XVIII
Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji, a tak jsme jeli,
Cel žalářních tíseň nám seděla v šíji, a tak jsme jeli,
já, myšlenek smečka dotěrná a citů opilé holky,
svou pyšnou rukou pochodeň vrh jsem na poslední mosty
(– jen kupředu jedeme vždy –). A tak jsme jeli.
Hoj, ta naše meta nová a zářivá v dálce!
Sen, pohádka bělostná... Prosákla celou mou bytost,
květ mého mozku a prameny vřelého mého srdce!
O luzích volnosti věčné, kde vládnou orlové mezi orly...!
A vy, ubozí, ve špíně dnů uvázli jste
a vaše perutě vypelichaly zvolna,
a dobře krmená, příliš tuku pobrala břicha!
Co která mi strana? Co hesla mi vaše?
Kupředu jedeme! K své metě planoucí hledím!
Sen, pohádka bělostná prosákla celou mou bytost.
120