OKAMŽIK V TICHU.

OKAMŽIK V TICHU.
Dveře jsem přirazil – teď je klid; můžeš se v duši již utišit, zlekaná volně si oddechnout, tiše si vedle mne usednout. Uvolnit bolesti na chvíli, nechat až, den jak se nachýlí, a jak tak hodiny zvolna jdou, vyznít vše tlumivou náladou. Vím, jak ti do květů vítr švih’, před tebou v cestě jak prach se zdvih’, a teď bych rád v tichu těchto chvil všecko ti ztracené nahradil. Chtěl bych ti říci, jak mám tě rád, chtěl bych se v oči ti zadívat, poslouchat plaché tvé srdce bít, tiše tě, tichounce políbit. Chtěl bych ti zadýchat duši tvou, mlhu z ní zaplašit šedivou, a cestou větrnou volný vlas uhladit měkce a teple zas. 17 Ale zvuk kyvadla nad námi v tichu tom do srdce bodá mi, nedá a nedá již zapomnít, za chvíli že je zas nutno jít. Zase že vítr nás ovane, v duši ta mlha že zůstane, a všude u cesty přízrak zlý těch, kteří šli tu a nedošli. A tak jen stiskl jsem ruku tvou; ale až v noc vyjdem mrazivou, nechám tu ruku již ve svojí, duši tvou zastru jak závoji. Žádný nás nezdrží pohled zpět, úzkost nás nebude pohánět, ve větru skryji tě v zátiší, v nejprudším budu ti nejbližší. Nechať pár ilusí spálil mráz, bez nich snad životem půjdem snáz, a když i uvíznem v závěji, přec nám už bude teď tepleji. 18