NÁVRAT
Zčeřilo vlny jezero spící v pryskyřic vůni ve hvozdě duše, jezero snů... S bázlivým masem, omženým touhou, stoupá tam Ona... cudně jak luna chví se až k dnu... S karmínem studu zakrývá lůno ve zmatku bázně, v rozkoši předtuch, s vůní jež schnou, – ciboře ňader s hostií slávou, ciboře stkané z konstelac sněhu pyšně se pnou. Tak jsem Jí slepnul před velkým hodem, než vzplanul požár svatební noci v posteli mé, než Její cudné panenství dívčí v oltáři svatém generac příští spálili jsme. Tak jsem Ji viděl před ložem čistým ve zmatku bázně, v rozkoši předtuch, s vůní jež schnou, než rozlit flakón cudného klínu, dvojice těl než splynula ve směs rozžhavenou – – – Tomu juž dávno... Ona se stala Satana kněžkou se řevem vášně, sluncem jež plá 257 do ruda v mlhách opilých smyslů; vítězná teď na panenství troskách purpurem vlá... V ložnice chrámu postaven oltář Tobě, ó vládče, Satane, pane, kde nocí dnem polštáře horké dýchají parfém, sladký Ti parfém rozlité vášně v povelu Tvém... A jen ve chvílích, kdy všecko usne, znavené službou Tobě, ó pane, k jezeru snů vrací se Ona, jak jsem ji viděl před ložem čistým... cudně jak luna chví se až k dnu... 258

SLOKY
Slečně Slávě Dlouhých
Ta naše ulice za řídké noci včera, kol zahrad přítulných když jsem se vracel sám! Kře couvly nalité do rozlezlého šera, myšlének koťata jsem drzá vehnal tam. V mém nitru siesta se rozložila líně, dech květů zrosených z kře naladění čpěl; – jen tichou ozvěnou se chvěly ještě síně, jak mládí Vašeho smích prv je rozzvučel. A větve okvetlé se nakláněly ke mně, a mládí vonělo, a svěžest voněla, – co sem tam v řadu líp, jež modlily se jemně, zář plynu lila se, tak trochu zardělá. A měsíc poléval svým prachem vše, i stíny, a hvězdy třásly se jak v touze pohlavní... V té noci květnové ký div že krok byl líný, a vůní zmámený, se sotva loučil s ní – – – Teď vím, že nelze žít tak proklatě a ztěžka jen vztekem krve své, jen vztekem k zalknutí, byť tvrdé setmění a všedno mdlého dneška v mém nitru zalehlo vše vřelé k vzplanutí –: ta první vonná noc, jež prosákne se duší, blín záští udusí a skepsi zaškrtí jak lišku, hladová jež pasti nevytuší a vnadou zlákána ve tmách se usmrtí. 259

EPIGRAF PAULU VERLAINOVI
Cizelovanou harfu strun nervózně jemných tělo, hospitál opustivší, po dvorech a hospodách vleklo; dnes šansónou bujně to zavířilo v strunách, by zítra při zbožném hymnu vyzáblé koleno kleklo. – Za lásku k sobě Život sžehá... Však bůh, ten přičte mu k dobru snad, že láskou k němu bídě své ulámal hroty. – Teď praskly struny; mrazem ledna?... mrazem žití spíše, a tělo sesulo se dál v nekonečné variaci hmoty. 260

IMPROVIZACE PROTESTU
F. V. K.
Nepozdvihujte prapor budoucích lidí! Jako vlk hladový, jenž, kde by co zadávil, slídí, do našich domů se vtíráte. Nepozdvihujte prapor budoucích lidí! S tou mrchou, jež dohnívá zvolna, Čas do sklepů prokletých temnot i jméno sklidí nenasytného červa. Je v nenávisti láska; však přílišnou modlou vám vlastní je sval, než abyste, rdouse, miloval. Vzplane nám nádhera slunce! Však Volnost a Lásku duše má vidí. Nepozdvihujte prapor budoucích lidí! 261

KAKTUSOVÝ KVĚT
Ve skleníku mých zahrad roste a vlastní krví sytí se kaktusový rudý květ, rozvitý juž zcela. Buď zdrávo, žhavé moje záští, má nenávisti vřelá! – – Na chvícím se klíně houpával jsem milenku výskající a její rety se svými jsem vášnivě spájel; na chladném oltáři lásky prodejné zažeh jsem svíci a s nevěstkou marně roztoužení svá zkájel. V jemné vibrace strun sladké mandolíny své prsty jsem nechával vpadnout za nestřežených chvil; a pyšnou hymnu odboje zpíval jsem ve mračen temné klíny, když bouře nad lesy řádila a v nejvyšších stromech zněl kvil. Oh, mnohá rozkoš lomcovala tělem mým i duší za jiter plných ptáků a v nocích plných hvězd; však které blaho sžehá více a která rozkoš víc kruší nad horkou tvou vůni, květe, – krvavou stopu tvých cest?! Buď zdrávo, sladké moje záští, má nenávisti vřelá! Ty, která v má ústa tlačíš pohrdy hořké sliny, bych vmetnul je do tváře profánním, ať v hadrech či v zlatě jich těla, mrtvé přítěži koles, jež letí v Budoucna stíny. Ty, která v rytmech mých písní blýskáš meče bílým plamenem proti žezlům, poutům, bičům, ať kdekoli svistí, proti modlám pozlaceným a těm, kdož chvějným prosí rtem a pokorně sklonili šíji, by s knížaty mohli jísti. 262 A konečně ty, vítězná Herodias, když hlavu Jana zřela na míse, ty, která se smíchem odrážíš od hrudi mé morálky hlas a pohár mi tlačíš do ruky, jejž naplnil Života kvas. – – Ve skleníku mých zahrad roste a vlastní krví mou sytí se kaktusový rudý květ, rozvitý juž zcela. Buď zdrávo, žhavé moje záští, má nenávisti vřelá! 263

NA STARÝ KLEN
Oh, šerá koruno, staré srdce, měknoucí ptačími smíchy, od svěžích jar prvních kolikrát ševel chladu tvého mě zlákal! A klid mých strun býval rozzvučen... a po kvasu sníval tichý... v mém paláci Radost hýřila... Snů teskných tam líhával zákal. Oh, klene v zahradě za stodolou! To bylo hovorů, když o tom všem s tebou duše má do pozdních žvatlala hodin! Dobráku starý! Ne smaragd síní svých nahoru, píšťalu kosí pozvals tam nahoru, by tanec mých vizí se rozlil do ticha nejhlubších spodin. A když průvod let dětských přešel za třesku plechových puklic, ty to víš, čím srdce výskalo divě, jak sladká Puberta přepadla mě, v podivné touhy se kuklíc, ty, jenž horké jsi chladil mi čelo, pach sadu když hltal jsem chtivě! Však teď mou lásku, mou lásku, viď, otče můj adoptivní, pod svoje křídla vezmeš a uložíš měkce! A na posměch světa řádům ptáci nám dají své lekce! 264

PÍSEŇ KRÁLOVSKÁ
Jednomu lásku, druhému záští, lhostejnost hlupákům v žití. Klekněte, kdož jste zbloudili v říš mou: jsem král a rozdávám panství! Jednomu lásku, druhému záští, jak se kdo hluboce skloní; pokorným lásku, buřičům záští, vlažnost, kde bratr se nabíd. Jednomu lásku, druhému záští; jsem král, jenž rozdává panství. Klekněte, kdož jste zbloudili v říš mou: blah, kdo se nejhlouběj skloní! 265

OSTROVY
Panu L. S.
Naše ostrovy příliš hrdou mají vegetaci vášní. Naše dny úsměvů a naše zamlžení, naše bouře i večery naší luny, naše tmy i blesky o polednách našich, hle, jásat chtějí i lkát, burácet i spát, mlčet i hřát! – – Vraťte se, drahoušku! Prodejte uměníčko! Nejste ostrovem, jenž proráží moře. Vraťte se! Topte se kolem v těch vlnách! Trochu své duše dáte. Ale ty perspektivy, jež máte, šťastný proteženec! Vraťte se! Zpíváme píseň osamocení na svých ostrovech, jež mají hrdou, vysokou vegetaci vášní. 266

HOREČKA DRNKÁ...
Noc je a v luceren žluti ulice leskne se vlhkem, zdlouhavé krůpěje tíhnou – na vlažný kámen. – V mých strunách horečka drnká falešně tragickou píseň; zda z vln těch zachráníme aspoň ubohou duši?! Maso je skleslé, je skleslé, nervy jsou skleslé, jsou skleslé, horečka drnká v mých strunách, duše je skleslá. Podivně tesklivý pocit vlastních a dědičných hříchů padá a doléhá těžce k tělu i duši. Noc je a v luceren žluti ulice leskne se vlhkem, zdlouhavé krůpěje tíhnou na vlažný kámen. A tak si připadám náhle: starý a vyžilý světák uprostřed opilých holek v kavárně noční. – – – – – – – – – – 267

VYHASLÉ SOPKY V ÚZEMÍ SLADKÉ KRÁLOVNY
Léta jsme spolu šli, lidé nám pravili, že jdeme územím královny sladké. Léta jsme spolu šli a kolem hořely v dálce i nablízku záhony růží. Hořely radostně, jásaly, zpívaly v nejprudších tónech i v nuancích jemných. A těmi záhony ve vroucím objetí...! Tys byla Já a Já jsem byl Ty. – Léta jsme spolu šli; náhle jsme zbloudili, nebylo růží v dálce ni v blízku. Byl to kraj těžkých žlutavých mračen, nebylo vůně, písní ni barev. Nejistě vzhledli jsme. Váhavou rukou dotkla ses vystydlé, zčernalé – lávy! Byl to kraj zejících, vyhaslých kráterů. Kdy as tu bouřily mrtvé ty sopky? Kvetly tu také kdys růžové záhony? Byl to kraj v území královny sladké? – Nevíme, bloudíme. Nikoho není tu, kdo by nás vyvedl do kraje růží. Bloudíme; mračna dál valí se žlutá a vyhaslé krátery mlčí a mlčí... 268

CHCI TAKÉ SLUNÍČKO A RADOST ŽIVOTA...!
Chci také svůj pohár krvavým naplnit mokem, chci také výskat a řvát Anakreonovu píseň, chci docela nahé Evy objímat, dychtivý Adam, chci k bohaté hostině přivést rolničky královských bláznů! Jenom jedno mě děsí a temní mých nadějí slunce. Což jestli mé krvavé víno zbledne před prolitou krví, jíž snad je nasycena každá juž hrouda země! Což jestli třesk našich číší přehluší příšerným hvizdem popravčí blesknutí nože z lešení gilotiny! Což jestli objetí ženy otráví mne i mé děti! Což jestli v mou jásavou píseň vpadne hromový pochod, při němž se zapadlé oko zpěváka podlévá krví, při němž se akcentuje vyzáblou, zčernalou pěstí! A což jestli přijde sám Život a klekne na moje prsa a neodvratnou svou pěstí mé zaškrtí poslední slovo, zatímco Smrt a Bída chechtat se budou oknem v prázdnou, ztemnělou komnatu uprchlých hodovníků, chechtat se budou nad chladnoucí mrtvolou mojí, chechtat se budou, příšerně chechtat se budou děťátkům nezkušeným a zkrachovaným básníkům. 269

SPLÍN
Šel bych ku své ženě, zašeptal jí v ouško – – – Ale běda, běda! Sladkých slov již nemám. Šel bych k divé holce, peníz nabízeje – – – Ale běda, běda! Hnus mé nohy váže. Šel bych, zbraň vzal, přímo k čelu namířil ji – – – Ale běda, běda! Babské srdce v nitru! Nekonečným dnům svým vstříc zřím bez odvahy, nekonečným oknům těch nekonečných dešťů... 270

APOSTROFA
Tobě a tak leckomus
Eh, bylo by to fádní, také tebe ještě apostrofovat, miláčku! Měj si ten svůj chlebíček, měj si, co ti milostivá uštědřila ruka! – Jeden po druhém. – Poznávám, poznávám. A učím se plivat, víš, tak z celé duše plivat ve tvář tomu tvoru, jenž se nazývá člověk. Eh, bylo by to fádní. K teplému kožichu psa svého jsem přitisk hlavu se svou papirosou sám a sám. Nenáviděný. Vysmívaný. Ale volný, miláčku! A nezaprodaný! A hrdý! 271

PÍSEŇ VÍTĚZNÁ
Juž dávno jsem tě zardousil v nejnižších hlubinách srdce, abys mne nepřepadala, když síly jsou vyčerpány. Ničemná touho po klidu! Zpívej si falešný diškant v bezkrevných srdcích troupů a měšťáků tučných. Juž dávno jsem tě zardousil a svinskou tvou mrchu radostně zakopal v temném sklepení minulosti. Teď žiju jen záštím a bojem a vítězstvími, nohu nezastavuje v pozicích dobytých horce, když s pěstěma zaťatýma a skřípajícími zuby s blbečky půtku jsem vedl o vlastní své slovo. Všeho jsem okusil a vše mi zhořklo v duši... Teď nechci juž klidu, juž jsem tě zardousil v nejnižších hlubinách srdce, touho ničemná. Slyšíte ryk toho srdce, vidíte lačné mé oko! Bojuji, abych bojoval, vítězím, abych vítězil a prokletou krví smáčel chtivé své prsty. 272

TO BUDE VĚŘÍCÍCH SVÁTEK RADOSTNÝ...
To bude věřících svátek radostný. Půjdeme s vavříny vítězů kol pyšného čela, kdež zářiti bude vpálené kdysi nám znamení vyhnaných synů uproklínaného Otce. To bude bohdá, že v nižiny ledové sněhy padnou a na horách bude slunce a čarovná vegetace. Budou duše jak sloupové, vedle silného silný, klenutí Lásky nesouce v rozpětí netušeném. Trůny nebudou ze zlata, ale z myšlénky modrého kovu a králové budou básníky nového lidstva. To bude věřících svátek radostný. Půjdeme s vavříny vítězů kol pyšného čela, kdež zářiti bude vpálené kdysi nám znamení vyhnaných synů uproklínaného Otce... A před námi zástupové ponesou paládium –: odboje a pomsty Satana krvavého! 273

APOSTROFA
k 13. prosinci 1899
Heine, Heine, sosno ztepilá k žhnoucímu slunci na tvrdé skále! Heine, Heine, červe geniální v útrobách pořádku a dobrých mravů! Na tvoje srdce horké a bušící – básník k básníku – hlavu bych přitulil, o stejných láskách, o stejných záštích, o stejných nadějích, o stejných bázních šeptali bychom spolu. Heine, Heine, sosno ztepilá k žhnoucímu ohni slunce, o nesmírné thalattě věčné a dobré, o velikém Císaři, který se nevrátí, o Ženě, jež jméno má zářící z oblohy, o lásce, o bozích a o Svatém Duchu šeptali bychom spolu. Heine, Heine, červe geniální v útrobách bohabojné měšťácké society, o knížatech, filistrech, svíčkových babách, o recích, kteří jsou frisch, fromm, fröhlich, frei, o vlastencích zpitých pod národním dubem, o ženách s Vírou, Nadějí, Láskou šeptali bychom spolu. 274 Heine, Heine, sosno ztepilá, Heine, Heine, červe geniální, Heine, Heine, básníku můj! 275

VOLNÝMI RYTMY
Thalatta, thalatta! Volnými rytmy chorálem, písničkou, modlitbou, hymnem pláče a směje se, prosí a šílí oceán. Thalatta, thalatta! Volnými rytmy zpíval tě Heine, zpívali jiní –: volnými rytmy já zpívám oceán života. Thalatta, thalatta! Své vášně zpívám, svou bolest, svou radost, své štěstí, svůj klid; thalatta, thalatta, zástupy zpívám, šílenství hladu, revolty oheň, vítězství, sílu a pravdu jejich; thalatta, thalatta, zpívám zemi, mechy a stromy, plazy a šelmy, potoky, řeky a skály; zpívám zemi, zpívám planety, stálice, slunce; thalatta, thalatta, volnými rytmy oceán života zpívám a žiju. 276 Volnými rytmy divokou architekturu krve pro svoji hrobku stavím a kašlu na vlasteneckou vděčnost. Volnými rytmy dýchám, volnými rytmy zpívám, a možná, kdybych chtěl, k potěše kantorů moudrých, že svedl bych také nějaké akademické sloky. 277

TĚM V TMÁCH!
Vy v tmách tam, kopejte svoje doly, však nezakopejte v nich svoje boly a nechte je růsti v kobkách dusných a výparech svíravých, otravných, hnusných. A množte je otrocky ztajenou zlostí a kryjte je zbabělou přívětivostí. Vy v tmách tam, kopejte svoje doly, však nezakopejte v nich svoje boly. Neb ty vás kdys zvednou v jediném vzmachu ven z vašeho puchu a vašeho prachu – Až řev jejich hromem v svět udeří, tu vzpřímí se křivost páteří. Až zařve miliónů proletářů bol, svět bude se chvěti kol a kol a chrámy se zbortí a okovů tíž – Tím hrozněji klesne, čím stál kdo výš. A na troskách zvedne se nový svět a bude strašnou hymnu pět, v níž děs se rozplyne v souzvuku, že není už na světě otroků. 278

PÍSEK Z ARÉNY UMĚNÍ A ŽIVOTA
Bil jsi se pro nové směry. Zřím ulítaného jich posla vzhledem ku kvantu práce, však vzhledem ku kvalitě – osla. *
Kráso, kantoři tě oblékají s učenou snahou. Však básníci tě vždycky měli jen nahou. Kráso, proto milujeme mladé kurtizány. A modré okuláry milují ctnostné panny. *
Básník píše pod „fa presto“. Pozor, příteli, poezie když na míle, „presto“ zbude-li! *
V srdci Evropy ležíme. To srdce má srdeční vadu: kde mnoho kočárů se křižuje, bývá i mnoho smradu. *
„Pampeliško“ sladká pro naše děvčátka –: jedno se změnit musí! „Labutě, labutě,“ nevolej v hlediště, volej radš: „Husy, husy!“ *
281 Utíkáš k slunci, brachu? Doma měj stání! Jsou za tebou kotouče prachu k ukuckání. *
Za své dlouhé vlasy chytil se Absolón. Dnes jsou horší časy: na tvé dlouhé vlasy chytí se lecjaký slon. 282

JSOU U NÁS RACI...
Šansóna
Jsou, jsou na potoce ráčata, jsou, jsou, čeládka proklatá, jsou u nás raci. Advokát hladový, poslanec lidový, z hadrů a ze smetí strašák; mandátu kandidát, radikál chce se zvát, v reklamě, v humbugu pašák. Národní dělníci, kapitál držící s přinahrbenými zády; rytíři s kropenkou a s tlustou Mařenkou, podpory boha a vlády. Jsou, jsou na potoce ráčata, jsou, jsou, čeládka proklatá, jsou u nás raci. Vědečtí mužové, dřív byli oslové –: „Hus prý je národní fangle“; máme jich na kopu, znáte je po copu, rozumu chtějí dát špangle. Básníci šosatí, každý je uplatí, neznají nic nežli rýmy; kramáři s paletou cestičkou vyjetou vlekou se z jara do zimy. Jsou, jsou na potoce ráčata, jsou, jsou, čeládka proklatá, jsou u nás raci. 283 Divte se potoku, nemá-li odtoku, že hnijou dokonce štiky; u nás i Červení učit se nelení hnojištěm páchnoucí zvyky. Ctít umí zákony, mají své ikony, pánbu je na milost vezme. Parlament! Poslance! Svět není u konce, proto jen pomalu lezme! Jsou, jsou na potoce ráčata, jsou, jsou, čeládka proklatá, jsou u nás raci. 284

K. S.
Veliký notes má. V něm citátů mnoho dle řádného systému, co kde kdy našel. Novelu jednu juž udělal z toho, pak dostal – probůh! – kritický kašel. Co škodí? – Kolega kritik dočista řek o něm: Je výborný stylista. 285

PŘIKLOŇ SE VŽDY NAPRAVO...
Jsi-li, můj synku, zvedený, tož dobrou dám ti radu: v hnůj zapusť svoje kořeny a nelekej se smradu. Ve hnoji se ti podaří tím líp, čím více páchne, nepoštípou tě komáři ni blesky boží. Ach ne! A přikloň se vždy napravo a nikdy k levé straně, pak tvoje sláva, měšec, břicho vzrostou požehnaně, halelujah, vzrostou požehnaně. Nic nikdy nechtěj lepším mít a chraň se revoluce, nakonec byl bys třeba bit a pošpinil si ruce. Na rodném hnoji tiše lež, dobře ti půjde k duhu, když solidně to dovedeš, řád dostaneš a stuhu. A přikloň se vždy napravo a nikdy k levé straně, pak tvoje sláva, měšec, břicho vzrostou požehnaně, halelujah, vzrostou požehnaně. O kapitál se nestarej, buď setba tobě cizí; jen rázně hřmi a rázně klej, když jiný pro tě sklízí. 286 Buď vlastenec a dělej kříž, sviň protekčních pár nitek, něco si k tomu přiženíš, národ obstará zbytek. A přikloň se vždy napravo a nikdy k levé straně, pak tvoje sláva, měšec, břicho vzrostou požehnaně, halelujah, vzrostou požehnaně. Trochu se potěš metresou, časem jich bude více, však šetři dobrou pověst svou, zapínej nohavice. Své lásky, vína, radosti skryj chytře před zlým světem, morálka dobrá budiž ti ochranným parapletem. A přikloň se vždy napravo a nikdy k levé straně, pak tvoje sláva, měšec, břicho vzrostou požehnaně, halelujah, vzrostou požehnaně. Až pak ti zkyšou tvá léta a ve šlepějích otce tvůj synek půjde do světa tak ctnostně a tak krotce; až řeknou: „On juž nežije, je s jeho břichem amen,“ tvůj historik ti vyryje litery zlaté v kámen: On klonil se vždy napravo a nikdy k levé straně, tak jeho sláva, měšec, břicho vzrostly požehnaně, halelujah, vzrostly požehnaně. 287

HROM A PEKLO!
Hrom mne zab, čert mne vem, ať se slehne se mnou zem: jsem já, ženo, špatný chlap, mám kdekterou holku rád; víno piju, pivo piju, na ctnost a na mravy pliju, mám tě přitom taky rád, hrom a peklo, mám tě rád. Kat mne sper, bim, bam, bum, čistý jsem jak lilium, svědomí mé nemá děr. Ač jsem panenství ti vzal, jiným jsem ho nemoh vzíti, nelze všeho dohoniti, tož netřeba, bych se kál, hrom a peklo, bych se kál. Ti-dli-ty, ti-dli-tam, pámbíčkem jsem sobě sám, pámbíčkem si buď i ty, není na to paragraf. Víno píti bezstarostně, netvářit se příliš ctnostně, to je pravý božský mrav, hrom a peklo, božský mrav. 288

HYACINTY
Památce K. H. Máchy
Bílé hyacinty mrou dozráním v komnatě přeplněné vlastní jich vůní, divnou a sladkou jako ženy zrozené z pěny lázní a usýchající v náručí milencově. Mrou tiše a sladce v komnatě uzavřené rozmarům podjarních dnů a nocí, zatímco venku lepkavé pupence kaštanů zvětšují se nedočkavě jako těhotné dívky. Bílé hyacinty! Snad zítra, snad za dva za tři dny zrezaví a seschne vonná bělost drobných kalichů a pak obnaženy i s útlou spletí kořínků zaschnou kdesi pohozeny a budou uzamčeny a pochovány do příští blízkosti jara, aby rozkvetly znova. Ale mnoho-li bolesti zamkl Stvořitel v ta dvě slova: rozkvetly znova. Jako básníci, kteří jen jediný zpěv labutí zanechávají věkům, rozkvetše jedinou vůní květu, zaplanuvše jediným výkřikem barev a vydechnuvše své nitro v jedinou píseň, aby nikdy více nerozestřeli v té slávě svou duši, tak vadnou hyacinty po první slavnosti květné, aby juž nikdy nerozkvetly v stejné nádheře. Jako básníci, kteří jediný zpěv labuti zanechávají věkům! Bílé hyacinty mrou dozráním v komnatě přeplněné vlastní jejich vůní... 291

ARNOLD BÖCKLIN
Přišel jsem, abych rozezpíval barvy života, tekoucího a zardívajícího se jako zlaté lávy na slunci; přišel jsem, abych znova vykřikl hlasem rozníceným tón zapomenutý; přišel jsem, abych opět zažehl pochodně, nasáté ohněm, uduseným staletími příliš velikého smutku, probudil jsem najády a fauny se syringou, šepotající a lkající o láskách v houští sitin, a obnažil jsem svatou nahotu těl, odpočívajících v modrých stínech hájů, a rozkázal jsem moři, aby o její slávě zpívalo hymnus varhanový. Horké mléko kvetoucí země sál jsem lačnými rety, abych mohl vyprávěti o tom, co jsem viděl, i o tom, co jen tušiti mohu, o bozích, kteří jsou v bohu, a o bohu, jenž v bozích přebývá. Hle, oběti zápalné hoří v šeru posvátných hájů a mezi cypřiši bílé mramory vítají udiveného poutníka... A čluny s mrtvolami putují sladce a mlčelivě po moři, zpívajícím neskonale jemnou píseň o věčnosti, k ostrovu, aby opuštěná těla položily v důvěrná objetí rozvětveného kořání staleté vegetace. Není smrti... A já jsem přišel, abych rozezpíval barvy života. Tekoucího a zardívajícího se jako zlaté lávy na slunci. 292

