VYHASLÉ SOPKY V ÚZEMÍ SLADKÉ KRÁLOVNY

VYHASLÉ SOPKY V ÚZEMÍ SLADKÉ KRÁLOVNY
Léta jsme spolu šli, lidé nám pravili, že jdeme územím královny sladké. Léta jsme spolu šli a kolem hořely v dálce i nablízku záhony růží. Hořely radostně, jásaly, zpívaly v nejprudších tónech i v nuancích jemných. A těmi záhony ve vroucím objetí...! Tys byla Já a Já jsem byl Ty. – Léta jsme spolu šli; náhle jsme zbloudili, nebylo růží v dálce ni v blízku. Byl to kraj těžkých žlutavých mračen, nebylo vůně, písní ni barev. Nejistě vzhledli jsme. Váhavou rukou dotkla ses vystydlé, zčernalé – lávy! Byl to kraj zejících, vyhaslých kráterů. Kdy as tu bouřily mrtvé ty sopky? Kvetly tu také kdys růžové záhony? Byl to kraj v území královny sladké? – Nevíme, bloudíme. Nikoho není tu, kdo by nás vyvedl do kraje růží. Bloudíme; mračna dál valí se žlutá a vyhaslé krátery mlčí a mlčí... 268