XIII Pomalu se vleču, vleču,

Stanislav Kostka Neumann

XIII

Pomalu se vleču, vleču, Pomalu se vleču, vleču,
vím, že smrti neuteču, ohýbám se k zemi. Nad hlavou mi lesy šumí, oh, ta stromiska to umí, chvěju se, chvěju. Měl jsem také mnohé vlohy, teď však klesají mi nohy, usedám do mechu. Opírám se o dubisko, jsem tak malý a tak nízko, chvěju se, chvěju. Oči se mi zavírají, zpívá pták a stromy hrají v samotě a v tichu. Splývám s trávou, splývám s kmeny, člověk chůzí unavený, modlím se k lesu. By mne přijal za své dítě a mne změnil okamžitě v tvrdou krásu dubu, by mne zdvihl rovně k nebi s věnci v rozložené lebi, modlím se k lesu. Pevně utkvím v živné zemi, domov ptáků s nadějemi, porostu a uzrám. Přijde člověk, podetne mě, padnu, zachvěje se země, neshniju, shořím. 59

Kniha Básně 2 (in Spisy Stanislava K. Neumanna, svazek 3) (1965)
Autor Stanislav Kostka Neumann