STOPY
Stopy, tajemné stopy neznámého chodce nocí měsíčnou v modravém sněhu, stopy vtlačené ve sníh nekonečné pláně, když se rozlétá klinkavý Angelus, zatímco Pan někde v propasti dřímá; stopy, melancholické stopy šedavou vrstvou prachu, usazeného na dávno neleštěných parketách zapomenutých zámků, stopy posledního dědice, jenž se nevrátí více z dalekých zemí; stopy, krvavé stopy prchajícího vraha, chorobného dítěte interesantních rodičů z doby úpadku, jenž s divokou rozkoší rozkopal zardousenou oběť vítězné své nenávisti; stopy, docela jemné stopy v písku na cestách zahřátých polednem knížecích zahrad, sotva znatelné stopy tuberkulózní a průsvitné komtesy, jež chodívá tudy s vadnoucími tulipány v dlouze hubených prstech; stopy, pyšné stopy básníka, jenž nezpívá nežli o největší svátek, když kvítí stele se na cestách, kudy slavný průvod povede kněz pod baldachýnem; stopy, zbytečné stopy těch, kteří zděšeně ustupují, když se na prahu objeví Maska, maska jiného života, dobrá Přítelkyně a něžná Velitelka, která jen nalíčena je trochu odpuzujícími barvami; stopy, sladkodyšící stopy dvou těl v teplém ještě loži svatebním, kdež byl dobojován první, radostný zápas pohlaví, neviňoučký jako hříčky docela mladých tygřat; stopy, chvatné stopy, zasypané vlhkým listím podzimní doubravy, kudy sebevrah unikal životu, jenž zapomíná někdy býti ekonomickým, obšťastňuje-li lidského tvora; stopy, zoufalé stopy sestárlé a hladové nevěstky, horší prašivého psa (ani opilý kočí juž se nepřiblíží a východ zbarvuje se, běda, přísvity rána); stopy, tiché stopy snílků, jimž se zdá, že jejich hruď v stejném tempu oddychuje s přílivy a odlivy hvězdných 293 okeánů, a kteří někde na nejvyšších vrcholech horských hřebenů otvírají svá srdce příchodu Nového Učení; stopy, vyhrůžné stopy těch, kteří dlouho hladověli a žíznili, a náhle vyklíčila v naivních mozcích zapomenutá slova Nazaretského v primérní čistotě; stopy, neurčité stopy těch, kteří vrávorají s roztříštěnou silou nebohého mozku, ale s duší rozpjatou v nesmírný bělostný chvost páva se zlatými symbolickými oky; stopy, bázlivé stopy panen, hledajících tajemných stezek k čarovným vegetacím Lesbu, a stopy, ještě bázlivější stopy těch, o nichž lépe jest pomlčeti... ó stopy věku, jehož zapálená pochodeň poslední metá plameny v sebetrávící divokosti, a stopy věků, jež předcházely, a věků, jež následovati budou, stopy reelní i vysněné – – – a konečně stopy, stále se měnící stopy básníka, jenž modlí se a v blasfemiích zmlká, hýří a zoufá, rve se a dřímá, hrdý prostitut, nikdy neukojený a zhnusený tisíckrát, taková chvějící se syntéza doby – – – ó stopy, příšerné stopy, v nepojatelném množství se tísnící a šíleně vířící stopy, vedoucí k jednomu středu! Stojí tam košatý strom vědění dobrého i zlého, o němž tehdá Satan mlsné vyprávěl Evě, a nesčíslné ruce těch, kteří přicházejí klopýtajíce a rdousíce se navzájem, rvou dychtivými prsty jeho jablka... Uvoď nás jen v pokušení, ó Pane, a nezbavuj nás těch jeho plodů, jejichž chuti nám třeba! [294] Svazkem Básně I (1893–1903) zahajujeme úplné kritické vydání Spisů Stanislava K. Neumanna, k němuž dochází z popudu usnesení politbyra ÚV KSČ z roku 1954 „Za využití odkazu Stanislava Kostky Neumanna“. Na rozdíl od edicí dosavadních nemá naše vydání sloužit jen živé čtenářské potřebě; chceme jím vytvořit základ pro další odbornou a badatelskou práci i pro příští čtenářská vydání. Z toho vyplývá i rozdílnost charakteru naší edice a edic předcházejících. Budeme usilovat především o úplné shromáždění Neumannovy tvorby knižní, časopisecké a pokud možno i rukopisné; vycházíme přitom z úkolu „zajistit vydání dosud nepřístupných a neznámých neumannovských textů“, který je plně ve shodě s významností místa, jež Neumannova tvorba zaujímala v literárním a kulturně politickém vývoji několika desítek let. Přiblížíme se tak zároveň autorovu původnímu plánu, uveřejněnému při vydání prvního svazku jeho Spisů (Červen 3, 1920–1921, str. 504); Spisy básníkovy byly tam pojaty mnohem šíře než v pozdější realizaci a zabíraly vedle tvorby básnické a prozaické značnou měrou i rozsáhlou oblast básníkovy kulturní a politické publicistiky, která tvoří podstatnou a významnou část jeho díla. Poslání naší edice nás vede k zásadnímu uplatnění historického hlediska jak v tom, že zachováváme původní podobu knižních celků, tak v chronologickém řazení jednotlivých svazků. Tento způsob uspořádání – i když se v některých případech rozejdeme s pozdější podobou díla ve Spisech autorem samým uspořádaných – nejlépe odpovídá cílům našeho vydání a nejlépe splní úkol rekonstruovat reálnou podobu Neumannova díla v údobích, kdy se začleňovalo do literárního a společenského procesu; přitom ovšem zaznamenáme všechny proměny, kterými dílo prošlo postupem doby.
Redakční rada Spisů Stanislava K. Neumanna
295 EDIČNÍ POZNÁMKY
První svazek tohoto kritického vydání Spisů Stanislava K. Neumanna zahrnuje původní básně veršem i prózou z prvního období autorovy básnické dráhy, tj. z desetiletí 1893–1902. Přináší tedy nejen po řadě pět knih veršů, které tehda vydal – Nemesis, bonorum custos... (1895), Jsem apoštol nového žití (1896), Apostrofy hrdé a vášnivé (1896), Satanova sláva mezi námi (1897), Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (1903) –, ale nadto – v závěrečném oddílu Básně knižně nevydané – také básně veršem i prózou, jež v tomto období uveřejnil jen po časopisech nebo v rozličných publikacích, aniž je kdy pojal do některé ze svých knih. Konečnou hranici prvního období své básnické tvorby vymezil vlastně St. K. Neumann sám, kdyžtě po třiceti letech, obzíraje z odstupu svůj básnický vývoj, po pravdě označil sbírku Sen o zástupu zoufajících a jiné básně za konec jeho první fáze (viz St. K. Neumann, Vzpomínky, Praha 1931, str. 86). Ale už předtím, když sám přistoupil k pořádání svých Spisů, uzavřel jejich první, básnický svazek, tj. Knihu mládí a vzdoru (Praha 1920, de facto však vyšla až v únoru 1921), rovněž básněmi z oné páté sbírky své lyriky, které v Knize mládí a vzdoru tvoří její čtvrtý oddíl, označený tam letopočtem jejich vzniku 1897–1902; totéž vročení nesla už kdysi sama kniha Sen o zástupu zoufajících a jiné básně, kdežto další sbírka básníkovy lyriky, Hrst květů z různých sezón (1907), byla poté co do svého vzniku označena letopočtem 1903–1906. Řídíce se tímto vymezením, pojali jsme tudíž do závěrečného oddílu tohoto svazku, vyhrazeného autorovým básním knižně nevydaným, rovněž jen ty z nich, které časopisecky nebo podobně vyšly do sklonku roku 1902. I když některá z básní, ať veršem nebo prózou, které St. K. Neumann časopisecky uveřejnil ještě potom, do dubna 1903 (z toho měsíce se totiž datuje časopisecky nejdřív publikovaná báseň z autorovy další básnické sbírky Hrst květů z různých sezón), podněcuje k domněnce, že vznikla již dříve, rovněž do sklonku roku 1902, a že tudíž spadá do prvního období básníkova vývoje, nezařazujeme ji nicméně do tohoto svazku, už proto, že se taková datace jejího vzniku zakládá jen na dohadu, a to tím spíše, že sám přechod mezi touto první a další fází Neumannova básnického vývoje byl právě tak plynulý jako už předtím namnoze přechod i mezi jednotlivými básníkovými sbírkami veršů. Výchozí mez tohoto prvního období v básnické tvorbě St. K. Neumanna je dána jeho první knihou veršů Nemesis, bonorum custos..., vročením jejího vzniku 1893–1895, kterou sám však do své edice Spisů Stanislava K. Neumanna nepojal. Naše vydání Neumannovy poezie z tohoto období se tedy od někdejší autorovy vlastní edice jeho Spisů 297 liší už tím, že zahrnuje také jednak sbírku Nemesis, bonorum custos..., a to v jejím původním složení před konfiskací, jednak i básně knižně nikdy nevydané. Nadto však tkví rozdíl mezi naším vydáním a básníkovou redakcí jeho Spisů v tom, že rovněž další čtyři knihy jeho veršů – sbírky Jsem apoštol nového žití, Apostrofy hrdé a vášnivé, Satanova sláva mezi námi, Sen o zástupu zoufajících a jiné básně – přinášíme v jejich původním knižním celku, kdežto autor sám některé básně z těchto čtyř sbírek později zařadil jednak – z větší části – do prvního svazku Spisů Stanislava K. Neumanna, do Knihy mládí a vzdoru, jak už pověděno, jednak do třetího jejich svazku, do Knihy erotiky (Praha 1922), a to do jejích prvních dvou oddílů, vyznačených vročením 1895–1897 a 1898–1902; některé básně z oněch čtyř sbírek však nepojal do žádné z obou těchto knih ani pak už do žádného dalšího svazku svých Spisů. A tak se již tady, v tomto svazku nynějšího kritického vydání Spisů Stanislava K. Neumanna, zasvěceném poezii z prvního období autorova básnického vývoje, jevilo nejúčelnější založit její edici na knižních celcích, ve kterých původně kdysi vyšla. Z celého tohoto období se dochoval autorův rukopis jedině ke sbírce Satanova sláva mezi námi. Zčásti jsou poté dochovány autorské předlohy k sazbě prvních tří oddílů Knihy mládí a vzdoru (v literárním archívu Národního muzea pod signaturou 23 R 81), podávajících vybrané básně ze sbírek Jsem apoštol nového žití, Apostrofy hrdé a vášnivé, Satanova sláva mezi námi: jsou to neúplné výtisky těchto tří sbírek s autorovými textovými úpravami pro Knihu mládí a vzdoru; poměrně zřídka přitom autor měnil – nejvíc v básních ze sbírky Jsem apoštol nového žití – samo slovní znění, většinou jen tlumil původní emocionální ráz interpunkce a potlačoval symbolistickou zálibu v psaní některých slov s velkou začáteční písmenou nebo v jejich tisku verzálkami. Až na několik stránek se dochoval i nekorigovaný stránkový obtah Knihy mládí a vzdoru (tamtéž), a to všech jejích čtyř oddílů: jeví se v něm – nehledíc arci k tiskovým chybám – textové odchylky jak od oněch autorských předloh k sazbě prvních tří oddílu Knihy mládí a vzdoru, tak i od samého jejího znění (zejména u básní ze sbírek Satanova sláva mezi námi a Sen o zástupu zoufajících a jiné básně), takže je zřejmo, že některé změny v původním knižním textu básní pojatých později do Knihy mládí a vzdoru provedl autor jednak až při její sloupcové, jednak i při její stránkové korektuře. Výchozím textem k našemu vydání těchto básní St. K. Neumanna byl jejich text naposled tištěný za autorova života. U básní pojatých do Knihy mládí a vzdoru a do Knihy erotiky to byl tedy téměř zpravidla jejich text z obou těchto svazků v autorově vlastní edici Spisů Stanislava K. Neumanna; u básní, které do nich nepojal, to bylo téměř zpravidla jejich první a spolu poslední knižní vydání v některé z pěti prvních autorových sbírek veršů, a konečně u básní, které vůbec knižně nevydal, text jejich jediného otisku v časopisu nebo podobné publikaci. 298 Protože však úkolem této kritické edice Spisů Stanislava K. Neumanna je zachytit i dějiny textu a podat různočtení, uvádíme v dalších podrobných poznámkách k jednotlivým básním odchylná znění z ostatních jejich textů básníkem tak či onak kontrolovaných, ať to byla rozličná knižní vydání těchto básní za autorova života nebo autorské předlohy k sazbě Knihy mládí a vzdoru a její stránkový obtah, ať rukopis sbírky Satanova sláva mezi námi nebo prvotní otisky některých básní v časopisech a publikacích. Přitom nám starší znění té oné básně umožnilo opravit nedopatření, jež se někdy vloudilo do toho jejího textu, který je základem našeho vydání. O jednotlivých textech blíže jednáme v úvodní poznámce ke každému oddílu tohoto svazku, kde také podáváme přehled příslušných zkratek, kterými jsou rozličné texty označeny v různočteních. Řídíme se v tomto vydání edičními zásadami České akademie a výsledky ediční praxe Národní knihovny. Měníme-li tedy pravopis, pokud se změny nedotýkají zvukové stránky, neměníme znění, které jsme vzali za základ, leda důvodně v takových případech, které uvádíme v různočteních, aniž tam ovšem zaznamenáváme opravy zřejmých tiskových chyb. Pokud jde o kvantitu, respektujeme odchylky od dnešní normy v domácích slovech (např. hvizdne, nižina, obhajce, řimsa, úzounký) a ponecháváme i kolísání (např. blýskati-blyskati, kradí-krádí, luza-lůza, vztyčiti-vztýčiti); vyrovnáváme však autorovo kolísání v psaní interjekce o-ó na podobu ó a kvantitu vpijí se (str. 121) na vpíjí se podle str. 85. Ponecháváme odchylnou hláskovou podobu, např. v slovech vlašťovka, udusený, zardousený, zavěsený. Dobové psaní slov jako pěsť, cnost (cnosť), pamět, zkvétat, teprvé všeobecně upravujeme na podoby pěst, ctnost, paměť, vzkvétat, teprve. Zachováváme absolutní tvar přivlastňovacího zájmena její, jejíž. Psaní předložek s, z a předpon s-, z- upravujeme podle Pravidel 1957, ale ponecháváme podobu svábil, kolísání svadlý-zvadlý, jakož i předponu se- ve slovech sedraný, sestárlý, sežloutlý, sešeří se. Cizí jména vlastní a slova přejatá upravujeme podle dnešní normy jak co do kvantity, tak co do hláskové podoby, ponecháváme však podoby atlét, atleta (1. pád sing.). Interpunkci upravujeme a doplňujeme všude, kde je syntakticky nutná. Vypouštíme ji tam, kde jí bylo užito mechanicky, kde najisto neměla žádnou funkci; tyto případy v různočteních neuvádíme. Vykřičníky začasté kladené podle dobového úzu po interjekcích, vokativech a imperativech jsme nahradili čárkou. Strofy nebo odstavce v básních tohoto svazku vyznačujeme také tak, že první verš tiskneme se zarážkou. Jenom tam, kde běží o zvláštní strofický útvar, který sám je vyznačen zarážkami některých veršů, tiskneme takové strofy cele v podobě autorem předepsané, tedy bez zarážky v jejich prvním verši; totéž samozřejmě platí o básních tištěných na osu. V různočteních jsou na začátku pořadová čísla veršů; následuje zně- 299 ní, které tiskneme, pak za hranatou závorkou text, který se od něho odchyluje a který vždy bývá provázen zkratkou, jež označuje jeho původ a je tištěna kurzívou; bývá-li takových odchylných textů více, uvádíme je chronologicky od mladšího k staršímu. Text, který tiskneme, je buď text výchozí, anebo je to text, k němuž došel sám vydavatel na rozdíl od všech autorových textů: v tomto druhém případě bývá text zpravidla výchozí uveden – se svou značkou – hned jako první za hranatou závorkou. V obou těchto případech však text, který tiskneme, tedy text před hranatou závorkou, nebývá provázen značkou; je-li někdy přece uvedena i u textu, který tiskneme, tj. u textu před hranatou závorkou, tak tehdy, když vydavatel z rozličných autorových textů výjimečně volil jiný text nežli text zpravidla výchozí, který pak v takovém případě bývá uveden – i se svou značkou – rovněž jako první hned za hranatou závorkou. Tam, kde je mezi texty, k nimž v různočteních přihlížíme, také text rukopisný, uvádíme znění v rukopise autorem škrtnuté v špičatých závorkách, za nimi pak definitivní rukopisné znění. Jednotlivé údaje v různočteních jsou odděleny středníkem a to, co v nich poznamenává vydavatel, je tištěno kurzívou. Vydavatel děkuje všem, kdo mu v jeho práci po rozličné stránce poskytli cennou pomoc radou i skutkem, zejména zesnulému dr. Kamilu Reslerovi, zasloužilému umělci Stanislavu Neumannovi a Olze Neumannové, dr. Karlu Švehlovi, řediteli Knihovny Národního muzea, pracovníkům Státního ústředního archívu, Literárního archívu, Ústavu pro českou literaturu a jeho Kabinetu St. K. Neumanna, především pak oběma redaktorům tohoto svazku prof. Rudolfu Skřečkovi a dr. Miladě Chlíbcové.
Str. 7 NEMESIS, BONORUM CUSTOS...
Knižní prvotina St. K. Neumanna, sbírka veršů s ironickým názvem Nemesis, bonorum custos... (Spravedlnost, ochránkyně dobrých...), vyšla v Praze na jaře roku 1895 (čtrnáctideník Literární listy 16 ji v bibliografické rubrice Literární novinky zaznamenal ve svém 12. čísle ze dne 16. května 1895, str. 204) nákladem samého autora a tiskem Edv. Beauforta; měla formát malé osmerky, obálku šedé barvy a 96 stran, bez obsahu na konci; stála 50 kr. Na titulní stránce jak obálky, tak textu se krom autorova jména a názvu sbírky četl podtitul Verše (1893–1895), dole údaje o místu a roce vydání, o tiskárně a o tom, že kniha vyšla vlastním nákladem autorovým; na poslední stránce obálky se upozorňovalo: Prodává se též u autora na Král. Vinohradech, Hálkova ul. č. 57, III. patro – byl to tehdejší básníkův byt, kde bydlil se svou matkou a odkud se teprve na jaře příštího roku přestěhoval na Žižkov, do rodinné olšanské vily. Ale nahoře na titulní stránce obálky také stálo: Po konfiskaci nové, opravené vydání. Ze samého textu knihy se 300 bylo lze dohadovat, že v ní padla za oběť konfiskaci přinejmenším dvě zřejmě chybějící čísla, a to báseň Protesty II a desátý z cyklu Čtrnácti rispetů; z cenzurního výtisku, uloženého nyní ve Státním ústředním archívu v Praze, však vysvítá, že nadto byla zabavena také její poslední báseň, Sloky konečné. S těmito třemi eliminovanými čísly měla kniha Nemesis, bonorum custos... původně sto stránek; přitom název oné poslední zkonfiskované básně byl v ní tištěn jako patitul. Podobá se pravdě, že se tak stalo z důvodů zevních, pro technicky žádoucí počet stránek, třebaže se Sloky konečné už přímo netýkaly básníkova vězení na Borech, jemuž je třetí oddíl sbírky zasvěcen; ale protože to platí rovněž o jeho úvodní básni Pohřeb, analogicky řadíme v našem vydání také Sloky konečné rovnou k ostatním číslům v onom třetím oddílu Neumannovy knižní prvotiny. Příčiny a okolnosti její konfiskace objasňuje úřední listinný materiál, dochovaný rovněž ve Státním ústředním archívu. Jak zřejmo z protokolu ze dne 15. dubna 1895, podepsaného jednak policejním komisařem, jednak faktorem Beaufortovy tiskárny, provedla v ní policie na příkaz státního zastupitelství kvůli Neumannově knize, konfiskované pro uvedené tři básně, téhož dne dopoledne prohlídku, při níž se zjistilo, že mimo povinné výtisky nic „ještě tištěno nebylo“, načež byla „sazba inkriminovaných básní vyňata a rozmetána“. V podání o dva dny pozdějším, poslaném státnímu zastupitelství z pražského policejního ředitelství, nejenže se jedná o zabavení Neumannovy knihy, protože prý se v oněch třech jejích básních děje pokus svádět k zakázaným činům, dopouštět se jich a obhajovat je, ale nadto se tam významně upozorňuje, že autor knihy, „dvacetiletý, příslušný do Prahy, novinář“, syn poslance JUDr. Stanislava Neumanna, byl odsouzen v procesu s Omladinou k čtrnácti měsícům těžkého žaláře a teprve nedávno z vazby propuštěn, a nakonec se tudíž kromě zabavení jeho knihy žádá, aby byl stíhán i subjektivně. Přípisem z téhož dne 17. dubna 1895 odpovídá státní zastupitelství policejnímu ředitelství, že Neumannovu knihu zabavilo, že požádalo pražský zemský soud jako soud tiskový, aby její zabavení schválil, zakázal další její rozšiřování a nařídil zničení zabavených výtisků, a to proto, že celý obsah básně Protesty II na str. 42 a básně Sloky konečné na str. 99 a 100 značí skutkovou podstatu přečinu proti veřejnému klidu a pořádku a že dvouverší Na dvorku malém děti stále kňučí a hymnu císařskou se vřískat učí v desátém ze Čtrnácti rispetů zakládá skutkovou podstatu zločinu urážky veličenstva. Ve smyslu tohoto podání zemský soud nato dne 19. dubna 1895 také rozhodl, kdežto již samo státní zastupitelství odmítlo žádost pražského policejního ředitelství o subjektivní stíhání básníka. Poznámky jednak na obálce cenzurního výtisku, jednak in margine jeho textu prozrazují, že cenzorovi připadala zprvu závadná nebo podezřelá ještě mnohá jiná čísla Neumannovy sbírky nebo ty ony jejich pasáže, např. básně Vězňové na procházce, V zimní noci, Oblaka, Té, která doma trpí, 301 pointa sonetu Smutek, druhá sloka v znělce Štěstí, prvních sedm veršů z básně Protesty I, závěrečné číslo Čtrnácti rispetů, poslední dva verše v Náladě z podletního jitra a jiné. „Nové, opravené vydání“, v němž pak Neumannova knižní prvotina nedlouho po konfiskaci vyšla, se až na eliminaci zabavených tří básní od původního, zabaveného, nelišilo ani co do pořadu, ani co do znění. Naše edice přináší sbírku Nemesis, bonorum custos... po prvé v jejím prvotním, úplném složení. Jejím motivickým podkladem byly zážitky a zkušenosti, jež básník prožíval nejprve na podzim 1893 v novoměstské věznici, kde se dne 6. září po svém výslechu a zatčení na pražském policejním ředitelství octl ve vyšetřovací vazbě pro účast v pokrokovém hnutí, dále za provizorního pobytu na svobodě od konce roku 1893 a konečně znovu ve vězení, do něhož byl odsouzen v procesu s tzv. Omladinou a v němž od 25. dubna 1894 do 24. února příštího roku dlel na Borech: odtud také vyplynulo rozčlenění sbírky do tří oddílů i jejich pojmenování. Účast St. K. Neumanna v pokrokovém hnutí a poté v procesu s tzv. Omladinou jednak líčí memoárově jeho Politická epizoda (Trochu vzpomínek na hnutí pokrokové a takzvanou Omladinu. Psáno v lednu až březnu 1911. Praha 1911), kterou později pojal do knihy Vzpomínky (Praha 1931, dále VZP), jednak ji dokumentárně osvětlují kromě jiných zejména publikace Ant. Čížka a Al. Hajna, Proces s takzvanou Omladinou (Kolín 1894) a kniha básníkova druha z pokrokového hnutí i z obojího vězení, A. P. Veselého, Omladina a pokrokové hnutí (Trochu historie a trochu vzpomínek. Praha 1902; citujeme podle 2. vydání, Praha 1920, dále OPH). St. K. Neumann sám se v Politické epizodě o obě ty knihy opíral a přímo je citoval; na druhé straně však právě verše sbírky Nemesis, bonorum custos... nejenže bývaly v kapitolách Politické epizody zjevně pomůckou jeho vlastní paměti, nýbrž už předtím – jak se podobá pravdě – také A. P. Veselému v knize Omladina a pokrokové hnutí, o níž se ostatně básník účastnil i veřejné diskuse – v klubu studentstva radikálně pokrokové strany „Antonín Čížek“ – nedlouho po jejím vydání (viz Časopis pokrokového studentstva 5, č. 9/10 z července 1902, str. 216) a jejíhož autora trvale ctil (viz VZP, 19/20, 136). Mladé pokrokové hnutí z první půle devadesátých let přes všechnu ideovou různorodost, zejména později zjevnou, spojovalo zprvu – na rozdíl od oficiální, čím dál tím víc oportunistické politiky mladočeské buržoazie – radikální odboj proti národnímu útisku s odporem proti společenským výsadám a křivdám, s úsilím o sociální spravedlnost, se sympatiemi k dělnickému hnutí a k socialismu. St. K. Neumann, jenž pro mladé pokrokové hnutí vzplanul už na gymnasiu, podílel se poté činorodě – ač per nefas byl redaktorem staročeského Hlasu národa – na jeho publicistických akcích, v jeho rozličných kroužcích a manifestacích, ano i na jeho pouličních demonstracích. Býval častým návštěvníkem v jeho ohnisku, v redakci 302 Nových proudů, a účastnil se např. nejen důvěrné schůze pokrokové mládeže o projektované jubilejní oslavě J. Á. Komenského, jež se veřejně konat nesměla (viz stať Josefa Dutky Moje vzpomínky ve sborníku Omladina 25 let po procesu, Praha 1919, str. 58), nebo obdobné manifestace dne 1. listopadu 1892 u hrobu Havlíčkova, pro niž už tehdy byl policejně vyšetřován (OPH, 99), ale i vytlučení oken v šlechtickém kasinu v Celetné ulici dne 16. května 1893 (viz stať Augustina Seiferta Vzpomínejme, sborník Omladina 25 let po procesu, str. 19) atp. Na tehdejší pokrokový proud v české mládeži, na jeho vznik a ideový ráz, bezpochyby silně působilo rostoucí socialistické hnutí u nás i ve světě. Už tím si lze vysvětlit, že se mladému pokrokovému hnutí, zprvu hlavně studentskému, podařilo přechodně navázat součinnost i s částí mládeže dělnické. Jestliže se tato její část programovým reformismem lišila od tehdejšího dělnického hnutí u nás, s nímž však později namnoze splynula, na druhé straně v samém pokrokovém hnutí značila právě ona složku nejpokročilejší, nejvíc progresívní. A je tudíž charakteristické, že St. K. Neumann, jenž tehdy zároveň docházel i do pražského sociálně demokratického Politického klubu dělnického a stal se tak – jak vzpomínal v Politické epizodě – vlastně již od těch dob „zajatcem proletářů a ,Rudého praporu‘“ (VZP, 19), ponejvíc tenkrát působil právě v oné dělnické složce mladého pokrokového hnutí, v jejích řadách a akcích. „Oddal se s celou náruživostí své vášnivé povahy hnutí socialistické mládeže,“ vzpomínal A. P. Veselý (OPH, 90) na tehdejšího St. K. Neumanna, jenž i podle shodného svědectví jiných pamětníků náležel k hlavním spolupracovníkům Pokrokových listů, „orgánu socialistické omladiny“, jež počaly vycházet dne 30. června 1893 za redakce právě A. P. Veselého, a ještě po svém návratu z borského vězení nakrátko působil v redakčním kruhu nových listů pokrokové dělnické mládeže Naše snaha a Naše snahy (OPH, 206), jež ostatně oba byly hned po prvním čísle úředně zastaveny. A z řad mladých dělnických stoupenců pokrokového hnutí příznačně z valné části pocházely také oběti jeho perzekuce. Jakmile ji rakouské úřady zahájily, byl St. K. Neumann dne 6. září 1893 mezi prvními jedenadvaceti zatčenými. A když vyšetřující policejní komisař V. Olič a po něm státní zástupce stůj co stůj zkonstruovali podle výmyslů policejních konfidentů a jiných pochybných, namnoze kriminálních individuí existenci velezrádného tajného spolku Omladina, byl St. K. Neumann za hromadného monstrprocesu s ní, zahájeného dne 15. ledna 1894 a zahrnujícího přes sedmdesát obžalovaných, označen v soudním spise za člena jejího vedení, přímo za náčelníka právě její dělnické frakce, a obžalován jednak z dvojnásobného zločinu rušení veřejného pokoje (mimo jiné pro účast na protidynastické demonstraci dne 17. srpna 1893 na Staroměstském náměstí), jednak pro zločin tajného spolčování. Ačkoli ani jemu jako jiným obžalovaným nemohly 303 být žalované delikty zpravidla dokázány, byl pro ně výjimečným senátem, jenž za výjimečného stavu uvaleného od 12. září 1893 na Prahu a okolí fungoval místo soudu porotního, odsouzen dne 21. února 1893 k čtrnácti měsícům těžkého žaláře, zostřeného měsíčním postem, které si poté samovazbou zkrátil. Jestliže vězeňské zážitky, dojmy a nálady básníkovy – ať zprvu z vyšetřovací vazby pod Novoměstskou věží nebo pak z trestnice na Borech – tvořily spolu s tehdejším jeho politickým a společenským vyznáním ústřední motiv sbírky Nemesis, bonorum custos..., opětovně se tam s ním prolínal druhý vůdčí motiv, milostně intimní, vyznačený samou její dedikací. Platila Kamile Krémové, o rok starší básníka, jejíž otec měl v Praze kadeřnictví; ve škole byla žačkou Vilmy a Bohuslavy Sokolových, sester Karla St. Sokola, čelného pracovníka v pokrokovém hnutí, a St. K. Neumann se s ní, tehdy šestnáctiletou, seznámil – jak uvádí zřejmě podle jejích vzpomínek Kamil Resler v stati Kamila Neumannová, vydavatelka Knih dobrých autorů, 1874–1904, Marginálie 18, č. 3/4, str. 39/40 – náhodou v Pardubicích, když tam oba dleli na návštěvě. Setkali se potom nejednou i v Praze v kroužcích mládeže sympatizující s pokrokovým hnutím: do užšího styku s ním přišla Kamila Krémová prostřednictvím své družky, přítelkyně mladého novináře Antonína Holzbacha, jenž rovněž působil zejména mezi dělnickou mládeží pokrokového hnutí a posléze byl rovněž zatčen a odsouzen v procesu s tzv. Omladinou (její soudní spis nesl – pro domněle čelnou Holzbachovu účast – přímo název Holzbach Ant. a soudr.). Obapolný milostný cit mezi St. K. Neumannem a Kamilou Krémovou, jeho pozdější – od ledna 1899 – chotí, datoval se však až od dalšího jejich náhodného setkání, a to v samé novoměstské věznici, kam provázela svou přítelkyni k uvězněnému Holzbachovi. A k ní tedy, adresátce úvodní dedikace, vztahovala se pak všechna básníkova milostná vyznání ve slokách jeho knižní prvotiny, ať už podnícených pobytem in vinculis et carcere, nebo zážitky na svobodě mezi dvojím vězením. Sama dostala výtisk sbírky jí připsané – jak zaznamenává Kamil Resler v stati už citované (tamtéž, str. 41) – z básníkových rukou vázaný „v bílé atlasové látce s červeně vyraženými písmenami“ a tištěná dedikace tam byla doplněna rukopisným věnováním „A la très chère, à la très belle, à la très bonne“. Podle data oné úvodní dedikace lze se také dohadovat, kdy St. K. Neumann svou knižní prvotinu uspořádal. Vězení, které zakusil, nejenže převážně bylo podnětem a námětem jejích slok, nýbrž i místem, kde přímo vznikaly. Zejména ze čtvrtého a pátého čísla Čtrnácti rispetů vysvítá, co později dokládá básníkova vzpomínka v Politické epizodě, v její kapitole o trestnici „na Borech“: že tam „tepal také svoje první verše, začaté již dříve“ (VZP, 63); jak podle tohoto dovětku, tak podle samého titulního vročení celé sbírky vznikaly tedy její verše už také předtím, a to nejen za básníkova mezidobí na svobodě, 304 ale hned ve věznici „pod věží Novoměstskou“, jak lze v stejnojmenném oddílu sbírky soudit ze znělky Melodram. Ostatně tři ukázky z něho – Večer, Smutek, Nepřišla, označené zároveň pořadovými římskými číslicemi – uveřejnil básník pod společným názvem Žalářní dojmy už 16. února 1894 v osmém čísle čtvrtého ročníku brněnské Nivy (N), kde pak o rok později, dne 1. února 1895, tedy ještě před básníkovým propuštěním z borské trestnice, vyšlo rovněž pod společným názvem Z veršů St. K. Neumanna dalších šest ukázek jednak rovněž z prvního, jednak už z třetího oddílu jeho knižní prvotiny, a to básně Pohřeb, Vězňové na procházce, Blondýnka, Odchod vlašťovek, Své mateři, Motýli. Naše edice, kde sbírka Nemesis, bonorum custos... vychází teprve po druhé, řídí se v základě zněním jejího knižního vydání po konfiskaci, u tří zabavených čísel ovšem jejich zněním v dochovaném cenzurním výtisku; obojí označujeme v dalších poznámkách toutéž značkou NBC.
Str. 13 POD VĚŽÍ NOVOMĚSTSKOU
Sám tento název prozrazuje původ i scenérii slok uložených v prvním oddílu sbírky Nemesis, bonorum custos...: jsou to zpovědi básníkových dojmů a nálad z prvního pobytu ve vězení. Když dne 6. září 1893 přišel do redakce deníku Hlas národa, kde tehdy působil, nalezl v ní – jak vzpomíná v Politické epizodě (VZP, 23) – vzkaz, který mu tam zanechal „tajný“, když ho nezastihl: aby se dostavil na pražské policejní ředitelství ke komisaři Oličovi, jenž vedl policejní vyšetřování proti tzv. Omladině. Po nedlouhém výslechu byl odtamtud drožkou dopraven do novoměstské věznice, kde se poté shledal s mnohými druhy z mladého pokrokového hnutí, kteří byli pozatýkáni buď zároveň s ním, nebo v pozdějších dnech; zůstal tam až do konce roku, kdy byl na kauci 3000 zl. z vyšetřovací vazby propuštěn. Vydatným komentářem k této první části básníkovy knižní prvotiny je zejména šestá, stejnojmenná kapitola jeho Politické epizody (VZP, 42–49): krom vzpomínek na ty ony zkušenosti z vězení „pod Novoměstskou věží“ podává tam zároveň klíč k dvojí ústřední notě, která se opětovně prolíná v jeho slokách z toho prostředí. Byl to hrdě nepoddajný odpor mladých politických vězňů, ať se projevoval na rozličný způsob jejich „dramatickým zápasem se starou věznicí“, ať jmenovitě „politickými hymnami a kuplety, specielními písničkami pokrokářskými a ,omladinářskými‘“, které si vězňové notovali navzdory vězeňskému řádu, nebo také „několika večery slavnostními“, které si tam, nedbajíce ho, uspořádali: „Všeobecnou iluminací fantastickou i dojemnou oslavena byla zejména památka bělohorské bitvy, kdy Rudý prapor zněl zvlášť velebně“. Ale bývaly to též „stesky a měkké nálady“, kterým se někdy poddali: „Když doznělo poslední večerní hlučné smlouvání se a umlkla 305 poslední píseň, přistavil si často někdo židli pod okno, zavěsil se u mříže a hleděl do noční tmy a na malý kousek nebes. Vzpomínal a zatoužil. Z věže vrzal mu k tomu císařský orel ironický doprovod...“
Str. 15 První den. „Pár silných dojmů“, o nichž se básník zmiňuje, prožil tehdy jednak při policejním výslechu a pak v cele policejní vazby, kde ho však nenechali s jeho „ponurými pocity dlouho v té samotě“ (VZP, 44), jednak vzápětí za prvních chvil ve věznici pod Novoměstskou věží, kam ho ještě téhož dne dopravili z pražského policejního ředitelství. „Stará novoměstská ,bastila‘ byla špinavý a ponurý kriminál,“ vzpomínal v Politické epizodě: „Puch, špína, šero. Bylo nutno jim uvyknouti“ (VZP, 44, 45). A mluví-li úvodem o „srpnovém slunci“, tedy patrně proto, že to tehda, 6. září, byl „krásný sluneční den“ (VZP, 23).
Str. 17 Vězňové na procházce. Niva 5, č. 8 (1. února 1895), str. 113 (N), kde však dedikace Josefu Škábovi chybí. 1 kalužiny ] kalužiny, NBC, N; 3 páchne ] páchne, N; 4 dolétá ] doléhá N; 5 sliny – N ] sliny –, NBC; 8 plný puchu. ] v samém puchu. N; 10 směje –; ] směje –, N.
Str. 18 Smutek. Niva 4, č. 8 (16. února 1894), str. 121 (N). 3 civí N ] civí, NBC; 5 okno zvolna, ] zvolna okno, N; 9 Ze vzpomínek, ] Za vzpomínek, N.
Str. 19 Večer. Niva 4, č. 8 (16. února 1894), str. 121 (N). 4 z okna ] z oken N; 12 v N se nezačíná nová strofa, ale pravděpodobně to způsobil jen postup při lámání.
Str. 20 Počátek románu. Básník sám se o „krátkém setkání“, které bylo popudem těchto slok, zmínil v Politické epizodě jen diskrétní nápovědí: „V kanceláři vyšetřujícího soudce při jedné návštěvě počal také první vážný román mého života...“ (VZP, 49). Blíže tu příhodu osvětluje Kamil Resler ve stati Kamila Neumannová, vydavatelka Knih dobrých autorů, 1874–1904 (Marginálie 18, č. 3/4, str. 40): Kamila Krémová provázela do novoměstské věznice svou přítelkyni, která tam šla navštívit Antonína Holzbacha, zatčeného spolu s jinými příslušníky tzv. Omladiny. „Přišly tam právě v rušný den. Správa věznice zachytila moták, který někdo z omladinářů posílal z věznice, a vyšetřující soudce dr. Kursch nařídil postupné předvedení všech zatčených, aby vyšetřil zkouškami písma, kdo moták psal... Ve chvíli, kdy Holzbach v kanceláři vyšetřujícího soudce přijímal svou návštěvu, předvedl tam dozorce k výslechu právě Stanislava K. Neumanna... Bylo to jen střetnutí rozhořelých zraků, několik vět a stisk ruky, které 306 tu na vězeňské chodbě vyměnili oba mladí lidé, zachvácení vzájemným prudkým citem.“ 3 běží ] běží, NBC; 15 bílé ] bílé, NBC.
