jsou ještě básníci vysoké polohy
pro modrá nebesa, hvězdnaté oblohy,
podvůdky pobožné i poetické;
já na kukuřici vzpomněl si v souvrati,
když mě dnes jarní den ponoukal zpívati,
vznešené nejsou starosti mé lidské.
to hospodářská je ovšem jen rostlina,
a přece byla mi nejedna hodina
s ní přána, půvabná i kormutlivá;
a pak dá sypání pro lidi nejchudší
aspoň tam na jihu, nežli je umučí
evropa panská, hrabivá a divá.
mimo ty vysoké lány jsem chodíval,
sám když jsem uherskou rovinou bloudíval,
v munduru vojenském sen civilisty;
jezerem šuměla pole i tenince,
střapaté palice zrály už v peřince,
slunce se mazlívalo s těmi místy.
jsou nebezpečné prý vysoké lány ty,
jsou-li v nich úskoky nepřátel ukryty,
ale, což válčí štědrá kukuřice?
zrna nám dávala bílá i ze zlata,
když hlad nás jindy žral, jatečná telata,
a skryly nás ty ověnčené svíce.
a na kukuřičné chleby zas vzpomínám
v škiptarské, tvrdé a syrové zemi tam
u moře modrého a lahodného;
s pórkem je křesťan i musulman chroupali,
a pod minarety vojáčci slintali
nad chutnou krásou těsta zlatového.
tomu je dávno, a mnoho se změnilo,
jen dravci loupí zas, jako se loupilo,
a v jejich říši chudý zůstal hladným;
ale i setba se na slunci zelená,
ó stvoly, skryjte zas křehká má ramena,
v polích a lesích úsměv je tak snadným.
bylo to nedávno, je to zas jako sen,
s tou, již mi život dal, korunu v pozdní den,
spolu jsme ctili vaše mocné klasy
tam, kde smích slunečnic předstírá veselost,
kde však jen bída je pravdivá přítomnost
a černá zrada s úlisnými hlasy.
a šli jsme dále a v horách jsme bloudili,
tu, kukuřice, tvé palice nebyly –
jen touha bez groše, ó zrní kupné:
jaký by v horách těch rodil se krásný lid,
kdyby mu dopřáli tebou se nasytit,
ty, zlato chudých, chudým nedostupné.
už zapomenouti na tohle nemohu,
tvé jméno vzruší mě nad každou oblohu,
lásky i záští rozněcuje ctnosti.
rodíš tak štědře, ó stvole, buď milován;
ale co s těmi tu, jimiž je ukrádán
chudáku od úst dar tvé horlivosti?!