PADÁ MLHA...

Adolf Bohuslav Dostal

PADÁ MLHA...
Padá hustá mlha do stišených lad a jak tiše padá, do duše mě mrazí: vím, i do dnů našich padne jedenkrát, květy dneška zima nelítostně srazí. Vím, teď máš mne ráda, mládím prohřáta, ale život má své temné prohlubiny, krajina snů našich, sněhem zaváta, i tu velkou touhu zastře jednou stíny. Jenom vzpomínání mlčelivý pták zadívá se teskně, dlouze do minula – vím, dnes máš mne ráda, a přec i v tvůj zrak jakby se ta mlha vlákny navinula. 13