V DUBNU

Stanislav Kostka Neumann

V DUBNU
Oblaka bílá temné své stíny pomalu vodí po vrších, kde ještě mnoho hnědavé hlíny a lesů sivozelených. Ale již slunce zkouší svou slávu, poskakující v mracích míč, své zlato pouští na zemi v trávu pro pampelišky, petrklíč. Udiven leskem březové kůry, koberci květů, zelení, zalitý sluncem pohlížím shůry na vrchů vážné vlnění. Jest mi, jak bývá plavčíku v koši, když na obzoru spatří břeh. Volal bych: Země! Hej, hola, hoši! Napravo země! V plamenech! 150