NADE SRÁZEM.

Adolf Bohuslav Dostal

NADE SRÁZEM.
Zahřímalo náhle, a den prchl smavý, opřela se bouře do šumavských skal, a jak šumělo nám deštěm kolem hlavy, přízrak úzkosti se z hlubin vysoukal. Šedivý stál všude, kam se zrak náš stáčel, dole z jezera se díval mlčící, a mně pojednou, jak za tebou jsem kráčel, zdálo se, že nelze již tě dosíci. Proto jsem tě chytil křečovitě, náhle, lávkou nade srázem převedl tě sám. A pod skalní stěnou v rozsedlině táhlé jakoby náš život rozšklebil se tam. Vše v té jedné chvíli z důli zašlehlo mi, jak jdem vedle cestou nejistou, bez opory v sobě, chytajíce stromy bez kořenů vzrostlé v skalách za cestou. Viděl jsem tu hloubku rozevřenou, temnou, se vší silou jsem si přitáhl tě blíž – a když’s večer odtud vracela se se mnou, oč jsme blíž si byli, ani netušíš. 16