na dně lednou krůpěj cítí,
a ta už v štěstí překáží.
24
II.
[26]
RISPETTI.
Rispetti rejem amorettů
snů nad okrajem tiše hrají,
a usměvavě ve přeletu
toužení srdce rozdmýchají.
Kdes v hlubinách se rozevlají
lehounké vůně svadlých květů;
zpěv zapomněný v lonském máji
jsou rispetti, rej amorettů.
27
PŘED STAROU VÁSOU.
Na staré váse malba stará
o hravých láskách vypráví,
o dávno zhaslém slunci jara,
než věk náš přišel zdlouhavý.
Úsměvy jakés v bledém chvění
jak svítily by do mých snění.
A loutky melodie stichlá
mi kdesi v hloubce duše vzdychla.
28
DĚTEM.
I.
I.
Zas jako bílé pampelišky pýří
se po cestičkách parku zabělaly.
Princezny hravé, drobní bohatýři,
jak se nám bez vás ty dny smutny zdály!
A srdce bije v nedočkavém plese,
když po desáté ze škol vracíte se,
když zazní v slunečnu váš hlahol drahý.
Ó, usměvavé, krásné příští Prahy!
29
II.
II.
Díval jsem se na vás, drobné pražské děti,
na dně duše vyvřel smutku pramínek:
se žloutnoucích stromů, hle, co chvíli sletí
list na snědé jaro vašich ramínek.
Jakoby vás ovál budoucna zlý osud!
Díval jsem se na vás, teskno je mi posud.
Jste tu spolu v smíchu bohatí i chudí;
z hříchů největší spí dosud... Až se vzbudí!
30
III.
III.
Radujte se v slunci, klasy příštích zrání,
kdo ví, kdy už se tu vítr rozduje.
K jakým večerům se vaše jitro sklání,
k jakým skalám květný kalich dopluje?!
Jednou ode břehu proud jej přece strhne.
Drobné děti Prahy, vím, proč zrak mi vlhne.
Rozhlaholte jenom vzduch až k modru nebe:
vy to necítíte, jak i v slunci zebe.
31
PÍSEŇ V POLÍCH.
Ode vsi písnička zavála,
ztracená, dávná melodie;
některá duše se zasmála,
která tu těžce, slzně žije.
Stajené, pradávné utlačení
nad jarní pole se vzepjalo.
Naslouchám písničky rozperlení;
v refrénu zpěváku selhalo.
32
MOTÝL.
Tiše, tiše, bez hlesu
první motýl mih’ se jarem,
na paloučku lonském, starém
znaven zapad’ do vřesu.
Zamyšlen se za ním dívám:
bez cíle v prach světa splývám,
plachý motýl s cesty zbloudilý;
a vřes nikde, ani na chvíli.
33
ROZKVETLA JABLOŇ.
Jako v zázrak zahalena
jabloň přes noc z trávy vstala,
na větvích se rozhoupala
zrůžovělá květů plna.
Nad vrchy když slunce vzplálo,
zlato po ní rozsypalo.
Včely sborem píseň snují,
a mou jabloň obletují.
34
NÁLADA ŠERA.
V hodině večera sedím sám,
stišení přírody naslouchám;
větvičky nejtišší zašeptání
rhytmické písně má divné zdání.
Z šera se kvetoucí bílé stíny
jakoby tyčily nad hrob viny.
Tajemný smír a toužný sten
jediný soulad, horký sen.
35
STESK USMÍŘENÍ.
Opuštěnou stezkou v poli
pod topoly jdeme zase,
dnes už touha nezabolí,
dnes už duše nezleká se.
Ale v tichu usmíření
vzpomínkou přec stesk se vzpění
po vzdoru, s nímž kdysi v poli
větrem šli jsme pod topoly.
36
DO NOCI NASLOUCHÁM:
Žitná pole květem voní
v orosený noční vzduch,
klamavé a monotonní
znění bije o můj sluch.
Je to píseň v dálce kdesi?
Lomí proud se o útesy?
Ne, hlas bez ozvěny pouhý,
jenom pláč má marné touhy.
37
POD KVETOUCÍM STROMEM.