Str. 21 Pes. Třetí strofu sonetu citoval básník později v Politické epizodě na doklad, jak „hroznou věcí v kriminálech a podobných zajisté velmi racionelních ústavech pro povznesení lidského rodu jsou – chodby“ a že „vězeňské peklo v civilizovaných zemích není tak odporné jako toto jeho předpeklí“, – zkušenost, o níž se tam pak konkrétně šíří v dalších řádcích (VZP, 42/43).
Str. 22 Své mateři. Niva 5, č. 8 (1. února 1895), str. 114 (N), kde bez označení Fragment. Titulní adresátka těchto slok, básníkova matka Karolína, roz. Eichlerová (1847–1925), dcera berounského obuvníka, ovdověla po svém předčasně zesnulém manželu, pražském advokátovi a deklarantském politikovi dr. Stanislavu Neumannovi (*1825), zemském i říšském poslanci, již roku 1880, kdy osiřelému synovi byla teprve čtyři léta. Mezi 2 a 3 je v N větší mezera, nikoli však řádka pomlk; 4 citů N ] květů NBC; 9 srdce pohanské a mstivé, ] srdce, pohanské a mstivé, N; 10 úsměv ] úsměch N; 29 juž ] již N.
Str. 25 Vůně dopisu. Titulním popudem básně byla vzájemná korespondence, která se po jejich setkání v kanceláři vyšetřujícího soudce (viz pozn. k str. 20) tajně rozvinula mezi Kamilou Krémovou a uvězněným básníkem: „Již příštího dne přinesl mladý učedník Wagenknecht, syn vězeňského dozorce, který však byl srdcem s opatrovanci svého otce, z vazby první dopis... Mladý Wagenknecht nosil pak i mnoho dalších dopisů“ (Kamil Resler, Kamila Neumannová, vydavatelka Knih dobrých autorů, 1874–1904, Marginálie 18, č. 3/4, str. 40). 8 zem ] zem, NBC.
Str. 27 Teplé stisknutí. Básníkova rozjímavá vzpomínka se pravděpodobně nesla k prvnímu setkání s milovanou bytostí ve věznici, viz pozn. k str. 20.
Str. 28 Nepřišla... Niva 4, č. 8 (16. února 1894), str. 121 (N), kde dedikace Své Kamilce přímo označuje hrdinku básníkova toužebného stesku. O tom, jak navštěvovala básníka v novoměstském vězení, vypráví pravděpodobně podle jejích vzpomínek Kamil Resler v citované už stati (viz pozn. k str. 25): „Kamila Krémová po několika dnech nesla do věznice vzkaz své přítelkyně pro Holzbacha, vězeňský úředník jí však návštěvu u něho odepřel. Pokusila se proto o návštěvu u Stanislava K. Neumanna, avšak i tento pokus se skončil drsným 307 dozorcovým odmítnutím. Shodou okolností byl svědkem tohoto výjevu dr. Alois Rašín, který byl rovněž ve vyšetřovací vazbě a vyslechl rozhovor mladé dívky s hrubým úředníkem, když ji tak bezohledně odbyl. Zpravil o tom Stanislava K. Neumanna, který na to odpověděl tím, že rozbil všechno zařízení v cele. Byl za to potrestán temnou komorou. V nejbližším dopise napsal své matce, paní Karolíně Neumannové, aby pozvala Kamilu Krémovou k příští své návštěvě ve věznici, a obě jej pak několikrát společně navštívily.“ 2 co sní, ] kdož sní, N; 2 bdějíce, N ] bdějící, NBC; 5 kolem zdá se mi že touha zbyla ] kolem zdá se mi, že touha zbyla NBC ] kolem, zdá se mi, že touha zbyla N; 6 vzpomínajíce ] vzpomínajíce, N; 8 sní do výše čnějíce. ] sní, do výše čnějíce. N.
Str. 29 V zimní noci. 11 v té husté tmě a šedá strmá stěna ] v té husté tmě, a šedá strmá stěna NBC.
Str. 31 Štědrý večer 1893. Situaci, z níž vyplynuly tyto sloky, objasnil básník v Politické epizodě: „Nejlépe bylo mi po odchodu ,intelektuelních strůjců‘ z panské chodby. Byli propuštěni na kauci dříve než já, a tak jsem se dostal pak do slavné 85., nejpohodlnější cely, do příjemné společnosti. Zde jsem strávil Štědrý večer při hodokvasu a intimním hovoru“ (VZP, 48). Zmýlil se však v čísle cely: ve shodě s dedikací tohoto sonetu šlo vskutku o celu č. 84 na tzv. panské chodbě, pojmenované podle toho, že její cely bývaly útulkem bohatých lichvářů, kridatářů a politiků, jak vysvětluje A. P. Veselý (OPH, 134). Vzpomíná, že si to v ní mladí političtí vězňové zařídili, „pokud vězeňský řád dovoloval, jako v hnízdečku. Každý měl svůj koutek a svoji pryčnu“ (tamtéž, 141). Sám v ní byl zprvu s Antonínem Hajnem, Josefem Škábou, dr. Aloisem Rašínem a K. St. Sokolem, a když tito „intelektuální strůjci“ tzv. Omladiny, jak je označovala žaloba, byli den či dva před Štědrým večerem na kauci propuštěni, „přistěhovali se do ní noví hosté: St. K. Neumann, J. Dutka, Holzbach a Al. Tuček. Bylo v ní tedy zase ruchu a šumu nadbytek, ačkoliv Neumann s Tučkem brzy ji opustili“, propuštěni rovněž na kauci z vyšetřovací vazby (tamtéž, 146).
Str. 33 INTERMEZZO
Ve shodě s jeho názvem jsou sloky tohoto středního oddílu sbírky Nemesis, bonorum custos... zasvěceny údobí, které básník prožíval na svobodě mezi dvojím vězením. Sám se po letech v memoárové Politické epizodě (VZP, 49) zmínil, že byl z novoměstské věznice propuštěn asi v poslední den roku 1893, kdežto tehdejší zpráva uvádí (viz mosteckou Omladinu ze dne 12. ledna 1894, str. 39), že ji po 308 složení kauce opustil již odpoledne den předtím, údaj, kterému se zdá svědčit i telegram dochovaný ve sbírkách Lešehradea: je odeslán z věznice, podepsán Stanislav a adresován Kamile Krémové, kterou v něm odesílatel žádá, aby ho ještě téhož dne očekávala mezi sedmou a osmou hodinou, zřejmě večerní, na vinohradské promenádě. Mnohé vysvětlení k tomuto básníkovu „intermezzu“ na svobodě poskytuje zejména sedmá kapitola Politické epizody (VZP, 49–58), kde obdobně pronáší soud jak nad zbabělým oportunismem mladočeských politiků, kteří se většinou zřekli obžalovaných a uvězněných příslušníků pokrokového hnutí, tak i nad tupou netečností široké veřejnosti k jejich věci: „Nemohlo nás bolet, že se Praha baví. Spíše to, že zapomíná nikoli snad nás, ale příčin a myšlenek.“ Spolu však dodává: „Já ostatně po svém návratu z novoměstské trestnice prožíval jsem svou provizorní svobodu hlavně v okovech lásky.“ Když pak byl dne 15. ledna 1894 v budově pražského zemského trestního soudu na Karlově náměstí zahájen monstrproces s tzv. Omladinou, obžalovaný St. K. Neumann tam chodíval – jak praví – jako „na tragikomedii, která mne zpočátku jako všecky účastněné bavila, která však mne nedojímala“, neboť si uvědomoval, že odsouzení obžalovaných, tedy také jeho, je předem zpečetěno. Protože přelíčení bylo tajné a obžalovaní si mohli volit důvěrníky, bývala mu jako Neumannova důvěrnice přítomna také Kamila Krémová (Kamil Resler v stati Kamila Neumannová, vydavatelka Knih dobrých autorů, 1874–1904, Marginálie 18, č. 3/4, str. 41). Básník sám účastnil se jen prvních dní procesu, trvajícího poté přes měsíc, nikoli však už „nudných dnů stereotypních výslechů“; podílel se pak až v čtyřiadvacátý den procesu na bouřlivém protestu obžalovaných proti obsazení soudní síně policií s nasazenými bodáky, jejž odnesl peněžitou pokutou, a nakonec vynesení rozsudku, po jehož prvních slovech však obžalovaní na svobodě demonstrativně opustili soudní síň: „Na to, co kdo dostal, počkali jsme si v zástupech na Karlově náměstí. Bylo toho celkem víc, než jsme čekali. Matka se mi dala do pláče pro mých čtrnáct měsíců.“
Str. 35 Návrat. Situaci a náladu, z níž vyplynuly verše tohoto sonetu, dokládá básníkova vzpomínka v Politické epizodě na návrat z novoměstského vězení k přechodnému pobytu na svobodě: „Po necelých čtyřech měsících, na Silvestra tuším, byl jsem propuštěn... Matka a milenka odvážely si mne v drožce na Vinohrady. Hleděl jsem stále oknem uzavřeného povozu. S jakousi bázní pozdravoval jsem Prahu. Věděl jsem, jak je zbita politicky...“ (VZP, 49).
Str. 36 Zapadlou čtvrtí. 3 jas ] jas, NBC; 9 po stranách, ] po stranách NBC; 10 kostry ] kostry, NBC.
309 Str. 38 *** 3 žhavého ] žhavého, NBC.
Str. 43 Protesty, II. 6/7 že za slovem jdou skutky / a boj za právo že je ] že za slovem jdou skutky, / a boj za právo, že je NBC.
Str. 45 Chudá holka. Lze-li se nad verši oddílu Intermezzo, vyjadřujícími básníkovy zážitky z doby mezi dvojím vězením, pod Novoměstskou věží a na Borech, dohadovat, že v téže době také vznikly, samo věnování této básně autoru Písní otroka, Svatopluku Čechovi, podněcuje naopak k dohadu, že její sloky byly napsány až později a že je básník zařadil do středního oddílu své sbírky z důvodů kompozičních, už pro jejich námět; sám uvádí, že Písně otroka četl až na Borech, pochopitelně, protože vyšly teprve v prosinci 1894. Je arci možné, že i tato báseň Intermezza vznikla už dříve, v onom mezidobí Neumannova pobytu na svobodě, a že ji básník připsal Svatopluku Čechovi teprve dodatečně. Nicméně první dohad se víc podobá pravdě, protože báseň Chudá holka působí jako přímá odezva na Čechovy alegorické Písně otroka, neklamně obrážející vzrušení, jaké jejich autor pociťoval právě nad perzekucí mladého pokrokového hnutí; Neumannova báseň tak působí jak už obdobně alegorickým rázem, tak zejména samým duchem. St. K. Neumann v ní po svém domýšlel – takřka polemicky – smysl Písní otroka: sarkasticky odmítaje buržoazní historismus státního práva, příznačně pojímal boj o národní osvobození jako součást lidově revolučního zápasu společenského. Ostatně sám praví v Politické epizodě: „Tristium Vindobona! To bylo ovšem něco zcela jiného než můj oblíbený Sv. Čech z gymnasia, kterého jsem ostatně zrádně opustil již dříve v Nových proudech pro Magdalénu. (Macharova Magdaléna začala roku 1893 vycházet na pokračování v Škábových pokrokářských Nových proudech – pozn. vyd.; viz vysv. k str. 17.) V tom byl kus našeho kréda mnohem jistěji než v alegorických Písních otroka, které jsem později četl na Borech a které mi zůstaly celkem lhostejny.“ (VZP, 51/52.)
Str. 49 Adagio. Pokud lze soudit z představy o novém, příštím básníkově vězeňském údělu a z pocitů milostného loučení, které se v nich ozývají, vznikly jak tyto, tak i další, závěrečné sloky z oddílu Intermezzo už po 21. únoru 1894, kdy byl vynesen rozsudek v procesu s tzv. Omladinou. 8 cos jak jemný zákal. ] cos, jak jemný zákal. NBC; 13 dlouhými ] dlouhými, NBC.
310 Str. 51 MODERNÍ IDYLA
S mužnou ironií tak básník pojmenoval třetí, poslední oddíl své knižní prvotiny, jehož slokám bylo jak popudem, tak i prostředím vzniku básníkovo druhé vězení, tentokrát „Na Borech“, jak zní název osmé kapitoly v Politické epizodě, kde o něm, o svých zážitcích a zkušenostech odtamtud, St. K. Neumann později rovněž pojednával (VZP, 58–66). „Ještě jednou a prozatím – neboť člověk nikdy neví – naposled strávil jsem několik dní pod Novoměstskou věží. To když jsem někdy v dubnu 1894 nastoupil trest a v 84. na panské chodbě vyčkával odjezd do Plzně“ (viz pozn. k str. 31). Nebyl-li už po letech s to určitě datovat svůj druhý příchod do novoměstské věznice, lze zato určit den, kdy byl odtamtud eskortován na Bory, a to podle údajů dochovaných v archívu borské trestnice: stalo se to 25. dubna 1894, dalšího dne byl básník protokolárně přijat, zatímco trest mu byl počítán teprve od 27. dubna. Čtrnáct měsíců těžkého žaláře, k nimž byl odsouzen, trávil St. K. Neumann na Borech v samovazbě, na niž si však v Politické epizodě na rozdíl od jiných spoluodsouzených nestýská: „Samovazba byla mi vítána. Trest zkracoval se mi tím o třetinu“ – ve skutečnosti se mu však skončil až 24. února 1895 – „a z novoměstské trestnice měl jsem o spoluvězních dosti nemilých zkušeností.“
Str. 53 Pohřeb. Niva 5, č. 8 (1. února 1895), str. 113 (N). Popud básně prozrazuje už její podtitul; byla to básníkova cesta z Prahy do borské věznice: „...svěřili mne četníkovi, který vyslovil naději, že se budeme rozumně chovat, a nedal nám tedy řetízky... V uzavřeném kočáře jeli jsme na smíchovské nádraží; pak vlakem do Plzně. Četníkovi zvonily ty řetízky po celou cestu v tašce na klíně“ (VZP, 58/59). 3 tyče ] týče N; 3 houpají ] houpají, NBC, N; 13 okovy ] Okovy N.
Str. 54 Chladné dni. Verše z první strofy sonetu citoval básník později v Politické epizodě, vzpomínaje „také chvil nostalgie“ v borské cele buď za „ošklivých rán“, nebo za „ošklivých večerů, kdy žena je příliš blízko, a přece tak daleko...“ (VZP, 64). 10 ve dlaních, ] ve dlaních NBC.
Str. 55 Čtrnácte rispetů. Nejenže básník Aloisu Tučkovi tento cyklus dedikoval i adresoval, ale už na Borech mu potají dával i číst verše, jež tam psával. Vzpomínaje v Politické epizodě, jak se tam vězňové v samovazbě navzájem dorozumívali pomocí motáků, uvádí: „Korespondoval jsem časem dosti čile, zejména s kamarádem Tučkem“ (VZP, 63). A v samém Tučkově románu Rok v samotách (Praha 1903, str. 121), vyprávějícím právě o autorových osudech a zážitcích v borském vězení, praví jeho hrdina, jak po dvou nerozumně zbyteč- 311 ných motácích od jiných vězňů „teprve Stáňa v třetím motáčku píše něco rozumného: ,Byl jsem u doktora a vymínil jsem si koupel každý týden. Učiň také tak. Uvidíme se v lázni a snad i několik vět promluvíme. Je to dobré při fadese našeho života.‘ Píše dále, že mi pošle rukopis svých básní. Kterak se lehce vyjádřil: pošle rukopis! – – Jako by stačilo nalepit známku a vhodit zásilku na rohu do poštovní schránky!“ S Aloisem Tučkem (1874–1916) se St. K. Neumann sblížil už předtím v pokrokovém hnutí, kde Tuček právě tak působil zejména v jeho dělnických řadách: zasedal přímo ve výkonném výboru pokrokové mládeže dělnické a byl jako Neumann hlavním spolupracovníkem jejích časopisů, zprvu Pokrokových listů (1893), později Naší snahy a Našich snah (1896). Zatčen, tehdy absolvent gymnasia, v souvislosti s tzv. Omladinou, byl Tuček spolu se St. K. Neumannem z novoměstské věznice na kauci propuštěn. Býval tam v téže cele 84 (viz pozn. k str. 31) jednak napřed ve vyšetřovací vazbě, jednak poté před eskortováním do borské věznice; odsouzen rovněž na čtrnáct měsíců těžkého žaláře, trávil je na Borech zprvu v samovazbě, kterou však jako Škába (viz vysv. k str. 17) nervově těžko snášel; po návratu z vězení působil později jako literární kritik a jako překladatel z francouzštiny a němčiny, krom citovaného Roku v samotách vydal ještě román Nespokojenci (1910) a studii Alois Jirásek (1901). St. K. Neumann po letech vzpomíná, že míval „strohý individualism v povaze“ (VZP, 136). – Znění úvodního mota z Macharovy básně upravujeme podle originálu, tj. škrtáme pomlku před citovaným veršem a čárku za slovem žiju (viz J. S. Machar, Confiteor, Praha 1887, str. 134). Str. 56 V (Mám rád, když zrána v kraj se tetelí). „Nahlížím do tenké knížky svých prvních veršů a vidím, že jsem s ní léhal a vstával. Lázeň rytmů konejšila nervy, když nad zeleným stolkem zpíval plyn, řvavý zvonec, vybízející nás na lože, vyrušoval mne jen nakrátko, neboť sotva jsem ulehl, ,usínal jsem s Múzou v klíně‘ a ráno byla to opět ona, která mne zaujala nejdříve,“ vzpomíná St. K. Neumann v Politické epizodě a na důkaz tam cituje čtyři poslední verše tohoto rispetu (VZP, 63/64). Str. 57 VII (Holubi šedí, bělaví a plaví). – 5 krok náš, ten je nepostraší, ] krok náš ten je nepostraší, NBC.
Str. 61 Nálada z podletního jitra. 9 pampelišky ] pampelišky, NBC.
Str. 62 Po návštěvě. Titulní podnět těchto veršů je doložen údajem Kamila Reslera (viz jeho stať Kamila Neumannová, vydavatelka Knih dobrých autorů, 1874–1904, Marginálie 18, č. 3/4, str. 41): „Kamila Krémová navštívila s paní Karolínou Neumannovou mladého bouřliváka dvakrát v trestnici na Borech.“ Str. 63 II (Vše zmizelo, jen růže zbyly). – 1/2 jen růže zbyly, / 312 juž bez vůně, a zčernaly – ] jen růže zbyly, / juž bez vůně a zčernaly, – NBC.
Str. 64 Sloky. 8 a ve dne v noci v snách si vzpomínáš ] a ve dne, v noci v snách, si vzpomínáš NBC.
Str. 66 Motýli. Niva 5, č. 8 (1. února 1895), str. 114 (N). 7 vzduchem ] vzdechem N; 7 chvět, ] chvět N; 11 z mozků ] z mozku N.
Str. 67 Připozdívá se... 6 chvěje ] chvěje, NBC.
Str. 68 Vlak. 2 noci ] noci, NBC; 4 moci ] moci, NBC.
Str. 69 Profily z protějška. Str. 69 I (Jen okamžik tam stála pod oknem). – 7 růžových – ] růžových, – NBC. Str. 70 II. Blondýnka. Niva 5, č. 8 (1. února 1895), str. 113 (N), kde však báseň není označena jako druhá část diptychu Profily z protějška. O titulní hrdince psal dr. Alois Rašín, jemuž se básník za svého věznění na Borech zřejmě svěřil a pravděpodobně proto mu tyto verše také dedikoval, v motáku ze dne 16. května 1895 K. St. Sokolovi, tehdy rovněž borskému vězni odsouzenému v procesu s tzv. Omladinou: „Ta blondýnka z krajního okna je Neumannova ,blondýnka‘, takto dcera vrchního dozorce Illa (Němce)“ (viz publikaci Vězeňská korespondence Karla Stanislava Sokola z let 1893–1895. Z dějin pokrokového hnutí. Praha 1929, str. 440). – 2 vstříc – ] vstříc, – N; 6 do dlaní ] do dlaní, NBC, N; 14 pláč, N ] plač, NBC.
Str. 72 Oblaka. 6 válí ] válí, NBC; 9 rozlijí se ] rozlijí se, NBC.
Str. 74 Té, která doma trpí. Už podle samé dedikace měl básník na mysli svou tetu Angeliku Neumannovou, sestru svého otce, viz pozn. k str. 128. 3 hrází ] hrází, NBC.
Str. 76 Odchod vlašťovek. Niva 5, č. 8 (1. února 1895), str. 113/114 (N). 1 zdi N ] zdi, NBC; 3 vzlétnou ] vzletnou N; 10 ve tmavou ] na tmavou N; 11 křídélka ] křidélka N.
313 Str. 80 Houby. 6 skupině ] skupině, NBC.
Str. 83 Od lesů plovou hejna vran... 13 svítí ] svítí, NBC.
Str. 90 Sloky konečné. Jak prozrazuje sama jejich scenérie, zřejmě pražská, ať už běží o „trotoáry na opuštěném nábřeží“ nebo o „ciferník hodin na vodárně“ nebo o hučící řeku, na níž „se ledy hnuly“, vznikly tyto sloky už po básníkově návratu z borské věznice do Prahy a značí tak na konec protějšek k úvodní básni z oddílu Moderní idyla.
Str. 93 JSEM APOŠTOL NOVÉHO ŽITÍ
Druhá sbírka veršů St. K. Neumanna, pleno titulo nadepsaná dvouverším Jsem apoštol nového žití a žádné se nelekám rány, / jsem rytíř nového Grálu, jsem rytíř bez bázně i hany, vyšla nedlouho po jeho knižní prvotině na prahu roku 1896 v Knihovně Moderní revue jako její čtvrtý svazek; sama Moderní revue 2 oznámila ve svém 4. čísle (na poslední stránce obálky) v lednu 1896, že jejím nákladem „vyšla nově po konfiskaci“, jen „v malém počtu výtisků“, z nich „deset exemplářů na skvostném papíře“, a Literární listy 12 ji v rubrice Literární novinky zaznamenaly v 5. čísle ze dne 16. ledna 1896, str. 90. Novinka tentokrát působila už na pohled nezvykle, exkluzívně, a to nejen samým názvem, ale i podélným formátem (16 x 22,5 cm), silným papírem nažloutlé barvy i nevšední grafickou úpravou; jméno autora a název knihy byly na titulní její stránce tištěny gotickým písmem, její verše vesměs kurzívou. Sbírka měla dvaatřicet neočíslovaných stránek a po úvodním sonetu Vám, pyšní...! byly její básně, rovněž sonety, utříděné do tří oddílů, Revolty, Láska, Polemiky, označeny každá po řadě římskou číslicí, k níž se jen u některých družil i vlastní název; obsah knihy na konci uveden nebyl. Obálka rovněž nažloutlé barvy nesla na první stránce krom autorova jména a názvu sbírky, krom údaje o místu vydání a nakladateli též vročení MDCCCXCVI, na poslední stránce adresu nakladatelství. Ale také tentokrát stálo nahoře na titulní stránce obálky Po konfiskaci nové vydání, také tato básníkova sbírka měla své osudy. Hned v prvním jejím oddílu Revolty zřejmě chyběly básně I a V – v knize tak po jejich konfiskaci zůstaly na konec dvě prázdné stránky, z nichž na první bylo nyní výslovně uvedeno Básně I-Mládí a V byly při prvém vydání této knihy zabaveny a na druhé: Tištěno dne 21. a 23. prosince 1895 na strojích Emanuela Stivína, knihtiskaře v Praze 146-II. Listinný úřední materiál o konfiskaci sbírky ani její cenzurní výtisk se tentokrát nedochoval. Kamil Resler měl v rukou exemplář jejího vydání před konfiskací, 314 kde podle cenzorova výtisku, jak se domníval, byly jen v prvním z obou zabavených čísel, tedy v básni I - Mládí, jakožto závadné podtrženy červenou tužkou čtvrtý verš, celá druhá strofa a poslední dvě věty (Kamil Resler, Stanislav K. Neumann: Jsem apoštol..., Český bibliofil 1929, č. 3, str. 104/107). Na rozdíl od básníkovy knižní prvotiny zřejmě však nebyly zabavené výtisky tentokrát zničeny nebo aspoň zničeny zcela, neboť Moderní revue (2, č. 5) již od února 1896 a potom opětovně v několika dalších číslech, v inzerátech na obálce, nabízela kromě „vydání opraveného“, jež stálo 30 kr., padesát výtisků sbírky v původním vydání „po zrušené konfiskaci“ za dvojnásobnou cenu. Až na eliminaci obou zabavených čísel se vydání Neumannovy sbírky po konfiskaci nijak nelišilo od prvotního, ani co do znění, ledaže v něm bylo opraveno něco málo tiskových chyb (v úvodní básni Vám, pyšní...! v. 12 sešlým, v pěstích m. sešlým; v pěstích a v básni XV, v. 12 drámy m. dremy), kdežto jiné se tam nově vloudily: v básni X, v. 5 V mohutné m. v mohutné, v. 6 v zbahnělém m. V zbahnělém a v básni XII, v. 9 sloňme m. skloňme. V různočteních označujeme tudíž obojí vydání knihy touž značkou JA. Až na čtvero sonetů středního oddílu Láska pojal básník všechny ostatní básně sbírky Jsem apoštol nového žití, spolu s oběma zabavenými, po letech do prvního svazku svých Spisů, do Knihy mládí a vzdoru (KM), kde tvoří její první část, označenou jen číslicí I a vročením 1895. Abstrahuje od jejich někdejšího rozčlenění do oddílu Revolty a Polemiky, jakož i od názvů, jež některé z básní původně nesly, nadepsal je tam – počínajíc hned úvodní básní Vám, pyšní...!, v prvním vydání neočíslovanou – jen pořadovými číslicemi I–XVII (přitom však co do pořadí tam navzájem přehodil sonety Krokem pávice... a Veselá společnost..., označené ve sbírce Jsem apoštol nového žití jako IV a V, kdežto v Knize mládí a vzdoru jako VI a V), zatímco v obsahu na konci Knihy mládí a vzdoru je pojmenoval úvodními slovy; tyto názvy uvádíme v dalších poznámkách u každé básně vždy v závorkách. Čtyři sonety oddílu Láska zařadil básník ve své edici Spisů Stanislava K. Neumanna do jejich třetího svazku, do Knihy erotiky (KE), kde zahajují její první část, označenou jen vročením 1895–1897, aniž tentokrát jakkoli změnil jejich původní pořadí; nadepsal tam každý z těch čtyř sonetů úvodními slovy – také toto jejich dodatečné pojmenování uvádíme v dalších poznámkách u každého z nich v závorkách. Původní rukopis sbírky Jsem apoštol nového žití se – pokud aspoň známo – nedochoval, nýbrž jen úplný obtah zlomené sazby prvního oddílu z Knihy mládí a vzdoru (KMO), zahrnujícího, jak už pověděno, sedmnáct z jedenadvaceti čísel básníkovy druhé sbírky, a krom toho se dochovala sama předloha k sazbě tohoto oddílu z Knihy mládí a vzdoru (KMP), ač neúplná: je to výtisk sbírky Jsem apoštol nového žití po konfiskaci. Autor tam na prvním listu v patitulu perem škrtl velká začáteční písmena u slov nového žití a nahradil je minuskulí, nahoře 315 pak tužkou poznamenal: Prosím o 2 obtahy korektur! Na titulní stránce perem škrtl své jméno, název sbírky, údaj o nakladatelství a místo toho tam vepsal číslici I a pod ní tužkou vročení 1895, na předposlední stránce škrtl – vesměs už perem – poznámku o konfiskovaných básních, na ostatních stránkách rovněž škrtl názvy jednotlivých oddílů sbírky (nedopatřením s výjimkou prvního), nadto původní nápisy jejích básní nahradil pořadovými číslicemi, kterými jsou nadepsány v Knize mládí a vzdoru, a zejména upravil původní jejich znění, ne vždy docela; některé jeho úpravy uskutečnil teprve při korektuře sazby Knihy mládí a vzdoru. A protože jako předlohy použil výtisku své sbírky po konfiskaci, bylo zapotřebí jej doplnit oběma zabavenými básněmi, z nichž druhá, sonet Veselá společnost..., je tam – už ve znění upraveném pro Knihu mládí a vzdoru – vložena v básníkově rukopise; dojista právě tak tomu bylo s textem první zabavené básně, sonetu Na bílém oři s vlající hřívou..., jehož rukopis však v této dochované předloze chybí; přitom už v ní autor oba sonety Krokem pávice... a Veselá společnost... proti původnímu jejich pořadí přehodil. A protože běží o předlohu k sazbě prvního oddílu z Knihy mládí a vzdoru, chybějí tu za škrtnutým patitulem oddílu Láska jeho čtyři sonety, zařazené básníkem v jeho edici Spisů Stanislava K. Neumanna do Knihy erotiky. Nicméně z toho, že počínajíc hned potom sonetem Bleďounká slečinka... byly ostatní básně až do konce očíslovány v této předloze zprvu XIV–XXI a teprve pak X–XVII, je zřejmo, že původně zamýšlel pojmout do Knihy mládí a vzdoru celou sbírku Jsem apoštol nového žití, všech jejích jedenadvacet čísel. Ve shodě s redakčními zásadami této edice Spisů Stanislava K. Neumanna přinášíme sbírku Jsem apoštol nového žití v jejím původním celku. Proto také ponecháváme nejen původní pořadí jejích sonetů a spolu jejich rozvržení do trojího oddílu, ale i původní názvy básní, a to už také proto, že se způsob jejich označení v Knize mládí a vzdoru a v Knize erotiky liší. Co do znění jednotlivých básní řídíme se však v základě jejich vydáním poslední ruky jednak v KM, jednak v KE, přihlížejíce nadto v různočteních jak k JA, KMP a KMO, tak k časopiseckým otiskům v Moderní revui (MR), Nivě (N), Vesně (V) a v publikaci Lublani (L). Druhá sbírka veršů St. K. Neumanna nejenže vyšla nákladem Moderní revue a prozrazovala to už svým vzhledem, ale zároveň se k ní hlásila namnoze samým duchem a stylem autorovy poezie na svých stránkách. Již v Politické epizodě, v její osmé kapitole o svém věznění „na Borech“, básník vzpomínal, jak mu tam „přišlo první číslo Moderní revue a pak další její čísla a publikace“, jak „začala probouzeti anarchické a aristokratické pudy“ jeho bytosti (VZP, 63), a v závěrečné kapitole takto vykládal svůj tehdejší vývoj: jestliže prý účastí v pokrokovém hnutí byla „demokratická stránka“ jeho povahy zatím ukojena, nyní „individualism mládí hlásil se ke slovu. Nietzsche a este- 316 tický anarchism podávali slaďoučké jablíčko ze stromu zakázaného“ (tamtéž, 67). A z pozdějších básníkových vzpomínek lze za jiné uvést výrok o tendenci, jaká se obrážela v této jeho sbírce: „Z levého pokrokáře omladinářského a ctitele Macharova stal se přívrženec rebelie individualistické a subjektivismu symbolicko-dekadentní poezie“ (VZP, 136).
Str. 95 Vám, pyšní...! (Vám, duše sbratřené...) Moderní revue 2, svazek 3, č. 3 (prosinec 1895), str. 57/58 (MR). 1 bratrské, ] sbratřené, JA, MR; 1 léty, ] lety, MR; 4 kytky... ] kytky. – JA ] kytky. – – MR; za 4 je v JA a MR řádka pomlk; 9 rychle MR ] rychle, KM, KMO, KMP, JA; 10 kterých ] která KMP, JA, MR; 11 syny ] syny. – JA ] syny! MR. Slova vám, váš, pyšní, čas a budoucnu jsou v JA a MR tištěna s velkou začáteční písmenou.
Str. 97 REVOLTY
Str. 99 I. Mládí (Na bílém oři s vlající hřivou...). 1 hřívou ] hřivou JA; 1 atlét ] atlet JA; 2 metají ] stříkají JA; 4 Hurá, ] Hrrr, JA; 6 plesnivé valy! ] hroutivé valy...! JA; 8 o život tisíců ] o sta životů JA; 8 chmury! ] chmůry! JA; 10 Těch orgií vůní a barev, té země, jež z pokladů slita! ] Orgie závratných vůní, koncerty barev, zem z prsti zázračné slitá! JA; 13 hledí ] zří JA; 14 Leč pochodně ] – Však pochodně JA; 14 Hurá, Mládí! ] Hrrr, hrrr, Mládí! JA.
Str. 100 II (Zaťaté pěstě k nebesům...). Lublani. Čeští spisovatelé Slovincům (sborník redigovaný Jaroslavem Vrchlickým, Praha 1896), str. 20 (L), s názvem Et si fractus dilabatur orbis... (I kdyby se zřítil rozbitý svět... – Horatius, Carmina, třetí kniha a třetí báseň, v. 7, kde je však slovo illabatur m. synonyma dilabatur) a bez podtitulu. Báseň vznikla, jak vyznačeno údajem v podtitulu, pod dojmem zemětřesení, kterým bylo v dubnu 1895 postiženo Slovinsko, zvláště město Lublaň s okolím, kde se mnoho domů zřítilo a jiné byly poškozeny, takže tam tisíce obyvatel přišly o přístřeší, několik lidí o život. Podtitul: Lublaň v dubnu 1895 KMP, JA ] Lublaň, v dubnu 1895 KM, KMO; 1 pěstě ] pěsti L; 2 u prsů. ] u prsu. L; 3 Vznešená božská příroda! ] Vznešená příroda! L; 3 říci. ] říci! L; 4 chvátá: ] chvátá... JA, L; 4 Kdeže v ní bůh? ] Kdeže tu bůh? L; 5 v L nezačíná nový odstavec; 5 lící... ] lící. L; 6 již ] juž JA; 6 povadl, uslábl lidský duch? ] uslábl, povadl lidský duch? – L; 7 Však jsou ještě šiky ] Ne, ještě jsou šiky L; 7 myšlenkou ] myšlénkou JA, L; 8 v železný zákonů kruh! ] v železných zákonů kruh! KMP, JA, L; 9 v L není nový odstavec; 11 květ luhů macešských rosteme, rosteme ] květ luhů macešských, rosteme... rosteme L; 12 v L nezačíná nový odstavec; 12 míti ] mít JA; 13 v bílém 317 nadšení jíti, ] u bílém nadšení jíti, KMP ] ve bílém nadšení jít, JA ] ve bílém nadšení jíti, L; 14 řece...! ] řece! L.
Str. 101 III. Societo...! (Útroby tvoje jsem prolezl mlád...) Moderní revue 1, sv. 2, č. 4 (červenec 1895), str. 80 (MR), s názvem Societo...! 3 líně ] líné KMP, JA, MR; 5 Eh, zhnusená societo! Jsou ještě vůle a svaly! ] Eh, zhnusená! Však ještě je vůle, která má svaly! JA, MR; 7 klíží, – MR ] klíží – KM, KMO, KMP, JA; 11 neúprosní ] neuprosní MR; 12 by, bohové sami, MR ] by bohové sami, KM, KMO, KMP, JA; 13 v hrady, ] ve hrady, JA, MR. Slova vůle a volnosti jsou v JA a MR tištěna s velkou začáteční písmenou.
Str. 102 IV. Morálka davu ( Krokem pávice...). 2 morálka ] metresa JA; 3 v hedvábu ] ve hedvábu JA; 4 barokním ] barokném JA; 5 V zpovědnicích ] Ve zpovědnách JA; 6 katedry ] katédry KMP, JA; 9 mě JA ] mně KM, KMO, KMP; 10 ať několik bláznů ti z konce století kývá –: ] ať několik bláznů z konce století ti kývá –: KMO ] ať velkých pár bláznů ze století konce ti kývá –: KMP, JA; 11 zájmeno mém v JA, zájmena sobě a má v KMP a JA jsou větším typem; 14 se vzteká! ] se vzteká. JA před konfiskací. Slovo pravda se v JA začíná velkou písmenou.
Str. 103 V (Veselá společnost...). 1 holky... ] holky. – – – JA; 2 v JA se začíná nový odstavec; 3 posadil. ] posadil... JA; 4 decentní ] upjatá JA; 4 poťouchlým ] potměšilým JA; 5 To plémě ] Tu rasu JA; 5 blondýnky ] blondýny KMP, JA; 5/6 na babu. / Chytla ] na babu; / chytla JA; 6 ovšem, kterápak ] ovšem. Kterápak KMP; 7 Leč zpívej o životě, bruneto sladká, a víno ] Leč, zpívej o životě, bruneto sladká, a víno KM, KMO, KMP ] Však, bruneto sladká, zpívej o životě a víno JA; 8 na ňadra nahá, na šťastné maso ] na ňadra tvá nahá a šťastné maso JA; 8 boků. ] boků! JA; 9 ševely ] šveholy JA; 10 já mám tak rád, když do rtů se hryzou protežované ctnosti. ] já tak rád vidím zkousané rtíky protežovaných ctností. JA; 11 Leč píseň života řinčí divoce, a tyhle již – ] Škoda, však píseň o žití zní divoce a tyhle juž – JA; 11 účty. ] účty! JA; 12 krev výská ] krev vřelá výská JA; 12 zahýříme si ] hýřit budeme JA; 13 chasa ať čeká, koupí-li někdo... ] chasa ať, koupí-li někdo, čeká! – – – JA; 14 societo? ] societo?! JA. Také tvary slov morálka, život, ctnost, žití, sen, tvá jsou v JA tištěna s velkou začáteční písmenou.
Str. 104 VI. Zhnusení (V ty dny šedivé marno se bránit...). 7 mříti ] mřít JA; 7 žíti ] žít KMP, JA; 8 atrofie... ] atrofie. – – – JA; 10 mrtvoly – ] mrtvoly – – – JA.
318 Str. 105 VII. Hetéry (Dnové antiky ovlhli kdysi...). Moderní revue I, sv. 2, č. 1 (duben 1895), str. 12 (MR), s názvem Hetéry. 2 myšlenky ] myšlénky KMP, JA, MR; 2 rtech. MR ] rtech, KM, KMO, KMP, JA; 3 Obhajce Fryny obnažil prsů bělostný vzdech, ] Obhajce prsů Fryny obnažil bělostný vzdech, JA, jakož i MR, kde Obhájce; 5 myšlenky ] myšlénky KMP, JA, MR; 5 v dravých i měsíčních ] v pohádkových, měsíčních JA, MR; 6 ve dvacátý ] v dvacátý MR; 7 smačknuté ] smáčknuté MR; 9 v JA nezačíná nová strofa, zato v JA i MR je verš zalomen do dvou řádků, z nichž druhý začíná slovy Ve smutné temnotě; 12 v KMP, JA a MR nezačíná nová strofa; 14 je v JA a MR zalomen do tří řádků, z nichž druhý začíná slovem Ten, třetí slovem To.
Str. 106 VIII (Poslední valčík...). 8 v harému morálky simulované, ] v Orientu morálky simulované, –: JA; 9 tak jako tisíc jich čeká, až ] tak jako tisíc, čeká až JA; 14 A zde ty zbytečné samice, ] A tady ty zbytečné samice, – JA.
Str. 107 LÁSKA
Str. 109 IX (Jsem drsný Faun lesů...). 4 stěny. ] stěny. – JA; 8 pro rozkoše řev divé ženy. ] pro rozkoše řev – divé ženy... JA; 12 tak znavené ] tak uvadlé JA; 13 v JA slovo jedné vytištěno větším typem; 14 mateřské ] máteřské JA. Slovo smutkem v JA s velkou začáteční písmenou.
Str. 110 X (Řev hmoty...). Niva 5, č. 16 (1. června 1895), str. 245 (N), s názvem Láska. 5 do žití ] do žítí JA; 11 s pyšným úsměvem čela ] ve pyšném zánětu čela JA, N, pravděpodobně vědomě přejal sem básník tento obrat ze zkonfiskovaných Slok konečných ve sbírce Nemesis, bonorum custos..., viz str. 91, v. 38; 11 v půtku. ] v půtku! N; 12 řádí. ] řádí! N; 12 Nám pěst již v bojích ] Nám oběma pěst v bojích juž JA ] Nám oběma pěst v bojích již N; 13 a prolité krve ] a krve N. V JA a N slovo spříznění, v JA a ještě v KE také slova tvé a tvých jsou tištěna s velkou začáteční písmenou, kterou v tomto druhém případě sami odstraňujeme ve shodě s autorovým postupem v jiných číslech této sbírky, když je zařazoval do KM.
Str. 111 XI (Co prsti zahřáté máš asi...). 4 všecko ] všechno JA; 4 na pustnoucích, pustnoucích ] na pustnoucích... pustnoucích JA; 5 sliboval, leč na vodu ] sliboval... a na vodu JA; 7 sliboval, leč duši svou ] sliboval... však duši svou JA; 13 k tvrdému boku ] ku mému boku JA; 14 čistě. ] čistě! JA. Co se psaní tvarů slov ty a tvůj v KE a JA, jakož i naší úpravy tkne, viz poznámku k básni X.
319 Str. 112 XII (Tisíckrát žel...). 5 Venušina. – ] Venušina... JA; 7 žehnala. ] žehnala – – JA; 8 tvoří v JA odstavec; 8 slily. ] slily –. JA; 12 je v JA zalomen do dvou řádků, z nichž druhý začíná slovem Však; 14 v příštím žití ] v příštím žítí JA.
Str. 113 POLEMIKY
