SEN O ZÁSTUPU ZOUFAJÍCÍCH

SEN O ZÁSTUPU ZOUFAJÍCÍCH
Komíny příliš dusící a stoky páchnoucí nákazou otravovaly město, jež v podjarních mlhách večerních propadávalo se do šera i s hlukem a se světly, rozházenými jak bludičky bahen. A staré louže v ulicích a stará bída v ulicích otravovaly město. A černé ruce v továrnách a černé hříchy v palácích čekaly večerní Ave. Nad městem v šeru sám a sám uprostřed zoraných polí stál jsem a pohledem objímal jsem v mlhách se třesoucí město. A nebesa byla studená, těžká, šedivá, studená, a země mokvala mlhou... Pak zvony se rozezvučely... Ty jedny v zoufalou píseň, ty druhé v pláč křečovitý... A zvony, světla, mlhy směsovaly se dlouze v houstnoucí tmě. Pak ticho a temno... Věděl jsem: zástupy rozlézají se městem na všechny strany, by v předměstské ulice rozlily černé své proudy... A náhle jsem spatřil, jak zkrvavělá světla množila se a rostla, až jedno s druhým se spojilo ve žhoucí moře rudých plamenů, a ohnivá ta zátopa jak požár hltala město... A tu se černá postava ze žhoucí té výhně vzepjala s rukama zoufale vztýčenýma a za ní druhá a jiné a jiné do set a do tisíců... Nesčetné davy stoupaly ke mně vzhůru, zastírajíce všecko... 195 Již rozeznával jsem zřítelnic uhlíky žhavé a náhle své sestry a bratry jsem poznával v zástupu zoufajících, ty, jimž na bílá čela vpálili rebelů příhanu mocní, ty, kteří za mnoho potu málo dostávají chleba, ty, kteří z ostrovů ducha na dlaních plameny nesou a kteří v levicích stavební kámen, v pravicích meče drží, budujíce na chrámu nového života; básníka uhladovělého, nevěstku syfilitickou, filosofa s roztříštěnou nádherou mozku, dělníka zmrzačeného, pannu lesbickou, vzpůrce z vězení uprchnuvšího – své bratry a sestry svoje jsem poznával v zástupu zoufajících. A již obklíčen jimi udivený jsem hleděl, jak žádost palčivá jim žhnula v horečných tvářích. A děli mi: „Veď nás! Chceme ze života! Od země chceme, veď nás! Do nebes chceme, k Bohu nás veď, před jeho slitování! Vysílili jsme se orbou v úhorech lidstva, byli jsme kamenováni jako jeho svatí, byli jsme poplváni jako jeho Kristus a důtkami bičovali nám záda rabů... Veď k Bohu nás, máme právo na jeho nebesa a jeho slitování!“ – „Nuž tedy vzhůru!“ neváhal jsem ani okamžik vzkřiknout, a ohromným proudem rozlili jsme se k nebesům, a jako na povel nezpívané dosud hymny neznámá slova, bolestná nevýslovně, rozezvučela davy. Mlhami, oblaky, podle hvězd, jež uhýbaly se z dráhy, spěli jsme vzhůru, hledajíce království boží. Mlhami, oblaky, podle hvězd, nečítajíce času, spěli jsme se svou horečnou žádostí a se svou bolestnou hymnou... 196 Konečně v modravé dálce objevily se břehy... S novými barvami, s novými vůněmi a na stromech s ovocem novým vegetace neznámých tropů rozevřela se pro nás. Však ticho nezavzdychlo tu ani, ptáka jsme nespatřili, ve větvích hnízda byla opuštěna a traviny neskláněly se pod láskou hmyzů. Podivná úzkost sevřela naše hrdla, ztichli jsme náhle, únava probdělých nocí a dnů probouzela se v tělech, a pod žárem sluncí skoro jsme omdlévali. Tu však již zlatem zářící trůn oslepil naše zraky. Stáli jsme vysoko, jakoby v pólu všehomírové koule. Neznámá slunce v nesmírných dálkách, rozestavená v kruhu, své paprsky soustřeďovala na žhnoucích kvádrech trůnu. Osleplí, němí zakrývali jsme si tváře a zvolna, své oči zvykajíce, ke kýženému blížili jsme se cíli. Však trůn byl prázdný. Na kolenou s plamenným mečem archanděl spící seděl na prvním zlatistém stupni, týž, který tehdy Člověka z ráje vyhnal od tváře boží. V neblahé předtuše na nahé rameno položil jsem mu ruku. Probudiv se, vstal udivený, opíraje se o meč, ucouvl zpátky, oči si protřel, zástupy přehlížeje. Oslovil jsem ho rychle: – „Hledáme tvého Boha. Ty zástupy vysílily se orbou v úhorech lidstva, do nebes chtějí, k Bohu je vedu před jeho slitování. Byli kamenováni jako jeho Kristus, byli poplváni jako jeho svatí a důtkami bičovali jim záda rabů... Vedu je k Bohu, mají právo na jeho nebesa a jeho slitování. Kde je tvůj Bůh?