Z obrazu jak Waltera Cranea
v květech stojí moje žena,
prostřed jara šumná, mladá,
s větví na ni stříbro padá.
Za chvíli se večer stmaví,
v stráni pták se písní znaví,
a jen vůní ve mdlé touze
strom, kde stála, vzdychne dlouze.
38
NÁVRAT.
Dala’s mi na stůl šeříku květ,
aby mi voněl, přijdu-li zpět,
sama jsi odešla, nežli se stmělo
černavou, z které už v daleku hřmělo.
Vdýchal jsem z bezu duše tvé vzkaz,
slyšel jsem z bouře života hlas,
jásavý touhou v živelné zlobě.
Zpěněnou vodou plavím se k tobě.
39
VE SV. JANĚ POD SKÁLOU.
Mezi lesy ticho spalo
nezbuzeno krokem tvým,
stopu tvoji posypalo
slunce prachem zlatistým.
Šla jsi pružná podle skály,
a jen v trávě počítaly
tep tvé krve nízké vřesy.
Ticho spalo mezi lesy.
40
NÁŠ ŽIVOT.
V neutichlém rozechvění bezradostné živobytí
na přeslici osudu se odvinuje jednou nití,
v jednom letu ze dne k noci, sotva duše paprsk chytí,
sotva ovlaží se rosou, dále je nutno, dál.
Jenom někdy dlaň se vztáhne po stínu, jímž oblak šlehl,
ale omyl vyvolá jen nový stud a žal.
A jdou touhy, když si večer do krajiny měkce lehl,
leč už není zastavení, kdo se odpoutal.
41
VEČER.
V sentimentálním měsíčním přísvitu
naklidněneklidně hučí dno Prahy:
v stínohru štítů stříbrně zalitu
zrak se mi zadíval vlahý.
Čarovná noc a šeříky ze zahrad,
všecko tak opojně splývá...
Proč jen cos v duši stále se slyším ptát:
kolik těch nocí mi zbývá?
42
V BOLESTI CHVÍLE.
V teplou noční tmu se dívá
duše mdlá a slzavá,
dole stará vrba kývá
na oblaka toulavá.
Hloubka tmy je mlčelivá,
ani vzdech ji nezvíří.
V teplou letní noc se dívá
bolest, jež se nesmíří.
43
JEDINÉ ZBÝVÁ.
Všecko jsem řekl na marno, do větru,
a teď mne duše bolí,
a přec ten opar bolesti nesetru
útěchou jakoukoli.
Dozněla píseň horkého života,
refrén je bezbarvý, chudý.
Ale když osud temnem se mihotá,
bolest je plamének rudý.
44
III.
[46]
Z JARNÍCH SMUTKŮ.
Dnes vonělo už jaro z tichých polí,
jež spala v běli sněhů posledních;
kouř ze vsi táhl lehce pod topoly
a jiskry slunce kmitaly se v nich.
Ze křovin touha hovořila ptačí
o blízkém příští květů do zahrad.
Jen s holých strání do údolí kráčí
stín výstrahy a nedůvěry chlad.
Jde lehce jen a sotva stopy vtiskne,
leč sesmutnělá duše rozumí:
až nade květy první bouří blýskne,
i nad hřbitovem déšť se rozšumí.
47
VZPOMÍNKA.
Zvučely zahrady tisíci písněmi
– sensace všední a prostá –
pod stromy svítilo zlatými třásněmi,
mohl’s je počítat do sta.
Chvíle sem zavála bělavé motýly,
vlašťovka modrem se kmitla,
a někde ve vsi jak poledne zvonili,
vzpomínka za srdce chytla.
Vzpomínka tichá a šerá a vzdálená,
s nevelkou travnatou hrází,
struha je pod ní a voda v ní skalená,
hučení mlýna jen schází.
Vzpomínka zpola jen vzepjatá k vědomí,
ale až semknula zraky!
Nejtišší hladinou lidského svědomí
chvílemi zavře to taky...
Dosud jsou zahrady plničky písněmi,
ve trávě zlato je posud,
v tichu jen slyšíš, jak tluče se při zemi
ubohý člověka osud.
48
OKAMŽIK TOUHY.
