Ve skleníku mých zahrad roste a vlastní krví sytí se
kaktusový rudý květ, rozvitý juž zcela.
Buď zdrávo, žhavé moje záští, má nenávisti vřelá! – –
Na chvícím se klíně houpával jsem milenku výskající
a její rety se svými jsem vášnivě spájel;
na chladném oltáři lásky prodejné zažeh jsem svíci
a s nevěstkou marně roztoužení svá zkájel.
V jemné vibrace strun sladké mandolíny
své prsty jsem nechával vpadnout za nestřežených chvil;
a pyšnou hymnu odboje zpíval jsem ve mračen temné klíny,
když bouře nad lesy řádila a v nejvyšších stromech zněl kvil.
Oh, mnohá rozkoš lomcovala tělem mým i duší
za jiter plných ptáků a v nocích plných hvězd;
však které blaho sžehá více a která rozkoš víc kruší
nad horkou tvou vůni, květe, – krvavou stopu tvých cest?!
Buď zdrávo, sladké moje záští, má nenávisti vřelá!
Ty, která v má ústa tlačíš pohrdy hořké sliny,
bych vmetnul je do tváře profánním, ať v hadrech či v zlatě jich těla,
mrtvé přítěži koles, jež letí v Budoucna stíny.
Ty, která v rytmech mých písní blýskáš meče bílým plamenem
proti žezlům, poutům, bičům, ať kdekoli svistí,
proti modlám pozlaceným a těm, kdož chvějným prosí rtem
a pokorně sklonili šíji, by s knížaty mohli jísti.
A konečně ty, vítězná Herodias, když hlavu Jana zřela na míse,
ty, která se smíchem odrážíš od hrudi mé morálky hlas
a pohár mi tlačíš do ruky, jejž naplnil Života kvas. – –
Ve skleníku mých zahrad roste a vlastní krví mou sytí se
kaktusový rudý květ, rozvitý juž zcela.
Buď zdrávo, žhavé moje záští, má nenávisti vřelá!