V PODZIMÍ V PARKU.

Adolf Bohuslav Dostal

PODZIMIPODZIMÍ V PARKU.
Drobounké lístečky akátu, plno jich ve trávě stlívá, žlutavý smutek těká tu, v alejích mlhou kývá. Bez hlesu nizoučko nad plání holubi přeletí zvolna... Náhle tě lítost pokání rozchvěje mimovolná. Cítíš už zimu tam za mříží, vidíš, jak chladně se dívá. Kudy se v srdce připlíží, kolik jen hodin zbývá?! Horoucí paprsky sluneční najednou málo tě hřály, z hladiny času všude ční nějaký kousek skály. Všude zříš záhony nezryté v poli, z nějž málo jsi klidil, a nějak cítíš v chvíli té: došel’s, a nepořídil. Díváš se, díváš a zamýšlíš, co chvíli list na tě spadne; šel jsi a šel, a náhle zříš poledne šedé, chladné. 23