MÉ DOUPĚ MI ZARŮSTÁ PAVUČINAMI

Stanislav Kostka Neumann

MÉ DOUPĚ MI ZARŮSTÁ PAVUČINAMI
Mé doupě mi zarůstá pavučinami, pomalu chátráme spolu; tož měli bychom se zapřísti do samotářského bolu. A naslouchat u oken rozbitých, jak vítr si cestu k nám klestí, naslouchat bez kleteb zbytečných, bez marně zdvihaných pěstí. A s tragikomickou grimasou říci hluchému světu, že zas jedné pravdy zneuznal v jejím nejčistším květu... Však nemám ještě rezignace dost a krve mám mnoho, ach, mnoho: má číš chce být plna a meč můj chce plát, ať již je cokoli z toho. Své slovo, svou radost, své gesto, svůj vztek zapříti hrdý jsem příliš. Ty, jenž mou pokoru potají čekáš, ty, jízlivý ďáble, se mýlíš. Snad zemru k tvé potěše navěky zpit, až hladová stihne mě zima. Či pojdu jak pes, jenž vztekl se žízní... Však s mečem, na němž krev dýmá! 237

Kniha Básně 1 (in Spisy Stanislava K. Neumanna, svazek 1) (1962)
Autor Stanislav Kostka Neumann