XX
Oh, vlasti má, ty můj sne a lásko má horoucí, buď pozdravena
Oh, vlasti má, ty můj sne a lásko má horoucí, buď pozdravena
za modravými vrchy věků, jež doutnají v budoucnu země!
Vyhnanec planety lepší snad, v říze fialové duše má sténá,
po tobě, vzdálená, touhou mrouc, pro niž není kojného mléka ve mně.
Jdu krajem žírným, – ale smutek odvislosti pokryl ty pláně
a pro plazivého psa pokory stále nejsou tu hluší;
jdu městem slavným, – ale rděly by se kolem ty stráně,
kdyby vyprávět mohly o orgiích kanibalských duší.
Však v hořkém tom očistci nadšen zřím v tajeplnou tvou dál,
ač vím, že dříve nestihnu slunný a bílý ideál,
dokud mě vůle tajemná nevrhne na jiných planet dráhy.
Však ty, již spoutaní anarchií zvou a vydědění královstvím božím,
ty, hrůzo žoldáků, já každé hnutí svalu a každý srdce tep na oltář tobě složím:
oh, k našim dětem aspoň, lásko všech, přijď záhy!
122