Str. 115 XIII. Múza (Bleďounká slečinka...). Niva 6, č. 1 (1. listopadu 1895), str. 19/20 (N), s názvem Múza. 3 v křeči, ] ve křeči, JA ] ve křeči N; 6 se mnou se divoce rve ] se mnou se divoce rve, KMP, JA ] divoce se mnou se rve N; 7 zase odprosí ] zase mě odprosí N; 9 a pokrucuje tahy; ] a vztekem si netvoří tahy; KMP, JA, N; 12 paraziti ] parazité N; 12 za katedrou, ] za katédrou, KMP, JA, N; 12 uzení, ] úzení, KMP, JA; 14 leč ty, Múzo, již v kolébce ] a ty, Múzo, juž v kolébce JA, N; 14 vždy lehká ] vždy-lehká JA, N.
Str. 116 XIV (Lidičky starostliví...). Vesna 14, č. 17/18 (16. srpna 1895), str. 280 (V), kde s názvem Fragment polemiky a spolu s básní Sloky (viz str. 259) pod společným titulem Z básní St. K. Neumanna. 3/4 živí / a volno ] živí, / a volno KM, KMO, KMP, JA ] živí? / A volno V; 4 myšlenek ] myšlének KMP, JA, V; 6 se hlásí... ] se hlásí! – – KMP, V ] se hlásí! – JA, kde pak za tímto posledním veršem řádka pomlk.
Str. 117 XV (Ty stěny smutné a uposlouchané...). Niva 5, č. 16 (1. června 1895), str. 245 (N), s názvem Příteli, jenž četl mé verše ve vídeňském parlamentě. 3 tu ] tam JA, N; 6 v mysl ] na duši JA, N; 11 všeho, všeho, ] všeho... všeho, JA, N; 11 již ] juž JA, N; 12 žalářů nad vodami ] zfádnělé žalářní drámy JA, N; 13 již ] juž JA, N. V JA tvary slova ty s velkou začáteční písmenou.
Str. 118 XVI. Mrtvé přátelství (Tu planoucí hymnu lidí nových...). Niva 5, č. 16 (1. června 1895), str. 245 (N), s názvem Mrtvé přátelství. 3 bolu, ] bolů, N; 5 spolu ] spolu, KMP, JA, N; 6 kupoli ] kopuli JA, N; 7 Víš? – ] Víš?! – N; 7 ideál ] idol JA, N; 8 v hladové dásně!– ] ve hladové dásně! – – JA, N; 11 my jsme hymnu ] my jsme planoucí hymnu N; 13 vdechlo! ] vdechlo! – N. Slova idol a vášni v JA s velkou začáteční písmenou, v N jen druhé z nich.
Str. 119 XVII (Má vášeň tak šílené tóny...). V JA s dedikací J.V.H.; snad platila J. V. Havránkovi, o němž se A. P. Veselý zmiňuje jako o častém hostu v pražském středisku pokrokového hnutí, v redakci 320 Nových proudů (OPH, 85), a který byl pravděpodobně totožný s Josefem Havránkem, jejž uvádí Josef Dutka ve stati Moje vzpomínky (sborník Omladina 25 let po procesu, Praha 1919, str. 58) spolu se St. K. Neumannem ve spojitosti s pokrokovým hnutím v dělnické mládeži, takže se oba musili blízce znát už odtamtud: „Činností touto“ – tj. v rozličných kroužcích – „rozšířil se náš prvotní přátelský kruh o další přátele: Jos. Havránka, Ant. Holzbacha, Aloise Tučka, St. K. Neumanna, z kterých později skládala se redakce Pokrokových listů“. Josef Havránek, devatenáctiletý kandidát učitelství, byl rovněž uvězněn, žalován v procesu s tzv. Omladinou a odsouzen na třináct měsíců do těžkého žaláře. 1 již ] juž JA; 6 bratře, ty, ] bratře! ty, KM, KMO ] bratře! Ty, KMP, JA; 8 v JA je zalomen do dvou řádků, z nichž druhý začíná slovy Co kolem; 9 v JA nezačíná novou strofu; 10 modly ] modly, KMP, JA; 12 s věčnou touhou, ] s věčnou touhou: JA; 14 jež milují tvou hlavu. ] jež ctí tvoji hlavu. JA. Slova vášeň, šílenství, idolu, východu jsou v JA, tvary slov ty a tvůj v JA i v KMP s velkou začáteční písmenou.
Str. 120 XVIII (Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji...). Niva 6, č. 1 (1. listopadu 1895), str. 20 (N), s názvem Kupředu jedeme! 2 myšlenek smečka dotěrná ] myšlének smečka dotěrná KMP ] myšlének smečka dotěrná, JA, N; 2 holky, ] holky; N; 3 vrh jsem ] vrhl jsem JA, N; 9 jste ] jste, KM, KMO, KMP, JA, N; 11 břicha! ] břicha! – JA, N. Slovo volnosti v JA a N s velkou začáteční písmenou.
Str. 121 XIX (Ta hořkost černých nocí...). 4 při života hodu. ] při Žití hodu. JA; 7 chvilkou slunce a sžehlý ] chvilkou slunce, a sžehlý JA; 10 stokrát raněn, stokráte ] stokráte raněn stokrát KMP, JA; 13 nového žití a žádné ] Nového Žití, a žádné JA.
Str. 122 XX (Oh, vlasti má, ty můj sne...). 5 pláně ] pláně, KM, KMO, KMP, JA; 8 duší. ] duší... JA; 10 dříve nestihnu slunný a bílý ] dřív nestihnu slunný svůj a bílý JA; 11 dokud mě vůle tajemná nevrhne ] vůle tajemného dokud mě nevrhne JA; 13 hrůzo žoldáků, já ] hrůzo žoldáků, – já JA; 13 na oltář ] na oltař KMP, JA; 13/14 složím: / oh, ] složím... / Oh, JA; 14 apostrofa lásko všech vytištěna v JA verzálkami; 14 přijď záhy! ] přijď, záhy! KMP, JA. Slova země, vzdálená, smutek, ideál, tajemného, anarchií, královstvím božím jsou v JA vesměs s velkou začáteční písmenou, v JA a v KMP tvary zájmen ty a tvá.
321 Str. 123 APOSTROFY HRDÉ A VÁŠNIVÉ
Ještě téhož roku 1896 jako sonety Jsem apoštol nového žití vyšla další básnická sbírka St. K. Neumanna, Apostrofy hrdé a vášnivé, a to opět v Knihovně Moderní revue, jako její 12. svazek. Moderní revue sama (3, sv. 5, č. 2, na druhé straně obálky) ohlásila její vydání na den 20. listopadu a Literární listy (18, č. 4, str. 77, rubrika Literární novinky) je zaznamenaly dne 18. prosince 1896. Knížka rozsahem útlá, o 32 neočíslovaných stránkách (stála 1 zl.), měla opět nezvyklý, tentokrát monumentální formát (22 x 31 cm) a tištěna byla, jak nakladatelství oznamovalo, na „barevném ručním papíře“, šedém, kdežto obálka byla namodralé barvy; po letech Jiří Karásek ze Lvovic vzpomínal (ve stati Tištěno na strojích Emanuela Stivína, Český bibliofil 1929, č. 4, str. 164): „Přišly Apostrofy Neumannovy na papíru totožném s papírem moučných pytlíků, jejž jsme v zbytku s Neumannem objevili v kostele sv. Anny u Haasů ve skladišti,“ tj. ve skladišti pražské Haasovy tiskárny. Modrým tiskem bylo na první stránce obálky vlevo nahoře spolu s autorovým jménem a názvem sbírky uvedeno její vročení MDCCCXCVI, dole vpravo byla zdobná viněta nakladatelství, na poslední stránce obálky tiráž. V knize se na rubu jejího patitulu uvádělo, co „týž autor vydal“: kdežto svou knižní prvotinu tam charakteristicky označil pouze jako verše, názvy obou lyrických sbírek z roku 1896 provázel už přídomkem básně a mezi oběma uváděl i Almanach secese, který vydal v březnu téhož roku za své redakce i svým nákladem. Zároveň tam však oznamoval i knihy, které „připravuje“, a to jednak básně Hořké ovoce poznání, jednak „básně veršem i prózou“ Satanova sláva mezi námi. Na titulní stránce se pak kromě autorova jména, názvu sbírky, označení Básně a vročení čtlo Ornamentace kreslil Kupidos a na jejím rubu, že „této knihy bylo vytištěno 300 výtisků na strojích Emanuela Stivína, knihtiskaře v Praze“. Poté následoval list s vlastním básníkovým motem k celé sbírce, pak její úvodní báseň, nadepsaná tam ironicky nebo chybně Píseň národní, a nato na dalším listě znovu patitul knihy, zřejmě z téhož zevního důvodu, proč v ní byl obdobně název závěrečné básně Umění tištěn rovněž jako patitul, tj. aby počet stránek – poslední dvě byly vyplněny jednak výčtem obsahu, jednak vinětou Finis – dosáhl dvou tiskových archů; proto v našem vydání od obou těchto patitulů uvnitř sbírky upouštíme, řadíce její básně prostě za sebou jako později básník sám v Knize mládí a vzdoru. Ornamentace, o nichž se zmiňovala titulní stránka, byl tehdejší termín pro secesně stylizované symbolické kresby, konkrétně zejména pro iniciály a viněty, jichž 23 – vlastně 22, protože jedna se tam opakovala – zdobilo též knihu Apostrofy hrdé a vášnivé. A Kupidos byl sám její autor, sám St. K. Neumann, jenž pod tímto pseudonymem dřív i později kreslíval takové „ornamentace“ do Moderní revue, 322 která pak po vydání Apostrof hrdých a vášnivých použila i některých Kupidových iniciál a vinět odtamtud k slovesným příspěvkům jiných autorů na svých stránkách; naleznou se však takové Neumannovy ornamentální kresby rovněž v prvních ročnících jeho časopisu Nový kult, kde jejich autor bývá v obsahu označen buď šiframi N.K.S. a S.K.N. nebo jako Anonymus. Popud svých tehdejších výtvarných pokusů objasnil básník po letech v memoárové studii O Arnoštu Procházkoví a Moderní revui, v páté její kapitole, zasvěcené Karlu Hlaváčkovi, mimo jiné také polemice s Karáskovým přeceňováním výtvarných prací Hlaváčkových; píše tam o mladých spisovatelích seskupených tenkrát kolem Moderní revue: „Trpěli jsme jaksi všickni tehdy tím, že Moderní revue neměla svých domácích malířů nebo aspoň kreslířů. Hleděli jsme tehdy spatra na výtvarné umění české, které se ostatně teprve probíralo z akademických bludů k novému životu. Moderní revue byla zdánlivě mnohem dále. Vždyť, dík Przybyszewskému, měla styky s Eduardem Munchem a přinášela reprodukce jeho děl, nikoli ovšem pro jejich veliké hodnoty tvárné, nýbrž pro jejich dekadentní ,ideovost‘. Takového nemělo české malířství nic.“ A přece, jak praví, měli všichni „velkou lásku k malířství a kreslířství“, a dodává, že Félicien Rops (viz pozn. k str. 173), Josef Sattler (1867–1931), „archaizující akademik německý, v němž jsme však viděli tehdy náramně mnoho ,duše‘“, a tehdejší berlínský časopis Pan, značící „poměrně divokou snůšku starých i nových hodnot výtvarných i literárních“, jakož i „někteří symbolistní kreslíři francouzští stačili k tomu, co jsme se jali provádět, trochu z pudu, trochu z dobré vůle vyhověti potřebě Moderní revue“ (VZP, 160/161). Kresby Kupidovy (kdo se skrývá za tím pseudonymem, bylo v pražských literárních kruzích bezpochyby známo) na stránkách Neumannovy sbírky zavdaly však tehda podnět k ostré přestřelce mezi básníkem a Rozhledy, které nedlouho po vydání knihy, dne 15. ledna 1897 (6, č. 8), na obálce v Listárně redakce dávaly za pravdu – perem svého literárního redaktora F. V. Krejčího – čtenáři, který prý je upozornil „na osudnou podobnost“ kreseb „p. K. St. (sic!) Neumanna-Kupida v Apostrofách hrdých a vášnivých s Doudeletovými ilustracemi“ právě v berlínském Panu: ač prý je ta podoba napadla už při četbě Neumannovy sbírky, dodatečně si ji ověřily a konstatují, že nejen fakturou, ale i co do myšlenky jsou Kupidovy ornamentace „docela po žákovsku věrně okresleny, ledaže nanejvýš jinak zkonstruovány“. St. K. Neumann vzápětí na to odpověděl v Moderní revui (3, sv. 5, č. 5 z února 1897, str. 160) statí Příspěvek k plagiátové komedii těchto let devadesátých, datovanou „V Olšanech, 17. ledna 1897“ a adresovanou „Slovutnému p. F. V. Krejčímu pro radost“, kde ho sarkasticky napadl pro jeho kritickou činnost, zejména pro vztah k tehdejšímu literárnímu mládí a skupině Moderní revue. Vykládaje si úsudek F. V. Krejčího o Kupidových kresbách 323 jakožto odvetu za to, že se ho předtím dotkl v jiné souvislosti (jednak verši Improvizace protestu, viz str. 261, jednak statí V záležitosti Almanach secese, kterou uveřejnil v květnu 1896 v Moderní revui 2, sv. 4, č. 2, str. 47 a kde F. V. Krejčímu vytkl „kantorskou těžkopádnost“, „sextánské naivnosti“ i věcné omyly, jichž se dopustil v posudku onoho almanachu, básníkem redigovaného i vydaného), ironicky ho prosí, aby se mu, St. K. Neumannovi, nemstil: „Vždyť on za to přece jen nemůže, že jej napadáte za hříchy Kupidovy, jehož nepatrné kresbičky přijaty byly autorem i redakcí pro Apostrofy hrdé a vášnivé s plným vědomím toho, že některé jsou kresleny pod vlivem p. Doudeletovým, a chcete-li, třeba ještě několika francouzských primitivistů“; domnívá se, že „tyto bezvýznamné hříčky“ přesto doplnily „uměleckou hodnotu knihy“, a nakonec ujišťuje, že „se Vy mé literární cti dotknouti nemůžete“. F. V. Krejčí uzavřel poté polemiku v březnovém čísle Rozhledů (6, č. 11, str. 512) stručným dovětkem, indignován tónem básníkovy odpovědi, a St. K. Neumann vzpomněl po letech na tu příhodu v citované už studii: „Mne okouzlily v Panu především symbolistní kresby vlámského kreslíře Charlesa Doudeleta: z nich a z podobných kreseb sestavil jsem toporně a namáhavě několik drobných iniciálek a vinět, jež vyšly jednak v Moderní revui, jednak v mých Apostrofách hrdých a vášnivých. F. V. Krejčí přišel na jejich hlavní zdroj, což nebylo nesnadné pro nikoho, kdo se podíval do prvního ročníku Pana.“ Ale zároveň tam vyznává, že „takový pud kreslit, jaký u mne dosti často a dlouho propukával předtím i potom, a trvalá láska k výtvarnému umění, která byla stále se mnou, jsou známky jakéhosi rudimentárního nadání, které nemohlo se opravdu projeviti z příčin, jichž nelze analyzovati“ (VZP, 162). A podobá se pravdě, že už svým motem ke sbírce Apostrofy hrdé a vášnivé mířil básník mimo jiné rovněž zejména proti F. V. Krejčímu, a to zvlášť za jeho recenzi o své předchozí sbírce veršů Jsem apoštol nového žití (Literární listy 17, č. 6 z 1. února 1896, str. 103/104), kde sice kritik uznával lyrikovu „snahu po novém a po upřímném vyjádření dojmu, jímž na něj dnešní stadium společenské a kulturní dolehá“, nicméně zároveň mu tam opětovně vytýkal „pouhou navlečenou a prázdnou pózu“, zarathustrovskou a aristokratickou (viz pozn. k str. 93), ba ještě v posudku o sbírce veršů Bohuslava Knösla Martyrium touhy (tamtéž, č. 11 z 16. dubna 1896, str. 189) cenil si jí také proto, že „neupadá do té nesnesitelné pózy“, pro niž prý mu „nemůže býti sympatickým leckterý i nepopíratelně talentovaný zjev z onoho tábora“, tj. z tábora Moderní revue, jako „např. hned p. Stan. K. Neumann“. Sloky básníkovy třetí sbírky vznikaly už – aspoň z notné části – pod střechou rodinné olšanské vily: „V těchto kulisách, ubohém a změšťačelém zbytku venkovské slávy dvou dvorů, zahrad a mnoha polí, který přes všecko připomínal chudákovi stále úpadek a konec 324 rodiny; v těchto kulisách, do nichž vnášel jsem téměř denně ovzduší Moderní revue, v jejímž doupěti jsem byl stálým hostem a přes všecko zbožným vyznavačem, vznikla nejedna báseň z Apostrof a Satanovy slávy,“ napsal St. K. Neumann roku 1928 ve svých „vzpomínkách toliko lyrických“ Žižkov čp. 45 (VZP, 81). A zároveň tam charakterizoval svůj tehdejší zájem a svět: „Exkluzívnosti mi lahodily, individualism byl mi vším. Byl jsem stejně izolován od normálního maloměšťáctva jako od dělnictva, žil jsem toliko v představách světa literárního a uměleckého, velmi zúženého krajní modernou tehdejší“ (tamtéž, 84), ač jinde právem podotýká, že ty jeho symbolisticko-dekadentní „alotrie“ v ovzduší Moderní revue „nicméně napovídaly většinou budoucnost zcela jinou“ (VZP, 157); ostatně se i v této sbírce neklamně ozývají akcenty společenské revolty a zračí přímo úsilí o překonání dekadentního životního pocitu. Většinu básní ze sbírky Apostrofy hrdé a vášnivé (A), dvanáct z šestnácti, pojal St. K. Neumann později – bez úvodního mota a v nezměněném pořadí – rovněž do Knihy mládí a vzdoru (KM), kde tvoří její druhý oddíl, označený pouze pořadovou číslicí II a vročením 1896. Čtyři ostatní básně, Demaskovaní, De profundis, Píseň poslední erotiky a To bude..., zařadil pak do Knihy erotiky (KE), a to jako další čísla její první části, označené vročením 1895–1897, kde však jsou báseň De profundis a Píseň poslední erotiky proti svému původnímu pořadí navzájem přehozeny. Ani rukopis této třetí básníkovy sbírky se nedochoval, nýbrž opět jen stránkový obtah sazby z onoho druhého oddílu Knihy mládí a vzdoru (KMO), zahrnujícího dvanáct básní z Apostrof hrdých a vášnivých, a zároveň i tentokrát se dochovala předloha k jeho sazbě (KMP), ač notně kusá. Je to zase výtisk někdejšího vydání Apostrof, kde autor perem škrtl úvodní patitul a nahradil jej číslicí II, tužkou pak připsal vročení 1896; rovněž škrtl – vesměs už perem – seznam svých vydaných a připravovaných knih, nad úvodní báseň připsal poznámku pro sazeče nikde verzálky! kde jsou jimi vysázena celá slova, škrtl druhý patitul sbírky, jakož i patitul závěrečné básně Umění, kde její titul připsal přímo k jejímu textu, a na předposlední stránce škrtl výčet obsahu knihy; v samém textu jejích básní pak vyznačil úpravy původního znění, namnoze později doplněné dalšími úpravami v korekturách. Nejenže však v této předloze k sazbě druhého oddílu z Knihy mládí a vzdoru pochopitelně chybějí stránky s básněmi zařazenými do Knihy erotiky, krom toho titulní list a list s úvodním motem, ale není v ní ani všech dvanáct básní pojatých do Knihy mládí a vzdoru: nedochovaly se stránky s básněmi Nad poslední mrtvou v rodinné hrobce, Svaté pokušení, Odešla; z básně Z neznáma tě volám je tu jen stránka s posledními sedmi verši. Rovněž sbírku Apostrofy hrdé a vášnivé přinášíme v původním celku (tedy i s úvodním motem) a s původním pořadím jejích básní; výchozím textem je nám však jejich znění v KM a KE. V různočteních 325 hledíme krom původního knižního vydání sbírky (A) jak ke KMP a KMO, tak k otiskům jednotlivých básní v Almanachu secese (AS) a v časopisech Moderní revue (MR), Volný duch (VD; anarchistický časopis, jehož dva ročníky vycházely na Žižkově a pak na Smíchově od listopadu 1894 do prosince 1896) a Volné směry (VS).
Str. 127 Píseň nenárodní. Volný duch 2, č. 3 (22. září 1896), str. 2 (VD). Název: Píseň nenárodní ] Píseň národní A ] Píseň beznárodní VD; 2 smíšených ] smísených KMP, A; 18 oceánů. ] oceánů... VD. Slova internacionála a anarchie jsou v A a VD tištěna verzálkami.
Str. 128 Nad poslední mrtvou v rodinné hrobce. Almanach secese (vyšel v březnu 1896), str. 40 (AS), kde v závorkách s dedikací A. N., jež dokládá, kohože měl autor na mysli názvem i textem své básně: byla zasvěcena památce jeho tety Angeliky Neumannové (viz pozn. k str. 74), sestry jeho otce, která zesnula nedlouho předtím, dne 25. ledna 1896, a byla pochována v rodinné hrobce na olšanském hřbitově. 2 prosáklé A, AS ] prosáhlé KM, KMO; 5 ke svému ] ku svému A, AS; 5 vrátila se, ] vrátila se... A, AS; 7 v náručí ] v náruči AS; 8 rodu. ] rodu. – A, AS; 11 vůni A, AS ] vůní KM, KMO; 14 neúprosné ] neuprosné AS; 15 konec nad troskami! ] konec tiché té drámy... A, AS; 16 nad hrobem, ] nad rovem, A, AS; 21 dómě, ] dómě – AS; 22/23 zatímco dav se snaží špinavou slinou po mně, / se zrakem zářícím a nahlas čtu svoje evangelium. ] klidně jsem zdvihl slovo, jímž z hlouposti hodili po mně, / pro svůj štít bílý slovo: enfant terrible! AS. V A jsou slova velitelka, života, žití, evangelium tištěna verzálkami, kdežto v AS až na poslední z nich a spolu se slovem smutkem jsou jen s velkou začáteční písmenou.
Str. 129 Svaté pokušení. 9 rozséval ] rozléval A; 10 ó, ] ó KM, A; 17 ke pláči, ] ku pláči, A; 18 v objetí tělo naše ] spletená těla naše A. Slova písmo, cizinče, trpělivý, pane, nuda, smutek, žel jsou v A tištěna verzálkami.
Str. 130 Letní dny. Situaci a náladu, z níž vyplynuly tyto sloky, jakož i jejich scenérii, kterou byla zahrada olšanské vily, toho „zákoutí po panském rodu“, osvětluje pozdější autorova vzpomínka, kde přímo cituje první, druhý, čtvrtý verš této básně a praví: „Mně se zdá, že vidím toho dvaadvacetiletého mladíka, docela již cizího, jak se válí v trávě mezi zakrslými hruškami a starými slívami, den je horký, krev je horká, představy jsou horké, ale všecko je tak malátné“ (VZP, 82). 13 snědé, ] smědé, KMO; 13 obnažené, pekelné ] obnažené – – pekelné A.
326 Str. 131 Na Lianu de Pougy. Volné směry 1, č. 1 (listopad 1896), str. 27/28 (VS). – Titulní hrdinka básníkovy apostrofy, Liane de Pougy, byla známá tehdy hvězda pařížských bulvárních jevišť, sklízející úspěchy zejména ve Folies-Bergère. Anonymní perzifláž Neumannovy básně přinesl Švanda dudák (15, č. 12 z prosince 1896, str. 237/238) s názvem U Liany de Pougy, a to jako domnělý překlad z francouzštiny; autorem byl Bohdan Kaminský. 5 umělkyně ] umělkyňko KMP, A, VS; 12 v rytmech závěrečných. ] v rytmech závěrečních. KMP, A ] v rýmech závěrečních. VS; 15 luzy, ] lůzy, VS; 24 v koutě nejmenší ] v koutě té nejmenší VS; 25 Hle, Fryna! ] Hle Fryna! A. Slova života a Fryna jsou v A tištěna verzálkami.
Str. 132 Žel mi tě po letech ještě... 16 děti, – ] děti, – – – A. Slovo Satana je v A tištěno verzálkami.
Str. 133 Do ticha vašeho srdce... Podle dedikace se lze jen dohadovat, že adresátka této apostrofy byla identická s tou, které je připsána báseň Sloky (viz pozn. k str. 259). 18 hrdosti ] hrdostí A; 28 society. ] society! A. Slova puberta a lásku jsou v A tištěna verzálkami.
Str. 135 Odešla. Moderní revue 2, sv. 4, č. 3 (červen 1896), str. 64 (MR), s datem 18 14/5 96. Podnětem elegické básně byla dva dny předtím smrt dvaadvacetileté spisovatelky Luisy Zikové, blízké Moderní revui, která v témže čísle vzpomněla její památky statěmi Karla Kamínka a Jiřího Karáska, přinesla faksimile jejích veršů a ukázku z rukopisného románového fragmentu Karel Arkton; v Knihovně Moderní revue vyšla téhož roku její sbírka povídkových črt Spodní proudy. St. K. Neumann sám v březnu 1896 uveřejnil v Almanachu secese kapitolu jejího románu Z kruhu ven a ještě v lednu 1898 v prvním ročníku Nového kultu úryvek rovněž z románu Karel Arkton. Spisovatel Karel Kamínek, tehdy pravidelný spolupracovník Moderní revue, jemuž je báseň věnována, byl přítelem Luisy Zikové. 2 v MR se nezačíná nový odstavec; 9–15 v A vysunuty doleva; 11 bez energie ] bez energie, MR; 12 konci – ] konci – – – A, MR; 16–18 v MR posunuty doprava; 16 Ó, ] ó, KM, KMO, A, MR; 17 Jen klidně se smějte, ] jen klidně smějte se, MR; mezi 18 a 19 v A a MR řádka pomlk; 19–27 v A vysunuty doleva; 25 Odešla. ] Odešla. – MR. Slovo spříznění v A a MR tištěno verzálkami.
Str. 137 Demaskovaní. Moderní revue 2, sv. 4, č. 1 (duben 1896), str. 9/10 (MR), s názvem Demaskováni; právě tak v obsahu KE. 1 růměné světlé masky, ] růměné, světlé masky, MR; 2 vrásky. ] vrásky! A; 4 sem ] tam A, MR; 5/6 luhy, / zatím ] luhy. / Zatím MR; 8 půdy! – ] půdy! – – MR; 11 zabolí. ] zabolí... A, MR. Slova láska, 327 splínu, smutků, zlý jsou v A tištěna verzálkami, v MR s velkou začáteční písmenou.
Str. 138 De profundis. Moderní revue 3, sv. 5, č. 1 (říjen 1896), str. 30 (MR). 1 a 2 tvoří v MR jeden verš; 2 bože netvore, ] vládce netvore, MR; 4 v MR dva verše vím, jak marně ti házím / svá prokletí ve tvář.; 8 již ] juž A, MR; 8 podlý. ] podlý. – A; 9 serval ] strhl MR; 9/10 s tváře! / Zoufale ] s tváře, / zoufale MR; 10/11 trubadúra! / Umučen ] trubadúra, / umučen MR; 12 kam... ] kam. MR. Slovo pohlaví je v A a MR tištěno verzálkami.
Str. 140 To bude... 21 v sadě, ] v sadě A. Slovo sestro v A tištěno verzálkami.
Str. 141 Z neznáma tě volám. 1 vleku. ] vleku... A; 1 leta ] léta A; 4 A barvu, barvu... ] A barvu... barvu... A; 4 v mlze. ] v mlze. – A; 5 vleku. ] vleku... A; 9 do noci proudí měsíc...! ] do noci se roztéká měsíc...! A; 10 jíž ] již A; 12 lety ] léty A; 19 kreslil. ] kreslil... A; 21 sourozenkyně, ] sourozeňkyně, A; 25 vzdychla by: ] by vzdychla: KMP, A; 25 sestro. ] sestro. – – – A; 26 vleku. ] vleku... A. Slova bože, halucinace, sestro, neznámo, milenko jsou v A tištěna verzálkami.
328 5 již, ] juž, KMP, A.
Str. 144 Glosa ironická. Mířila proti Jaroslavu Kvapilovi, jak prozrazuje už její moto: je to pointa básně bez názvu ze sbírky veršů Oddanost (Praha, na jaře 1896, str. 20), kterou Kvapil připsal „své ženě“, Haně Kvapilové, již v oné básni přímo apostrofoval; citovaný verš zní tam však takto: Kde je naše štěstí? V lásce, v dobru, v práci. Jaroslava Kvapila, „vždy trochu nadutého“ – jak jej charakterizuje v Politické epizodě (VZP, 21) –, poznal St. K. Neumann jakožto redaktora staročeského Hlasu národa, když tam sám nakrátko působil před svým uvězněním; Kvapil odtamtud přešel roku 1894 do redakce Národních listů. A básníkova sarkasticky hrdá apostrofa platí mu jako typu oficiálního spisovatele, těšícího se úspěchům u buržoazního obecenstva, jenž se přitom po boku Jaroslava Vrchlického opětovně ocital v konfliktu s tehdejším literárním mládím, zejména se skupinou kolem Moderní revue. Nebyla to poslední Neumannova invektiva veršem (viz str. 281) ani prózou proti němu; např. o rok později, v říjnu 1897, v recenzi o Princezně Pampelišce (Moderní revue 4, sv. 7, č. 1, str. 32) obdobně formuloval svůj zásadní soud o jejím autorovi: „Jedno především charakterizuje dnes p. Jaroslava Kvapila: § jeho zuřivá snaha platiti za mladého a moderního, zůstati autorem aktuelným a miláčkem obecenstva. Nehledíc ani k tomu, že je něco velmi protichůdného mezi skutečnou uměleckou moderností a obecenstvem salónů, parteru a lóží, o něž se tu přece jedná, počíná si p. Kvapil v té své snaze dosti nešikovně a nešťastně. Např. dobře cítí, že jako lyrik po prvních knihách rapidně klesal, že jako lyrik přes symbolicko-dekadentní pózu svého Růžového keře zůstává epigonem starých pánů a pro novou českou poezii neznamená nic.“ 1 šťastný! ] šťastný. KMP, A; 8 do čítanek ] do čitánek KMP, A; 17 mých – KMP, A ] svých – KM, KMO. Slovo štěstí je v A tištěno verzálkami.
Str. 145 Umění. 14 tvé. ] tvé... A; 20 ke chvále ] ku chvále KMP, A; 21 Neb tvého čela nesklonil ] Neboť tvé čelo nesklonil KMP, A; 23 luza ] luza, KM, KMO, KMP, A; 28 roztavilas ] rozstavilas KM, KMO, KMP, A; 28 naše. ] naše. – A; 33 a rytíři. Bojoval s drakem. ] a rytíři... Bojoval s drakem... A; 42 ke chvále ] ku chvále KMP, A. Slova sultáno a slunce jsou v A verzálkami.
Str. 147 SATANOVA SLÁVA MEZI NÁMI
Ze dvou dalších knih, které St. K. Neumann ohlašoval v Apostrofách hrdých a vášnivých – byla to „sbírka básní“ Hořké ovoce poznání a „sbírka básní veršem i prózou“ Satanova sláva mezi námi –, vyšla pouze tato druhá, a to jen jako sbírka veršů, aniž lze najisto soudit, zda do ní autor pojal některé z básní zamýšlených zprvu pro onu první knihu. Satanova sláva mezi námi vyšla již rok po básníkově předchozí sbírce veršů, v prosinci 1897 (Literární listy 19, č. 5, str. 89 ji oznámily v Literárních novinkách dne 1. ledna 1898), tentokrát v pražském nakladatelství Grosman a Svoboda, měla 48 neočíslovaných stran obyčejného formátu (14 x 19,5 cm) v obálce zelené barvy a stála 50 kr. Samým titulem i vůdčím motivem se hlásila k tehdejšímu satanismu, jehož tóny se ozvaly místy už v předchozí sbírce, ale jehož ústřední symbol pojímal St. K. Neumann charakteristicky po svém. Jestliže tedy po letech vzpomínal: „Byla to ovšem doba, kdy jsem četl de Gourmontovu Latinskou mystiku, Baudelairovy Květy zla a sám jsem se zálibou apostrofoval ve verších Satana,“ mohl zároveň právem dodat: „Ale... tenhle můj ,satanism‘ byla pouhá dekorace dobová, za kterou vařila se ve mně budoucnost docela nemystická a nenáboženská“ (VZP, 80/81). Vždyť jeho satan se namnoze jevil nejen blížencem Panovým, ale přímo symbolem společenské revolty, básníkův „satanismus“ se nejen stýkal a splýval s protikřesťanskými akcenty 329 pohanství v duchu tehdejšího paganismu, ale po své podstatě byl vlastně výrazem básníkovy toužebné představy o nové renesanci, o novém, svobodném příští života a člověka. Takřka vzápětí po vydání Satanovy slávy mezi námi zdůrazňoval St. K. Neumann v lednu 1898 na stránkách svého Nového kultu (1, č. 4, str. 68) v Několika slovech nekatolíka o Františku Bílkoví, že to, oč jde, je „znovazrození“ člověka: „Jakými budou ti, kteří pomohou tomuto procesu, nevíme dnes ještě přesně. Jedno však, myslím, bude u nich, přijdou-li, nevyhnutelné: tito Osvobozující půjdou proti křesťanství. A nejen proti dnešnímu křesťanství, nýbrž proti prvotným a nejzákladnějším jeho příkazům. A budou barbary, tj. budou se zdáti barbary dekadentnímu člověku: budou sama radost života, budou síla a zdraví v nejkrásnějším smyslu slova. Žádná askeze, žádné morálné ani tělesné otroctví, ale plné vyžití se, plná individuelní svoboda.“ Osobitě odlišného pojetí, jakého nabyl symbolický zjev satanův u St. K. Neumanna na rozdíl od pojetí běžného v tehdejší dekadentní literatuře, povšimla si ostatně už tehdejší kritika, zejména F. X. Šalda i F. V. Krejčí, tento druhý také ve spojitosti se samou kresbou na obálce Neumannovy sbírky: „Satan jeho však, jak jsem už pravil, znamená ne zlo, ale dobro, ne záhubu, ale pokrok, zdraví a sílu, ne hřích, ale právo na život, rozkoš a vášeň, jedním slovem je to personifikace ideálu renesance, po níž se tak dnes ze všech stran začíná volat, i personifikace vědění, ducha, pokroku a krásy, tedy asi nejbližší onomu Satanu, jejž vzývá Carducci ve známé své hymně. Myslím proto, že se pan Neumann dopustil nedorozumění, když předeslal knize za moto verše z Baudelairovy apostrofy Satana – neboť satanism Baudelairův právě tak jako Barbeye d’Aurevilly byl katolický, vyplýval ze skutečné duchové perverze, z čistě křesťanského pojímání viny a hříchu! – a když opatřil desky své sbírky kresbou představující Satana v tradicielní podobě ohyzdné bestie, v jehož objetí pláče ostýchavá, panenská Psyché! Vždyť v jeho verších je Satan Psyché sama, její svoboda, její rozvoj a síla a zdraví, soubor všeho žádoucího a kladného, a nic tedy, před čím by se duše měla chvět hrůzou!“ (Rozhledy 7, č. 12, str. 558/559.) Anonymním autorem inkriminované secesní obálky byl nadaný mladý malíř Arnošt Hofbauer, o němž St. K. Neumann posléze soudil, že „vyrostl nám“ v něm „afišista prvního řádu“, který se může „postaviti po bok všem cizím mistrům“ (ve stati Nové plakáty, Nový kult 2, č. 6/7 z května až června 1899, str. 205); na obálce krom vytčeného výjevu nakreslil i jméno autora, název sbírky, podtitul Básně a vročení MDCCCXCVII. Tytéž údaje se opakovaly na titulní stránce textu, na jejímž rubu se jako v předchozí básníkově sbírce čtlo, co „týž autor vydal“, ale přibyla Afrodita. Překlad z Pierra Louÿse, 1897. (St. K. Neumann začal svůj překlad Louÿsova románu, jenž mu byl tehdy blízek svým obrazem antických mravů, vydávat téhož roku po sešitech, ale protože 330 byly dvakrát konfiskovány pro „přečin proti veřejné mravopočestnosti“ a protože se k dobrovolným výpustkám nebo změnám v autorově textu nemohl odhodlat, raději po čtvrtém sešitu další vydávání zastavil; viz Nový kult 3, č. 4 z 28. dubna 1900, str. 14.) Za titulním listem Satanovy slávy mezi námi následoval pak list s trojím motem sbírky a na další stránce patitul knihy, provázený dole poznámkou, jež dokládala plynulý přechod mezi touto a předchozí básníkovou sbírkou: Tato kniha jest částí stejnojmenného cyklu, k němuž i několik čísel Apostrof hrdých a vášnivých náleží. Autor neuznal za vhodné připojiti k této své knize předmluvu; doufá, že jeho umělecké a lidské intence, jež u něho nerozlučně jsou spojeny, vyniknou dost reliéfně z básní samých. Výjimečně se k Satanově slávě mezi námi jakožto k jediné básníkově sbírce z tohoto období dochoval autorův rukopis (v Knihovně Národního muzea pod signaturou XVIII B 59), který byl předlohou k její sazbě (R). Má 43 listů (18,5 x 23,5 cm), popsaných – perem – po jedné straně na rubu stránkových obtahů Almanachu secese, a to až na texty básní Vypučel jsem nad bahna... a Ave, Nero!, které tam jsou ve vystřiženém časopiseckém otisku; rukopis je paginován římskými číslicemi. Po neočíslovaném titulním listu s autorovým jménem, názvem sbírky, označením Básně a vročením je na II. listu bibliografie „Týž autor vydal“, navíc je tam však též uvedena sama Satanova sláva mezi námi; na dalším listu, označeném už číslicí IV, je trojí moto, poté na listě označeném zprvu číslicí III a pak V je patitul s autorovou průvodní poznámkou, jejíž konec tam původně zněl: doufá, že jeho umělecké a lidské intence, jež pro něho mají být nerozlučně spojeny, vyniknou dost reliéfně z básní samých; konečně na listu označeném zprvu číslicí II a pak rovněž V je už text úvodní básně Ave, Satan. Z oné škrtnuté původní paginace vysvítá, že za titulním listem byl zprvu hned list s textem úvodní básně, že dodatečně autor vložil mezi ně nové tři listy zprvu v tomto sledu: list s bibliografií svých publikací, list s patitulem a list s moty, a že teprve do třetice stanovil jejich definitivní pořadí, jaké se jeví v knize. Počínajíc pak listem s druhou básní sbírky jsou už další listy rukopisu číslovány normálně; jen pořadí listů XI (s textem básně Umřelo srdce) a XII (Píseň) bylo zprvu opačné. Ale pod římskými číslicemi, jimiž jsou listy rukopisu perem paginovány, lze většinou ještě rozeznat původní rozdílnou paginaci číslicemi arabskými, psanými tužkou, a podle nich, resp. podle toho, kde chybějí, je zřejmo, že původní pořad rukopisné sbírky byl méně početný: že v ní zprvu chyběly a teprve dodatečně byly do ní zařazeny báseň Vypučel jsem nad bahna..., dále buď Píseň, nebo verše Umřelo srdce (spíše tyto, poněvadž – výjimečně v rukopise datovány – vznikly poměrně pozdě), potom Píseň zoufalé noci, básně Princezně *** a Ave, Nero!, nakonec i výčet obsahu; XLII. list s textem poslední básně Tady ležím s rukama rozepjatýma... byl tak původně 37. listem rukopisu. A ve smyslu toho, co právě pověděno, nezdá se rovněž náhodou, že 331 obě básně (Vypučel jsem nad bahna... a Ave, Nero!), které jsou v rukopise sbírky výjimečně ve výstřižku časopiseckého otisku, přitom už pozdního, z října a listopadu 1897, náleží k básním teprve dodatečně do ní zařazeným. Knižní vydání sbírky se od rukopisné předlohy nelišilo ani co do obsahu, ani co do pořadí, až na jedinou výjimku: kdežto v rukopise byla báseň Umřelo srdce posléze zařazena před Písní, v knize za ní následuje, ale toto konečné pořadí obou čísel se jednak shoduje – jak jsme už řekli – s jejich prvotním pořadím v samém rukopise, jednak bylo vyznačeno i v seznamu jeho obsahu. Sbírku Satanova sláva mezi námi (S) pojal básník do Knihy mládí a vzdoru (KM) – jako její třetí část, označenou číslicí III a vročením 1896–1897, hledícím k době, kdy básně sbírky vznikaly – tentokrát téměř celou, až na dvojí výjimku: báseň Nemusíš, Evo, být žárlivou... zařadil tentokrát jedinou do Knihy erotiky (KE), a to jako závěrečné číslo jejího prvního oddílu 1895–1897, kdežto překlad z Verlaina Ve vězení ponechal stranou vůbec. Přitom však původní pořadí básní přejatých ze Satanovy slávy mezi námi v Knize mládí a vzdoru pozměnil: kdežto tam byly básně Píseň, Umřelo srdce, Blasfemické Ave zařazeny mezi básně Cizinec a Majáky, v Knize mládí a vzdoru je přeřadil mezi básně Petrus Diaconus a Princezně ***. Velmi kuse se tentokrát dochovala předloha k sazbě tohoto třetího oddílu z Knihy mládí a vzdoru (KMP), zahrnujícího 26 z 28 básní Satanovy slávy mezi námi: je to zase výtisk té sbírky, kde autor škrtl – tentokrát vesměs tužkou – text titulní stránky a na jejím rubu bibliografii svých dosavadních knih, poté na list s trojím motem připsal číslici III a vročení 1896–1897, na dalším listě však ponechal text patitulu i s průvodní poznámkou, ač obojí pak ovšem v Knize mládí a vzdoru není. Ze samého pořadu sbírky se v této předloze dochovaly jen stránky s básněmi Ave, Satan, Vypučel jsem nad bahna..., Ad te clamamus exules filii Evae –, Cizinec, Majáky, Píseň zoufalé noci, Ve vězení, Glosy k životu a umění, Sonet, Sexus a Petrus Diaconus, v nichž autor vyznačil textové úpravy pro Knihu mládí a vzdoru; přitom vyškrtl nejen verše Ve vězení, přeložené z Verlaina, ale zprvu také Sonet „podle Richarda Dehmela“, kde však poté škrt odvolal poznámkou pro sazeče: Nevynechávat! Konečně se dochoval i stránkový obtah onoho třetího oddílu z Knihy mládí a vzdoru (KMO), vyhrazeného básním ze Satanovy slávy mezi námi, tentokrát však neúplný: jak tam básník sám poznamenal, chybějí v něm stránky s textem básní Vypučel jsem nad bahna... a Žebrák duší, tedy právě těch, které autor pojal do Básní (Praha 1920), vlastní to antologie ze svého básnického díla, a to do jejího prvního oddílu 1896–1911; je tudíž zřejmo, že u obou těchto básní užil jejich stránkového obtahu z Knihy mládí a vzdoru jakožto předlohy k jejich sazbě pro onu svou antologii. Vyšla přes své vročení rovněž teprve roku 1921 jako Kniha mládí a vzdoru, ale až po ní; nicméně srovnání ukazuje, že za konečné znění 332 veršů Vypučel jsem nad bahna... a Žebrák duší jest pokládat jejich text z Knihy mládí a vzdoru, nikoli z Básní (B). Naše vydání přináší sbírku Satanova sláva mezi námi v jejím původním celku a s jeho pořadím. Výchozím textem je nám znění básní z KM, u básně Nemusíš, Evo, být žárlivou... z KE a u veršů Ve vězení ze S. Vedle těchto textů přihlížíme v různočteních jednak ke KMO (zejména tentokrát namnoze odlišného od KM), KMP a R, jednak – u obou uvedených básní – i k B, krom toho také k časopiseckým otiskům některých básní v Moderní revui (MR), Nivě (N) a už v měsíčníku Nový kult (NK), který St. K. Neumann za své redakce sám vydával od října 1897.
