II
Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící.
Zaťaté pěstě k nebesům. Pláče a nářky. Zvony na poplach znící.
Ztřeštěné matky s kojenci u prsů. Požáru krvavý pruh...
Vznešená božská příroda! Směšno! Šílený ironist moh to jen říci.
Každá vteřina s důkazem chvátá: Kdeže v ní bůh?
Urputný despot snad – my tu s ním v boji – despota s falešnou lící...
Či jen tyran je vznešeným? A již tak povadl, uslábl lidský duch?
Však jsou ještě šiky na hradbách kultury a mozky myšlenkou hřmící!
A ještě dost odvahy k leptavé práci v železný zákonů kruh!
Byť slupka pozemská kypěla v záchvatech vzteku a vzdoru,
byť mračiska hrady své nítila a na pláních tekl puch moru,
květ luhů macešských rosteme, rosteme přece!
Příroda skety stvořila, my chceme bohy z nich míti
a za svými slunci pyšnými v bílém nadšení jíti,
a stanem-li někdy, tož volni jen ve světla mohutné řece...!
(Lublaň v dubnu 1895)
100