POHŘEB

Stanislav Kostka Neumann

Vlak krátké výkřiky své hází po kraji, jenž z mokrých ranních par se zvolna probírá, před oknem tyče se mi nahé houpají a pohled do dálky mi mlha zastírá. U hráze močály se mrtvě blýskají, jich žlutá hladina se stínům otvírá; vlak krátké výkřiky své hází po kraji, mně zdá se, duše má že tiše umírá... A rachot vagónů, ten rytmus bubnů černých, ten rytmus ztišení i stesků nedoměrných, tak divně, ztlumeně, tak smutně slyším hrát – A vlak se žene dál a sotva tkne se země... okovy četníku na klíně zvoní temně jak umíráčku pláč... V pouť bez návratu snad?

Místa a osoby V textu básně jsme se pokusili najít slova, která označují konkrétní místa (města, státy atp.) a osoby. Výstupy jsou založeny na datech z projektu PoeTree (místa) a ruční anotace básní pracovníků UČL (osoby)."

V této básni jsme nenašli žádná místa
V této básni jsme nenašli žádné osoby