“ 197 Dvě velké slzy skanuly mu po tvářích: – „Je mrtev Bůh,“ děl zasmušilým hlasem, „a já tu sedím, abych všem veškeru naději odňal.“ Tu vzadu kdosi zaúpěl a žena jakás lomila rukama. – „Tak tedy lhali všichni, kdož spásu slibovali nám tady a sami nevěříce víře nás učili a trpělivosti a pro sebe odkaz umírajícímu vložili v ústa. Je mrtev Bůh, a země patří králům, králům, již vládnou zlatem a pokrytectvím! Však ještě jest jeden suverén na opačném pólu světa, jenž exaltoval srdce žen pro neohrožené muže a srdce mužů pro ženy moudré a světlé, jenž exaltoval nám srdce pro radost, zatracuje odříkání, a pro hrdost vysvobozující z nejtěžších hodin žití. Však zatímco nám srdce snilo o rozkvetlých zahradách štěstí, zatímco ve vysněném chrámu duše se modlila k lásce a maják hrdosti stavěla nad městem myšlenek svých, ve jménu mrtvého Boha zotročili nám tělo, ve jménu mrtvého Boha zotročovali duši... Vzhůru, dítky, jest ještě jiná říše na opačném pólu světa, kde vládne suverén poznání, pravdy a světla!“ A nadějí posíleni na novou vydali jsme se cestu ve směru opačném dolů, dolů od božího trůnu, kde smutný archanděl seděl na zářícím zlatu. V zástupech mlčelivých podle světů, kde nesčíslný život se hemžil, a podle hořících sluncí i právě se zrodivších planet do hlubin všehomíru sestupovali jsme, nečítajíce času. 198 A nevýslovný byl pohled na novou horoucnost lidu, na plameny zřítelnic a těla vzepjatá k novému cíli. S rozpuštěnými vlasy ženy démonům podobny byly, horečně rozvášněné, jak v posledním šílenství lásky, a s nahými ňadry, jež svíraly hubené prsty, a s tvářemi zažehnutými touhou kupředu táhly, některé vlekouce dítky své, bývalou naději pomsty. A muži, jak olympští zápasníci pro vavříny jdoucí k lidu, v pohledu, ve svalech jevili nové naděje sílu. Ti jedni mlčeliví šli sami se zrakem upřeným v dálku, ti druzí, držíce ženy objaté kolem boků, šli a líbali vroucně oddaně žhnoucí jich ústa... To již zástupy jiných lidí vstříc novému životu spěly, jen pouhou nadějí proměněny na duši i těle. Však tu se mi náhle zdálo, že před námi v dálce se stmívá... Což zbloudil hlas nitra, který takto jíti nám velel, a sešli jsme z pravé cesty, zaváté hvězdným prachem? Vždyť ten, jenž vášním a radostem dává uzráti v srdcích, jen plamenná slunce má asi za pochodně svoje a dnové jeho jsou jistě jak zpěvné a tančící proudy! My jdeme však soumraku vstříc a dálky nad námi tmí se a všechen život zdá se že ustoupil v neznámé hloubky, kde propasti vyhaslých sluncí a světů vymřelých zejí... Mrazivá předtucha, běda, znovu se chytla nás v týle. Tma houstla... A zdálo se mi, že prozírám srdcem davů, jak teprve nyní se chvěje při myšlence, že Bůh mrtev. Tma houstla, tma houstla. Děsivé útesy temné vystupovaly z hlubin, a za okamžik uprostřed pohoří černého v bezhvězdné noci jsme stáli. Kde zůstal Pán radosti? kde plameny paláce jeho? 199 Sraženi k sobě muži v pevný se kupili zástup a děcka ustrašená se tulila k matkám... Jako by nepřítel zlý kdesi nad námi číhal v tíživých vrstvách temnot! K studené tvrdosti skály se tiskna stranou jsem stál a výčitky rostly mi v srdci a opouštěla mne síla. Jak v nehostinné pohoří všehomírových končin jsem zavésti mohl nejlepší děti Země, já, jenž nikoho vésti nechtěl a sám jsem šel hodinami dnů radostných, těžkých i marných a jen prosil jsem všechny, by hrdi také šli sami... Tu pevné kroky náhle se