AD TE CLAMAMUS EXULES FILII EVAE –
Ve tmách hoří divoké máky
a krvavě zardělý měsíc
v nesmírném tichu koupá chvílemi
v zálivech mračen svůj kov.
Jdou leta umdlená parny života,
jdou hluboko dole...
A nad propastmi
na tvrdém, kamenném trůně
zamračený a nahý
sedí
protinožec boha –
Jsou zasmušilí básníci s roznícenými zraky:
ti v opálové misky duše své
třesavé paprsky života
nervózníma dlaněma chytají,
a nemocemi věku pobledlí,
přec nové víry Jani Křtitelé jsou
a k Němu v sladkém duší přátelství
přivinuli se.
Jsou duše vzdorné, velikých moří vlny,
pod zázrakem svého slunce bijící v kameny břehů
s palčivou touhou na dně: rozlít nádheru svoji
v hýření nekonečném barev, lesků a vůní
v prostoru bez hrází
volně,
volně, oh, volně!
Ti žhavými zpyšněli boji
a nenávist našli u králů
154
a Jemu, prvnímu rebelu,
hrdě říkají: Bratře!
Jsou ženy delikátní s milenci subtilními,
jsou nyvé páry dítek Astartiných,
jež s kalným leskem nostalgie v oku
svá měkká ňadra slunci obnažují
a v divých nocích lásky k Němu
Bože! vzdychají.
A jiné ženy jsou a jiní muži,
z království bídy smutní poddaní,
jimž masky duší život z vosku modeloval
a každý den se rydlem poznamená v tvář jim,
kde stopy krve zůstaly po dlaních,
v něž mdloba sklání je.
Ti mlčky trpí,
mlčky zatínají pěstě
a mlčky čekají, jak čeká velká naděje,
a k Němu v duších Otče! volají. –
A nad propastmi
na tvrdém, kamenném trůně
sedí
On,
Satan,
náruč rozevřená vyhnaným dítkám Evy,
oheň přívětivý v kraji podzimkovém,
síla duší, pýcha srdcí lidských,
a čeká.
Výheň žhavých jeho zřítelnic
plá, maják záchranný, ve tmách země,
svadlé
pod těžkou stopou Nazaretského.
155
A on čeká
velikým čekáním silných,
neboť i jeho koráby
přirazí ku břehům žití
a vítězné
i polnice jeho zástupů
v Kanaán života vtrhnou,
kde nalité hrozny révy
pro všechna zardí se ústa
na luzích, jež vzkvetou barvami,
jak nepoznala jich země,
zkropená rosou volných, širokých nebes,
jež morózní suverén opustil,
zahnán radostí lidskou.
To bude člověka chvíle největší.
A žena krásná
s očima sálajícíma
a s ňadry vřelými
na Golgatu vystoupí nahá,
květ stylizovaný v melodii žhavou,
bílý zázrak v metamorfóze tvarů,
a jemně skloní
na ňadra výskající hlavu zkrvavělou
Ukřižovaného
a ruce trčící do výše vyčítavě
od hřebů osvobodí a tělo sejme z dřeva,
jež ztrouchnivělé k nohám se jí zřítí...
Jdou leta umdlená parny života,
jdou hluboko dole
nad řekou špíny, zločinů a krve,
nad slavobranou pro básníky králů,
nad blahoslavením pokorných a tichých.
156
Však nad propastmi
na tvrdém, kamenném trůně
zamračený a nahý
čeká
protinožec boha.
Ve tmách hoří divoké máky
a krvavě zardělý měsíc
v nesmírném tichu koupá chvílemi
v zálivech mračen svůj kov.
157