Taková náhle podivná touha mne chytla
utíkat kamsi daleko, daleko z města,
stišená stráň se v samotách myslí mi kmitla,
pod stromy v květu v obilí ztracená cesta.
Cítila duše vzduchem jak zavála vůně,
jakoby květů pršelo okolo na sta...
Byla to chvíle, ale teď srdce mi stůně,
ztrpklo mi jako závistný ikonoklasta.
Touha už zmlkla, a jenom zůstala tíseň,
a jenom chůze je mi tak těžkou a smutnou:
někde je slunce, usměvy, jaro a píseň,
a my tu vadnem, snítky jež od větve utnou...
Až budem jednou, ženo má, staří a schřadlí,
na marno vyšlá touha ta všechna se vrátí;
jiní že žili, my jen že sny jsme si přadli,
to na dně srdcí do smrti bude nám lkáti.
49
GRIEGOVA PÍSEŇ.
Když tu píseň měkce v přítmí
hraje moje žena,
jakoby se někde v blízku
jako ve rtů němém stisku
ozvala mi zaslzená
píseň mládí stará.
Jakoby se ze tmy vzpjalo
s výčitkou a smutkem,
co kdy hořelo a hřálo,
než mi chladlo, shasínalo
v zavanutí příliš prudkém
rozeplání jara.
Moje jaro! Už je za mnou,
květů zbylo málo.
Člověk se jen dívá, dívá,
všecko v slzné šero splývá,
co kdys v srdci krví zrálo
zvolna řídne, všední.
Už jen tiše čekat zbývá
a se opřít v duši...
A jak hraje tu má žena,
sama steskem zaslzena,
srdce zná a duše tuší
písně akkord slední.
50
SMUTEK ŽIVOTA.
Ve snech vídat dálky nesmírné a posvěcené,
na skalinách strmých hranic světla k nebi pálit,
ve hlubinách duše bouře slýchat rozlícené,
a stát vedle plotu, nemoci se na krok vzdálit!
Cítit se tak malým, a tak bez moci a krásy
všechen život marnit, jak se dnové za dny plouží,
ani nemít sílu setřít slzu s drahé řasy,
ani dobře neznat, komu vlastní srdce slouží!
To jsou mlhy, jimiž listy mládí ovlhly mi
příliš záhy v létě. Jak je donést do jeseně!
A jak, i když svitne oblakami sešedlými,
nemusiti myslit, myslit na to každodenně!
51
SVATOPLUKU ČECHOVI.
21. II. 1906.
Znaven písní v šeření podvečera
prostřed květů v zahradě usnul Horác.
Modré zvonky ševelem rozhoupaly
v tichou se píseň.
V starých stromů listoví přitemnělém
stichly ptačí důvěrné rozhovory,
včely zvučně šumící nad záhony
svěsily křídla.
Básník zmlkl. Večera klid si žádá.
Ale v teplém západu rozjiskření
slunné lásky záplava dlouze v čelo
člověka líbá.
52
PAMÁTCE BÁSNÍKA.
– Ve výroční den smrti Julia Zeyera. –
Umřel básník, jako květ pod jabloní tiše svadne,
jako v misce obětní bílé světlo shasne náhle,
jak když obraz prastarý v galerijní chodbě táhlé
při západu slunce kdys nenadále se zdi spadne.
Do polí, kde nebolí, co kdy v duši zabodlo se,
navrátil se lidský stín světlý mezi lidské stíny,
v světa šírém nesmírnu v jeho místo vstoupí jiný
– a přec slunce neshladí stopu, kudy on šel v rose.
Umřel člověk – myšlénka stopou chodí dál, jež zbyla,
umřel básník, bílý květ – jeho vůně neodvála,
nad hrobem, kam sestoupil, věčnost v den té smrti stála,
a ve starý, vzácný kříž písmo svoje tiše vryla.
53
V ZÁTIŠÍ.
– Paní Ludmile Danzerové. –
I.
I.
Pole rozvlněných klasů,
za ním v hloubce život bije,
ze stlumených zní sem hlasů
monotonní melodie.
Zde však klid spí pod oblaky;
jenom z lesa s větví jedlí
vzpomínek sem lstivé zraky
zří, jež usnout nedovedly.