Str. 151 Ave, Satan. Niva 7, č. 8 (červen 1897), str. 242 (N). 4 slují: záští ] slují záští N; 5 hlubokých ] ‹nejvyšších› hlubokých R; 6 vrcholy ] vrcholky N; 13 mě ] ‹mně› mě R; 14 žhnoucího ] žhoucího N.
Str. 152 Vypučel jsem nad bahna... Nový kult 1, č. 2 (listopad 1897), str. 28/29 (NK, které zde zároveň značí R). 1 jednou, a ráno, B, KMP, S, NK ] jednou a ráno, KM; 3 ke žhnoucím ] ke žhoucím B ] ku žhnoucím S, NK; 14 za nejdražší vlastí svých snů. ] vstříc mým snům nejdražší vlasti. B, KMP, S, NK; 17 plazům, již kolem ] plazům, jež kolem KM, B, KMP, S, NK; 18 s jedovou ] s jedovatou B; 24/25 A vroucím plamenům slunce když na ňadra rozhalená / stékati dávám ] A vroucí plameny slunce když na ňadra rozhalená / nechávám stékat S, NK; 26 faunů, již tisknout se smějí B ] faunů, jež tisknout se smějí KM, KMP, S, NK; 28 životodárný! – ] životodarný! – NK; 34 a s reptiliemi, ] a reptiliemi, B; 35 za každý krok, ] o každý krok, B; 36 za každé slovo... ] o každé slovo... B; 41 za nejdražší vlastí svých snů. ] vstříc mým snům nejdražší vlasti. B, KMP, S, NK.
Str. 154 Ad te clamamus exules filii Evae – Název: filii Evae – ] filii Evae. S ] filii Evae... R, kde však původně místo tří teček bylo znaménko odkazu k nedochované nebo nenapsané poznámce pod čarou, a protože nad rukopisem veršů napsal – a pak arci škrtl – básník tentokrát své jméno, šlo asi původně o rukopis básně pro časopiseckou publikaci a autor chtěl snad v oné poznámce buď podat překlad latinského názvu, nebo uvést, z jaké sbírky je báseň ukázkou; 5 leta ] léta KMP, S, R; 11 boha – ] boha. – – – S, R; 12 s roznícenými pod tím v R nečitelné škrtnuté slovo; 12 zraky: ] zraky; KMP, S, R; 33 v oku ] v ‹pravděpodobně zracích› oku R; 42 v něž KMP, S ] v němž KM, KMO ] ‹kam› v něž R; 47 nad propastmi ‹,› R ] nad propastmi, KM, KMO, KMP, S; 63 žití ] žítí R; 67 kde nalité hrozny ] kde ‹h[rozny]› nalité hrozny R; 78 na Golgatu ] na Golg‹otu›atu R; 83 Ukřižovaného ] ‹Ukřížovaného (?)› 333 Ukřížovaného R; 85/86 z dřeva, / jež ztrouchnivělé ] z ‹kříže,› dřeva, / je‹n›ž ztrouchnivěl‹ý›é R; 86 zřítí... ] zřítí. – – – S, R; 87 leta ] léta KMP, S, R; 90 nad slavobranou ] nad slavobránou pův. v R; 91 pokorných a tichých. ] pokojných a tichých. KMO, KMP ] pokojných a tichých... S, R; 92 nad propastmi ] nad propastmi, KMP, S; 93 na tvrdém, kamenném podle 8 a 48 ] na tvrdém kamenném KM, KMO, KMP, S, R; 97 divoké ] ‹krvavé› divoké R; 97 máky R, viz 1 ] máky, KMO, KMP, S. Slovo on a jeho tvary jsou v S a R verzálkami.
Str. 158 Cizinec. 4 zrak – ] zrak – – – R.
Str. 159 Píseň. 9 zkrvavěly by KMO, S, R ] zkrvavěly by, KM.
Str. 160 Umřelo srdce. 1 srdce. ] srdce‹,›. R; 4 tu krmí. ] tam krmí. KMO, S ] tam ‹ž› ‹krmí› krmí. R; 10 hrdý i skromný, ] před tebou kleknuv, KMO, S, R, viz str. 161, v. 10; 14 rouhač R ] rouhač, KM, KMO, S; 16 černou ] černou‹,› R; 19 uškrcené ] ‹zardousené› uškrcené R. V R vpravo pod textem datum 18/10 97.
Str. 161 Blasfemické Ave. 6 žhoucíma ] žhnoucíma S ] ‹žhavýma› žhnoucíma R; 10 neklekám v životě a nenávidím ] neklekám v životě rád a nenávidím KMO; 14 mlčelivá ] mlčenlivá R; 17 tvůj v S kurzívou, v R podtrženo; 23/24 tvého! / Však ] tvého, / však pův. v R.
Str.163 Majáky. 2 za mě R ] za mně KM, KMO, KMP, S; 2 modlili. ] modlil‹y›i. R; 5 bdí ] bdí, KM, KMO, KMP, S, R; 6 všecko ] všechno S, R; 6 viděly, ] viděli, KM, KMO, KMP, S, R; 7 žal a smutek ] žal i (?) smutek pův. v R; 10 mlč ] mlč‹,› R.
Str. 164 Píseň zoufalé noci. 3 a 7 ty, jež ] ty, jenž KM, KMO, KMP, S, R; 7 tu KMP, S, R ] to KM, KMO.
Str. 165 Ve vězení. Z podtitulu Podle Paula Verlaina (viz str. 260) by se dalo soudit, že běží o adaptaci jeho motivu, vpravdě však je to přímo překlad Verlainovy básně z třetího, posledního oddílu jeho sbírky Sagesse (1881), kde je však označena pouze pořadovou číslicí VI; týž název Im Gefängnis měla v německém překladu Caesara Flaischlena v berlínském časopisu Pan (2, č. 1/2 z května–října 1896). 334 4 větvovím ] větevím pův. v R; 13 Cos ] ‹Cos› ‹A cos› Cos R; 15 cos učinil, rci, ty, ] ‹rci,› cos učinil ‹ty›, rci, ty, R.
Str. 166 Glosy k životu a umění. I (Ve vlažném kraji). – 3 hospitálů ] hospitálů, KM, KMO, KMP, S, R; 18 prvních ] prvých S, R; 26 nevyčerpatelných! KMO, KMP, S, R ] nevyčerpatelných KM; 30 lásky, ] lásky KMO, KMP, S, R; 33 pálí... ] pálí‹.›... R; 39 lísavějším ] lisavějším R; 40/41 ždáti; / je ] ždáti. / Je pův. R; 43 v R se nezačíná nový odstavec, v S se začíná nová stránka; 46 pánem.– ] ‹panem› pánem. – R; 48 Jeho. ] Jeho! KMP, S ] ‹Jeho. Litery e a h přepsány na majuskule› Jeho! R; 54 s tebou... ] s tebou – – – S, R. Slovo jeho v S verzálkami. II (Moře!). – 6 Moře moří a vášní! ] Moře a vášní! R; 7 veslujeme R ] veslujeme, KM, KMO, KMP, S; 11 o Anadyomené, ] o Anadyomeně, S ] o Anadyomeně R; mezi 13 a 14 v R škrtnuto Moří a vášn[í!]. III (Uprostřed z hlubin palác ční). – 7 Uprostřed ] uprostřed R; 12 lidské... ] lidské...! R.
Str. 171 Sonet. Ani tentokrát nejde, jak by se bylo lze dohadovat z podtitulu Podle Richarda Dehmela, o adaptaci jeho motivu, nýbrž přímo o překlad Dehmelovy stejnojmenné básně, poslední v první části jeho trojdílné sbírky Lebensblätter (Gedichte und Anderes, Berlín 1895, str. 73). 7 rozčilením ] rozčílením R; 13 člověče, ] člověče‹!›, R.
Str. 172 Sexus. Moderní revue 3, sv. 5, č. 4 (leden 1897), str. 112 (MR), kde bez interpunkce a bez velkých písmen na začátku vět. V motu bylo mylnou četbou rukopisu vytištěno v S a KMP, pak i v KMO a KM chybně podobně; muž m. podobně i muž. Str. 172 I. Tragédie ženy. Podnětem sonetu, jak vysvítá ze samého jeho názvu, jakož i v podtitulu ze jména Anny Costenoblové (*1866), berlínské malířky, proslulé tehdy v kruzích výtvarné i literární moderny, u nás jmenovitě v kruhu Moderní revue, byl její stejnojmenný cyklus šesti obrazů Tragédie ženy (1894), vystavený na podzim 1896 spolu s jinými jejími malbami také v Praze, na výstavě v Topičově salóně. Přímo však měl básník na mysli pravděpodobně její obraz Moderní muž, rovněž vystavený v oné exposici, na němž „z pozadí jakési jeskyně svítí intenzívní červené světlo, kdežto vše ostatní zahaleno jest v tmavě fialový stín; muž, jenž nabažil se již všech požitků světských, s lhostejnou tváří odmítá lásku a obětavost žen, které nohy jeho objímají“ (F. X. Jiřík v recenzi Topičův salón, Rozhledy 6, č. 5 z 1. prosince 1896, str. 226; tamtéž na str. 224 reprodukce toho obrazu). – 1 nejvýše ] nejvýš KMO; 5 Písní KMP, S, R, MR ] Píseň KM, KMO; 5 nejupřímnější ] neupřimnější R; 7 děcko ] děcko, KMO, KMP, S, R; 10 knoflíkovou ] knoflikovou R; 12 muž a tu ] muž, a tu KMO, 335 KMP, S, R. Tvary slova žena a slovo satan v S a R s velkou začáteční písmenou, v MR obojí verzálkami. Str. 173 II. La dame au cochon. Popudem druhého z obou sonetů obdobně byl stejnojmenný obraz flámského kreslíře a rytce Féliciena Ropse (1833–1898), jenž tehdy proslul cykly příznačně nazvanými Les Sataniques, Les Diaboliques apod., uctíván dekadentně symbolistní modernou výtvarnou i literární, u nás rovněž zejména skupinou Moderní revue. „Ať s bílou páskou na očích, vedena prasetem, ať v hříšném vzrušení svíjí se před křížem, ať jako kuplířka představuje mladičkou svoji dcerku vilníku, ať pohrává si mužem jako polichinellem, ať před zraky poustevníka vznáší se jako nevěstka na kříži – vždy jest to táž žena, jejíž tělo je číší rozkoše a jedu zároveň, žádoucí pro muže a nástroj v ruce Satanově,“ tak v nekrologické studii Félicien Rops charakterizoval náměty a smysl jeho rytin a kreseb Jaroslav Kamper (Rozhledy 8, č. 2, str. 79/82); ale Ropsův satan nebyl „tradicionelní Satan bible, nýbrž Satan modernizovaný“, byl to „Satan ve fraku, s klakem a s monoklem na šilhavém kozlím oku, s bílou kravatou a v plesových rukavičkách“ (Karel Hlaváček, Félicien Rops, Moderní revue 5, sv. 9, č. 2, str. 41). St. K. Neumann sám, pojednávaje o výtvarných zálibách vlastních tehdy jemu i jeho druhům, po letech kriticky vzpomínal: „Vyhledávali jsme podle možnosti například Féliciena Ropse, obratného ,pornografa‘ a sexuálně dekadentního kritika ženy, a podobné ,ideové‘ výtvarníky“ (VZP, 161). – Název: La dame au cochon ] La ‹femme› Dame au cochon R ] La femme au cochon MR; 3 jedenkrát ] jedinkrát S, MR, R; 7 vložila ‹vz[týčila (?)]› vložila R; 10 litanii: ] pův. litanií: opraveno na litanii: R ] litanií: KM, KMO, KMP, S, MR; 12 se šklebí a ] se šklebí, a KMO ] KMP, S ] se šklebí‹,› a R. Tvary slov bůh, žena, satan, dílo, duše povětšině jsou v MR verzálkami, v S a R rovněž většinou s velkou začáteční písmenou, kdežto v KMO a KMP jen tvary slova satan.
Str. 174 Petrus Diaconus. Moderní revue 3, sv. 6, č. 1 (duben 1897), str. 14 (MR). S titulním hrdinou básně seznámil se St. K. Neumann v knize Remyho de Gourmont o středověké latinské poezii Le Latin mystique (1892), na jejíž četbu po letech výslovně vzpomínal (VZP, 80). V její čtrnácté kapitole, v partii o Petru Diaconovi, knihovníku a archiváři benediktinského kláštera na Monte Cassino v první půli dvanáctého století, nalezl také oba verše (Le Latin mystique, Paříž, vydání z roku 1930, str. 278), jichž užil jako mota a jež jsou přeloženy v 16. verši básně. Remy de Gourmont sám je vykládal jakožto výraz radosti, jakou pociťoval – ač byla trochu zastřena steskem nad chybějícím poznáním – dobrý mnich, jemuž svědomí nevyčítalo prohřešek proti řeholi a jenž zvítězil v boji s pokušením. Citované dva verše jsou z Petrovy žaloby na mravní zlořády v církvi a v klášteřích, v níž horlil proti duchovním, že se oddávají morálce Epikurově a že opouštějí 336 Boha pro ženu; že si libují v hostinách a vínu, a opovrhujíce chudými, shánějí se po zlatu; že pronásledujíce odpadlíky, jsou jimi vpravdě sami, a že tak církev, v čele s papežem, podléhá Antikristu. 6 znovuzrozenou ] znovazrozenou KMP, S, MR; 7 v R a MR se nezačíná nový odstavec; 9 všecky; ] všechny; KMO, KMP, S, R, MR; 14 melancholický na Mont-Cassině ] melancholický ‹sedával› na Mont-Cassině R. Tvary slov bůh a žena jsou v MR tištěny verzálkami.
Str. 175 Princezně *** 1 asi, ] asi KMO, S ] asi‹,› R; 4 dcerky ] dcérky R; 6 Avšak, ] Avšak S, R; 12 jenž ] jež KM, KMO, S, R; 13 ve jménu ] ve jmenu S, R. Slovo krásy v S a R a latinské zájmeno te v R s velkou začáteční písmenou.
Str. 176 Nemusíš, Evo, být žárlivou... 12 a 13 již ] juž S, R; 12 přešly, ] přešly S, R.
Str. 177 Je svátek luny... 1/2 polí, / neznámý ] polí. / Neznámý R; 3 pážete ] pažete S, R; 7 milenci, již ] milenci, jež R; 8 již ] juž KMO, S, R; 8 madony ] Madony KMO, S, R; 9 v klasech: ] v klasech‹.–›: R.
Str. 178 Drobní hmyzové noci... Všímaje si této básně pro její podtitul Podle Sapfó, upozorňuje Karel Svoboda ve své knize Antika a česká vzdělanost od obrození do první války světové (Praha 1957, str. 323), že toho motivu u Sapfó není, a vyslovuje domněnku, že prý básník napodobil spíše Bilitiny písně Pierra Louÿse (Les Chansons de Bilitis, 1894), jež autor vydával za překlad z řečtiny a podle nichž byla Bilitis přítelkyní Sapfinou. Ale ani v nich se nevyskytuje motiv, jenž by onu domněnku konkrétně zdůvodnil. Podtitul: Podle Sapfó ] Podle Sapfy S, R; 4 mlčelivou. ] mlče‹n›livou. R; 7 jež růžoví kůži. ] jíž růžoví kůže. pův. v R; 8 již ] víc KMO, S, R; 14 chladnému ] chladnému, KMO, S; 15 mohu hleděti ] mohu ‹patřiti› hleděti R; 19 chcete-li ] jestli chcete pův. v R; 19 krev, ] krve, R; 20 mou. ] moji. KMO, S, R.
Str. 179 Ave, Nero! Moderní revue 4, sv. 7, č. 1 (říjen 1897), str. 13/14 (MR). 10 žíti. ] žíti... R, MR; 11 Tehda ] Tehdáž KMO, S, R, MR; 20 o nahotu jejích ňader ] v nahotu její ňader KMO, S, R, MR; 25 hodovával, ] hodoval, KMO, S, R, MR; 30 tehda ] tehdá KMO, S, R, MR; 35 v KM, KMO, KMP, S není odstavec, v R a MR je v. 34 poslední na stránce; 44 zoufalivé ] zoufanlivé KMO, S, R, MR; 45 plížila se...! ] plížila se... MR. V S, R a MR jsou také slova vladaři a měst s velkou začáteční písmenou.
337 Str. 181 Sen spících panen opustil má luka... 4 Jsem viny ] Jsem ‹nečitelné› viny R; 4 pln jak šťávy sladkých plodů ] pln, jak šťávy sladkých plodů, KMO, S, R; 12 zrádně ] zradně R.
Str.182 Setkání. 4 a klidně jdi mimo něho! ] a klidně jdi kolem něho! KMO, S ] a ‹pyšně› klidně jdi kolem něho! R; 6 blazeovaně. ] blazeovaně. – R.
Str. 183 Ty, jenž jsi bledý Adónis... 2 s černými, žhoucími ] s černými, žhnoucími R; 5 dnešku ] dnešku, KM, KMO, S, R; 17 emblémy porobení, ] emblémy potupy svojí, S, R; 18/19 rvát se, / tu ty, jenž jsi dneska Adónis lásky, praotcem vzpoury zas budeš, ] rvát se / a ty, jenž jsi dneska Adónis lásky, až praotcem vzpoury zas budeš, KMO, S, jakož i R, kde praotcem ‹vzpoury› vzpoury; 20 s černými, žhoucími viz 2 ] s černými žhoucími KM, KMO ] s černými žhnoucími S, R.
Str. 184 Meditace. Niva 7, č. 8 (červen 1897), str. 241/242 (N). 2 chvěji se ] chvěju se KMO, S, R, N; 2 svých – ] svých–: S, R, N; 3 smrtící ] vražedné N; 4 zápasí ] zápasící KMO; 9 klečí... ] leží... N; 10 již, ] juž, KMO, S, R; 11 vítr ] vichr N; 11 chrámy a duše, ] chrámy i duše, N; 17 To ] to N; 17 včera ] včera, R, N; 18 již... ] juž... KMO, S, R, N; 21 Ale ] A KMO; 21 již, ] juž, KMO, S, R, N; 23 znova, ] znovu, R, N; 25 třáslo ] chvělo N; 27 sebe v S kurzívou, v R podtrženo, v N proloženě; 27 jdu sám, R, N ] jsem sám, KM, KMO ] jste sám, S, zřejmá tisková chyba, zaviněná mylným čtením rukopisu.
Str.186 Credo. 4 ke hvězdám ] ku hvězdám KMO, S, R; 4 sahá KMO ] sahá, KM ] sáhá S, R; 10 a síle, ] a k síle, R; 11 duše křehké ] duše svojí KMO, S, R; 15 a 16 v R pův. znovu; 16 šíji. ] šiji. R; 18 jenž tmavá sklepení ] věřím, že tmavá sklepení KMO, S, R; 20 žití. ] žítí. R. V S a R jsou tvary slov pýcha, vědění, život, země, láska, záští, vášeň, člověk, žena, kříž, otec, syn, bída s velkou začáteční písmenou.
Str. 187 Širokými proudy horká fadesa léta... 7 v hluboko lesa pod skálu, ] v hluboko lesa‹,› pod skálu, R.
Str. 188 Hymnus Nudě. 2 již ] juž KMO, S, R; 7 jež políbení infikuješ, ] jenž políbení infikuješ, KM, KMO ] jenž polibení infikuješ, S, R; 10 v R pův. znovu. V S a R je slovo nuda v názvu s velkou začáteční písmenou.
Str. 189 Žebrák duší. 5 pohlaví, a zlaté vlasy, R ] pohlaví a zlaté vlasy, KM, B, S; 6 vlasy, ] 338 vlasy B, S ] vlasy‹,› R; 7 splývaly mu tak mrtvě. ] splývaly jemu mrtvě. B, S, R; 10 v nohách, ] v nohách; R; 14 jimiž ] jimž B, S, R; 14 zohavit na Golgatě ] zohavit ‹svoje tělo› na Golgatě R; 16 mlčky v R připsáno; 18 zvědavě, a konečně, ] zvědavě a konečně, R; 19 už ] juž S, R; 20 pohled mě dráždil, ] pohled mne dráždil, R; 23 žádáš ] hledáš S, R; 25/26 jdu. / Vlastní ] jdu, / Vlastní S ] jdu, / vlastní R; 31 luzu ] lůzu S, R; 34 Vrať se ] vrať se pův. v R.
Str. 191 Tady ležím s rukama rozepjatýma... 3 vyzařuje ] vyzařuje, R; 10 silní ] silni R.
Str. 193 SEN O ZÁSTUPU ZOUFAJÍCÍCH A JINÉ BÁSNĚ
Proti předešlým knihám veršů St. K. Neumanna, jež vycházely rychle za sebou ve lhůtách namnoze sotva ročních, vyšla pátá sbírka jeho lyriky, Sen o zástupu zoufajících a jiné básně, po přestávce nezvykle dlouhé, teprve v lednu 1903 (viz Moderní revui 9, sv. 14, č. 4 z ledna 1903, kde se vydání „nové knihy básní Stanislava K. Neumanna“ ohlašuje na 23. den toho měsíce). Na rozdíl od Satanovy slávy mezi námi vyšla opět – a už naposled – v Knihovně Moderní revue, jako její 39. svazek, tentokrát však v normálním formátu (13 x 18 cm) a zcela prosté úpravě, ledaže její verše byly vesměs sázeny na osu; měla 68 stránek, tentokrát i číslovaných, a jen grafickou obálku (fialové barvy). Na její první stránce byla krom autorova jména a názvu knihy uvedena cena 1 K, uvnitř knihy na rubu patitulu byly zaznamenány dosavadní sbírky veršů „od téhož autora“, tři z nich jako rozebrané, kdežto název čtvrté tam byl provázen apartním údajem: 1 sv.; na titulní stránce se mimo jiné čtlo datum vydání MCMIII a na jejím rubu údaj 1897–1902 o době, kdy básně sbírky vznikaly, nato na další stránce autorova důležitá Poznámka: Tato knížka měla původně míti titul Trochu života. Prosím čtenáře, by neopomenul povšímnouti si, že jest to pouhá sbírka různé lyriky, při jejíž pořádání zachoval jsem postup chronologický. Najde tedy v první její části mnoho, co dnes, po letech, napsal bych ovšem jinak. S. K. N. S názvem Trochu života vskutku byla básníkova pátá sbírka původně též ohlašována, a to nejen mnohem dříve než poté – s jiným titulem – vyšla, nýbrž také v jiné podobě: nejenže ji básník sám s oním původním názvem sliboval v lednu 1902 ve svém Letáku pro zpěváky jakožto jeden z dalších, připravovaných svazků Knihovny Nového kultu, ale už dvě léta předtím, v lednu 1900, ohlašovala Moderní revue (6, sv. 11, str. 148), že ji St. K. Neumann vydá „co nejdříve“, a to jako „knihu veršů a próz“; obdobně ještě dřív, dne 8. září 1899, oznamovala Omladina (5, č. 25, str. 7) ve zprávě o Literárním odboru Dělnické záložny (žižkovská kooperativní Dělnická záložna byla tehda založena anar- 339 chisty za přímé básníkovy účasti), že jeho nejbližší publikací budou „asi koncem listopadu“ jako první svazek Knih Nového kultu „básně a články“ St. K. Neumanna Trochu života, a on sám tutéž knihu ohlašoval v létě 1899 ve svém Novém kultu (2, č. 8 z července – srpna 1899) jakožto sbírku „básní, drobných prací prózou a překladů“. Z těchto a podobných zpráv, ať už básníkem přímo psaných nebo aspoň kontrolovaných, je zřejmo, že knihu Sen o zástupu zoufajících a jiné básně nelze zcela ztotožňovat s projektovanou knihou Trochu života, jež kromě autorových původních veršů měla zahrnovat nejen jeho překlady, pravděpodobně veršem, ale i jeho původní prózu buď básnickou, kterou původně zamýšlel pojmout i do Satanovy slávy mezi námi, nebo dokonce snad i úvahovou. Ale také tentokrát vyšla nakonec jen jako sbírka původních básní – až na dvojí překlad z poezie Richarda Dehmela – a spolu s jiným názvem, stanoveným však možná na poslední chvíli, jak by se bylo lze dohadovat odtud, že sama Moderní revue ji ještě v lednu 1903 předběžně oznamovala, jak jsme nahoře uvedli, jen jako autorovu „novou knihu básní“, aniž zatím udávala její titul. V citované úvodní poznámce k páté sbírce své lyriky básník výslovně upozornil, že její básně řadil tentokrát chronologicky podle data vzniku. Přesto se nad tímto tvrzením nelze zhostit pochybnosti, zda to byla vskutku jediná zásada, kterou se řídil, nebo zda ji uskutečnil zcela důsledně, kdyžtě srovnáme pořadí jednotlivých čísel sbírky s časovou posloupností, v jaké mnohá z nich předtím uveřejnil v rozličných časopisech nebo publikacích, třebaže se sluší připustit, že tu onu báseň v nich uveřejnil možná později, nežli vskutku vznikla; nicméně například to, že báseň Stráň chudých lásek je zařazena až ke konci sbírky, ačkoli časopisecky vyšla již v červenci 1899, zmýlilo samého básníka – pravděpodobně právě ve spojitosti s jeho někdejším prohlášením o chronologickém uspořádání sbírky – později tak, že tuto báseň mylně datoval sám až rokem 1902 (viz VZP, 86). Praví-li však zároveň v oné úvodní poznámce, že by nyní po letech, kdy jeho sbírka teprve vychází, napsal už mnohé z její první části „ovšem jinak“, mimoděk ta slova také objasňují, proč při pořádání této sbírky volil právě postup chronologický: aby osvětlil převratný vývoj, jaký za oněch minulých let prožil a který se vskutku též zračí na jejích stránkách, ať už v ní vytčený kompoziční postup uskutečnil jakkoli. Odtud plyne také význam předělu, jaký má tato pátá sbírka veršů na autorově dráze, kde uzavírá jedno vývojové období a zahajuje nové. Smysl i příčiny toho důsažného vývoje charakterizoval i tentokrát básník sám drahně později: „Dekadentní allury, individualisticko-anarchistické sklony a ono intelektuální i morální en-dehors všeho, čemu se klaněl okolní národ maloměšťácký, mohly lahoditi po nějakou dobu posledním aristokratickým prvkům, které jsem skrze otce zdědil po jeho matce.“ Ale „demokratická stránka“ básníkovy povahy, zdě- 340 děná jednak už po občanském dědovi po meči, jednak a zejména po matce a jejím proletářském otci, „chudičkém ševci“, nakonec „byla silnější“ (VZP, 83/84). K jejímu vítězství, souznačnému s odvratem od individualistického anarchismu, aristokratického a namnoze estétského, vydatně přispěla básníkova činorodá účast v anarchokomunistickém dělnickém hnutí: „Dělnické schůze setřely ze mě všechno povrchně aristokratické a dekadentní,“ vzpomínal St. K. Neumann po „sedmnácti letech“ ve stati Dva almanachy, pojaté potom do knihy Ať žije život! (Praha 1920, str. 119), a obdobně ještě později: „Přednášky a schůze v dělnických organizacích zbavily mne posledních stop po dekadentních a exkluzívních zálibách“ (VZP, 85). Sám také vymezil, jak se tento přerod zračil tehda v jeho slovesně umělecké tvorbě: „Z rozjasněného mozku a srdce zmizela ponurá strašidla literární provenience, dozněly v nich poslední tóny přejaté z náboženských ideologií, cizí masky a ornamenty, všecky dekadentní a náboženské představy. Hlavně náboženské a mystické představy a obrazy v mé poezii z předchozí doby třeba připsati pouze vlivu symbolisticko-dekadentní literatury.“ A dodává, že v jeho lyrice to je báseň Stráň chudých lásek, která „zakončuje periodu přímé závislosti na literatuře a zahajuje periodu přímé závislosti na životě občanském“ (VZP, 86). Rýsoval se tento proces ve sbírce Sen o zástupu zoufajících a jiné básně už postupným autorovým odvratem od samé symbolistické metody a noty; odtud pak vyplýval jednak i tentokrát plynulý přechod mezi Satanovou slávou mezi námi a touto další básníkovou sbírkou, která právě ve své první části namnoze ještě navazovala na dosavadní fázi autorova vývoje, jednak a zejména přímo stylová různorodost Neumannovy páté knihy veršů. Výslovně se o ní zmínil sám v úvodní poznámce a povšimla si jí rovněž tehdejší kritika; mluvila přímo o dvojí struně, která zaznívala ve slokách této básníkovy sbírky a z níž druhá se vyznačovala rostoucím oproštěním a právě zcivilněním autorovy poezie, libujícím si až v notě šansóny. Tato tendence, shodná s původním, takřka programově znějícím názvem páté básníkovy sbírky, toto úsilí o užší vztah mezi poezií a životní skutečností, mezi uměním a společností rozmanitě se tehdy zároveň jevilo jak v básníkově ediční a redakční činnosti (např. ve vydávání a redigování kalendářů, v projektu Ilustrovaných letáků pro umění nebo v pokusu o Letáky pro zpěváky, v podnětech k pěstění „politické a literární šansóny“ atp.), tak i v jeho zásadních projevech nebo poznámkách. Když se byl např. v Kronice svého Nového kultu – 2, č. 6/7, str. 202 (148)/203 (149) – ironicky zmínil o těch „nejspíš politováníhodných“ mladých lyricích, kteří „simulují hrůzovité dekadentní stavy“ a „s celou energií vžívají se v mystické záchvaty, v sebevražedné úmysly, v cynická zhnusení“, adresoval tam mladým básníkům, neznalým ničeho kromě literatury, charakteristickou zásadní výzvu: „A žijte, žijte! A když pocítíte potom potřebu psáti básně, 341 pište je, ale dříve třeba je žíti a věděti, co je to život. Abyste si nepohvizdovali, když vaši bratři umírají hladem. Abyste si nezoufali nudou, když je tolik boje kolkolem. Abyste se nebáli podívati se sfinze do zřítelnic a měli odvahu pověděti pak, co jste tam viděli. – – –“ A jestliže jako redaktor Nového kultu (4, č. 5, str. 159 v Poznámkách) v květnu 1901 prohlašoval: „Hledáme písně a básně, rozpustilé, zlomyslné, ironické a vzteklé; velekněžsky deklamovaných slok nepřijímáme,“ obdobně tam (5, č. 7 z 1. dubna 1902, poslední strana obálky) o rok později v Listárně redakce příznačně odpovídal jakémusi přispěvateli: „Prostší a výraznější slovník mám raději než takový rafinovaný.“ Ze třiceti básní sbírky Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (SZ) pojal autor později do Knihy mládí a vzdoru (KM) – jako její závěrečný oddíl, vyznačený pořadovou číslicí IV a vročením 1897–1902 – jenom šestnáct, aniž změnil jejich pořadí. Z ostatních obdobně zařadil šest (Modlitba za zemřelou, Jsem ten, jenž lační, Písně smutné erotiky, Výstraha, Jen trochu toho posledního žáru, Dohráno a dozpíváno) do Knihy erotiky (KE), a to jako její druhý oddíl, nadepsaný vročením 1898 až 1902; jednu, báseň Salome, pojal už dříve, roku 1915, do sbírky Bohyně, světice, ženy (BSŽ1), jež o deset let později znovu vyšla jako IV. svazek jeho Spisů (BSŽ2), kdežto zbývajících sedm – O mé lásce, Píseň (Květy, květy, květy), Hlemýždi, Prokletá křídla, Píseň (Ač jsme se bavili mile), Píseň pro mou dcerku, Poprava – ponechal posléze stranou, aniž je zařadil do kteréhokoli svazku svých Spisů. Krom toho čtyři z básní této své páté sbírky (Jarní apostrofa slunce, Salome, Stráň chudých lásek, Jarní rytmy) pojal – obdobně jako předtím dvě ukázky ze Satanovy slávy mezi námi – do vlastní antologie ze své poezie Básně (B), a to rovněž do jejího prvního oddílu 1896–1911. Titulní báseň sbírky, báseň Sen o zástupu zoufajících, kterou zařadil i do Knihy mládí a vzdoru, vyšla téhož roku také samostatně (v kvartovém formátu s linoleoryty Josefa Čapka v edici Aventinum, Praha, v lednu 1921; AV). Původní rukopis sbírky se nedochoval, ale tentokrát ani textová předloha k sazbě těch jejích básní, jež autor pojal do Knihy mládí a vzdoru, nýbrž jen stránkový obtah jejich sazby pro ni (KMO). Ani tentokrát není však úplný: nejenže v něm chybějí – jak tam autor zase výslovně poznamenal – stránky s textem tří (Jarní apostrofa slunce, Stráň chudých lásek, Jarní rytmy) ze čtyř básní pojatých do básníkovy antologie Básně, pro niž tedy byly také tentokrát sázeny podle onoho stránkového obtahu z Knihy mládí a vzdoru, ale nadto tam chybějí i stránky s textem titulní básně Sen o zástupu zoufajících; per analogiam lze takřka najisto soudit, že jich tehdy autor užil jakožto předlohy k sazbě samostatného vydání té básně. Naše vydání přináší sbírku Sen o zástupu zoufajících a jiné básně opět v jejím původním, úplném složení. Přitom se u šestnácti básní pojatých později do Knihy mládí a vzdoru řídíme v základě jejich 342 zněním (i tentokrát též u těch tří – Jarní apostrofa slunce, Stráň chudých lásek, Jarní rytmy –, které poté vyšly ještě v antologii Básně) z tohoto prvního svazku básníkových Spisů, a to až na jedinou výjimku, samu báseň Sen o zástupu zoufajících, kde srovnání jejího textu z Knihy mládí a vzdoru a ze samostatného vydání aventinského ukáže, že za konečné znění je nutno pokládat toto druhé. U šesti básní zařazených později do Knihy erotiky je nám výchozím textem jejich znění z tohoto třetího svazku básníkových Spisů, u básně Salome její znění z druhého vydání sbírky Bohyně, světice, ženy ve čtvrtém svazku Spisů St. K. Neumanna a u sedmi básní, jež autor nezařadil do žádného svazku svých Spisů, jejich někdejší znění ze samé sbírky Sen o zástupu zoufajících a jiné básně. Pro tuto rozmanitost jsme pokládali tentokrát za účelné vyznačit v dalších poznámkách u každé básně onen její text, kterým se v základě řídíme. A zračí se ta rozmanitost i v rozličné grafické úpravě, v jaké básně této sbírky naše vydání přináší: básně, které autor posléze pojal ať do Knihy mládí a vzdoru, ať do Knihy erotiky, tiskneme jako tam a linea (právě tak je tištěna báseň Sen o zástupu zoufajících i v samostatném vydání), kdežto sedm básní, jež autor nezařadil do žádného svazku svých Spisů, tiskneme na osu, jak kdysi vyšly v samé knize Sen o zástupu zoufajících a jiné básně; právě tak tiskneme na osu i báseň Salome, která v této grafické úpravě důsledně vyšla i v antologii Básně i v obou vydáních sbírky Bohyně, světice, ženy. V různočteních hledíme k znění jednotlivých básní jak v rozličných uvedených vydáních a v KMO, tak k případným prvním jejich otiskům v publikacích nebo časopisech. Z publikací to byl Almanach na rok MCM (AL), který vyšel nákladem Moderní revue za redakce Viktora Dyka, Karla Kamínka a Arnošta Procházky, a Novoroční alamanach (NA), jejž „ve prospěch Práva lidu“ na rok 1899 uspořádal básníkův přítel z pokrokového hnutí Antonín Pravoslav Veselý, dále první a spolu poslední číslo Letáků pro zpěváky (LZ), které chtěl St. K. Neumann vydávat „pomocí soukromého kroužku přátel Nového kultu“ a poskytovat jimi „uměleckou látku nejen soukromým zábavám a večírkům, nýbrž především a hlavně veřejným podnikům šantánovým“, a konečně anarchistický Kalendář revolucionářů na rok 1903 (KR), jejž rovněž sám redigoval i vydal. Co se časopisů tkne, uveřejnil některé básně této sbírky zejména v Moderní revui (MR) a ve svém Novém kultu (NK), předtím už v původním Novém kultu, jejž od půle února do poloviny dubna 1897 za redakce V. Miňovského, básníkova druha v procesu s Omladinou, vydávali (vyšla všeho všudy čtyři čísla) A. V. Haber s A. P. Kalinou (NKh) a místo něhož – zprvu jako náhradu za ten „jediný český sborník individualistického anarchismu“ jal se St. K. Neumann (viz jeho prohlášení z 15. května 1897 v Salónu odmítnutých 1, č. 3, na druhé straně obálky) od října 1897 vydávat za své redakce vlastní časopis téhož jména. Jiné básně této sbírky publi- 343 koval zprvu v citovaném právě měsíčníku Salón odmítnutých (účastnil se 7. srpna 1897 i ustavující valné hromady stejnojmenného spolku mladých literátů, ale mluvil tam, ač zvolen místopředsedou, opozičně – viz Samostatnost 1, č. 20, str. 159), jehož vyšla na jaře 1897 rovněž jen čtyři čísla (SO), dále v anarchistických časopisech Omladina (O) a Matice svobody (MS), konečně v Rudých květech (RK).
