MISTŘE JENE, TEOLOGU...

MISTŘE JENE, TEOLOGU...
(Před výročím Husovy smrti)
Mistře Jene, teologu, pět set let již upálený, vínem politou svou tógu, teplou ještě po objetí ženy, růžemi si dneska zdobím krvavými... Světlá noc je... Modré moře vlahé nad hlavou mou blýská světy nesčetnými... A jak tělo nahé, dívčí tělo přítulné a křehké, větřík táhne mimo, hladí moje čelo, vniká pod můj šat a celuje mi tělo nevýslovně volné, nevýslovně lehké s duší svobodnou... Pohanská noc zpívá, zpívá v krvi, zpívá v míze mého těla, duše moje celá křídla rozestřela, silný hledím v dálku. Tam se rodí Vítěz. Hledím, hledím v dálku... Z údolí slz vzejde, z pekla, kde teď vzlyká člověk zbitý, zaprodaný, směšná troska síly, vzejde hrdý, nebude hrát roli mučedníka, vzejde silný, povede své, aby zvítězili v bitvě poslední... Mistře Jene, žádná reformace, žádný mnich a žádný plamen hranic nespasí to, co již stojí vratce a co spadne ve přílivu vánic radostných a světlých jak tah bílých ptáků. 245 Nadchází již chvíle, vrátí se k své síle člověk zrazený. Dvakrát tisíc let již leží v křeči pod černými věžemi, z nichž civí hejna draků, dvakrát tisíc let se týmže jedem léčí: nejlepší, co v sobě cítí, nejlepší, co může zříti, proklíná mu, vyčítá mu, velí vymýtiti kasta poblouzněná... Kdysi se již zdálo, že se konec blíží, v nečistých snech mnichů kralovala Žena, vzdorovala kříži. Po druhé tu Kristu voda z boků tekla, Petrus hýřil, skála měkla – člověk byl však nepřipraven. Nové přišlo poblouznění, klesal znaven v starou nemoc, v stará snění o říši, jež z toho světa není, nebeská – – – Mistře Jene, podepřel jsi Krista, pro pastory zásluha to jistá, ale mně jsi cizí. Za tebe dnes potlesk sklízí radikální advokáti, antisemitičtí redaktoři, vůdcové i podvůdcové, jimž se české strany koří, doktoři a profesoři od reálné politiky, helvíti, již odkoukali katolíkům dobré zvyky, vlastenecká elita. 246 Vyvěsí ti praporečky, zapálí ti lampióny, v žurnálech svých rozhoupají rozehřáté zvony: vždyť ti všichni tolik cení pevné přesvědčení – – – Mistře Jene, teologu, svoji tógu růžemi si zdobím krvavými; chci dnes všemi smysly svými píti noc, jež hvězd je plna, vůni, kterou dýše nezdolaná země: aby vlahé touhy vlna zazpívala ve mně: o těch vášních plápolavých, silných, velikých a zdravých, jimiž člověk vzrůstá; o duších, jež revoltují, pro dobrý boj meče kují, kde tma hustá. 247