TESKLIVOST POZNÁNÍ.

Adolf Bohuslav Dostal

TESKLIVOST POZNÁNÍ.
Kudy chodím, teskno je mi pro mé touhy nesplněné, pro vidiny snů, jež vždycky nedosněny záhy ztratím, pro to listí urvané mi, které vítr v dálku žene, a pro kraje opuštěné, do nichž se už nenavrátím. Na mé pláni vřesy kvetou nízko jen svým drobným květem, při západu jen sem někdy zpozděný pták cestu ztratí, a tak bloudím, a má mladost sama jde už někde světem, a já svadnu nezužitý jako tráva na souvrati. Když jsem zpíval na tržišti svoje osamělé žalmy, nikdo při nich nezaslzel, nikdo neusmál se ani, a když v touze dlaň jsem vztáhl, nikdo svoji nepodal mi, a kdo podal, nestiskl ji, nedotkl se mojich skrání. Jen ty snad bys pochopila, a snad to i k štěstí stačí, třebaže se pel mých květů dávno v hluché prázdno sprášil, a přec, když chci do klína ti hlavu sklonit v tichém pláči, vždy se vracím, abych se rtů úsměv tobě nezaplašil. 14