PRVNÍ DEN

Stanislav Kostka Neumann

PRVNÍ DEN
Srpnové slunce spí na tichém dvoře, v chomáčích trávy mezi kamením, do úzké cely padá svit jen spoře a smutek jen se vlní chladem tím. Jak hučící a rozpěněné moře pár silných dojmů víří mozkem mým, jenž pobouřen a fantasticky tvoře, ve hlavě kypí s žárem palčivým. A hledím bojácně a dýchám stěží, jak štvaná zvěř, když v houštině kdes leží a naděj má, že snad ji nedorazí. – – – – – – – – – – – – – – Klíč v pevném zámku dozněl naposledy – proud světla juž je znavený a bledý – večerní stíny po stěnách se plazí. 15