Z NEZNÁMA TĚ VOLÁM
Vleku se, vleku. A umdlená leta vlekou se nad mojí hlavou.
Mají podivný zápach kultury sestárlé příliš,
zápach rudého listí, svátého v kalužin zrcadla kalná.
A barvu, barvu... Viděl jsem krvácet světla na bulvárech stopených v mlze.
Oh, vleku se, vleku. Však, bože, já nikdy nestěžoval si tobě!
Ani na touhy, jež pučí, bledé asfodely, ve vlhku mé duše.
Jenom ta jedna, ta jedna, ó bože, barvy nejvíce choré,
květ halucinace, jež bloudí při zastřených oknech
v mých komnatách, zatímco venku do noci proudí měsíc...!
Má nepoznaná sestro, jíž nikdy nezvali jménem
a kteráž pod gotikou chrámu soli neokusilas křestné,
já, jenž umdlenými lety vleku se, vleku,
chorobnou touhou vzdychám po tobě, zniklá
za příšerné hranice, v neznámo, zkad marně tě volám.
Bys v bouřlivou píseň dnů mých přinesla nový tón unylé krásy,
bys poutníku o polednách poskytla občerstvení,
z neznámých krajů planet neznámých marně tě volám.
Na černé plátno snů svých já si tě vykouzlil,
lilii křehkosti divné, jak ji Rossetti kreslil.
Oh, bylo by to jiné, kdybys mne líbala dlouze,
než sesterský polibek bratru když tiskne sourozenkyně,
oh, bylo by to jiné, kdybych tě houpal na klíně,
než když má bruneta divá v náručí se mi svíjí,
oh, bylo by to jiné, kdybychom ruce si tiskli,
a zatímco duše má vzdychla by: milenko, rty moje by šeptaly: sestro.
141
Oh, vleku se, vleku. Však, bože, já nikdy nestěžoval si tobě!
Ani na touhy, jež pučí, bledé asfodely, ve vlhku mé duše.
Jenom ta touha, ta jedna, barvy nejvíce choré...!
142
143