Str. 195 Sen o zástupu zoufajících. Nový kult 2, č. 6/7 (květen až červen 1899), str. 169 (115)/175 (121) (NK), kde pod názvem v závorkách údaj Z recitace ve Slavii 28/4 1899. Míní se recitační večer studentského Literárního a řečnického spolku Slavia, jenž se v první půli devadesátých let stal ohniskem mladého pokrokového hnutí a nyní, na jejich sklonku, býval pro svůj postup předmětem útoků z kruhů jak mladočeských a státoprávně radikálních, tak národně sociálních. Na pořadu večera, jenž se konal v sále Měšťanské besedy pražské, byly mimo to verše Ot. Březiny, V. Dyka, J. Holého, J. Karáska a A. Sovy; recitovali L. Kautská, členka smíchovských divadel, a St. K. Neumann, jenž svou báseň zřejmě přednesl sám. Nebylo to první jeho vystoupení toho druhu: například dne 6. června 1898 účinkoval v recitačním provedení dramatu St. Przybyszewského Velké štěstí na Intimním volném jevišti, založeném skupinou Moderní revue, a předtím dne 4. dubna na jeho recitačním večeru, zasvěceném rovněž ukázkám z tehdejší naší moderní poezie; Samostatnost (2, č. 15 z 9. dubna 1898, str. 120) tehda napsala, že se ukázal recitátorem, který „s láskou, porozuměním a rozmyslem podává slova básníkova“, a Fr. Sekanina později vzpomínal, jak St. K. Neumann „svým měkce intimním, melodickým hlasem“ přednášel Hlaváčkovy básně z Mstivé kantilény (Obzor literární a umělecký 2, č. 9 ze dne 12. června 1900, str. 140). – Výchozí text AV. 9 studená, ] studená NK; 15 zkrvavělá ] zakrvavělá NK; 16 a 18 žhoucí ] žhnoucí NK; 21 všecko... ] všechno... SZ, NK; 22 Již ] Juž SZ, NK; 25 kteří za mnoho potu ] kteříž za mnoho potu KM, SZ ] kteří za příliš potu NK; 27 drží, ] drží NK; 29 syfilitickou, ] syfilickou, SZ, NK; 33 jsem poznával ] poznával jsem KM, SZ, NK; 34 již ] juž SZ, NK; 41 důtkami ] dutkami SZ, NK; 41 rabů... ] robů... KM, SZ, NK; 44 k nebesům, ] k nebesům KM, SZ, NK; 46 rozezvučela davy. ] rozezvučela se davy. KM, SZ, NK; mezi 47 a 48 v NK dva verše: spěli jsme vzhůru Onoho hledajíce, o němž vyprávěli nám, že sytí hladové, nahé obléká a nejnižší pozvedá k sobě,; 49 podle hvězd, nečítajíce ] podle hvězd nečítajíce NK; 50 se svou bolestnou ] se svojí bolestnou SZ, NK; 57 v tělech, ] v tělech SZ, NK; 59 již ] juž SZ, NK; 65 v AV není nový odstavec; 67 tehdy Člověka z ráje vyhnal ] tehdá Člověka z ráje vyhnal SZ ] tehdá Člověka vyhnal NK; 68 na nahé rameno ] na rameno nahé KM, SZ, NK; 69 Probudiv se, ] Probudil se, NK; 76 důtkami ] dutkami SZ, NK; 76 rabů... ] robů... KM, SZ, NK; 79 také v SZ a NK se začíná nový odstavec, ale přitom 344 79 se 78 tam značí jeden verš; 81 veškeru naději ] každou naději KM, SZ, NK; 82 v AV není nový odstavec; 88, 98 a 101 opačném ] opáčném SZ, NK; 92 žití. ] žítí. SZ, NK; 94 ve vysněném chrámu ] ve vysněném chrámě KM, SZ, NK; 95 myšlenek ] myšlének NK; 102 na zářícím zlatu. ] na zářícím zlatě. SZ, NK; 108 byly, ] byly SZ, NK; 109 rozvášněné, jak v posledním šílenství lásky, KM, SZ, NK ] rozvášněné jak v posledním šílenství lásky AV; 111 táhly, KM, SZ, NK ] táhly AV; 113 muži, ] muži NK; 117 líbali vroucně ] vroucně líbali NK; 118 již ] juž SZ, NK; 121 jíti nám ] nám jíti NK; 124 má asi ] mít musí KM, SZ, NK; 124 svoje ] svoje, AV, KM, SZ, jakož i NK, kde však neurčitě; 129 znovu ] znova SZ, NK; 131 při myšlence, ] při myšlénce, NK; 132 z hlubin, ] z hlubin KM, SZ; 134 v KM, 134 a 138 v AV není nový odstavec; 138 stál KM, SZ, NK ] stál, AV; 141 nechtěl ] nechtěl, KM; 143 hrdi ] hrdí NK; 144 Ze zástupu ] Od zástupu KM, SZ, NK; 146 přichází, vyslán, ] přichází vyslán, NK; 148 hřálo: SZ, NK ] hřálo. AV KM; 152 zástupy, jdoucí ] zástupy jdoucí NK; 154 myšlenka ] myšlénka NK; 157 spolu, ] spolu NK; 158 již ] juž SZ, NK; 159/160 tak přísné / a černější ] tak / přísné a černější SZ; 160 dole, v městě. ] dole v městě. SZ, NK; 161 šli, a nebylo ] šli a nebylo KM, SZ, NK; 162 kvádry nesmyté ] kvádry, nesmyté KM, SZ; 163 očišťuješ ] očisťuješ SZ, NK; 163 věků, ] věku, NK; 168 zazářil ] zářil SZ, NK; 169 ke středu ] ku středu SZ, NK; 171 bez ozdob, lesku, zlata, ] bez ozdob, bez lesku a zlata, SZ, NK; 173 zřítelnice, plápolající ] zřítelnice plápolající NK; 173 vášeň ] vášeň, NK; 176 ústa šeptala ] ústa že šeptala NK; 181 v SZ se začíná nový odstavec; 188 – „Vím ] „Vím KM, SZ, NK; 190 musil, ] musel, NK; 193 vzpoura ] vzpoura, KM, SZ, NK; 194 žiji ] žiju NK; 207 větru KM, SZ, NK ] větru, AV. V SZ jsou také tvary slov město a země tištěny s velkou začáteční písmenou, ač nikoli důsledně, v NK nadto obdobně tvary slov život, nový život, poznání, pravda, světlo, síla, rozkoš, pýcha, vzpoura, krása, radost, zápas, veliký zápas, boží, mrtvý a já.
Str. 203 Ve jménu Onoho, jenž prostor a rozlet dal duši... Moderní revue 4, sv. 7, č. 6 (březen 1898), str. 172/173 (MR). – Výchozí text KM. 8 v MR není nový odstavec; 9 život ] život, MR; 10 již prokleti ] juž prokleti KMO, SZ ] juž prokletí, MR; 11 den ze dne ] den ode dne KMO, SZ, MR; 12 v MR není nový odstavec; 14 vztyčili ] vztýčili MR; 19 pod plameny slunce ] pod plamenným sluncem MR; 23 Neboť abyste ] Neboť, abyste KM, KMO, SZ, MR; 28 a 29 tvoří v MR jeden verš; 29 hvězdy ] hvězdy, MR; 32 největšími největších: ] většími největších: SZ, MR; 37 bytí ] býtí MR. Zájmeno sebe v MR s velkou začáteční písmenou.
Str. 205 Jarní apostrofa slunce. Nový kult 1, č. 5 (březen – duben 1898), str. 100/102 (NK). – Výchozí text KM. 345 2 jejž SZ, NK ] jež KM, B; 2 Pan ] Pán NK; 5 náruč, ] náruč B; 18 očekáváním B ] očekáváním, KM, SZ, NK; 19 duše zas podobnější ] duše podobnější B; 25/26 že plýtváš životem jak tvůrce hvězdami / a že i drtíš, ] že plýtváš životem jak tvůrce hvězdami, / a, že i drtíš, KM, SZ, NK ] že plýtváš životem, jak tvůrce hvězdami, / a, že i drtíš, B; 33 blahosklonný; SZ, NK ] blahosklonný: KM, B; 35 ty horká NK ] ty, horká KM, B, SZ; 45 všude, ] všade, SZ, NK; 48 však jen se rozhlédni: vše je zde zneuctěno, ] však, jen se rozhlédni: vše je zneuctěno, NK; 49 tvým zlatým majestátem kdekterá B ] tvým zlatým majestátem, kde která KM, SZ, NK; 51 člověčenstva ] člověčenstva, NK; 56 pro tvou říši. ] pro tvoji říši. SZ, NK. Slova slunce, tvůrce, umělče, země, svaté jsou v SZ a NK s velkou začáteční písmenou.
Str. 208 O mé lásce. Omladina 5, č. 4 (23. února 1899), str. 3 (O). – Výchozí text SZ. 9 vesmír, ] všemír, O; 9 ve mně paprskem zpívá. viz 16/17 ] ve mne paprskem zpívá. SZ, O; 12 juž dále, juž dále, ] již dále, již dále, O; 13 ve žhnoucím ] ve žhoucím O; 17 všehomíru, ] všehomíra, O.
Str. 209 Salome. Almanach na rok MCM (v říjnu 1899), str. 39–41 (AL), kde rovněž vysazeno na osu. – Výchozí text BSŽ2. 2 žhoucí ] žhnoucí AL; 6 u krále, knížat, ba i AL ] u krále, knížat ba i BSŽ2, B, BSŽ1, SZ; 13 lidsky, ] lidsky B; 17 radost. AL ] radost, BSŽ2 ] radost B, BSŽ1, SZ; 20 těla ] těla, BSŽ2, B, BSŽ1, SZ, AL; 29 již ] juž B, BSŽ1, SZ, AL; 34 tvá: B, BSŽ1, SZ, jakož i AL, kde mezi tímto a předchozím veršem mezera ] tvá. BSŽ2; 42 ženy, ] ženy AL; 43 rozechvěný, ] rozechvěný AL.
Str. 211 Píseň (Květy, květy, květy). Novoroční almanach (v prosinci 1898), str. 3 (NA), kde pod textem datum 5/12 98. – Výchozí text SZ. 5 a 6 v NA vysunuty doleva; za 14 v NA ještě sloka: Abychom šli životem jak Bakchové vinicí, my hříšníci, hrdí a čistí, šťastní a vědomí hříšníci! Slova země a poznání v NA s velkou začáteční písmenou.
Str. 212 Hlemýždi. Nový kult (Habrův) 1, č. 3 (18. března 1897), str. 2 (NKh), v názvu značka § a podepsáno pseudonymem EGO. – Výchozí text SZ. 1 hlemýžďů. ] hlemýžďů! NKh; 3 se ani neodváží ] ani se neodváží NKh; 5 v NKh se nezačíná nový odstavec.
346 Str. 213 Prokletá křídla. Salón odmítnutých 1, č. 3 (květen 1897), str. 41 (SO), kde v podtitulu jen Paříž, 4. květen. Podnětem básně, jak vysvítá z jejího podtitulu, byl požár, který dne 4. května 1897 po 16. hodině odpoledne vzplanul v dobročinném bazaru na Champs-Élysées a bleskurychle zachvátil celou dřevěnou budovu: z mnoha set osob, většinou žen, které tam v té chvíli byly přítomny a jež vesměs náležely šlechtickým nebo plutokratickým kruhům, zahynulo jich na sto padesát, buď že uhořely, nebo byly umačkány a zadušeny, nehledíc ani k množství zraněných. – Výchozí text SZ. 5 neúprosná ] neuprosná SO; 13 si tisknou zdvořile ruce – SO ] si tisknou zdvořilé ruce – SZ; 16 a 27 Chachacha! ] Chachacha. SO; 18 luza, ] lůza, SO; 19 a 26 luza ] lůza SO. Slova hrůzy, smrti a bídy v SO s velkou začáteční písmenou.
Str. 215 Námořnická písnička (Prokleté moře! Když mně zbyl vrak). Moderní revue 5, sv. 9, č. 1 (říjen 1898), str. 29 (MR), kde s názvem Prokleté moře a sázeno na osu. – Výchozí text KM. 3 zavraždil ] zavraždil, KMO, SZ; 7 možná, že ] možná že MR; 12 a pochybných ] tiskovou chybou jen pochybných KM.
Str. 216 Modlitba za zemřelou. Moderní revue 7, sv. 12, č. 1 (říjen 1900), str. 10/11 (MR). – Výchozí text KE. 4 výhrůžné ] výhružné SZ; 11 v špíně těch ponurých doupat, ] ve špíně těch ponurých doupat, SZ ] ve špíně těch ponurých doupat, MR; 26 slov ] slov, MR; 29 dej mi je ] dej mi ho SZ, MR; 31 již ] juž MR; 40 dál nech ] nech dál SZ, MR. V SZ jsou také tvary slov ty, tvůj a slovo země s velkou začáteční písmenou, v MR nadto slova pane, antipode a tvary slova žena; verše 6, 25, 28, 33, 41 jsou tam tištěny se zarážkou, poslední verš na střed.
Str. 218 Jsem ten, jenž lační. Moderní revue 7, sv. 12, č. 9 (červen 1901), str. 293/295 (MR), kde název básně zní Jsem ten, jenž lační... a pod jejím textem je údaj Olšany. – Výchozí text KE. 15 šleháni minulostí jak ] šleháni minulostí, jak KE, SZ, MR; 17 znova SZ, MR ] znovu KE; 26 a 27 všecko ] všechno SZ, MR; 32 vylákaná ] vylákána MR; 38 kýval, ] kýval MR; mezi 47 a 48 v MR uprostřed hvězdička, v SZ linka; 48 již ] juž SZ, MR; 50 pro mou lačnost ] pro moji lačnost SZ, MR; 60 zhnuseny, znova ] zhnuseny znova MR. V MR jsou tvary slov pán a žena tištěny s velkou začáteční písmenou, krom toho jsou tam úvodní verše všech slok, jakož i verše 4, 8, 14, 17–19, 23, 27, 29–30, 33, 35, 37, 40–41, 44–46, 49, 54–57, 61–62 a 64 s rozmanitou zarážkou.
Str. 221 Písně smutné erotiky. – Výchozí text KE. 347 I (Trpíš, trpíš, nezapřeš). – 9 Již se ani nevzbouříš. ] Juž se ani nerozbouříš. SZ. II (Bouře se vybíjí nad lesy). – 9 do mračen, ] do mračen KE, SZ. III (Neřeknu, že chtěl bych umříti). – 3 Do noci cosi mi vykřiklo, ] Do noci mé cosi vykřiklo, SZ. IV (Jen ticho, probůh, ticho ne). – 3 mě ] mně KE, SZ.
Str. 226 Výstraha. Překlad z Richarda Dehmela, a to básně Warnung z jeho sbírky Weib und Welt (Berlín 1896, str. 79). – Výchozí text KE.
Str. 227 Slyšíš tu píseň. Nový kult 4, č. 3 (prosinec 1900), str. 65 (NK), s názvem Slyšíš tu píseň? – Výchozí text KM. 2 kradí ] krádí NK; 3 zahořel, ] zahořel NK; 5 a 7 již ] juž KMO, SZ, NK. V NK poslední verš každé strofy se zarážkou.
Str. 228 Nic nedali ti do světa. – Výchozí text KM.
Str. 229 Jen trochu toho posledního žáru. – Výchozí text KE. 5 Jen trochu ] Ale trochu SZ.
Str. 230 Dohráno a dozpíváno. – Výchozí text KE. 1 dozpíváno, ] dozpíváno SZ.
Str. 231 K. R. Rudé květy 1, č. 9 (1. února 1902), str. 129. Titulní adresátkou těchto veršů byla snad Kristina Raková, jedna z obou sester zpěvaček, o nichž se básník zmiňoval v pozdější memoárové stati Bratři Hartmannové (VZP, 129). – Výchozí text KM.
Str. 232 Sbohem tanečnice. Moderní revue 8, sv. 13, č. 1 (říjen 1901), str. 31/32 (MR), kde vysazeno na osu. – Výchozí text KM. Název: Sbohem tanečnice SZ, MR ] Sbohem, tanečnice KM, KMO; 9 a tanec je mi ] a tanec mně jen MR; 10 teď jen si, prosím, kupte moje kostýmy. ] kupte si, prosím, kupte moje kostýmy. MR; 15, 20, 25 a 30 tož jen si, prosím, kupte moje kostýmy. ] kupte si, prosím, kupte moje kostýmy. MR; 17 vztyčí ] vztýčí SZ ] tyčí MR; 18/19 strašně / a za třicítkou ] strašně, / když za třicítkou MR; 21 Když probito vše, ] Vše probito-li, MR; 22 jest už ] je juž MR; 24 snésti může ] může snésti MR; 27 zrání ] zrání, MR; 28/29 cizí, / svůj nový ] cizí. / Svůj nový MR; 32 všecko ] všechno MR; 33/34 zadost. / Teď ] zadost: / teď MR; 34/35 malá: / Kupte si ] malá: / kupte si KM, KMO, SZ ] malá – / kupte si MR; 35 kupte moje ] kupte, moje SZ. V SZ a MR slovo prostituce s velkou začáteční písmenou.
Str. 234 Má Venus. Moderní revue 8, sv. 13, č. 1 (říjen 1901), str. 32/33 (MR), kde sázeno na osu. – Výchozí text KM. 348 7 již ] juž KMO, SZ, MR; 13 Je hrdinkou pak vždycky žena ] Tu hrdinkou vždy bývá žena MR. Slovo socia v MR s velkou začáteční písmenou.
Str. 235 Námořnická písnička (Haló, halilaló; napněte všechny plachty). – Výchozí text KM.
Str. 236 Píseň (Ač jsme se bavili mile). Letáky pro zpěváky, č. 1 (v lednu 1902 podle údaje v Novém kultu 5, č. 2 ze dne 15. ledna 1902, kde se na poslední stránce obálky oznamuje, že „právě vyšlo“), str. 11 (LZ), kde pod pseudonymem Kozonoh a kde 2. a 4. verš každé strofy se zarážkou. L. F., jemuž jsou tyto verše připsány a jejž přímo apostrofují, byl zřejmě lyrik Lev Freimuth, člen mladé spisovatelské „kolonie“ v básníkově olšanské vile (viz VZP, 97), jenž ostatně v tomto Letáku pro zpěváky sám měl dvojí příspěvek. – Výchozí text SZ.
Str. 237 Mé doupě mi zarůstá pavučinami. Rudé květy 1, č. 9 (1. února 1902), str. 129 (RK), s názvem Mé doupě mi zarůstá pavučinami... – Výchozí text KM. 12 v jejím nejčistším ] v její nejčistším KMO, SZ, RK; 18/19 příliš. / Ty, SZ, RK ] příliš, / Ty, KM, KMO; 22 mě RK ] mně KM, KMO, SZ; 23 žízní... KMO, SZ, RK ] žízní (sic!) KM; 24 dýmá! KMO, SZ, RK ] dýmá (sic!) KM.
Str. 238 Píseň pro mou dcerku. Kalendář revolucionářů na rok 1903 (vyšel v září 1902, viz v Matici svobody 3, v č. 30 ze dne 24. září 1902, na str. 328 zprávu: Kalendář revolucionářů vyšel již těchto dnů...), str. 62 (KR). Dcera Kamila, narozená dne 25. září 1900, byla prvorozeným děckem z básníkova manželství s Kamilou Krémovou (viz str. 304). – Výchozí text SZ. Název: Píseň pro mou dcerku KR a v obsahu SZ ] Píseň pro mou dceru SZ; 2 na mé šíji ] na mé šiji KR, kde první verš každé sloky a verše 3–4, 8, 13–15, 18–20, 23, 30 a 32 jsou se zarážkou.
Str. 240 Naše zbraň. Rudé květy 1, č. 9 (1. února 1902), str. 129 (RK). – Výchozí text KM. 4 okresní ] okružní SZ, RK; 9 v RK se nezačíná nový odstavec; 11 v RK nový odstavec; 11 již ] juž KMO, SZ; 11 nechceme ] nechceme, RK.
Str. 241 Tragické zjevení. Nový kult 1, č. 3 (prosinec 1897), str. 62 (NK), kde jako anonymní překlad z Richarda Dehmela, jehož jméno je tam uvedeno pod českým textem; Tragische Erscheinung je poslední báseň jeho sbírky Aber die Liebe (Mnichov 1897, str. 242). – Výchozí text KM. 8 muž; NK ] muž: KM, KMO, SZ; 17 zbledl, ] bledl, SZ, NK; 18 349 Vysmívá se ] vysmívá se KM, KMO, SZ, NK; 21 když zmíral: ] an zmíral: NK.
Str. 242 Stráň chudých lásek. Moderní revue 5, sv. 10, č. 4 (červenec 1899), str. 107/109 (MR), kde vysazeno na osu. – Výchozí text KM. 1 travnatá, až někde ] travnatá až někde MR; 2 tu ] tam B, SZ, MR; 3 modro nebes ] modro nebe MR; 6 byl; SZ, MR ] byl: KM, B; 9 kralovat ] královat MR; 15 všechno ] všecko MR; 15 zlatem B, SZ, MR ] zlatem, KM; 18 tu malé dívky MR ] tu mladé dívky KM, B, SZ; 19 se to kotálí, ] se kotálí, B, MR ] se kutálí, SZ; 23 sukýnky jejich ] sukýnky jich B, SZ; 30 leta, dlouhá leta ] léta, dlouhá léta SZ, MR; 45 čtyřem ] čtyrem MR; 52 tráva, laskající ] tráva laskající B; 54 všude ] všady SZ ] všade MR; 55 v MR začíná nový odstavec; 61 tu B ] tam KM, SZ, MR.
Str. 245 Mistře Jene, teologu... Nový kult 4, č. 7 (1. července 1901), str. 216/218 (NK), kde sázeno na osu. – Výchozí text KM. 1 teologu, ] teologu NK; 3 tógu, ] tógu NK; 4 ženy, ] ženy NK; 21 mučedníka, ] mučeníka, NK; 26, 29, 32 a 41 již ] juž KMO, SZ, NK; 30 k své síle SZ, NK ] k své síle, KM, KMO; 34 léčí: ] léčí; SZ, NK; 41 Kdysi ] Jednou NK; 42 kralovala ] královala NK; 44 Po druhé tu Kristu ] Po druhé to Kristu SZ, NK; 50 není, ] není NK; 67 krvavými; SZ, NK ] krvavými: KM, KMO; 73 o těch ] O těch KM, KMO, SZ, NK.
Str. 248 Poprava. Nový kult 4, č. 9/10 (2. listopadu 1901), str. 267/268 (NK). Podnětem i námětem těchto slok byla mravnostní aféra, vyvolaná obviněním, které proti vůdci národně sociální strany V. J. Klofáčovi uveřejnil žurnalista Rudolf Fárek a kterého se chopili její političtí odpůrci, zejména soc. demokraté, ale též realisté a mladočeši. Rudolf Fárek, jejž St. K. Neumann znal z pokrokového hnutí, z redakce časopisu Naše snaha (viz pozn. k str. 7 a OPH, 206), byl zprvu pokrokovým socialistou, pak se přikláněl k anarchistům, později působil v národně sociální straně a po rozchodu s ní zahájil kampaň proti Klofáčovi. Rovněž V. J. Klofáč vystoupil na veřejnost nejprve v pokrokovém hnutí studentském, pak se stal redaktorem Národních listů a po protistátoprávním prohlášení soc. demokratů roku 1897 organizoval proti nim národně dělnické hnutí zprvu jako mladočeskou odnož, později, od roku 1899, jako samostatnou stranu národně sociální, která posléze nejednou směřovala i proti mladočeské politice. Komentář k Popravě podává stať Slepí, což neprohlédnete?, kterou pod pseudonymem Brutus uveřejnil St. K. Neumann dne 18. září 1901 v anarchistické Matici svobody (2, č. 29, str. 2) a kde mimo jiné praví: „Považte jen: Klofáč, vůdce lidu, otec rodiny a poslanec dvakrát zvolený, opovážil se ve vinárně obejmouti číšnici. (Vše ostatní nebylo 350 ještě dokázáno.)... Mravnost byla uražena! Uražena byla konkurentem sociálně demokratických a mladočeských kandidátů poslanectví. Lépe řečeno: politika toho vyžaduje, aby byla uražena! A že toho politika vyžaduje, musí být lid přesvědčován, jakým zločinem to jest, když jeho poslanec obejme číšnici ve vinárně, a že toho politika vyžaduje, musí být lid kvůli tomu rozpalován až ku rvačkám... A je zajímavo, jak se málo mluví o všem ostatním, z čeho byl Klofáč obviněn. Nám by byl, vy mravně uražení křiklouni, milejší obraz Klofáče jako politického šarlatána. Ale zdá se mi, že by byl tolik podoben vašim šarlatánům, vašim mluvkům, vašim svůdcům a znemravňovatelům lidu, že se opatrně střežíte vylíčiti nám ho! A tak zbude z celé aféry, mimo mnoho ochraptělých hrdel a rozbitých hlav a nosů, něco, co jest hodně málo socialistické: lid naučí se klepařskému ubíjení protivníka, naučí se vtírati se do milostných a pohlavních jeho poměrů, přijme morální pojmy maloměstských buržoustů a realistických profesorů – boj bude veselejší a pozornost odvrácena od politických švindlů, o nichž líp když lid nic neví.“ St. K. Neumann se pod pseudonymem Apostata zmínil o této aféře také ve svém Novém kultu (5, č. 3, str. 18) ze dne 1. února 1902 v článku Časové výkřiky, v jeho kapitole K psychopatologii moralismu, a znovu tam (5, č. 6 na poslední straně obálky) objasnil své zásadní stanovisko dne 15. března 1902 polemickou poznámkou v Listárně redakce: „Napíšu o každém, co si o něm myslím. Před obč. Klofáčem jako politikem varuji své druhy vždy a všade jako před ,prašivou ovcí‘. Ale na občana Klofáče uspořádána byla po mravných českých zemích štvanice z nečistých pohnutek. Chtěl jsem tedy demonstrovati, nikoli pro Klofáče, ale proti slídivým politickým a žurnalistickým psům, již ho štvali. Proto jsem napsal svou Popravu.“ – Výchozí text SZ. 2 v SZ není odstavec; 12 již ] jež NK; 31 on ] On SZ, NK; 37 musilo ] muselo NK; 44 kdysi ] jednou NK.
Str. 251 Jarní rytmy. Matice svobody 3, č. 18 (22. května 1902), str. 142 (MS). – Výchozí text KM. 1 již kvetou ] juž kvetou SZ ] juž květou MS; 2 příroda, nevinná, ] příroda nevinná, MS; 6 po prvé ] poprve MS; 8 znova ] znovu MS; 9 vzpomínkou, že jsem byl poduškou ] upomínkou, že byl jsem poduškou MS; 11 strojů ] strojů, MS; 12 jest ] je MS; 15 pot, nezřený ] pot nezřený MS; 17 a 27 již ] juž SZ, MS; 20 rukou ] rukou, MS; 21 myšlenku ] myšlénku MS; 26 a ráno byl znova vztýčen ] a ráno znovu byl vztýčen MS; 28 a 31 oh, v SZ a MS chybí; 28 nahá ] nahá, MS; 30 spárům číhajícím ] spárům, číhajícím MS; 37 než aby se ] než by se MS; 37 zvetšelých ] zvětšelých B, SZ; 40 vyrvat ] vyrvati MS; 42 a ponořte jej ] a ponořte je B ] a ponořte ho MS.
351 Str. 253 BÁSNĚ KNIŽNĚ NEVYDANÉ
Tento poslední, dodatečný oddíl svazku přináší původní básně St. K. Neumanna veršem i prózou, které v prvním období své básnické dráhy uveřejnil v rozličných časopisech nebo publikacích, aniž je však kdy pojal do některé své knihy. Shrnujeme je všechny na konec, aniž se je pokoušíme rozčlenit podle autorových jednotlivých knih z oné doby. Nepokoušíme se o to ani ne tak pro skrovný počet těchto básní, jako předně už proto, že se ať co do ducha a námětu, nebo co do tvaru nejeví jejich vztah k té oné z tehdejších knih autorovy poezie vždy sdostatek jednoznačně, a to tím méně, že přechod mezi samými těmi knihami býval namnoze plynulý. Za druhé pak a zejména padá na váhu, že si autor knižní vydání aspoň některých těchto básní původně představoval možná v jiné podobě, nežli jaká je vyznačena jeho knihami tehdy vskutku vydanými, jak je například vidět odtud, že sloky Chci také sluníčko a radost života...!, Splín a Apostrofa (Eh, bylo by to fádní) uveřejnil v prosinci 1896 v Nivě (7, č. 2, str. 49/50) pod společným názvem Z knihy: Hořké ovoce poznání, tedy jako ukázky ze zamýšlené, ale posléze nevydané sbírky veršů; její ráz by byl pravděpodobně jiný nežli charakter knihy, kterou zároveň s ní ohlašoval – v Apostrofách hrdých a vášnivých, viz str. 322 – a potom vskutku vydal, tj. knihy Satanova sláva mezi námi, i když snad do ní přejal některou báseň původně určenou do sbírky Hořké ovoce poznání. Hledíce k jejich žánrové různorodosti, dělíme tyto knižně nevydané básně zato podle druhu do tří částí, z nichž uvnitř každé je řadíme podle časové posloupnosti, v jaké byly uveřejněny. První část, daleko nejpočetnější, je zasvěcena básníkově lyrice ve vlastním toho slova smyslu. Druhá je vyhrazena epigramům a veršům satirickým; zračí se v ní posléze, jak St. K. Neumann sám přispíval k úsilí o „politickou a literární šansónu“ u nás, které iniciativně povzbuzoval a jemuž pak dokořán – jako satiře vůbec – otvíral brány svého Nového kultu, ba jak přispíval přímo k pokusům – analogickým s týmiž tendencemi v cizině – o umělecký šantán, o „českou šansónu a český kuplet“ pro něj. S takovým záměrem, apelujícím na „spojené síly všech vážně a vědomě opozičních básníků i výtvarníků“, založil v lednu 1902 Letáky pro zpěváky jakožto „volnou sbírku kupletů, šansón, písní a prací satirických k přednesu se hodících“ (Nový kult 4, č. 6 z 15. června 1901, str. 192), za jejíž poslání předem vyhlásil: „Smáti se chceme lidské hlouposti, copu a moralismu, ať se vyskytuje kdekoli. Chceme, aby smích náš byl zbraní, obnaženým mečem proti každému reakcionářství“ (tamtéž). Letáky pro zpěváky uvízly na prvním čísle, ale St. K. Neumann už v něm předem konstatoval, že „spíše od toho, zmohutní-li či zanikne příslušný umělecký proud, jenž jest u nás zatím v zárodku, než od dobré vůle pořadatelovy závisí jejich zdar“, nehledíc ovšem ani k nebezpečí cenzury: neboť už v tom jediném čísle 352 Letáků pro zpěváky, přinášejícím spolu s písněmi samého St. K. Neumanna původní sloky Foltýnovy a Lva Freimutha, jakož i přeložené verše Heinovy, padly za oběť konfiskaci celý příspěvek Viktora Dyka a zčásti též verše Jana Opolského. – A konečně do třetí části v posledním oddílu tohoto svazku jsme zařadili tři Neumannovy básně prózou: lze-li soudit jak podle data jejich časopiseckého uveřejnění, tak zejména podle jejich rázu, pravděpodobně to byly ony nebo náležely k oněm, které původně zamýšlel pojmout do knihy Satanova sláva mezi námi, již sám zprvu ohlásil – v Apostrofách hrdých a vášnivých – jako sbírku „básní veršem i prózou“; bezpochyby je chtěl – při nejmenším první dvě – zařadit spíše tam nežli do své páté knihy, nechť i ji v létě 1899 předem oznamoval – ještě s názvem Trochu života – obdobně jako sbírku „básní, drobných prací prózou a překladů“ (Nový kult 2, č. 8). Sám útvar básní v próze se tenkrát těšil – zejména v ovzduší Moderní revue – živé zálibě, k níž přispíval zvláště kult Baudelairovy poezie: nelze se v této příznačné souvislosti nezmínit o Výboru z Malých básní v próze, právě Baudelairových, který tehda St. K. Neumann sám přeložil a konfesní předmluvou uvedl v knižnici Symposion (sv. II, Praha 1898), řízené a vydávané spolupracovníkem Moderní revue, Hugem Kosterkou. U všech básní veršem i prózou, knižně dosud nevydaných, které zahrnuje tento závěrečný oddíl svazku, řídíme se v základě jejich jediným známým zněním, v němž byly otištěny dílem v anarchistickém Kalendáři neodvislého dělnictva na rok 1900, jejž básník sám redigoval, a v jediném Letáku pro zpěváky (LZ), dílem v časopisech Vějíř (VĚ), Vesna (V), Moderní revue (MR), Niva (N), dále v Novém kultu zas jednak Habrově, jednak poté Neumannově (NK), a v anarchistických listech Omladina (O) a Matice svobody (MS).
I
Str. 257 Návrat. Vějíř 2, č. 20 (červenec 1895), str. 310/311 (VĚ). 6 k dnu... viz 42 ] ke dnu... VĚ; 27 sluncem jež plá ] sluncem, jež plá VĚ; 33 nocí dnem ] nocí, dnem VĚ.
Str. 259 Sloky. Vesna 14, č. 17/18 (16. srpna 1895), str. 279/280 (V), kde spolu s verši Fragment polemiky pod společným názvem Z básní Stanislava K. Neumanna; Sláva Dlouhá, jíž jsou tyto Sloky věnovány, byla sestřenicí básníkovy příští choti, Kamily Krémové (viz pozn. k str. 133). 13 vše, i stíny, ] vše i stíny, V; 14 třásly se jak v touze ] třásly se, jak v touze V; 20 vše vřelé ] vše vřele V.
Str. 260 Epigraf Paulu Verlainovi. Moderní revue 2, sv. 3, č. 5 (únor 1896), str. 102. Totéž číslo Moderní revue vzpomnělo památky 353 Paula Verlaina (1844–1896), zesnulého předtím dne 8. ledna, také ještě verši Jiřího Karáska a Bohuslava Knösla, statí Arnošta Procházky a překladem osmi Verlainových básní; jednu z nich – Nascita de Venere – přeložil rovněž St. K. Neumann.
Str. 261 Improvizace protestu. Moderní revue 2, sv. 3, č. 5 (únor 1896), str. 120, kde podepsáno jen šifrou S.K.N., kdežto v obsahu svazku bylo autorovo jméno uvedeno naplno. St. K. Neumann pravděpodobně těmito verši, adresovanými zřejmě F. V. Krejčímu, vzápětí reagoval na jeho záporný, namnoze ironicky přihrocený posudek (viz str. 324) své sbírky Jsem apoštol nového žití, uveřejněný krátce předtím v Literárních listech (17, č. 6 z 1. února 1896), str. 103/104).
Str. 262 Kaktusový květ. Niva 6, č. 6 (1. dubna 1896), str. 187 (N). 6 svíci ] svíci, N; 20 plamenem ] plamenem, N; 22 rtem ] rtem, N; 25 hlas ] hlas, N.
Str. 264 Na starý klen. Niva 6, č. 6 (1. dubna 1896), str. 187.
Str. 265 Píseň královská. Niva 6, č. 11 (1. září 1896), str. 316.
Str. 266 Ostrovy. Niva 6, č. 11 (1. září 1896), str. 316 (N). 1 ostrovy viz 15 a 24 ] Ostrovy N; 23 Zpíváme viz 18 ] zpíváme N.
Str. 267 Horečka drnká... Niva 6, č. 11 (1. září 1896), str. 316.
Str. 268 Vyhaslé sopky v území sladké královny. Vesna 16, č. 2 (20. listopadu 1896), str. 39 (V). 21 žlutá ] žlutá, V.
Str. 269 Chci také sluníčko a radost života...! Niva 7, č. 2 (prosinec 1896), str. 49/50.
Str. 270 Splín. Niva 7, č. 2 (prosinec 1896), str. 50 (N). 2, 4 a 6 Ale běda, ] Ale, běda, N.
Str. 271 Apostrofa (Eh, bylo by to fádní). Niva 7, č. 2 (prosinec 1896), str. 50.
Str. 272 Píseň vítězná. Nový kult (Habrův, viz str. 343) 1, č. 1 (18. února 1897), str. 1.
Str. 273 To bude věřících svátek radostný... Omladina 1, č. 10 (1. května 1897), str. 1. Slova otce, lásky, satana jsou tam tištěna verzálkami.
354 Str. 274 Apostrofa k 13. prosinci 1899. Nový kult 2 (květen 1898 až prosinec 1899), č. 9/10, str. 252/253 (NK). Psána k domněle stému výročí narození Heinricha Heina a připomínajíc charakteristické motivy jeho poezie i prózy, dokládá tato óda, jak se St. K. Neumann znal v díle německého básníka a jak k němu lnul, jmenovitě pro jeho společensky kritické a revoluční tóny. Už na Borech překládal Heina, jak vzpomínal v Politické epizodě (VZP, 63), a nejenže na stránkách Nového kultu a Letáku pro zpěváky přinášel překlady z jeho poezie, ale byl i mezi překladateli básnického Výboru z Heina, jejž sám uspořádal jakožto „básnický leták“ a roku 1904 vydal jako 4. číslo své Knihovny revolucionářů; ještě po letech se ze svého vztahu k Heinově osobnosti a poezii vyznal jednak ve fejetonu Kdo to chodí po hřbitově...?, pojatém později do knihy S městem za zády (I, Praha 1922, str. 158–163), jednak v úvaze Oltář umění a nový patos, zařazené potom do knihy Ať žije život! (Praha 1920, str. 69). O popudu z Heinovy poezie ostatně svědčí hned další verše Volnými rytmy. 3 na tvrdé skále! ] na tvrdé skále (sic!) NK; 21 v útrobách viz 6 ] v utrobách NK.
Str. 276 Volnými rytmy. Omladina 6, č. 7 (2. srpna 1900), str. 5 (O). 19 zpívám ] zpívání O.
Str. 278 Těm v tmách! Matice svobody 2, č. 17 (21. května 1901), str. 8 (MS). 14 kol a kol ] kol a kol, MS.
II
Str. 281 Písek z arény umění a života. Moderní revue 4, sv. 7, č. 2 (listopad 1897), str. 61 (MR), kde pod pseudonymem Capriccio, ale v obsahu svazku uveden jako autor přímo St. K. Neumann. Ze sedmera epigramů se třetí průhledně vztahuje na Karla Maška, píšícího namnoze pod pseudonymem Fa Presto, a to asi zejména jako na spolupracovníka humoristického měsíčníku Švanda dudák, kde rovněž z jeho pera tehdy vycházely parodie symbolisticko-dekadentní poezie a satirické výpady proti mladé literatuře, mimo jiné přímo i nepřímo také proti St. K. Neumannovi; Mašek náležel i ke skupině spisovatelů kolem buržoazních státoprávních Radikálních listů, s nimiž se mladí z kruhu Moderní revue tehdy nejednou střetli pro jejich hovění konvenčnímu vkusu měšťáckého obecenstva. Pátý epigram z obdobných důvodů mířil proti Jaroslavu Kvapilovi, proti jeho Princezně Pampelišce, která nedlouho předtím, dne 2. října 1897, měla premiéru v Národním divadle: „Je to takový oříšek na vánoční stromek, na několika místech dobře pozlacený, avšak uvnitř příšerně vyhlodaný a hanebně dunící prázdnotou p. Kvapilova ducha,“ shrnul tehdy 355 St. K. Neumann svůj soud o jeho dramatické pohádce (Moderní revue 4, sv. 7, č. 1 z října 1897, str. 32; viz pozn. k str. 144). Šestým epigramem si vzal na mušku svého vrstevníka o rok mladšího, Milana Fučíka, pro jeho nedávnou sbírku veršů Utíkám k slunci (1897), prudce odmítanou mladými spisovateli blízkými tehdy Moderní revui, a to také proto, že se v ní manifestačně zříkal dekadence, která prý zmátla a svedla mládí jeho i jiných. 13/14 vadu: / kde ] vadu. / kde MR.
Str. 283 Jsou u nás raci... Kalendář neodvislého dělnictva na rok 1900 (v listopadu 1899), str. 41.
Str. 285 K. S. Nový kult 4, č. 1 (červen 1900), str. 32 (NK), kde pod pseudonymem Capriccio (viz pozn. k str. 281). Otištěny tam v rubrice Z epopeje lidské hlouposti, kde se k nim družily invektivy prózou proti Václavu Hladíkovi, tehdejšímu redaktoru časopisu Lumír, a proti čelnému jeho spolupracovníkovi F. X. Šaldovi, byly tyto satirické verše součástí tehdejšího polemického souboje mezi Novým kultem, případně samým St. K. Neumannem, a spisovateli seskupenými tenkrát v čele s F. X. Šaldou kolem Lumíru, k nimž náležel i hrdina tohoto epigramu, básníkův o rok mladší vrstevník, beletrista a kritik Karel Sezima. Na básníkovu invektivu odpověděl Sezima krátce nato, dne 20. července 1900, v Lumíru (28, č. 31, str. 372) pod pseudonymem Vivus (zřejmě v opak k pseudonymu Mortuus, pod nímž Arnošt Procházka zahájil v Novém kultu kampaň proti Lumíru), a to rovněž verši, obdobně nadepsanými jen iniciálami básníkova jména; narážel v nich na to, jak se kdysi St. K. Neumann-Kupidos svými „ornamentacemi“ v Apostrofách hrdých a vášnivých zhlédl na Doudeletových kresbách (viz str. 323). 6 Je ] je NK.
Str. 286 Přikloň se vždy napravo... Letáky pro zpěváky, č. 1 (leden 1902), str. 8/9 (LZ), kde pod pseudonymem Kozonoh právě tak jako další šansón Hrom a peklo a jako Píseň (Ač jsme se bavili mile), pojatá pak do sbírky Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (viz pozn. k str. 236).
Str. 288 Hrom a peklo! Letáky pro zpěváky, č. 1 (leden 1902), str. 10; viz předchozí poznámku.
III
Str. 291 Hyacinty. Moderní revue 3, sv. 6, č. 3 (červen 1897), str. 80/81 (MR). 356 11 znova. Jako podle autorovy opravy v témže ročníku a svazku MR, č. 4, str. 128 ] znova jako MR.
Str. 292 Arnold Böcklin. Moderní revue 4, sv. 7, č. 3 (prosinec 1897), str. 85, kde celý text vytištěn verzálkami, takže se lze jen dohadovat, že poslední věta prvního a předposlední věta druhého odstavce byly autorem zamýšleny jako věty samostatné a nikoli jako pokračování předešlých vět; z téhož důvodu rovněž nelze určit, která slova uvnitř vět si podle svého tehdejšího symbolistického zvyku snad představoval s velkou začáteční písmenou. – Švýcarského malíře a sochaře Arnolda Böcklina (1827–1901), jehož imaginární zpověď tato báseň v próze podává, uctíval tehdy St. K. Neumann zřejmě proto, že v jeho malířském díle spatřoval tendenci k novodobé renesanci, k renesanci pohanského cítění přírody, kterou Böcklin zalidňoval bytostmi antického bájesloví, ztělesňujícími jak rozličnou přírodní náladu, tak samu sílu živlů.
Str. 293 Stopy. Nový kult 2, č. 2 (červenec–srpen 1898), str. 53/54.
357 VYSVĚTLIVKY