vylouply z ticha. Ze zástupu muž jeden, zřel jsem, jak rychle směřuje ke mně temnem, a dříve než jsem mu z tváře vyčísti mohl, zda přichází, vyslán, by posměchem, vztekem či výčitkami mne naposled ponížil ještě, za obě ruce mě uchopil a v upřímných očích mu hřálo: – „Proč sám a zoufalý! Kde zůstala tvá vůle, ta silnou pěstí zápasící, kdy v cestu staví se živly, ta vítězící slavně nebo zmírající jen v nejparnějším boji? A kde tvá víra zůstala v ty zástupy, jdoucí s tebou, které jsou vytrvalé pro zákon, jenž vládne jimi, pro zákon, v němž v jádru ukryta myšlenka všehomíru? Hle, chceme dále jít, půjdeme mlčící nocí a skalami, neb když jsme našli trůn Boha, trůn Satanův najdeme také!“ I vrátili jsme se k zástupům za ruce se vedouce spolu, a ty, přichystány již na cestu, radostnými nás vítaly slovy. A poznovu dlouho, dlouho jsme šli, a skály byly tak přísné a černější byla noc než kdysi tam na Zemi dole, v městě. 200 Dlouho, dlouho jsme šli, a nebylo konce tomu pohoří, nebylo konce té noci. Však, sílo lidu, požehnaná lávo, která smýti dovedeš kvádry nesmyté časem, která ohnivým křtem život očišťuješ od páchnoucích nánosů věků, ty vždycky bylas veliká, když veliké dáno ti bylo za cíl, ty vždycky slavně zvítězilas, když v slavný tě poslali zápas! Na nejvyšších vrcholcích spatřili jsme krvavé reflexy světla. Cesta stoupala vzhůru pohořím a za chvíli rozevřely se skály. Veliký zarudlý měsíc zazářil po nesmírné pláni. Radostná úzkost pojala naše srdce a ke středu pláně zrak upírali jsme toužebný, kde v krvavém světle se topil zčernalý kamenný stolec bez ozdob, lesku, zlata, a na něm, oh, na něm seděl kdosi, hlavu opíraje rukou. Dvě zřítelnice, plápolající a veliké jak sama vášeň a důvěru vzbuzující jak sluneční teplo zjara, hleděly na nás a žhnuly, hleděly na nás a žhnuly, že v kolenou chvěly se nohy nám a ústa šeptala tiše nevyslovená nikdy předtím slova neznámé modlitby. Váhavě, tak jako okamžik váhá při shledání dívka, než v rozmachu prudkém se vrhne muži kol šíje, blížili jsme se k Němu... a náhle v chorálu mocném všech hlasů vstříc zaznělo jemu jediné slovo: Pane! a kolem horstva opakovala: Pane! a do hlubin ve skalách znělo to: Pane! a celý vesmír zdál se odpovídati: Pane! Však on se nepohnul, jen oči hleděly na nás a žhnuly – a pak promluvil hlasem, o němž těžko lze něco říci, jen že byl slavný jak osud a mocný jak zákony světů: 201 – „Vím, proč jste přišli, vím, jaká touha lomcuje vámi, neboť já jsem ji vypěstil v srdcích vám a já vás přivedl k sobě od prázdného trůnu Boha, jenž umříti musil, by nezanik Život věčně se množící hmoty, by vášně neutuchly a instinkty nezlomily se v tělech. Já však jsem Život, já jsem síla a rozkoš a pýcha a vzpoura a já žiji ve vás a vy žijíce žijete ve mně. Protož nepřipravil jsem vám království mrtvých, ale Životu vrátit vás chci, ze spárů Smrti vás vraceje sobě. Abyste pochopili, že mimo Život ničeho není nikde, že není odplaty za bolest, za pokoru povýšení, vedl jsem vás k božímu trůnu, který je boží hrobkou. A nyní vám pravím: Vraťte se, neboť víte, že já jsem s vámi. Budou-li vás pokořovati, najdete ve mně pýchu, budou-li vás utlačovati, najdete ve mně sílu. A najdete radost, najdete krásu, hledajíce veliký zápas. Znáte ten zápas? – Vraťte se k zemi... Vy znáte ten Veliký Zápas!“ *
Probudil jsem se v polích. Bylo ráno a jarní slunce a skřivan opěval Život energickou svou písní. Ruch města doléhal ke mně s chladnými průvany větru a komíny nad městem v divokých hříčkách mísily svoje kouře. A od té doby chodím a hledám své bratry, kteří viděli opuštěný trůn mrtvého Boha a viděli Onoho, který je síla a vzpoura a radost, a kteří ho milují, milujíce věčně se množící Život. 202