SLOKY
Slečně Slávě Dlouhých
Ta naše ulice za řídké noci včera,
kol zahrad přítulných když jsem se vracel sám!
Kře couvly nalité do rozlezlého šera,
myšlének koťata jsem drzá vehnal tam.
V mém nitru siesta se rozložila líně,
dech květů zrosených z kře naladění čpěl; –
jen tichou ozvěnou se chvěly ještě síně,
jak mládí Vašeho smích prv je rozzvučel.
A větve okvetlé se nakláněly ke mně,
a mládí vonělo, a svěžest voněla, –
co sem tam v řadu líp, jež modlily se jemně,
zář plynu lila se, tak trochu zardělá.
A měsíc poléval svým prachem vše, i stíny,
a hvězdy třásly se jak v touze pohlavní...
V té noci květnové ký div že krok byl líný,
a vůní zmámený, se sotva loučil s ní – – –
Teď vím, že nelze žít tak proklatě a ztěžka
jen vztekem krve své, jen vztekem k zalknutí,
byť tvrdé setmění a všedno mdlého dneška
v mém nitru zalehlo vše vřelé k vzplanutí –:
ta první vonná noc, jež prosákne se duší,
blín záští udusí a skepsi zaškrtí
jak lišku, hladová jež pasti nevytuší
a vnadou zlákána ve tmách se usmrtí.
259