INTIMNÍ.

Adolf Bohuslav Dostal

INTIMNÍ.
Je večer tesklivý, bez pozdní písně ptačí, v něm podzim voní už a do duše se tlačí, s ním slzné stesknutí z hladiny řeky vstává. Co chtěl jsem ve svých snech mi šerem prokmitává, a co jsem nedosnil, vždy časně probuzený, a všechna bolest má, vzkřiknutí bez ozvěny. Ti, jež mám nejvíc rád, vždy zůstali mi cizí, a už i mládí mé mi bez úsměvu mizí, plod žádný neuzrál ze květů na mém stromě, a nikdy neřek’ jsem, co v duši pálilo mě, jen stále toužil jsem a náruč rozevíral – a den můj květnový už na západě zmíral. Mělo by léto hřát a zatím podzim čiší, mou smutnou modlitbu dnes bůh už neuslyší, ji nikdy neslyšel, ač kleče jsem ho prosil, mou líhu vyprahlou v dnech vzrůstu neporosil, vždy s každým večerem jen stíny napršely, a k hvězdám neviděl jsem pro zrak slzou stmělý. Ty, tichá astro má, až píseň napadne mi o polním skřivanu, jenž z hnízda vzlétl němý, jen beze slova dlaň svou polož na mé čelo. Co v srdci chtělo znít a nikdy nedoznělo, ty, až se večer stmí, uslyšíš z dálky zpívat, a sen mé mladosti v tvou hruď se bude dívat. 11