U NÁS V POLÍCH...
Již nedaleko jaro tiše čeká,
a s příštím jitrem náhle bude tu,
zpěv skřivánků a srdcí touha měkká
se jásajíce vznesou ze květů.
Já pochopil to u nás v polích včera,
jas slunce líbal zemi na čelo,
z níž voněla již požehnání sterá,
a na křoví již listí pučelo.
A do lesů jsem zadíval se dlouze,
kde brzy budou kvésti fialky –
má žena kdysi s polibky a v touze
je posílala za mnou do dálky.
Teď jsou z nich jenom zvadlé relikvie,
a v duši mé jen vůně z lásky té,
a smutek z mládí, které v prázdno žije,
jak plané růže v troskách rozvité.
9
Ó mladosti má, smutný květe drahý,
já dnes už vím a hořce plakal bych,
že došli jsme tak příliš, příliš záhy
až na rozhraní všechněch tužeb svých.
Že zvolna sejmeš svoji dlaň mi s čela
a za mnou kdesi sedneš tesklivá,
jak bys mi ještě něco říci chtěla,
však mlčky se jen zrak tvůj zadívá.
Já cestou půjdu opuštěnou všemi
za písní, jež tu dávno dozněla,
a paprsk slunce mezi haluzemi
pro zbytek dní mi stačí docela.
A v jaře, jež tu brzy vzplane skvělé,
snad přece přijde v chvíli poslední
ta, jež mě potká na mé cestě stmělé,
a fialku mi podá poslední.
10