MODLITBA ZA ZEMŘELOU

MODLITBA ZA ZEMŘELOU
Můj králi rebelů, pane žíznivých, můj antipode pokory, důvěřivých ctností, ty, jenž nasyceným nežehnáš smích a k trůnům bohů házíš výhrůžné kosti těch, kteří hladem scípli či touhou vysíleni, zrozeni pro to, čeho pro ně není, můj Otče... hle, tu stojím před tebou a horečný můj vzdech dětinsky tě prosí a s tebou velikou a mužnou lásku tvou, jež v klíně hvězdy tančící a srdce zmučená nosí –: Umřela žena v špíně těch ponurných doupat, kde líh si prolévá hrdlem kasta chráněná, jež na loži pro jednu noc chce k výšinám požitku stoupat a jen to, co lze koupit, na otrocích zná... umřela žena, umřelo srdce i něha uprostřed bídy a potu, uprostřed parna, jež sžehá jásotnou radost krve a sklání v kal čisté čelo, – umřela žena, zůstalo tu jen tělo. Tož, pane, prosím, dopřej jen krátký okamžik štěstí svým dětem, jimž do srdcí vůli svoji jsi vdych, pro jedinou ještě chvíli nech ženu na slunci kvésti, smyj se rtů zaplacených a lživých polibků hřích, smyj s pomáčených prstů špínu alkoholů, smyj z duše jizvy nesčetných bolů, smyj vzpomínky jedovaté, smyj z hlasu patinu drsných, zoufalých slov a zalej trhliny srdce, zvonu, jenž dobrý měl kov, však raněn byl tisíckráte... 216 Vrať veliké dítě světu a – dej mi je na okamžik pro jediný polibek, jediné objetí, jediný radostný vzlyk, pro takovou čistou chvíli, jaké již neokusíme my, kteří jsme tolik viděli a tolik již, běda, víme a zespoda na život zříme... Ó pane, prosím, dopřej ten okamžik štěstí svým dětem, jimž do srdcí vůli svoji jsi vdych, – a pak si ji vezmi a dej ji od země nésti k životu na jiných světech, jež krouží dle zákonů tvých, k životu, který pro ni horší nemůže, nemůže býti, z těch žádný, jež z oblohy a za oblohou svítí, – a mne tu pak třeba dál nech v lopotě dnů se bíti, ačli tím vůle tvá se stane, ó pane! 217