ARNOLD BÖCKLIN
Přišel jsem, abych rozezpíval barvy života, tekoucího a zardívajícího se jako zlaté lávy na slunci; přišel jsem, abych znova vykřikl hlasem rozníceným tón zapomenutý; přišel jsem, abych opět zažehl pochodně, nasáté ohněm, uduseným staletími příliš velikého smutku, probudil jsem najády a fauny se syringou, šepotající a lkající o láskách v houští sitin, a obnažil jsem svatou nahotu těl, odpočívajících v modrých stínech hájů, a rozkázal jsem moři, aby o její slávě zpívalo hymnus varhanový. Horké mléko kvetoucí země sál jsem lačnými rety, abych mohl vyprávěti o tom, co jsem viděl, i o tom, co jen tušiti mohu, o bozích, kteří jsou v bohu, a o bohu, jenž v bozích přebývá. Hle, oběti zápalné hoří v šeru posvátných hájů a mezi cypřiši bílé mramory vítají udiveného poutníka... A čluny s mrtvolami putují sladce a mlčelivě po moři, zpívajícím neskonale jemnou píseň o věčnosti, k ostrovu, aby opuštěná těla položily v důvěrná objetí rozvětveného kořání staleté vegetace.
Není smrti... A já jsem přišel, abych rozezpíval barvy života. Tekoucího a zardívajícího se jako zlaté lávy na slunci.
292