horská studánka

Stanislav Kostka Neumann

horská studánka
ty páre, skloněný nad pramenem v divoké horské květnici, lze pohádkovým tě nazvat jménem; adame, evo, vy s čepicí. ty páre, skloněný nad studánkou a šťastný v širé samotě, že v ráj jsi vešel horskou brankou alespoň jedenkrát v životě – s tvrdé své hůry se pietroš dívá, pijí mu krev jak sladký lík, prýští mu z boku studená, živá, z boku, kde kvete pěnišník. nahoře v sedle se stádo pase, vinčare, zdvihni trembitu na zdraví tichu a vůni a kráse, ještě jim nefičí do krytu. 39 zarůstá zelení sebe jistou kdys válkou zhanobený hvozd. skloněni v trávě nad vodou čistou, chceme věřiti v budoucnost. 40