Jdem ze dne ke dni, – každý více mrazí,
a zbývá člověku jen rezignace;
ta temná poušť se nezdá míti hrází
a stále nezní signál slední štace.
A každé Echo zvenčí jenom vrazí
hloub do lebky ten černý prapor smutný, –
a člověk čeká, až ho k zemi srazí
konečný úder, – poslední a nutný. –
Jsou stokrát dražší, jež jsme měli rádi,
když lásku nahradit má žalář holý,
a jejich bolest stokráte nás bolí...
Vím, že dnes Písmo citují nám rádi
pro útěchu... Však já jsem pohan hrdý,
a těchou mi zde – prokletí hlas tvrdý.