54
II.
II.
Uprostřed vlhké jedlové vůně
u cesty vlídných domků je řada,
opodál v samet mlčící tůně
slunečné zlato v penízcích padá.
Na kámen v stráni ještěrka chvíli
bázlivé tílko důvěrně vzepne.
V dálce, jak průsek ke vsi se chýlí,
čechrá se jakés políčko řepné.
Zevšad se ticho poledních kouzel
neslyšným proudem při zemi vlní.
Duch, jenž se marně bolestí vzpouzel,
souladem smíru zvolna se plní.
55
III.
III.
Jakoby na konci života
najednou stojíme cizí;
sotva se z klasů zrak vymotá,
v hlubině lesa už mizí.
A jaké pod nebem ticho je,
do něhož včely jen bzučí!
Na výspě uprostřed příboje
srdce tu modlit se učí.
56
NAD OTCOVOU STAROU KNIHOU.
„O wenn sie wüsste, wie ich Ihr gut bin.“
Jakoby z flaconu stará vůně dýchla,
jak by se rozechvěla houslí píseň stichlá,
jakoby v daleku svitl oheň bílý,
tajemné vzpomínky sny mé vyvábily.
V edici Schillera jakés dávné velmi
vzdech tvého stesknutí tiše pověděl mi
o mládí vzplanulém, o veliké touze,
vteřinách bolesti žitých za dny dlouze,
o láskách vzkvetlých a vyvanulých zase,
životě pravdy, jenž chodil sloužit kráse,
dlouho mi povídal, poslouchal jsem tiše,
viděl jsem mladost tvou, jak ta slova píše.
Kde jsou dnes zármutky, kde ta horování!
Starostný život se unaveně sklání,
z úpalu denního v stinný večer stihl.
To jen se motýla bílý přízrak mihl.
57
Vyplašen všetečně ze sna vzlétl maní,
tušit mi dovolil svoji krásu ranní,
dívám se za ním, a náhle je mi líto,
že už je večer. A bylo krásně žito!
Dnes leží Schiller už tiše ve přihrádce,
na mladá vzrušení vzpomene se krátce,
a přece tehdy se žilo jistě zdlouha;
z květů je v herbáři vždy jen snítka pouhá.
Dnes jen tvůj syn, jenž mám v srdci žár tvé krve,
vracím se k toužení mladosti tvé prvé,
hladím si vzdálenou krásu tvého snění,
hledám tvé radosti dávné, utrpení.
Z vybledlé řádky mi svadlá vůně dýchla;
byla to matka má, k níž tvá touha vzdychla?
či asi tehdy ti v snech plál profil bledý?
bylo to poprvé či už naposledy?
Otázky stále, a kdo je zodpovídá?
Léta šla dlouho, a život dojmy střídá.
Až někdo po létech můj verš čísti bude,
kdož ví, zda uvidí v něm ty kapky rudé.
58
PO ZASLECHNUTÍ
ZAPOMENUTÉHO NÁPĚVU.
– Sestře Olze. –
Vzpomínky ztichlé se ozvaly:
letíme, letíme do dáli...
Mladosti mé zámek neveliký,
zpola lehký empire, zpola rokoko,
v koutech spí tu stíny romantiky,
staré zvěsti svítí ze tmy hluboko.
V kaštanech se do koruny souká
bílou přízí zvolna pavouk pohádky,
a jak rosou blýskla spící louka,
jakoby tam na ní zjev stál přesladký.
Moje mladost. Průsvitná a bledá.
Krásný, tklivý sen, jenž kdysi se mi zdál.
Pohádka, jež kouzlo svoje hledá,
láska zrazená a bez výčitky žal.
Do oken zří zastřených a tmavých,
do samoty cest, jež travou zarostly,
hledá stopy snění přeletavých
v jasmínu, jenž bílý opadal a tlí...
59
A je to vzdech a je zalkání,
co jsme teď slyšeli nad plání...
Jak se dívám na stín mládí svého,
jiskry let mých se mi zamihaly tmou,
tiché znění zpěvu houslového
ze vzpomínek dávných vniklo v bytost mou.
Kdysi! Tehdy dětská mysl vzplála
už jen tušením, jak do snů zazvučí...
