U NÁS V POLÍCH...

Adolf Bohuslav Dostal

U NÁS V POLÍCH...
Již nedaleko jaro tiše čeká, a s příštím jitrem náhle bude tu, zpěv skřivánků a srdcí touha měkká se jásajíce vznesou ze květů. Já pochopil to u nás v polích včera, jas slunce líbal zemi na čelo, z níž voněla již požehnání sterá, a na křoví již listí pučelo. A do lesů jsem zadíval se dlouze, kde brzy budou kvésti fialky – má žena kdysi s polibky a v touze je posílala za mnou do dálky. Teď jsou z nich jenom zvadlé relikvie, a v duši mé jen vůně z lásky té, a smutek z mládí, které v prázdno žije, jak plané růže v troskách rozvité. 9 Ó mladosti má, smutný květe drahý, já dnes už vím a hořce plakal bych, že došli jsme tak příliš, příliš záhy až na rozhraní všechněch tužeb svých. Že zvolna sejmeš svoji dlaň mi s čela a za mnou kdesi sedneš tesklivá, jak bys mi ještě něco říci chtěla, však mlčky se jen zrak tvůj zadívá. Já cestou půjdu opuštěnou všemi za písní, jež tu dávno dozněla, a paprsk slunce mezi haluzemi pro zbytek dní mi stačí docela. A v jaře, jež tu brzy vzplane skvělé, snad přece přijde v chvíli poslední ta, jež mě potká na mé cestě stmělé, a fialku mi podá poslední. 10