PAMÁTCE BÁSNÍKA.

Adolf Bohuslav Dostal

PAMÁTCE BÁSNÍKA. – Ve výroční den smrti Julia Zeyera. –
Umřel básník, jako květ pod jabloní tiše svadne, jako v misce obětní bílé světlo shasne náhle, jak když obraz prastarý v galerijní chodbě táhlé při západu slunce kdys nenadále se zdi spadne. Do polí, kde nebolí, co kdy v duši zabodlo se, navrátil se lidský stín světlý mezi lidské stíny, v světa šírém nesmírnu v jeho místo vstoupí jiný – a přec slunce neshladí stopu, kudy on šel v rose. Umřel člověk – myšlénka stopou chodí dál, jež zbyla, umřel básník, bílý květ – jeho vůně neodvála, nad hrobem, kam sestoupil, věčnost v den té smrti stála, a ve starý, vzácný kříž písmo svoje tiše vryla. 53