Babička má – byla krásná! – znala
rozepříst kol sebe krásy pavučí.
Sníval jsem: Noc byla měkká, rosná,
pod kaštany byla světla rozžata,
salaterenou, to květům do sna,
hrála melodická, stará sonata.
Z parku chvíli nejvýš polohlasem
společnosti šum se v hudbu přimísí;
a jen stranou, zvroucnělí, snad časem
otec můj a matka ruku tisknou si...
Vzpomínko nejsladších dětských snů,
zas kdesi zníš! Zda tě naleznu?...
60
TIŠE SE DÍVÁM...
Tiše se dívám v noci do tvých snů,
tiše jdu všude stopou tvojí za dne,
a kde ti v cestě hloží naleznu,
alespoň trny olamuji zrádné,
a když ti ze sna vzlykne bolest denní,
aspoň ti zjasním ranní probuzení.
A je to přece málo, pramálo,
ještě si cosi duše tvoje žádá,
slzí to v oku, když se usmálo,
mlčí to v srdci, díš-li: mám tě ráda,
nad každou prací, jež ti hlavu sklání,
chvílemi vzdychne zmlklé litování.
A já tě chápu, třeba nepovíš:
když jsem se s tebou na rozcestí setkal,
za mnou se tměla cesta dlouhá již,
den první tobě zlato v zraky vetkal.
Byla jsi srdci květem ze hlubiny
kořen však tuší na dně stlívat jiný.
61
Proto, když duši tvou to zabolí,
cosi i v mojí rozpláče se zticha,
a já to cítím, ať jdem kamkoli,
dost přece ti mé srdce nepospíchá,
vím, že i nad tvůj milý úsměv sladký
zrak se ti kamsi pořád dívá zpátky.
Proto mi nelze dost tě míti rád,
vrátit tvé duši, co ti srdce vzalo,
proto chci v tmu ti hvězdy rozžíhat,
přinutit slunce, by jen tebe hřálo,
proto tak střežím úzkostně tvá snění,
a tvoji cestu rovnám po kameni.
62
ADVESPERASCIT.
I.
I.
Za štíhlý kostelík nad Chuchlí na stráni
den sluncem zlacený se k noci naklání,
a smutnou zahradou jdou stíny podvečerní,
v té chvíli samoty mí společníci věrní.
Je všecky poznávám, jak rostou před okny,
jak v koutech pracovny se předou v staré sny,
a co se k západu ztad světla zbytky ztrácí,
se zapomenuté mé mládí s nimi vrací.
Pobledlé, průhledné – vím, už mi umřelo –
teď jako krásný stín se jenom přichvělo
v tom sešeření dne, půlnoci mrtvých snění;
tak přišlo ke mně zas pro slovo odpuštění.
Ó v dálky zapadlá mladosti spanilá,
co touhy úsměvné ti srdce posílá,
má duše bolestná jak horoucně tě volá –
a tvojí památce přec žehná jenom zpola.
To, co mi nevrátíš, co’s nikdy nedala,
co mému životu tvá víra prohrála,
velkého souladu akkordy slavné, smělé,
a velká vítězství, a silné nepřátele,
63
a vášní krásný žár, jímž krev se rozpění,
a v jitrech slunečných nad tvůrčí zemdlení
z modravé výsosti skřivánčí rozesmání – –
oh, ani nemyslit, nemyslit na to ani!
Lze srdci odpustit a při tom trpět dál;
kdes mládí umřelo, kdos život pochoval.
Ze hlubin minula zní temné vyzvánění
o marné lítosti pro marnou krásu snění.
– – – – – – – – – – – – – –
Na starý kostelík už havran noci sed’,
dne záblesk uzoučký tam šlehl naposled,
ze stínů večera tma zhoustla, úzkost šeptá,
má mladost uvadlá už nedívá se, neptá.
Kdes v dálkách údolí, jež rostou v nekonečno,
a v černu všedním tak, až zřít je nebezpečno,
tam zašlo mládí mé, ubohé, marné, chladné,
jak nevykvetlý květ když ve vichřici spadne.
64
II.
II.
