V ty dny šedivé marno se bránit: přijde potměšilé!
V nudě úsvitu přepadne záští má a vraždí mé lásky,
že bezcitný vleku se – než den dokrvácí – z chvíle do chvíle,
bych svatoušky přepadal v orgiích a lotrům trhal jich masky.
A na útěku z bahen society... všecky mosty jsou shnilé...
Bídáci! Hořkého jedu vstříkli v tepny mé energie!
A nelze mříti v těch mlhách... A není sil žíti v díle...
A hnusu černý nezmar nezná atrofie...
Noc. Žlutá morová světla. Koupit lze ženu
s polibkem mrtvoly – potulnou fenu!
Noc jako den. Marno. A ty setmělé obzory! Kterak jsou dusné! –
Oh, burácející rytmy bubnů a jásavé fanfáry polnic,
viď, to by ti pomohlo, krvi má, pouta běhů tvých volníc, –
než v ohništi zasypaném jiskra poslední usne.