DĚTEM.

Adolf Bohuslav Dostal

DĚTEM.
I. I.
Zas jako bílé pampelišky pýří se po cestičkách parku zabělaly. Princezny hravé, drobní bohatýři, jak se nám bez vás ty dny smutny zdály!
A srdce bije v nedočkavém plese, když po desáté ze škol vracíte se, když zazní v slunečnu váš hlahol drahý. Ó, usměvavé, krásné příští Prahy! 29
II. II.
Díval jsem se na vás, drobné pražské děti, na dně duše vyvřel smutku pramínek: se žloutnoucích stromů, hle, co chvíli sletí list na snědé jaro vašich ramínek.
Jakoby vás ovál budoucna zlý osud! Díval jsem se na vás, teskno je mi posud. Jste tu spolu v smíchu bohatí i chudí; z hříchů největší spí dosud... Až se vzbudí! 30
III. III.
Radujte se v slunci, klasy příštích zrání, kdo ví, kdy už se tu vítr rozduje. K jakým večerům se vaše jitro sklání, k jakým skalám květný kalich dopluje?!
Jednou ode břehu proud jej přece strhne. Drobné děti Prahy, vím, proč zrak mi vlhne. Rozhlaholte jenom vzduch až k modru nebe: vy to necítíte, jak i v slunci zebe. 31