11 John Henry Mackay – německý básník a prozaik (1864–1933), původem ze Skotska, pronikl k nám v devadesátých letech jako hlasatel individualistického anarchismu, znající se k učení Maxe Stirnera, jehož životopis napsal. Jestliže St. K. Neumann, pořádaje svou první sbírku lyriky, položil v její čelo Mackayovy charakteristické verše jako moto, je to dokladem, jak se už tehdy začínal přiklánět k Moderní revui i k individualistickému anarchismu, který měl tenkrát v její literární skupině, zejména v Arnoštu Procházkovi a Jiřím Karáskovi ze Lvovic, oddané vyznavače: St. K. Neumann ještě v Kalendáři neodvislého dělnictva na rok 1900, jejž redigoval, přinesl o Mackayovi jakožto „básníkovi anarchie“ entuziastický esej právě z Karáskova pera; již předtím vyšel knižně český překlad Mackayova románu Anarchisté (Vzdělávací bibliotéka, sv. 31, Praha 1896). Verši, jichž St. K. Neumann užil jako mota ke své knižní prvotině, začíná se poslední, patnáctý zpěv Mackayovy básně Moderne Jugend (podtitul Eine Anklage, viz John Henry Mackay, Gesammelte Werke, sv. 3, Treptow u Berlína 1911, str. 264/265), kde však na rozdíl od Neumannovy citace nejsou v uvozovkách a končí se tečkou bez následujících pomlk: A naše doba si žádá mužných činů, svobodných čel a vřelých srdcí, aby bezohledně vymýtila lež. Pak se ráda obejde bez velkého zástupu těch, kdo nerozumně lpějí na všem starém a zavírají sluch před voláním nové doby, poněvadž nenávidí vše, co ruší jejich klid. 15, 1/2 na tichém dvoře, v chomáčích trávy mezi kamením – srv. s údajem básníkova tehdejšího spoluvězně A. P. Veselého: „Uprostřed dvora roste několik nuzných keříčků a zakrsalých stromků, a tu i tam zelená se nesměle sporá travička“ (OPH, 122). 17 Josefu Škábovi – Josef Škába (1870–1933), tehdy třiadvacetiletý, působil v popředí pokrokového hnutí od samého jeho začátku: redigoval jeho listy – Časopis českého studentstva a Nové proudy – nebo v nich spolupracoval, v Rozhledech, v Neodvislosti aj.; byl také členem výkonného výboru pokrokové strany. Zasloužil se o součinnost mezi studentskými stoupenci pokrokového hnutí a jeho dělnickou složkou: podílel se na její organizaci, přispíval do jejího orgánu Pokrokové listy a zasedal i v jejím výkonném výboru. Oblíben pro svou povahu, těšil se mezi dělnickou mládeží sympatiím i pro svůj „sklon k socialismu“, jak svědčí A. P. Veselý: jeho socialismus byl však „více citový než ideový“, a to bylo „asi příčinou zarážející pozdější jeho přeměny“ (OPH, 85), kdyžtě se připojil k buržoazním státoprávním radikálům. Dojista pro jeho blízký zprvu vztah k socialismu a k dělnické mládeži přilnul ke Škábovi též St. K. Neumann: vzpomíná, jak 358 tehda, když „pod hvězdami na nekonečných flámech“ filosofovali, „nejmilejším druhem byl nám všem Josef Škába, miloučký a záhadný redaktor Nových proudů“, a jindy o něm praví, že v atmosféře schůzek v tom pokrokářském středisku právě on udával „nejsladší tón“ (VZP, 20, 38). Zatčen později, teprve 23. září 1893, octl se Škába rovněž v novoměstské věznici, odkud však byl na kauci propuštěn už 23. prosince t. r. A obžalován v procesu s tzv. Omladinou jakožto jeden z jejích intelektuálních vůdců, byl odsouzen na dvě léta do těžkého žaláře, která jako St. K. Neumann strávil na Borech, odkud vyšel až po amnestii dne 5. listopadu 1895; 2/3 jdou líně ve skupinách v kalném vzduchu po dvoře, který páchne plný špíny – obdobně později vzpomínal A. P. Veselý na tyto vězeňské „procházky“: „V chudičké této ,přírodě‘ (viz vysv. k str. 15 – pozn. vyd.) zakopnete co chvíli o knedlík, chuchvalec rýže nebo hrachu, trestancem ze vzteku vyhozený. Na tomto nevzdušném, výpary z kuchyně, z cel a z trestanců prosyceném dvoře musí se vězeň ploužiti celou hodinu“ (OPH, 122). 18, 14 dle větru vrže orel císařský – viz vzpomínku A. P. Veselého: „Vinní i nevinní spali spánkem spravedlivých. Jen c. k. dvojhlavý orel na věžní korouhvičce chvílemi příšerně zaskřípal“ (OPH, 142; viz pozn. k str. 13). 23, 25/26 kdes ozvala se známá melodie té hrdé hymny velkých záměrů – viz pozn. k str. 13 a analogickou vzpomínku A. P. Veselého: „Zahořekovali jsme si nad bědnou minulostí českého národa, ale důvěřujíce v lepší budoucnost, spustili jsme svoji hymnu, Rudý prapor“ (OPH, 144). 26 Cynthie – Kynthia, tak byla zvána bájeslovná řecká bohyně Artemis, sestra boha Apollóna, a to podle hory Kynthu na ostrově Délu, kde prý se narodili; původně byla vzývána jako bohyně luny. 29, 15/16 hrčení drožky do dálky se tratí i prchající cinkot tramvaje – srv. se vzpomínkou A. P. Veselého na noci v novoměstské věznici: „Z okolních ulic, kde lidé svobodně dýchali, dolétal k nám jen ztajený dusot tramvajových koní, šum velkoměsta a vzdálený pískot dráhy“ (OPH, 142; viz vysv. k str. 47); 19/20 ta píseň lidí nových, která směle juž stokrát v šeru ulic zazněla – jak lze soudit i z dalších veršů, jde pravděpodobně rovněž o Rudý prapor (viz vysv. k str. 23 a pozn. k str. 13), který byl, jak svědčí A. P. Veselý, „Omladinářům nejmilejším“ (OPH, 133), o polskou píseň, kterou přinesli čeští pokrokoví studenti roku 1891 z Krakova a která již od ledna příštího roku byla u nás úředně zakázána a její zpěv trestně stíhán; do češtiny ji přeložili Běla Krapková-Raichlová a Josef Škába (viz vysv. k str. 17). 38, 17 Illustration – pařížský ilustrovaný týdeník. 39, 30 Květy – literární měsíčník, redigovaný tehdy Svatoplukem Čechem. 41 Janu Třebickému – Jan Třebický, tehdy třiadvacetiletý právník, náležel k předním publicistům pokrokového hnutí jako spolupracovník 359 Nových proudů, Neodvislosti, Rozhledů, později se připojil k buržoazním státoprávním radikálům; působil také literárně jako překladatel, např. Flaubertovy Paní Bovaryové, Zolova Germinalu, a podepsal manifest České moderny; 2/3 Vzpomínka se dere za každým krokem na druhy – ač někteří z obžalovaných v procesu s tzv. Omladinou byli jako St. K. Neumann na kauci propuštěni z vyšetřovací vazby, většina jejich druhů byla nadále vězněna pod Novoměstskou věží; 8 Jen hřbety sehnuté pro rány steré – koho měl básník mimo jiné na mysli, vysvítá z těch pasáží jeho Politické epizody, kde vzpomíná na chování českých politických kruhů za perzekuce pokrokového hnutí: „Od pelichajících moráků staročeských nedalo se čekati nic jiného než to, co činili, to zlostné čepejření se a hudrování před rudou vlajkou mládeže, která přestala se báti zejména slova socialism. Ale mladočeši činili zato dojem tím trapnější. Mimo dvě tři grégrovské výjimky bylo jejich jedinou snahou dokázati vládě a trůnu, že oni nic. A navýsost odpornou byla právě ta přílišná horlivost, horlivost nedůstojná, zbabělá“ (VZP, 49/50). 42, 1 Proč rvem se? Proč se bijem? – básník měl na mysli perzekvované účastníky mladého pokrokového hnutí; 5 Je dohráno... A ticho, hrozné ticho... – Josef Veselý, účastník tehdejších událostí, později vzpomínal, že zavládlo již na podzim 1893 po vyhlášení výjimečného stavu v Praze a po zatčení mnohých stoupenců pokrokového hnutí: „Po měsících bouřlivého kvasu, hlučných projevů a schůzí, nadšení a ruchu, pojednou vše utichalo. Perzekuce jako by všude šířila ledový chlad a temno. Lidé chodili jako neživí, zařezaní. Byli ulekaní“ (ve stati Politikem v osmnácti letech z knihy Omladina 25 let po procesu, Praha 1919, str. 115); 6 To tragédie byla pro arénu – jak tímto veršem, tak veršem z předchozí vysvětlivky a slovy my padli z druhé části této básně měl autor pravděpodobně na mysli samo přelíčení s tzv. Omladinou a rozsudek v něm vynesený. 43, 5 přední hlídkou – mínil básník mladé pokrokové hnutí, jeho význam a funkci v našem tehdejším politickém životě, uprostřed jeho zmatku a mdloby; 12 sketi vůdci – mladočeští politikové, kteří po vítězství nad staročechy ve volbách roku 1890 vstupovali pak rostoucí měrou do šlépějí jejich oportunismu; 13 chimérická práva pergamenů – narážka na státní právo, o něž bojovali, ostatně zpravidla jen naoko, před voliči, mladočeští politikové, místo aby se účinně zasazovali o přirozená národní práva a o společenský pokrok. 45 Autoru Písní otroka – „Mužným slovem za výjimečného stavu byly Svatopluka Čecha Písně otroka, jichž účinek byl ohromný. Rozšířily se v mnoha výtiscích a i ve vězení byly čteny s opravdovou hltavostí,“ svědčí A. P. Veselý ve vzpomínce na pobyt v borské trestnici (OPH, 204/205); 27/28 Třpytivý diadém jí ukazují – královskou korunu; rovněž narážka na historické státní právo (viz vysv. k str. 43), jehož mladočeské hlasatele míní předtím básník licoměrnými pány 360 v černém fraku a s křivým hřbetem, kdežto jonák hezký je mu poté symbolem lidového revolučního mládí. 47 Josefu Šarochovi – pravděpodobně jde o medika Josefa Šarocha, známého v pokrokovém hnutí: působil jednak ve spolkovém studentském ruchu, jednak mezi tzv. pokrokovými socialisty kolem A. P. Veselého (OPH, 246); 7 kočí teď ve spěchu obědvá v ní – tj. kočí v tramvaji, tzv. koňce, neboť Praha tenkrát ještě neměla elektrickou pouliční dráhu (viz vysv. k str. 29). 55, II, 1 Nad zelenavým stolkem plyn mi zpívá – srv. s básníkovými slovy v Politické epizodě o jeho cele na Borech: že byla „vzdušná, světlá,... pěkně útulná zvláště večer, když nad stolkem zeleně natřeným rozžehli plyn“ (VZP, 61). 57, VI, 1 Sad chudičký a tráva samé býlí – „Byl jsem ve své samotě jako ubedněný; odpolední a dopolední procházku jsem však nevynechával; pohledem na trochu křovin, několik stromů a kousek travičky jsem vždycky velmi okřál,“ vzpomínal na borskou věznici A. P. Veselý (OPH, 196). 58, IX, 1/2 Hned za zdí naší v bělostné se říze sad malý chvěje prškou bílých květů – srv. s básníkovou vzpomínkou v Politické epizodě: „Zamřížované, podlouhlé okno bylo příliš vysoko. Přece však a přes zákaz přistaví si člověk židli, vystoupne skoro až na její lenoch a dívá se, dívá... Vidí kousek sadu, který na jaře kvetl a zasypával nás při procházce přes zeď bílými lístky, pak jsou pole, pak cesta loukou a na obzoru lesy. Po té pěšině chodívají výletníci a zpívají“ (VZP, 64/65). 59, XII, 4 s autory je střídám francouzskými – tj. ruské moralisty, o nichž se básník zmiňuje předtím a jimiž pravděpodobně mínil ruské realistické romanopisce, viz v Politické epizodě: „Překládal jsem Heina, četl jsem horlivě Rusy a Baudelaira“ (VZP, 63). 60, XIII, 1/2 Tak mezi knihou, sešitem svým trávím dny jarní idyly své – ještě po třiatřiceti letech v memoárové stati O Arnoštu Procházkoví a Moderní revui vzpomínal St. K. Neumann na mladíka v borské samovazbě, „připoutaného k zelenému stolečku, u kterého četl, psal, překládal, učil se“ (VZP, 135). 61, 23 Výstřel za výstřelem hlučí – z vojenského cvičiště poblíž borské trestnice. 65, 1 Zpěv výletníků k oknu svábil mne – viz vysv. k str. 58 a srv. se vzpomínkou básníkova spoluodsouzence B. Vajgrta: „Slunce se pomalu chýlí k západu, po cestě se vrací zpívající výletníci, a kraj pomalu pustne“ (Vzpomínky z rakouských trestnic, Praha 1896, str. 35). 69, 6 z těch svůdných žen, jak Scheiner kreslí je – Artuš Scheiner (1863–1938), český malíř a zejména ilustrátor, známý tehdy ve smyslu citovaného verše; závažnější byly později jeho ilustrace k pohádkám. 70 Dr. Aloisu Rašínovi – Dr. Alois Rašín (1867–1923), tehdy advokátní koncipient, náležel k vůdčím představitelům pokrokového 361 hnutí; zatčen 29. září 1893, byl rovněž vězněn pod Novoměstskou věží a v procesu s tzv. Omladinou odsouzen do těžkého žaláře na dvě léta, jež strávil rovněž na Borech, odkud byl propuštěn až po amnestii 5. listopadu 1895; stál poté v čele buržoazních státoprávních radikálů, později působil v popředí mladočeské strany. Vzpomínaje na léta pokrokového hnutí, St. K. Neumann o něm v Politické epizodě napsal: „Nebyl naší láskou ani tehdy. A již tehdy miloval z nás nejvíce mladočechy a byl trochu arogantní...“ (VZP, 20). 86, 8 drahá Mílo – Kamila Krémová, jíž je připsána celá sbírka, viz pozn. k str. 7. 89, 8 A moje nervy chvějí se – srv. s básníkovou zmínkou v Politické epizodě: „Mé poslední dni na Borech vyplněny byly ovšem nervózním pobíháním a hltáním cigaret“ (VZP, 66). 103, 5 S Nemesis hrál jsem si na babu – ironická narážka na zkušenost, která se obrážela v básníkově první sbírce veršů Nemesis, bonorum custos... 105, 3 Obhajce Fryny – řečník Hypereidés (zemřel roku 322 př. n. l.), jenž z lásky k proslulé hetéře hájil ji před aténským soudem proti žalobě z neznabožství: když viděl, že ani jeho obhajoba, ani prosby obviněné na soud nepůsobí, odhalil její hruď, a nato soudci, podmaněni krásou obžalované, zprostili Fryné obžaloby. 117, 9/10 verše mé, smutné to kvítí z bahnisek žalářů – v básníkově první sbírce veršů Nemesis, bonorum custos... 118, 1 Tu planoucí hymnu lidí nových jsme zpívali spolu – míní se opět píseň Rudý prapor, viz vysv. k str. 29. 120, 1 Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji – reminiscence na uvěznění básníka a jeho druhů za perzekuce mladého pokrokového hnutí. 127, 1 Eh, kolikže ras kříží se v proudu mé divoké krve – narážka na básníkův složitý původ: „Po matce jsem plebejec z rodu českého a ševcovského; po otci jsem buržoa a ještě o něco více. Moje bába z této strany byla ještě šlechtična. Její německé šlechtictví bylo polského původu... Zdá se, že jeden předek můj z této strany prchl do Čech po polském povstání a zde se poněmčil. Můj otec však, advokát, zemský a říšský poslanec, deklarant, byl již Čech“ (VZP, 16); 11 regnum – (lat.) království; caput regni – (lat.) hlava království, rozumí se hlavní město království, Českého království, tedy Praha. 128, 6 poslední z pyšného toho rodu – básník zřejmě naráží na šlechtickou minulost svého rodu, jež byla naposled zastoupena matkou jeho otce (viz předchozí vysv.), Janou Boleslawskou z Rittersteinu de Lokalides, která „byla ještě šlechtična“ a kterou sám pamatoval „jako velmi ztepilou, s krásným a hrdým profilem“ (VZP, 16); 8 první nového rodu – když se po smrti své tety Angeliky Neumannové, jejíž památce je báseň zasvěcena, přestěhoval St. K. Neumann na jaře 1896 do rodinné olšanské vily, kterou po ní zdědil, velmi si – jak později vzpomíná – „na tom zakládal“, že tam s ním „vtrhla ,nová 362 doba‘ do posledního útočiště vymřelé právě rodiny staré, polo aristokratické, polo aspoň konzervativní“ (VZP, 79); 15 velikým smutkem tě škrtil konec nad troskami – nad troskami rodu a snad i rodinného jmění, zejména olšanského statku: viz např. už v Politické epizodě zmínku o „více než polozchudlých aristokratických tetách“, jež roku 1881 „prodaly statek za olšanskými hřbitovy“ (VZP, 17) a z nichž jednou byla právě Angelika Neumannová (viz předchozí vysv.), nebo později básníkovu vzpomínku na olšanskou vilu jako na „ubohý a změšťačelý zbytek venkovské slávy dvou dvorů, zahrad a mnoha polí, který přes všecko připomínal chudákovi stále úpadek a konec rodiny“ (VZP, 81; viz také pojednání Kamila Reslera, St. K. Neumann na Žižkově, Nový život 1955, str. 435). 131, 25 Hle, Fryna! – patrně měl básník konkrétně na mysli vystoupení Liane de Pougy v baletu Phryné, jehož autorem byl skladatel Louis Ganne a který se roku 1896 dával ve Folies–Bergère v Paříži; viz vysv. k str. 105. 141, 19 lilii křehkosti divné, jak ji Rossetti kreslil – Dante Gabriel Rossetti (1828–1882), anglický básník a malíř preraffaelista; autor zřejmě naráží na jeho malby křehkých, oduševnělých ženských bytostí s výrazem nadzemsky extatickým. 149 Commodianus de Gaza – latinský křesťanský básník pohanského původu v 3. stol.; také s ním seznámil se St. K. Neumann v knize Remyho de Gourmont Le Latin mystique (viz pozn. k str. 174), hned v její první kapitole, kde také nalezl verš (str. 43, vydání z roku 1930, Paříž, Mercure de France), jehož užil jako mota: Aby učinili toto lidské pokolení bez jména Kristova. Pochází z Commodianovy básnické skladby o konci světa Carmen apologeticum adversus Judaeos et gentes, kde se čte v ediktu proti křesťanům, vydaném Antikristem, který tehdy vezme na sebe podobu ožilého císaře Nerona (viz str. 179). – Verše druhého mota jsou z Baudelairovy Litanie k Satanu; v jejím překladu z péra Arnošta Procházky, uveřejněném tehdy, v květnu 1897, v Moderní revui (3, sv. 6, č. 2, str. 62/63), zněly: Těch otče adoptivný, které ve svém černém hněvu / Bůh Otec vyhnal z ráje pozemského, / ó Satane... – Adolphe Retté (1863–1930), francouzský symbolista a jeden z průkopníků volného verše, hlásil se tehdy k anarchismu: odtud pozornost a sympatie, kterým se jeho poezie i esejistika tenkrát těšily v Moderní revui i u St. K. Neumanna, jenž v Edici Nového kultu vydal ve vlastním překladu jeho úvahu Volnost, rovnost, bratrství (1899). Citovaný verš – Rudý kohout zazpíval k novému křtu – je z prologu jeho básnické skladby La Forêt bruissante (Paříž 1896, str. 12), z bukolicky kostymované vidiny společenského příští ve znamení anarchie. 154 Ad te clamamus exules filii Evae – citát z mariánské modlitby Salve, Regina: „K tobě voláme vyhnaní synové Evy.“ 155, 32 nyvé páry dítek Astartiných – Astarta, bájeslovná foinická 363 bohyně, jejíž kult pronikl i do jiných končin starověkého světa; zde je míněna jako bohyně lásky a plodnosti. 161, 1 Zdrávas – nejen tato apostrofa, opakující se dále ve verších 21, 31 a 33, ale i verš 23 A požehnaný plod života tvého! jsou rovněž citovány z mariánské modlitby Salve, Regina (viz vysv. k str. 154); 19 Neboť slovo tělem učiněno jest – „A Slovo to tělo učiněno jest“ (Jan 1, 14). 166 Franz Servaes – německý literární a umělecký historik, kritik, esejista, v devadesátých letech teoretický a kritický mluvčí německé literární a výtvarné moderny, zejména berlínské (viz např. jeho knihu Berliner Kunstfrühling, 1893), z jejíhož ovzduší napsal i román Gärungen (1898) a drama Stickluft (1896); působil jednak v Berlíně, jednak ve Vídni; citát z něho zní česky: Nikdy se však nesmí zapomínat na to, že všechno umělecké tvoření má kořeny v sexuálním životě, že jako náboženství je jen „zakuklená rozkoš“, právě tak umění je – transponovaný sexualismus. – Stanislaw Przybyszewski (1868–1927), polský romanopisec a esejista, píšící tehdy německy, působil u nás v druhé půli devadesátých let silně na mladé spisovatele kolem Moderní revue, jejímž byl přímým spolupracovníkem; přechodně také na St. K. Neumanna, jenž ve svém Novém kultu od října 1897 přinášel z berlínského časopisu Die Kritik v anonymním překladu pojednání St. Przybyszewského Vznik církve Satanovy, z jehož první části (4, č. 134 ze dne 24. dubna 1897, str. 799) jsou slova citovaná jako moto: „Zlý bůh... bezmezně nechal všechny instinkty rozlíti se řečištěm pohlaví a pojmenoval to uměním“ (Nový kult 1, č. 1, str. 2/3). 173, 1 „Pomsta je u Boha“ – „Pomsta Hospodinova jest“ (Jer. 50, 15). 175, 10, 14, 17 absolvo te – (lat.) ironicky užitá církevní formule: Rozhřešuji tě. 179, 19 sedíš vedle Poppeji své – Poppaea Sabina, žena Marka Salvia Othona, jenž byl druhem císaře Nerona (37–68, císařem od roku 54) a odstoupil mu ji roku 59; po násilné smrti Neronovy manželky Oktávie se stala roku 62 císařovnou a zemřela tři léta nato. 183 Adónis – bájeslovný bůh jara a mládí, miláček Afroditin, jenž zahynul v mladém věku, ale i po smrti se směl na přímluvu milované bohyně vracet z podsvětí a prodlévat u ní; jeho kult byl maloasijského původu, ale pronikl i do antického Řecka a Říma. 185, 26 starý rod buržoy – zde a opětovně již v předchozích verších naráží básník na svůj původ z otcovy strany, viz vysv. k str. 127. 186, 1 Věřím v Satana – tak a podobně znějícím vyznáním značí tato báseň ironicky polemickou parodii stejnojmenné církevní modlitby. 188, 3 Memento, homo – (lat.) Pomni, člověče. 206, 29 by básník ničemný o tobě zpíval chytlavému davu – snad konkrétně narážka na nedávnou sbírku veršů Milana Fučíka Utíkám k slunci (1897), viz pozn. k str. 281. 364 218, 26 náš rod nevykoupený Evy – ve shodě s patosem básně zas vlastně parafráze slov z mariánské modlitby: „vyhnaní synové Evy“ (viz vysv. k str. 154). 234, 24 Venus socia – (lat.) Venuše společná, pro každého. 242, 1 Stráň měkká, travnatá, až někde na konci předměstí – nad básníkovou vilou na Žižkově, jejíž zahrada se kdysi rozkládala „od olšanského rybníka, mezi nímž a naší zdí byla tehdy jen úzká pěšina, po nynější Chelčického ulici, až ke konci zdi čp. 45 a pak v pravém úhlu vzhůru pod ,stráň chudých lásek‘“ (VZP, 76); 6 prý vrah tu nějaký kdysi popraven byl – „vila číslo 45 ležela tehdy stranou až na konci města, v zapadlém koutě mezi olšanskými hřbitovy a vrchem sv. Kříže, dávným to popravištěm pražských soudů, pod ,strání chudých lásek‘“ (Kamil Resler, St. K. Neumann na Žižkově, Nový život 1955, str. 435). 245 Před výročím Husovy smrti – viz stať Význam Husův, kterou o dvě léta později rovněž do Nového kultu (6, č. 8 ze dne 20. září 1903, str. 59) napsal St. K. Neumann pod pseudonymem Antikrist a kde se úvodem obdobně prohlašuje, že se vědomě neúčastnili Husových oslav toho roku, protože jich bylo zneužito „politickými kašpary“, „filosofickými slepci“ a „pastory“. K titulnímu tématu úvahy se tam poté charakteristicky praví, že Hus „ustupuje do pozadí před zástupy, jež jeho jiskru rozdmýchaly v požár, před lidovým hnutím revolučním, které nad něho a snad i proti němu vzrostlo a vydalo plody, jež právě jen uvědomělá činnost osvícených davů vydati může. Obzor Husův zdá se menší, užší obzoru táboritů. Nicméně jiskru položil a nebál se k svému skutku se hlásiti a potvrdil ho svou smrtí. A právě v tom, jen v tom ostatně jest jeho význam pro nás, dnešní revolucionáře. Víme dávno, že jeho ,pravda‘ byla ,lží‘ stejně jako ,pravda‘ jeho protivníků... Byl zatvrzelý teolog, cele v tom ohledu syn své doby, a nikoli světlonoš nad svou dobou. Ale v zápase za to, co považoval za svou pravdu, vytrval. Hle, dobrý bratr kacířů a revolucionářů.“ Nicméně autor dále podotýká, že „Hus i tak je nás příliš vzdálen“, a zejména, že je třeba dbát, abychom „např. v případu Husově nechtěli znova stavěti mosty mezi námi a středověkem“. 248, 5/7 a lid... je ochoten dnes zahrát si na luzu – srv.: „Sociální demokraté a národní dělníci, to jsou dnes dva tábory, jichž úkolem je vzájemně se obviňovati z krádeží, nadávati si, rozbíjeti si hlavy klacky a snad i – kousati si nosy. A schůze jejich? To jsou – nebojím se to říci – výstupy řvavé a rvavé lůzy, nikoli shromáždění uvědomělého dělnictva“ (St. K. Neumann pod pseudonymem Brutus v stati Slepí, což neprohlédnete?, Matice svobody 2, č. 29 ze dne 18. září 1901, str. 2); 11/13 a za potlesku tučných protektorů, již pro dobrou věc rádi pohnou měšcem, porážel hydru beznárodnosti – narážka na to, že se národně dělnické hnutí, které proti sociálním demokratům po jejich protistátoprávním prohlášení z roku 1897 organizoval V. J. Klofáč, těšilo 365 přízni mladočeských kapitalistů a bylo jimi financováno; 17/18 ať nosí třeba rudý karafiát či za červenobílou barvu bije se – odznakem národních sociálů na rozdíl od červených karafiátů sociálních demokratů byly karafiáty bíločervené. 249, 33 on dvé mandátů dobyl jako Havlíček sám – při volbách do říšské rady roku 1901 byl V. J. Klofáč zvolen zároveň ve dvou okresech, na Kladensku a na Vysokomýtsku; Karel Havlíček Borovský, s nímž ho básník srovnává, arci ironicky, byl roku 1848 zvolen za poslance do rakouského parlamentu v pěti rozličných okresech zároveň; 39 J’accuse – (fr.) žaluji; 47 vlastenci s nevlastenci – vlastenci jsou, rovněž ironicky, míněni mladočeši, domnělými nevlastenci sociální demokraté. 264, 5 Oh, klene v zahradě za stodolou – bezpochyby běží o scenérii z bývalé zahrady někdejšího rodinného statku olšanského: „Houští v druhé části za stodolou pod vysokou lindou zdokonalili bychom, rovněž kout u druhých dvířek nad Nesládkovými skleníky: měla-li tato zahrada nějakou erotickou minulost, zde bylo by možno pokračovati,“ zasnívá se básník ve svých „vzpomínkách toliko lyrických“ na „Žižkov čp. 45“, kde poté o několik řádek dále praví: „S literaturou měla tato zahrada jen to společné, že kvetla ještě v celé své venkovské nádheře, když jsem počal spřádati první své literární sny“ (VZP, 78), tedy ještě dříve, nežli se na jaře 1896 do rodinné olšanské vily přestěhoval. 274, 14 thalatta – (řec.) moře; o nesmírné thalattě věčné a dobré – narážka na Heinův lyrický cyklus Die Nordsee; 15 o velikém Císaři, který se nevrátí – míní se uctívání Napoleona, které se zračilo v Heinově díle ať veršem, např. v básni Die Grenadiere z Buch der Lieder, ať prózou, např. v Buch Le Grand z druhého dílu jeho Reisebilder; 23 frisch, fromm, fröhlich, frei – turnérské heslo: viz 50. verš (Frisch und frei und fromm und fröhlich) Heinovy romantické epické skladby Atta Troll, kde se k němu hlásí nejmladší syn titulního medvědího hrdiny „Junker Einohr“, jímž si básník satiricky vzal na mušku typ zpátečnického velkoněmeckého mládí. 276, 7/8 Volnými rytmy zpíval tě Heine – viz vysv. k str. 274 a specielně báseň Meergruß, úvodní báseň z druhé části Heinova cyklu Die Nordsee, kde týž xenofontský refrén Thalatta! Thalatta! 283, 5 z hadrů a ze smetí strašák – narážka na oportunismus tehdejší mladočeské parlamentní politiky; 8 národní dělníci, kapitál držící s přinahrbenými zády – národní dělníci, jejichž hnutí vzniklo za podpory mladočeské buržoazie roku 1897 proti sociální demokracii po protistátoprávním prohlášení jejích poslanců a ustavilo se roku 1899 jako národně sociální strana, vpadávali do zad třídně uvědomělému dělnictvu v jeho bojích s kapitalisty; 10 rytíři s kropenkou a s tlustou Mařenkou – katoličtí kněží a jejich farské kuchařky. 284, 27 Červení – sociální demokraté; 32 Parlament! Poslance! 366 – narážka na rostoucí oportunismus sociální demokracie, spoléhající se na hlasovací lístek a parlamentarismus. 285, 3 Novelu jednu juž udělal z toho – míní se knižní novela Karla Sezimy Kouzlo rozchodu (1898).
[367] NEUMANNOVA POEZIE Z DEVADESÁTÝCH LET
Pět raných knížek Stanislava Kostky Neumanna, od prvotiny Nemesis, bonorum custos... z roku 1895 až po poslední z nich, Sen o zástupu zoufajících a jiné básně z roku 1903, jsou plodem téměř deseti let básníkova života, poznamenaného prudkým osobním vývojem. Jeho zhodnocení podal Neumann sám ve svých Vzpomínkách, mluvě o cestě od omladinářského pokrokářství přes okouzlení Moderní revuí a individualistický anarchismus k anarchismu komunistickému. Volil přitom mnohdy, zvláště v těch partiích, které vznikaly až v poválečném období, velmi přísná měřítka pro posouzení vlastního vývoje. Vyplývala z přesvědčení, ke kterému zatím dospěl, přesvědčení komunistického literáta a publicisty, který našel pevný orientační bod v chaosu moderního světa, spisovatele, jenž objevuje své poslání umělecké i publicistické v nekompromisní službě marxistickým idejím a komunistickému hnutí a jenž proto v mnohém, co inspirovalo lásky mládí, shledává právem nezralost a tápání. Neumannovo vlastní rozhraničení světel a stínů nás však nijak nezbavuje povinnosti hledat objektivní ideové i umělecké hodnoty básníkovy rané tvorby. Když vyšla první z pěti Neumannových sbírek, Nemesis, bonorum custos..., stala se již svou tematikou, v české poezii ne zrovna obvyklou, svědectvím toho, že sotva dvacetiletý básník má již za sebou kus rušného života. Vždyť její náplň tvořily převážně nálady a dojmy mladého vězně. Neumann totiž již jako student gymnasia a obchodní akademie a později jako kandidát novinářské profese ve staročeském Hlasu národa, kam se dostal díky známostem zemřelého otce, známého poslance a advokáta, patřil k oné nadšené mládeži devadesátých let, která se nejdříve shromažďovala kolem svého studentského časopisu (Časopis českého studentstva) a později navázala úzký styk i s mládeží dělnickou 368 a která svým radikálně demokratickým programem se stala natolik nepohodlná Vídni, že ta jí podvrhla záměr tajného spiknutí a inscenovala s ní tzv. omladinářský proces. Také Neumann již jako osmnáctiletý jinoch se každou sobotu rozohňoval „slovem, zpěvem a alkoholem v sociálně demokratickém klubu U Pštrosů, v drsné, horké a divoké atmosféře“, z níž si odnesl navždy v krvi lásku „k plameni a duši davu“. Také on však neušel trestu; za svou účast v Omladině byl odsouzen ke čtrnácti měsícům vězení. První sbírka je tedy ohlasem Neumannových vězeňských zážitků, nejdříve z novoměstské trestnice, pak z krátkého intermezza na svobodě před procesem a konečně z borské trestnice, kde si básník v samovazbě odpykával svůj trest. Kniha nese řadu rysů prvotiny. Nedalo by mnoho práce najít v jejích pravidelných, převážně jambických verších, od čtyřstopých až po alexandrín, ohlasy soudobého stavu české poezie. Svými základy tkví ještě v tradici lumírovské poetiky, byť Vrchlického vliv je tu již podstatně oslaben ve prospěch Machara, který nejmladší generaci učaroval Magdalénou a zejména sbírkou politické lyriky Tristium Vindobona I – XX. Macharův vliv se pak odráží jak ve výstavbě verše, tak i v odpatetizovaném pojetí reality a v prozaizujících zobrazovacích prostředcích, a to zejména v sonetech a vůbec v náladových partiích s městskou scenérií, s atmosférou moderního velkoměsta. Avšak Neumannova prvotina není prosta ani vlivu poezie Sovovy, zejména jeho přírodní lyriky; do závěrečných částí sbírky pronikají pak i prvky poezie symbolistické, patrné hlavně v Neumannově slovníku. Zdálo by se tedy, že Nemesis, bonorum custos... je sbírka epigonská, v níž pro množství patronů nezbylo místo pro básníkovo osobité vyjádření vztahu k realitě. Nasvědčovalo by tomu i vlastní sebekritické zhodnocení autorovo, který svou prvotinu zcela opomenul, když na začátku dvacátých let pořádal svou ranou lyriku k novému vydání v podobě jediného souhrnného svazku (Kniha mládí a vzdoru). A přece přes všechny ozvuky soudobého literárního kon- 369 textu, o který se opírá Neumannovo vyjádření, má sbírka svůj jednotící, pořádající prvek, kterým proniká do knížky pramínek vlastní osobité subjektivity autorovy. Je jím Neumannovo úsilí o civilnost, namířené proti jakémukoliv patosu a projevující se hlavně snahou po co nejupřímnějším odkrytí vlastního nitra. Sbírka se tak stává intimní lyrickou zpovědí z vězeňských zážitků, pocitů a nálad i z opojných milostných chvilek na svobodě mezi oběma vězeními, zpovědí, která nechce nic zakrývat a v níž naopak se básník otevřeně přiznává, že často smutek, stesk i žhavé erotické touhy ovládly cele jeho myšlení i cítění. Právě tato upřímnost, provázená měkkou náladovostí, způsobila, že si soudobá kritika sbírku vykládala jako výraz vnitřního rozporu v básníkovi, rozporu mezi politickým stoupencem pokrokářského hnutí a lyrikem plujícím v proudu dekadence, přičemž „má tento druhý živel, literárně dekadentní, nad pokrokářským rozhodnou převahu“.1 A Antonína Sovu dokonce Neumannovy verše, otištěné jednotlivě v Nivě, podnítily k nabádavé výzvě „Mladému vězni na Borech v roce 1895“, aby zanechal subjektivních stesků:
Eh, babo! Zas jak my. Co raděj nebrousíš své nehty o ztuchlé věznice vlhké zdi, a pomstou krvavou se napřed netěšíš? Miláčku, vzpamatuj se slovem: prokletí!
Tyto výtky nebyly však zcela oprávněné. Pravda, Nemesis, bonorum custos není knížka bouří a hněvů, jež by spotřebovaly básnický subjekt natolik, že by v něm nezbylo místo pro ryze subjektivní pocity. To však ještě neznamená, že by se Neumann ocitl ve vnitřním rozporu, či dokonce v dekadenci. Svým způsobem sice básník trpí realitou, jež ho obklopuje, ale proto ještě nijak nelituje minulosti, neupadá do rozporu se sebou samým a se svými činy:
1 Čas 9, 1895, č. 34, str. 532/533; totéž tvrdila i Moderní revue 1, 1895, sv. 2, str. 46.
370 Je žár to touhy nezkojené, jenž v prsou vzbudil tichý pláč, je stesk to tvora, jenž se žene a uštván náhle ptá se: Nač?
Však neptá se to skeptik pouhý, já věřím v to, zač jsem se bil; jsou výkřiky to hloupé touhy a touhu tu jsem tu podědil
po předcích, kteří život celý bez bouří žili, bez hromů, a statky zvolna utráceli –: jsem epigonem bonhommů.
Je si však dobře vědom toho, že tvořil součást přední hlídky před umdleným táborem, „kde mužstvo zbídačelé a sketi vůdci“ sváděli sice bitky „o chimérická práva pergamenů“, ale do skutečného zápasu se báli vkročit. A také ve vězení ho stále provází sen „o síle nezdolné a vzdorů mužné pýše“. Ale básník jej neproklamuje, instinktivně se vyhýbá velkým slovům, která by v ústech málo zkušeného mladíka mohla vyznít křečovitě. Neumann tu prostě subjektivitou zachraňuje jednolitost své osobnosti, která si sice ulevuje intimní zpovědí, ale právě proto se neláme, právě proto zůstává věrna svým ideálům. Tato vnitřní pevnost je nejvýznamnějším rysem Neumannovy osobnosti; bude básníka provázet i tam, kde se básník ocitne v příkrém rozporu se svým okolím, byť zdánlivě s ním splýval v jednotný, nerozlišitelný celek. Ač mezi první a dalšími dvěma sbírkami – Jsem apoštol nového žití, Apostrofy hrdé a vášnivé, obě z r. 1896 – leží jen nepatrný, ani ne roční interval, prošel v něm básník prudkou proměnou. Tam stoupenec radikálního demokratického hnutí, zde vyznavač individualistického anarchismu, nadřazující se jako Nietzsche nad „vysátý dav“ s jeho prokletou prací i nad „buržoy život líný“ a holdující ari- 371 stokratickému umění. Tam „synáček Machara“, ametaforického lyrika přímých pojmenování, tu básník okouzlený symbolismem, stavějícím mezi subjekt a skutečnost symbol, jenž se vztahuje jen v neurčitém náznaku k zobrazované skutečnosti. Tam převážně nepatetická, intimní zpověď v pravidelných jambických verších, zde k objektu obrácené sonety plné provokací, revolt a polemik se soudobou společností, sonety psané rozevlátým rétorickým veršem s daktylskou tendencí, jenž pozvolna opouští pravidelnost a směřuje k verši volnému. Jak si vysvětlit tento přelom – a jde tu vůbec o přelom, nebo spíše o organické navázání, o nezbytnou reakci na zkušenosti z procesu a na situaci, s jakou se Neumann setkal po amnestii a po návratu z vězení? Téměř všichni literární historikové, kteří se zabývali tímto obdobím básníkova vývoje, se shodují v tom, že kořeny rozpuku Neumannova individualismu jsou zasazeny právě v půdě omladinářských procesů, kdy mladí radikálové zůstali zcela osamoceni, byli ponecháni napospas Vídni, a to jak vládnoucí mladočeskou buržoazií, tak i sociální demokracií, která ve svém anacionalismu a snad i v nedůvěře k demokratické, socialismu blízké inteligenci zůstala k procesům vcelku lhostejná.2 Argumenty pro toto tvrzení nalézali zejména v knize Nemesis, bonorum custos..., a její nynější první úplné vydání je jen dále rozmnožuje. Vždyť již tam v obou „Protestech“ Neumann vyjadřuje své pohrdání davy, „v nichž není trocha síly rvát se spolu“, tam také v dosud netištěných „Slokách konečných“ se zpovídá ze ztráty iluzí, „jež dodělaly“, a vyznává se ze svého osamocení. A neméně bezvýchodné byly poznatky i z prvních dnů na svobodě, kde zatím pokrokářství nezadržitelně spělo ke svému vnitřnímu rozkladu a kdy i mnozí bývalí básníkovi
2 Viz B. Václavek, St. K. Neumann, Praha 1935, str. 8 a dále E. Strohsová, Cesta St. K. Neumanna ke komunistické straně, Praha 1954, str. 18 a zejména předmluvu A. M. Píši ke Knize mládí a vzdoru, Praha 1955, str. 12.
372 političtí přátelé nastoupili cestu smíru s mladočechy a zrady ideálů mládí:
...teď, když se člověk k žití vrátil a kolem hledí nesměle a poslední, več ještě věřil, zří ochromené, zbabělé,
jen jedno smí dnes za všecko to –: ve pyšném čela zánětu jen za sebe, jen za své paže, smí přísahati odvetu...