Znějí zvony podvečerem
za obzorem za stráněmi,
v údolí už mlhou šerém
mlčky plyne bílá řeka.
V zamyšlení stojím němý,
duše čeká, něco čeká.
Ticho z bílých sněhů vstalo,
které v brázdách měkké zbyly,
něco z polí zazpívalo,
smutně, že to v srdce bolí.
A já zřím, že není síly
jít už do těch šírých polí.
Za řekou jde noc už tiše,
soulad zvonů dozní záhy.
Naposled se zvedla v pýše
duše má a čeká, čeká.
Ale temno nade prahy
osiřelou naděj leká...
65
III.
III.
Tak nějak příliš záhy se dneska setmělo,
jakoby nikdy slunce už vyjít nemělo,
jakoby černých ptáků se křídla rozpjala,
a s výšin nesletěla, jen čekala.
Ze zahrad vůně stoupá tajemných kořistí,
a nesplněné sny jsou přímluvci nejistí.
V předtuše, srdce moje, proč’s tak se zachvělo?
Chlad perutí těch zavál mi na čelo.
A tmí se víc a více, noc bude za chvíli;
má nepokojná duše, už jsme se zpozdili,
v dáli nám světla shasla, jdem dole roklinou,
hvězd svity na smíření sem nesplynou.
A z rokliny je na stráň už blízko docela,
kde prostřed akátů se cíl jednou zabělá.
Je zatím temno ještě – proč zachvěl jsi se, víš.
Jdem kamením a hložím – však stále blíž.
66
IV.
IV.
Jak na západě den už mizí se dívám v myšlénkách,
a někde v dálce nad Zbraslaví jak v šerý stín se stáh’,
a moje všecko marné žití mi roste ze tmy vstříc,
neplodné mojí přítomnosti bolestně kývajíc.
Je marno skorem dnes už želet, co nikdy nebylo,
svůj každý den jsem teprv chytil, když už se šeřilo,
i tebe už jen před západem svým touhám našel jsem,
a přec odejdu bez výčitky s posledním večerem.
Jen to mi ještě srdce trýzní lítostí marnivou,
že mnoho jich tu s tebou zbude a nikdo s duší tvou,
že půjdeš smutna prázdnem světa ve větrů vanutí,
tak sama, sama na své pouti, kde není stanutí.
Že drahá, malá bytost tvoje se opře vichřicí,
a hlavička tvá umořená a srdce kypící
a krásná duše roztoužená že v klid se neschýlí,
a nikde tichým polaskáním nenajde posily.
67
Mé duše kouzlo, smavá ženo, kdo tebe pochopí,
kdo uvidí až na dno slzí, jež ve tvém srdci spí,
kdo podepře tě v umdlévání, a z dálky, neviděn
za tebou půjde cestou tvojí v tvůj vyplněný sen?
A tak se na tě dívám často, když usneš únavou,
a bezútěšná přemýšlení jdou nocí klamavou;
a je mi líto zoufanlivě, že neumím ti dát,
co cestu tvou by pro vše věky dovedlo urovnat.
68
OBSAH.
Věnování3
V podvečer mladosti5
I.
U nás v polích9
Intimní11
Sloky12
Padá mlha...13
Tesklivost poznání14
Vzpomínka15
Nade srázem16
Okamžik v tichu17
V podzimním podvečeru19
Rozchod21
V podzimi v parku22
Vánoční vzpomínka24
II.
Rispetti27
Před starou vásou28
Dětem I.–III.29 – 31
Píseň v polích32
Motýl33
Rozkvetla jabloň34
Nálada šera35
Stesk usmíření36
Do noci naslouchám37
Pod kvetoucím stromem38
69
Návrat39
Ve Sv. Janě pod skalou40
Náš život41
Večer42
V bolesti chvíle43
Jediné zbývá44
III.
Z jarních smutků47
Vzpomínka48
Okamžik touhy49
Griegova píseň50
Smutek života51
Svatopluku Čechovi52
Památce básníka53
V Zátiší I. – III.54 – 56
Nad otcovou starou knihou57
Po zaslechnutí zapomenutého nápěvu59
Tiše se dívám...61
Advesperascit I. – IV.63 – 68
E: až; 2004
70