Je letní večer. Stmívá se. Hasne i moje cela,
jež na mnohé prý hříchy zapomněla,
jak svědčí písmena, data do dveří vrytá.
I tomuhle národu někde v dáli svítá.
I tomuhle národu stisk ruky kyne vřelý...
Vedle se vězňové rozepěli,
táhlými hlasy táhlé písně,
ty vojanské lásky, ty horácké tísně,
leckterou pravdu, mnohou lež –
a „Rudý prapor“ též.
Je letní večer. Však povyk dvorů a domů
nepodleh ještě soumraku tomu,
směs hlasů a zvuků, nepřátelská, doléhá ke mně,
a zdá se mi, jako bych vězeň byl celé zákeřné země.
Hluk roste, roste, děti křičí, matky hubují.
Zda asi také dnes někde se lidé milují?
Hluk roste. Klavír zavzlykal marně.
I kuželky kdesi hrají. A jednotvárně
jim k tomu vrže, vrčí protivný gramofon.
Mé srdce je divoký zvon...
Je letní večer. Zas dlouhými kroky celu svou měřím,
chvílemi pod oknem vzduchu své plíce svěřím,
vzduchu, jenž trochu páchne a trochu chladí.
Oh, tichý vězni, řekni: Umřelo mládí?...
Je ticho skoro již. Setmělo všechno. A já dnes nechci
již pranic a pranikam, do bídy nechci,
nechci se prát...
Jen spát a spát...
A „Bože, cara“ vrčí gramofon.