ZAPADLOU ČTVRTÍ
Lednový večer a ticho kol a mráz, –
v hloub nesmírnou se klene
přitmělá kopule, kde hvězdy lijí jas
jak cetky vyleštěné.
Svit plynu zardělý ve bláto kolejnic
z luceren kalných teče,
na rozích šedých zdí se vlévá do ulic,
kde klid se zticha vleče.
A místy po stranách, jak temné nestvůry,
činžáků příštích kostry
ve tmě již ztrácejí své hrubé kontury;
z nich noci dech vlá ostrý.
A jinde blyskají se kluzišť zrcadla,
chaosem křivek zrytá,
nad nimi vlajek druž teď tetelí se mdlá,
teď s větrem divě lítá.
Tam v dálce v dolině zaúpěl táhle vlak,
pes kdesi žlučí kypí, –
však v duši vkrádá se ten večer sladce tak,
jak voněly by lípy.
A je to zvláštní slast v tom hnutí důvěrném
váš román slyšet malý; –
z nás každý kochal se juž drahým snem... jen snem,
a vzbudit jsme se báli. – –
To však je za námi... A vám je dvacet let...
to nechcem utišení,
to nejvíc milujem nachové růže květ
a hruď je plna vření. – – –
36
Ó, znám to, znám to vše... jen nocí vzpomínám
za měsíčního lesku,
kdy papirosy dým jsem pouštěl k tichým hrám
v bezesných chvílích stesku
a v cele umlkal za mříží šedivou –
však v nitru s divnou tísní,
se srdce vzlykotem a touhou palčivou
po lásky tiché písni...
Teď jdeme čtvrtí tou... lesk padá do duše...
a mluvit není síly, –
zakrátko přijde to – mlčíme v předtuše –
a staneme v té chvíli,
kdy ruce naše se tak náhle naleznou,
ovlhlé, rozechvělé,
kol šíje k objetí se nedočkavě spnou
a rty juž splynou směle...
37