Již tu jsou očividně dány společensky motivované dispozice k rozchodu s iluzemi omladinářského demokratismu, k plnému propuknutí básníkova individualismu. A v této situaci Neumann, který již ve vězení vedle ruských autorů četl i Baudelaira, setkává se s prvními čísly Moderní revue, již vydává Arnošt Procházka v úzké spolupráci s Jiřím Karáskem. Oba dávají Moderní revui cele do služeb novodobých tendencí v literatuře, zejména symbolismu. Na jejích stránkách vedle soudobých evropských dekadentních básníků, prozaiků a malířů se objevují i filosofové, hlasatelé egocentrismu a individualistického anarchismu, zejména Nietzsche a Stirner. Je nasnadě, že pokud jde o propagaci individualismu, Neumann v Moderní revui po zkušenostech, jimiž prošel, nalézá podněty v duchu vlastního živelného směřování. Není v tom také osamocen. Individualistický poměr ke skutečnosti shodně s ním zaujímají všichni pokrokoví literáti, a to jak staří – Machar, Sova, V. Mrštík, Šlejhar, Šalda, tak i nejmladší – Dyk, Toman, Gellner a Šrámek, přičemž poslední tři jej již spojují i s anarchismem. A také v nejvýznamnějším kulturně politickém projevu mladých, v manifestu České moderny z r. 1895, je individualismus proklamován jako spiritus movens vší literatury i politiky. Neumanna však Moderní revue upoutala i jako umělce. Vždyť právě zde se pěstovalo umění aristokratické, umění 373 pyšných, společnosti nadřazených jedinců. A nejen to. Umělecká autostylizace, jak ji u nás v devadesátých letech minulého století přináší právě symbolistická poezie, skýtá značné pole působnosti subjektu, a to jak k blasfemicky útočnému vyjádření společenské nenávisti, tak zejména k hyperbolickému, monumentálně zvýrazňujícímu postižení protikladu jedince a společnosti. Odtud například stylizace básníka jako apoštola přinášejícího zvěst nového žití a zápasícího se starým světem, jež dala i název Neumannově druhé sbírce. Stejně tak obrazná mluva symbolistické poezie, postihující skutečnost jen v neurčitém náznaku, odpovídala i mlhavosti básníkova iluzivního ideálu – říše individualistické anarchistické svobody, v jejímž jménu básník vypovídá boj soudobé společnosti. Připojíme-li k tomu i onu, ať jen zdánlivě, ať i skutečně měšťáctvo provokující funkci této poezie, pak pochopíme, proč Neumann našel načas zálibu v okruhu Moderní revue, ba stal se jedním z jejích nejaktivnějších stoupenců. Avšak již první Neumannova kniha tohoto nového tvůrčího období Jsem apoštol nového žití naznačuje, že konstatováním básníkova příklonu k Moderní revui a symbolismu je možno postihnout jen nejpovšechnější podobu jeho nové tvorby, danou určitými shodnými básnickými postupy, užíváním určitých zobrazovacích prostředků. Jak jinak vysvětlit paradoxní situaci, že symbolismus, jenž obecně vedl k rapidní subjektivaci básnické tvorby, se v Neumannově poezii projevuje ve chvíli, kdy se básník naopak ze subjektivity první sbírky vymaňuje, přecházeje v útočné výpady vůči společnosti, její morálce, jejímu náboženství a v neposlední řadě i vůči bývalým přátelům, kteří se zpronevěřili společnému zápasu. Již zde je vlastně patrné, že oblast ryze dekadentních pocitů a nálad není vlastní doménou básníkovou. Ovšem Neumann zde i v Apostrofách hrdých a vášnivých nalézá zálibu v kultu sexu, vyzdvihuje pohlavní život přímo jako hodnotu proti prodajnému světu měšťáka i proti křesťanskému asketismu a nepochybně právě v tom je možno shledávat vliv dekaden- 374 ce, zejména Poláka Przybyszewského. V obou sbírkách nechybí ani provokativní protiměšťácké autostylizace dekadentního typu. Pro tyto průvodní momenty nelze však ztratit ze zřetele základní motiv, který se neustále v nejrůznějších obměnách v těchto verších ozývá, – touhu po změně, po překonání daného stavu společnosti, po stvoření nového života, jenž se v závěru sbírky Jsem apoštol nového žití promítá v onen velký sen, „pohádku bělostnou“ o říši, „již spoutaní anarchií zvou a vydědění královstvím božím“. Není snad ani třeba zvlášť rozvádět, jak se v tom Neumannova poezie liší od veršů jeho druhů z Moderní revue, Karáska i Procházky. Tam, kde Neumann vidí dobu tesklivou, jež „v těžkostech šestinedělky osvobození čeká“, tam téměř současně se Karásek v „Sodomě“ ztotožňuje s „vyžilou rasou choulostivých Římanů“, stíhaných předtuchou „barbarů, kteří se blíží v divokých hordách k branám města“. Tam, kde Neumann ve jménu nového života bezoddyšně zápasí „se starým člověkem“, tam Karásek chce naposled rozpoutat sodomské živly, než přijde smrt. A snad nejnázorněji tento kontrast vystoupí v Almanachu secese z r. 1896, který Neumann uspořádal a opatřil stručnou předmluvou, Procházka pak obsáhlejším doslovem. Neumann tu vlastně přejímá iniciativu rozpadlé České moderny a usiluje v almanachu soustředit všechno tehdejší mladé umění. Avšak pokus ztroskotal především proto, že se spolupráce s okruhem Moderní revue s výjimkou Březiny zřekli všichni pozvaní literáti, kteří v uplynulém roce podepsali manifest České moderny, – Machar, Sova, V. Mrštík a Šlejhar, a vedle nich i řada dalších autorů. Almanach tak zůstal omezen na stoupence Moderní revue a příslušníky Katolické moderny, včetně Julia Zeyera, který se tehdy s ní sbližuje. A zatímco Arnošt Procházka v doslovu programově formuluje rysy moderního dekadentního umění jako umění, jež má odpor k vnější realitě, jež „v protivě k materialismu realistických objektivních knih zdůrazňuje subjektivismus a mysticismus“ jako umění epochy, „kdy 375 budovati a vítěziti dále nelze, kdy možno jenom zušlechťovati, zdokonalovati, rafinovati na dosáhlém“, jako umění, které „jest ne stupněm vývoje“, nýbrž „koncem, třeba skvělým a pyšným, nicméně jenom koncem, posledním zaprouděním života“, zatímco všechno to tvoří osu almanachu, Neumann tu otiskuje jedinou báseň „Nad poslední mrtvou v rodinné hrobce“ (později Apostrofy hrdé a vášnivé), v níž sice také přichází smrt, v níž se také dovršuje zkáza, byť jen jednoho rodu, ale zkáza proto, že básník „poslední z pyšného toho rodu“ se již cítí být i „prvním nového rodu“. Přes všechnu neurčitost tohoto Neumannova přiznání je tu zřetelná ideová protichůdnost celé atmosféře konce, navozované tvůrci Moderní revue. Tam ať už skutečné, ať jen maskované pocity úpadku, očekávání záhuby, projevující se krajním subjektivismem i mysticismem, zde vnitřně pevný postoj zahleděný před sebe a do budoucnosti. Ostatně to jsou věci dosti známé, kterých si už všimla soudobá kritika, zejména Šalda. Tento ideový rys Neumannovy poezie se promítá také do její vnitřní struktury, určuje její specifickou uměleckou podobu a přisuzuje jí osobitou roli v poměru k vůdčím básníkům kruhu Moderní revue, k veršům tvůrců českého symbolismu, Otokara Březiny, Karla Hlaváčka i Antonína Sovy, jejichž vztah k realitě, ač navzájem silně odlišný, je rovněž protichůdný vztahu Karáskovu i Procházkovu. Jeden z vůdčích přínosů symbolismu české poezii spočívá ve zhudebnění jejího verše, v plném využití a v bohatém rozvinutí veršové intonace, která se také stala organizujícím principem volného verše. Tento rys nepochybně spojuje zejména poezii Hlaváčkovu a Březinovu, třeba toho oba básníci dosahovali rozdílnými postupy. Neumann se v tom dosti výrazně odlišuje. Jeho verš z údobí styku s Moderní revuí má spíše rétorický charakter, svou intonační osnovou vyvolává spíše představu vzrušeného řečníka než melodika. Ukazují k tomu četné exklamace, imperativy a interrogace, apostrofy provázené hromaděním substantiv, 376 často s metaforickým záměrem, a zejména hojné anakoluty a elipsy. V takových místech tvoří Neumannův verš zvichřenou, stále se měnící intonační křivku:
Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící. Ztřeštěné matky s kojenci u prsů. Požáru krvavý pruh... Vznešená božská příroda! Směšno! Šílený ironist moh to jen říci. Každá vteřina s důkazem chvátá: Kdeže v ní bůh?
To je však jen jedna stránka Neumannova verše. Zároveň s ní se objevuje i ostře rytmovaný spádný verš:
Však jsou ještě šiky na hradbách kultury a mozky myšlenkou hřmící! A ještě dost odvahy k leptavé práci v železný zákonů kruh!
nebo
Přes modly lotrů a blbečků božské karikatury, přes mezníky střežených hranic a zákonů plesnivé valy!
Oba tyto rysy vnášejí v Neumannovu poezii dynamičnost, neustálý vzrušený pohyb. Tvoří také základ Neumannova pozdějšího volného verše, zejména ve Snu o zástupu zoufajících..., kde téměř pravidelný soulad mezi hranicemi veršů a větnými předěly činí z každého verše jednotný celek, upoutávající svým vnitřním rytmickým členěním a dosahující pomocí daktylské tendence pevných obrysů a výrazné plastičnosti. Neumannův volný verš má charakter plastiky, v jejíchž ostře tesaných rysech i po letech poznáš vzrušení jejího tvůrce. Těmito rysy se také ocitá v protikladu jak k statičnosti Hlaváčkova verše, v němž básník stále opakuje určitá slova, rozvíjeje sice postupně jejich význam, ne však pohled na skutečnost, který se za nimi ve vzdáleném náznaku skrývá,3 tak k Březinovu široce plynoucímu, hymnickému volnému verši. Ještě nejblíže má k volnému verši
3 Viz Jan Mukařovský, Poezie Karla Hlaváčka a Předmluva k vydání Hlaváčkových Žalmů, Kapitoly z české poetiky II, Praha 1948.
377 Sovovu, který je rovněž úsečný a silně rytmizován,4 i když postrádá dynamičnosti v té míře, jež je vlastní Neumannovi. Souvislosti s významovou stránkou netřeba dlouho hledat. Zatímco Březinův verš se stává nositelem harmonických snah básníkových, které vyvrcholí v monumentální představě kosmického bratrství všeho živoucího tvorstva, zatímco v Hlaváčkových verších se stále střetává touha po vzpouře proti společnosti s vědomím marnosti takového izolovaného individuálního činu, ústící v rezignaci, stává se verš Neumannův a do značné míry i Sovův výrazem básníkova útočného vztahu k realitě, objevujícího v ní protiklady, s nimiž se nechce smířit, před nimiž však také nehodlá rezignovat. Avšak i mezi Neumannem a Sovou jsou patrné rozdíly. Již Šalda v kritice Apostrof hrdých a vášnivých a ještě zřetelněji nad Satanovou slávou mezi námi5 naznačil, že v Neumannově poezii je přítomen silný intelektuální prvek, jenž nutká Neumanna k odporu nejen k veškeré mystičnosti, ale i k neurčitosti, rozplývavé náladovosti, takže Šalda nalézal v Neumannovi, v souhlase s jeho vlastní stylizací, spíše „kněze nové renesance“ než stoupence dekadence, a proto také ostře odmítal některé její vnější příznaky. Tento racionální prvek vtiskl i Neumannově symbolistické poezii zvláštní ráz. Ač se i v ní vyskytuje výpověď o věcech, jež nejsou básníkem odhaleny, a mohou proto nabýt mnohoznačného významu (např. báseň „Z neznáma tě volám“ z Apostrof hrdých a vášnivých), není tento postup pro ni příznačný. Mnohem častěji se můžeme setkat s Neumannovým úsilím o závazné vyjádření myšlenky, o jednoznačnost. Dosahuje toho tím, že své symboly buď názvem básně nebo v jejím průběhu dešifruje. Tak je tomu vesměs v první sbírce tohoto období, Jsem apoštol nového žití, ale stejně tak i v dalších. V Apostrofách hrdých a vášnivých například v básni „Umění“, v Satanově slávě
4 Viz Jan Mukařovský, O rytmu v moderním českém básnictví a o českém volném verši, tamtéž. 5 F. X. Šalda, Kritické projevy 3 a 4, Praha 1950 a 1951.
378 mezi námi v „Glosách k životu a umění“, dešifrovaných moty apod. Obdobně však Neumann postupuje i u jednotlivých obrazů; také zde pojmenovává skutečnost, která je za nimi skryta:
...Však, bože, já nikdy nestěžoval si tobě! Ani na touhy, jež pučí, bledé asfodely, ve vlhku mé duše.
V tomto úsilí se Neumann nepochybně liší i od Sovy, jenž v období odchodu na „hory snů“ a hledání „údolí nového království“ založil svou symbolistickou poezii právě na neurčitosti a tajemnosti náznaků. Jakkoliv srovnání Neumannovy poezie s poezií Březinovou, Hlaváčkovou i Sovovou směřovalo jen k názornějšímu odhalení jejích specifických rysů, je zřejmé, že i v nich se odrážejí vnitřní předpoklady dalšího vývoje, které dovolí Neumannovi, aby organicky překonal své mladistvé symbolistické období a aby dospěl k poezii socialistické. Neumannův vývoj ovšem neprobíhal přímočaře. Prvním krokem k této metě bylo překonání individualismu a přiblížení se ke kolektivistickým tendencím anarchismu, s jehož učením, šířeným zejména Kropotkinem a Gravem, se Neumann seznamoval ještě na stránkách Moderní revue. Básníkův přerod v ideové oblasti je možno nejlépe sledovat v sedmi ročnících Nového kultu, který Neumann sám v letech 1897–1904 vydával a v němž se stále zřetelněji přikláněl ke kolektivismu, pronikaje se svou anarchistickou tribunou již i mezi proletariát. Avšak tento vývoj lze vystopovat i v básnické tvorbě. Jestliže ještě v úvodní básni sbírky Satanova sláva mezi námi z r. 1897, „Ave, Satan“, Neumann se vyznává, že zpívá o své pýše uprostřed luzy, stává se již v ní satan nejen idolem básníkovým, ale i „přítelem spoutaných“ a „bratrem rebelů“. Po vzoru tehdejší světové literatury chápe se i Neumann symbolu satana, aby ho však osobitě pojal jako symbol revolty, a to nejen protikřesťanské a protináboženské a také ne pouze revolty individuální. Ač v záhlaví 379 sbírky mezi moty uvádí Neumann také úryvek z Baudelairovy „Litanie k Satanu“, poukazovala již soudobá kritika na to, že Neumann se svým pozitivním pojetím satana výrazně liší od katolického satanismu Baudelairova či Barbeye d’Aurevillyho, že jeho satan představuje vlastně renesanci pohanství, „která však nemluví zřetelnou, odkrytou řečí helénismu“, nýbrž „jazykem svého odpůrce, křesťanství“, aby je ironizovala, že Neumannův satan je personifikací „ducha, vědění, pokroku a krásy“.6 Jestliže již dříve Neumannova poezie mířila směrem protichůdným duchu Moderní revue, zde již básník pomocí ideálu renesance dospívá k jeho aktivnímu překonání. Setkává se v tom jak se Šaldou, který obdobně v nové renesanci nacházel možnost obrody tvůrčích sil společnosti i umění, tak s Macharem, který právě v této době objevuje své první silné, nerozpolcené antické hrdiny, jež staví jako zrcadlo své době. Odtud také ve stejné době vzniklé verše obou básníků věnované Neronovi, shodující se v osobité dobové aktualizaci této postavy. Zatímco Neumann nalézá v životě tohoto „žháře a básníka“ paralely ke své anarchistické družině, která také otřásá „klenbami uproklínaného věku“ a zpívá hymny „nad požárem měst příliš starých“, Machar v něm objevuje „praděda Baudelairova“, jemuž „klec umdlené doby“ otrávila duši; stejně tak i Neumannovy výpady proti základům křesťanského kultu, využívající k blasfemii i formy modlitby a litanie, setkávají se se začátky Macharova antiklerikálního a protináboženského boje, vedeného veršem i prózou. Avšak opět právě v Neumannovi byla renesance nejhlouběji spjata s vůlí k radikálnímu přetvoření skutečnosti. A tak Satanova sláva mezi námi znamená zároveň další krok na cestě k objektivaci básníkova vztahu ke společenské realitě, a to zejména v tom, že básník nyní stále častěji objevuje trpící kolem sebe, ať už je to žena, ať vůbec „z království bídy smutní poddaní“.
6 F. V. Krejčí, Rozhledy 7, 1898, str. 557–559.
380 Neumannův vývoj se pak dovršuje v knize Sen o zástupu zoufajících a jiné básně. Ač mezi oběma posledními sbírkami leží dlouhé údobí šesti let, knížka bezprostředně navazuje na Satanovu slávu mezi námi. Hned v úvodní básni, jež dala i jméno celé sbírce, která se původně měla příznačně nazývat Trochu života, básník uvádí znovu na scénu satana, aby nyní ještě průhledněji v něm personifikoval „život věčně se množící hmoty“, „sílu, rozkoš, pýchu a vzpouru“. Nyní však již tento symbol nevzývají jen jedinci, ale celý zástup zoufalých, jenž přijímá z jeho úst radu, aby se vrátil k zemi, neboť „mimo život ničeho není nikde“. A veliký zápas, který se stává satanovým odkazem zástupu zoufalých, tvoří nyní i smysl básníkova života, který hledá mezi vyděděnými sourodé druhy. Individuální odboj se tu přetavuje v pocit sepětí s kolektivem utištěných, a to už nejen jako projev solidarity, ale i jako bojový svazek, třeba ještě znázorňovaný prostřednictvím tradiční symboliky a ještě dosti abstraktně pojatý, avšak objektivizovaný již s nevšední uměleckou silou. A dále nalezení smyslu existence v onom kolektivním „velkém zápasu“ umožňuje tu také Neumannovi po prvé prostě, bez jakékoliv stylizace a dřívějších provokativních póz oslavit plnost smyslového života, vyznat se z radostné pozemskosti a zároveň s ní i pozdravit symbol renesance, životodárný zdroj pozemského života – slunce. Neumann se ovšem ve svém zápalu pro novou renesanci nevyhnul ani určitému historickému zjednodušení při pohledu na reformační úsilí Jana Husa. V obdobné situaci se ostatně ocitl i Machar, když ve svém protináboženském boji postavil do příkrého protikladu svět antiky a éru nastupujícího křesťanství. A konečně do třetice prohlubuje se v této knížce i Neumannovo porozumění prostému, všednímu životu. Tak jak básník nyní nalézá styčné body se všemi trpícími a jak postupně zaměňuje své pyšné já za kolektivní my, tak i v tomto životě bědných nachází zdroj poezie. „Stráň chudých lásek“, báseň inspirovaná životem chudých a zároveň 381 i báseň, která tento život odkrývá ve vší jeho bohatosti, síle a optimismu, pak dovršuje tento básníkův přerod, kterým se končí individualistické období básníkovy činnosti, období „přímé závislosti na literatuře“, a zahajuje údobí „přímé závislosti na životě občanském“. Závěrečná báseň „Jarní rytmy“ spájí pak všechny tři hlavní motivy sbírky ve velkolepou syntézu. Dřívější individualistický básník, aristokraticky opovrhující davem, se tu sklání před třemi hodnotami života – láskou, prací a vzpourou, které již nemají cenu abstraktních symbolů nového života, zato jsou zárukou skutečné renesance lidstva. Současně s tím, jak Neumann překonává svůj aristokratismus, objevují se ve Snu o zástupu zoufajících vedle volných veršů i básníkovy pokusy o vytvoření bezprostředně užitkové formy poezie – písně, šansóny. Neumann se je snaží i samostatně šířit, jak svědčí jeho pokus vydávat Letáky pro zpěváky z roku 1902, kde jim také vytyčuje poslání být „obnaženým mečem proti každému reakcionářství“. Jistě také v přímé souvislosti s nimi se Neumann právě nyní rozpomíná na svou starou lásku Heinricha Heina, kterého překládal již na Borech (překlady také otiskuje v prvém a jediném čísle Letáků) a kterému nyní věnuje nejen obdivnou apostrofu u příležitosti básníkových domnělých stých narozenin, ale jehož cyklus Severní moře ho také inspiroval k básni „Volnými rytmy“. A nepochybně Heine spolu s básníkem demokracie Whitmanem a průkopníkem socialistické poezie moderního velkoměsta Verhaerenem budou pak věrně provázet Neumanna na jeho cestě za socialistickou poezií. Prvním stupněm k ní je pět básníkových raných knížek, jimiž se Neumann stal jednak spolutvůrcem českého volného verše, jednak vytvořil svérázný typ českého symbolismu, nejsilněji podložený touhou po sociálně revoluční změně skutečnosti, a tím ve své základní poloze nejen protilehlý dekadenci, ale zároveň směřující k svému vlastnímu popření a překonání.
Zdeněk Pešat
[382] SEZNAM BÁSNÍ podle prvního verše
A vyslyšel můj hlas pán poznání 218 Ač jsme se bavili mile 236 Ach, dnes tak měkce je a bílo, bílo 86 Ach, květy mládí! Zahořely naposled v našich polibcích 139 Ach, té mé ubohé duše! 77
Básník píše pod „fa presto“ 281 Básníku šťastný! Z barev, jasů a tónů 144 Bil jsi se pro nové směry 281 Bleďounká slečinka, fialové žilky se kmitají pletí 115 Blondýnka malá vždycky kývá 70 Bouře se vybíjí nad lesy 222 Bratři moji 203 Bůh kdysi lidstvo držel na motouze 60 Byl květen a páchlo šeříku houští 81
Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji, a tak jsme jeli 120 Cizelovanou harfu strun nervózně jemných 260 Civím na oblaka nemocný a mdlý 163 Co prsti zahřáté máš asi pod prsů růžovou vlnou 111
Dech horký chřípěmi se naven dere 75 Dnes vůdce lidu se tu popravuje 248 Dni fádní, ospalé! V nich zimomřivý 18 Dnové antiky ovlhli kdysi polibky Krásy 105 Do ticha vašeho srdce 133 Dohráno a dozpíváno 230 Drobní hmyzové noci 178
Eh, bylo by to fádní 271 Eh, kolikže ras kříží se v proudu mé divoké krve 127 Evoe, kurtizáno umdlené Paříže! 131
Haló, halilaló; napněte všechny plachty 235 Heine, Heine 274 Hejsa, malá 238 Hle, naše nejlepší zbraň 240 Hned za zdí naší v bělostné se říze 58 Holubi šedí, bělaví a plaví 57 Hrom mne zab 288
Chci také svůj pohár krvavým naplnit mokem 269
Jak chumle hmyzu na dně kalužiny 17 Jdem ze dne ke dni, – každý více mrazí 74 Je holka prostovlasá 45 Je slunný den a bílí motýli 66 Je svátek luny v žlutých vlnách polí 177 Je ticho... Ztlumený jen šum se v celu vlívá 67 Jednomu lásku, druhému záští 265 Jen okamžik tam stála pod oknem 69 Jen ticho, probůh, ticho ne 224 Jen trochu toho posledního žáru 229 383 Jsem drsný Faun lesů, mučený vášní a vztekem 109 Jsem staroslavné království, v západních vodách ostrov 184 Jsi-li, můj synku, zvedený 286 Jsou, jsou na potoce ráčata 283 Juž dávno jsem tě zardousil v nejnižších hlubinách srdce 272
Když příliv večerní se měkce žene 56 Když v okně chladem tmy své nervy konejšíš 68 Komíny příliš dusící a stoky páchnoucí nákazou otravovaly město 195 Kout s rudou pohovkou v moderní kavárně 38 Kráso, kantoři tě oblékají s učenou snahou 281 Kristo, Kristo, viďte, jednoho nám třeba 231 Krokem pávice zchátralou vláčí se rasou 102 Kře rozvíjely smaragdové puky 49 Květem nejsmělejších barev, z nichž rudá nejvýše zpívá 172 Květy, květy, květy 211
Lednový večer a ticho kol a mráz 36 Lektura zvolna padá mi do klínu 73 Léta jsme spolu šli, lidé nám pravili 268 Lidičky starostliví 116
Má morálka – a ruští moralisti! 59 Má vášeň tak šílené tóny a jejím dechem již mnohý puk zvon 119 Má Venus v nocích se mnou sedá 234 Má zakuklená přítelkyně v kápi šedivé 188 Máj deštivý je, nebe mdle se klene 58 Mám rád, když zrána v kraj se tetelí 56 Mám verše rád, však tebe radši 40 Mé doupě mi zarůstá pavučinami 237 Mé srdce není chrámem pro vyšperkovanou modlu 208 Měkkého světla měsíce 26 Mistře Jene, teologu 245 Mít věrnou duši v dáli je tak krásné 64 Mladičkou a subtilní zavraždili tě 132 Moře! 169 Můj králi rebelů, pane žíznivých 216 Můj pes, ty, vrčel na tě jen 226
Na bílém oři s vlající hřívou juný ten atlét jak pádí! 99 Na dlouhé řimse zdi ve stálém chvění 76 Na Mont-Cassině bledý a melancholický 174 Na poušti leželo kdes mnoho lidí 241 Nad zelenavým stolkem plyn mi zpívá 55 Nalevo dům. – Paprsky slunce chytá 58 Náš zvonec má tak nelítostný hlas 56 Naše ostrovy 266 Nebesa venku tam nad střechou 165 Nemusíš, Evo, být žárlivou 176 Nepozdvihujte prapor budoucích lidí! 261 Neproklínám nikoho, třebaže bolí to, bolí 225 Neřeknu, že chtěl bych umříti 223 384 Nic nedali ti do světa 228 Noc je a v luceren žluti 267 Noc stínem jásavou zář denní skryla 28
Ó, je-li den vždy jednou z číší 82 O krvavých požárech zpívám 151 Ó, nechmuř se, až toto smutné kvítí 55 Od lesů hejna vran se skřekem 83 Odešla 135 Oh, bílá hostie má příliš svůdný lesk 129 Oh, šerá koruno, staré srdce, měknoucí ptačími smíchy 264 Oh, vlasti má, ty můj sne a lásko má horoucí, buď pozdravena 122 Ohnivé slunce lilo se ke mně zlatem 189
„Pampeliško“ sladká 281 Pan šklebivý v jasanu zkroucený vršek 130 Pes žíznivý se vleče 21 Planoucí barvy, které jeseň vlila 78 Po kousku blankytu, jejž vidím skrze mříž 16 Po polích zlaté slunce rozteklo se 61 „Pomsta je u Boha.“ Ne, pomsta je u ženy vždycky 173 Poslední valčík. Jede se nocí. Zas jeden ples. A zas vše marno 106 Proč rvem se? Proč se bijem? Pro ty davy 42 Prokleté moře! Když mně zbyl vrak 215 Protivná čeládka hlemýžďů 212 Před táborem, jenž jako mrtvý leží 43
Ráno bylo vlhké, vyšel jsem do mlhy, podzimek počínal právě 149 Rozlité slunce podjarní 47
Řev hmoty, jež věkům vstříc kypí pravěká 110
S velkými stíny do pustého dvora 29 Sad chudičký a tráva samé býlí 57 Sad zbělel jíním... Cudná slavnost zimy! 84 Sen spících panen opustil má luka 181 Setmělo se. Záře žlutá 44 Slyšíš tu píseň? Stín mrtvého mládí 227 Smíchu, radosti ptáci tažní 159 Sprch dětství pel, jsou knihy jinak psány 59 Srpnové slunce spí na tichém dvoře 15 Stesk ticha zaleh trotoáry 90 Stráň měkká, travnatá, až někde na konci předměstí 242 Stromy již kvetou na stráních a vzduch je čistý jak dítě 251 Sugesce štěstí dala nám růměné světlé masky 137 Suveréne mých nocí 138 Své mládí, vášně, krásu, písně, radost 232
Šel bych ku své ženě, zašeptal jí v ouško 270 Šero v cele, šero venku 88 Širokými proudy horká fadesa léta 187
Ta hořkost černých nocí, kam oko se vpíjí zas a zas 121 Ta naše ulice za řídké noci včera 259 Tady ležím s rukama rozepjatýma 191 Tak líně dáví Čas ty slední dny 89 385 Tak mezi knihou, sešitem svým trávím 60 Tanči! 209 Té existence naší ubohostí 41 Thalatta, thalatta! 276 Tisíckrát žel! Kdyby starý Řím nás obléval svým davem 112 To až půjdeme spolu 179 To bude jeden z příštích podivných dnů 140 To bude věřících svátek radostný. Půjdeme 273 To byla chvíle bílá a čistá 87 To někdy touha chytí se mé duše 22 Trpíš, trpíš, nezapřeš 221 Tu planoucí hymnu lidí nových jsme zpívali spolu 118 Tvé růže voní do mých snů 62 Ty, jenž jsi bledý Adónis našeho mládí a lásky 183 Ty první dni!... Na prsou těžce leží 20 Ty stěny smutné a uposlouchané! 117 Ty zlatá mystérie v hloubi azurového nebe 205
Ubohá, příliš zápasila s tebou bledá velitelka 128 Ucítila jsi nepřítele v tom pavouku zapředeném 182 Umění, nádherná sultáno 145 Umřelo srdce 160 Uprostřed z hlubin palác ční 170 Utíkáš k slunci, brachu? 282 Útroby tvoje jsem prolezl mlád, teď páchneš mi z dáli 101
V aristokratické čtvrti zděšené leží ticho na palácích 213 V bělavém živůtku tak měkká 50 V okně je měsíc, tajemná monstranc 85 V pět ráno vstávám. Nebe téměř padá 54 V srdci Evropy ležíme. To srdce má srdeční vadu 281 V ty dny šedivé marno se bránit: přijde potměšilé! 104 V úzounké okno západu zář sálá 19 Vám, duše bratrské, ať kterýmikoli hoříte léty 95 Váš vzácný erb se studem zarděl asi 175 Ve skleníku mých zahrad roste a vlastní krví sytí se 262 Ve tmách hoří divoké máky 154 Ve vlažném kraji 166 Veliký notes má. V něm citátů mnoho 285 Venku je noc studených hvězd 164 Věřím v Satana, jenž pýcha jest a vědění a život 186 Veselá společnost. Víno, zpěv, holky 103 Vlak krátké výkřiky své hází po kraji 53 Vleku se, vleku. A umdlená leta vlekou se nad mojí hlavou 141 Vše zmizelo, jen růže zbyly 63 Vy v tmách tam, kopejte svoje doly 278 Vypučel jsem nad bahna do měsíčné noci jednou, a ráno 152
Z bílého pohoří, z šera mlh 158 Z hrubého lože do dvora civím 24 Za sivým kroužkem papirosy 27 Za své dlouhé vlasy 282 Zahradou liduprázdnou bloudě kdysi 171 Zas tedy dopis... Vstříc mi dýchá 25 Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící 100 Zčeřilo vlny jezero spící 257 386 Zdrávas 161 Ze dvora hlasy usínaly v tiši 31 Ze psího vína rudé do krvava 32 Zelení mladou Petřín plá 48 Zlatisté listí javorů a líp 80 Známými ulicemi kočár hrčí 35 Zpěv výletníků k oknu svábil mne 65 Zřím rád svá nebesa, jež do borů se chýlí 72
[387] SEZNAM OBRAZOVÝCH PŘÍLOH
Frontispis: Stanislav K. Neumann v roce 1894 po návratu z vězení na Borech. 1. Pohled z cely do dvora novoměstské trestnice (kresba Ant. Čížka v knize Vězeňská korespondence Karla Stanislava Sokola z let 1893–1895, Praha 1929). 2. Cela č. 84 v novoměstské věznici (anonymní kresba, snad A. P. Veselého, v knize Omladina a pokrokové hnutí, Praha 1902). 3. Kamila Neumannová, roz. Krémová, v dívčích letech. 4. St. K. Neumann s chotí Kamilou, se svou matkou a s dcerkou Kamilou v roce 1902. 5. Rodinná „olšanská vila“ čp. 45 na Žižkově. 6. Rukopis básně Ave, Satan ze sbírky Satanova sláva mezi námi. 7. Rukopis básně č. V ze sbírky Jsem apoštol nového žití, psaný pro Knihu mládí a vzdoru. 8. Text závěrečné básně ze sbírky Jsem apoštol nového žití s básníkovými úpravami pro Knihu mládí a vzdoru. 9. Titulní stránka sbírky Jsem apoštol nového žití. 10–11. Z Kupidových-Neumannových kreseb v Apostrofách hrdých a vášnivých: iniciála k básni Píseň poslední erotiky a viněta na konci sbírky. 12. Kolorovaná kresba Féliciena Ropse La dame au cochon (Dáma s prasetem – Z knihy Erastèna Ramiro Cataloque descriptif et analytique de l’oeuvre gravé de Félicien Rops, Paříž 1887). 13. Kresba Arnošta Hofbauera na obálce sbírky Satanova sláva mezi námi.
[388] OBSAH
NEMESIS, BONORUM CUSTOS...
Pod věží Novoměstskou
První den15 Vzpomínky16 Vězňové na procházce17 Smutek18 Večer19 Počátek románu20 Pes21 Své mateři22 Melodram24 Vůně dopisu25 Útrpnost Cynthie26 Teplé stisknutí27 Nepřišla...28 V zimní noci29 Štědrý večer 189331 *** (Ze psího vína rudé do krvava)32
Intermezzo
Návrat35 Zapadlou čtvrtí36 *** (Kout s rudou pohovkou v moderní kavárně)38 Lednové večery40 Štěstí41 Protesty42 Píseň (Setmělo se. Záře žlutá)44 Chudá holka45 Promenády47 Adagio49 Rondó50
Moderní idyla
Pohřeb53 Chladné dni54 [389] Čtrnácte rispetů55 Nálada z podletního jitra61 Po návštěvě62 Sloky64 Výletníci se vrací65 Motýli66 Připozdívá se...67 Vlak68 Profily z protějška I69 II Blondýnka70 Oblaka72 Fadesa dnů73 Té, která doma trpí74 Vášeň75 Odchod vlašťovek76 Opuštění77 Nostalgie78 Houby80 Píseň (Byl květen a páchlo šeříku houští)81 Číše82 Od lesů plovou hejna vran...83 Rispet (Sad zbělel jíním... Cudná slavnost zimy)84 Zimní ráno85 Rispet (Ach, dnes tak měkce je a bílo, bílo)86 Čistá chvíle87 Zimní melancholie88 Poslední dny89 Sloky konečné90
JSEM APOŠTOL NOVÉHO ŽITÍ
Vám, pyšní...!95
Revolty
I Mládí99 II (Zaťaté pěstě k nebesům...)100 III Societo...!101 IV Morálka davu102 V (Veselá společnost...)103 VI Zhnusení104 VII Hetéry105 VIII (Poslední valčík...)106
[390] Láska
IX (Jsem drsný Faun lesů...)109 X (Řev hmoty...)110 XI (Co prsti zahřáté máš asi...)111 XII (Tisíckrát žel...)112
Polemiky
XIII Múza115 XIV (Lidičky starostliví...)116 XV (Ty stěny smutné a uposlouchané...)117 XVI Mrtvé přátelství118 XVII (Má vášeň tak šílené tóny...)119 XVIII (Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji...)120 XIX (Ta hořkost černých nocí...)121 XX (Oh, vlasti má, ty můj sne...)122
APOSTROFY HRDÉ A VÁŠNIVÉ
Píseň nenárodní127 Nad poslední mrtvou v rodinné hrobce128 Svaté pokušení129 Letní dny130 Na Lianu de Pougy131 Žel mi tě po letech ještě...132 Do ticha vašeho srdce...133 Odešla135 Demaskovaní137 De profundis138 Píseň poslední erotiky139 To bude...140 Z neznáma tě volám141 [391] podzimek počínal právě)143 Glosa ironická144 Umění145
SATANOVA SLÁVA MEZI NÁMI
Ave, Satan151 Vypučel jsem nad bahna...152 Ad te clamamus exules filii Evae –154 § (Ráno bylo vlhké, vyšel jsem do mlhy, Cizinec158 Píseň159 Umřelo srdce160 Blasfemické Ave161 Majáky163 Píseň zoufalé noci164 Ve vězení165 Glosy k životu a umění166 Sonet171 Sexus I Tragédie ženy172 II La dame au cochon173 Petrus Diaconus174 Princezně ***175 Nemusíš, Evo, být žárlivou...176 Je svátek luny...177 Drobní hmyzové noci...178 Ave, Nero!179 Sen spících panen opustil má luka...181 Setkání182 Ty, jenž jsi bledý Adónis...183 Meditace184 Credo186 Širokými proudy horká fadesa léta...187 Hymnus Nudě188 Žebrák duší189 Tady ležím s rukama rozepjatýma...191
SEN O ZÁSTUPU ZOUFAJÍCÍCH A JINÉ BÁSNĚ
Sen o zástupu zoufajících195 Ve jménu Onoho, jenž prostory a rozlet dal duši...203 Jarní apostrofa slunce205 O mé lásce208 Salome209 Píseň (Květy, květy, květy)211 Hlemýždi212 Prokletá křídla213 Námořnická písnička (Prokleté moře! Když mně zbyl vrak)215 Modlitba za zemřelou216 Jsem ten, jenž lační218 Písně smutné erotiky221 Výstraha226 [392] Slyšíš tu píseň227 Nic nedali ti do světa228 Jen trochu toho posledního žáru229 Dohráno a dozpíváno230 K. R.231 Sbohem tanečnice232 Má Venus234 Námořnická písnička (Haló, halilaló; napněte všechny plachty)235 Píseň (Ač jsme se bavili mile)236 Mé doupě mi zarůstá pavučinami237 Píseň pro mou dcerku238 Naše zbraň240 Tragické zjevení241 Stráň chudých lásek242 Mistře Jene, teologu...245 Poprava248 Jarní rytmy251
BÁSNĚ KNIŽNĚ NEVYDANÉ
I
Návrat257 Sloky259 Epigraf Paulu Verlainovi260 Improvizace protestu261 Kaktusový květ262 Na starý klen264 Píseň královská265 Ostrovy266 Horečka drnká...267 Vyhaslé sopky v území sladké královny268 Chci také sluníčko a radost života...!269 Splín270 Apostrofa271 Píseň vítězná272 To bude věřících svátek radostný...273 Apostrofa k 13. prosinci 1899274 Volnými rytmy276 Těm v tmách!278
[393] II
Písek z arény umění a života281 Jsou u nás raci...283 K. S.285 Přikloň se vždy napravo...286 Hrom a peklo!288
III
Hyacinty291 Arnold Böcklin292 Stopy293
*
Redakční poznámka295 Ediční poznámky297 Nemesis, bonorum custos...300 Jsem apoštol nového žití314 Apostrofy hrdé a vášnivé322 Satanova sláva mezi námi329 Sen o zástupu zoufajících a jiné básně339 Básně knižně nevydané352 Vysvětlivky358 Zdeněk Pešat: Neumannova poezie z devadesátých let368 Seznam básní podle prvního verše383 Seznam obrazových příloh388
[394] KNIHOVNA KLASIKŮ SPISY STANISLAVA K. NEUMANNA Svazek první
BÁSNĚ I
K vydání připravil A. M. Píša, doslov napsal Zdeněk Pešat Graficky upravil František Muzika
Spisy Stanislava K. Neumanna řídí Ústav pro českou literaturu Československé akademie věd. Redakční rada: František Buriánek, Milada Chlíbcová, František Kautman, Jaroslav Kladiva, A. M. Píša, Jan Řezáč, Eva Strohsová, Jiří Taufer. Výkonní redaktoři Milada Chlíbcová a Rudolf Skřeček
Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 1475. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1962. Odpovědný redaktor Vladimír Reis
Vytisklo Rudé právo, tiskárna vydavatelství ÚV KSČ, Praha 1. – 14,34 autorských archů (text 13,66 autorských archů, ilustrace 0,68 autorských archů), 14,81 vydavatelských archů – D - 04* 20125. Vydání první – Náklad 2500 výtisků
01–088–62 13/7 – Vázané 18,90 Kčs – 63/VIII – 1
E: jf; 2004 [395]